Ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové jsme přivítali prvního porevolučního primátora Hradce Králové Martina Dvořáka, v čele města stál osm let. Poté zamířil do diplomatických služeb, byl na misi ve Washingtonu, v New Yorku a teď už je čtvrtým rokem velvyslancem České republiky v Kuvajtu a Kataru.

Do Hradce Králové přijíždíte jen občas, tak jsem ráda, že jste si našel cestu k nám do rozhlasu. Už jste se doma aklimatizoval?
Docela dobře, děkuji. Samozřejmě je to trošku změna proti Kuvajtu, kde je teď příjemných 25 stupňů. Je to vždy trošku smutné, protože odjíždím z Kuvajtu ve chvíli, kdy tam konečně začíná být k žití, kdy teploty klesnou z nějakých 5o stupňů. A přijedete sem, kde je teplota kolem nuly. Letošní podzim je ale velice příjemný, takže se aklimatizace docela povedla.

Ing. Martin Dvořák

(* 11. listopadu 1956 Praha) je český politik, diplomat, ekonom a publicista. V letech 1990-1998 byl primátorem města Hradce Králové. V září 2017 se ujal funkce mimořádného a zplnomocněného velvyslance ČR v Kuvajtu. V roce 2016 mu byla řádem milosrdných bratří udělena Cena Celestýna Opitze za vzor v péči o nemocné a potřebné za jeho humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti.

Možná vás v těchto dnech také hřejí vzpomínky na rok 1989. Máte stále i po 31 letech husí kůži, když se řekne sametová revoluce?
Já mám hlavně husí kůži z toho, že už je to 31 let. Představuji si, že jsem se narodil 11 let po válce a 8 let po komunistickém převratu. A přestože to do nás hustili ve škole celou dobu, tak to pro mě to byl dějepis podobně jako Žižka a husité. Prostě to bylo něco, co už se stalo a už se s tím nemá cenu zabývat.

Každá vláda chce co nejvíce moci. Ale neuvědomuje si, že dokud funguje demokracie, tak bude možná zítra v opozici a naopak.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

A když si uvědomím, že dospělým lidem, kteří se už narodili po revoluci, je 31 let, tak mi to přijde neuvěřitelné. Na druhou stranu je vlastně úžasné, že máme celou dospělou generaci, která už zažila jen život ve svobodě. A nemá onu strašnou zkušenost, kterou jsme měli my. Možná jim bude trošku chybět v budoucnosti, ale teď jsem šťastný za to, že máme dospělou generaci, která se narodila, vyrostla a vystudovala ve svobodných podmínkách. Doufám, že si toho budou vážit.

Vy jste byl jedním z prvních, kteří v roce 1989 po Hradci Králové chodili s trikolórou. Ale zajímá mne, co jste dělal předevčírem?
Jak jsem chodil v roce 1989 s trikolórou, si pamatuji dobře. Ale co jsem dělal předevčírem, úplně přesně nevím. Ale velmi pravděpodobně jsem pobíhal někde mezi Gočárovou a Puškinovou ulicí, protože jsme si koupili v Hradci Králové nový byt a teď ho postupně uvádíme do provozuschopného stavu. Až se v létě vrátíme natrvalo, abychom tam mohli skutečně žít. Myslím, že naše babička už nás má trošku plné zuby.

Já jsem myslela, že jste si u Gočárových staveb chtěl připomenout ony zásadní historické události.
To je pravda. Nedošlo mi, že předevčírem bylo 17. listopadu. Ráno jsme se vypravili s manželkou k lavičce Václava Havla, zapálili jsme tam svíčku, byla tam v tu chvíli jediná. Ale věřím, že přes den nějaké další přibyly. Koronavirová doba poznamenala samozřejmě i připomínání takové události, jako byla Sametová revoluce. Vím, že po městě bylo několik míst, kam si lidé chodili zavzpomínat, třeba svíčku položit, ať už to je dnes nově pojmenované náměstí Václava Havla, ať je to divadlo, kde se pravidelně každý rok 17. listopadu pořádala vzpomínka. Takže se to rozprostřelo po celém městě a po celém dni. Ale přesto věřím, že většina lidí si to nějakým způsobem připomněla. Ale sentiment bych tomu neříkal.

Sleduji vás na sociálních sítích a vím, že svoboda a demokracie je pro vás zásadní téma, možná nejzásadnější.
Máte pravdu. Nerad mluvím o takových těch velkých slovech, ale je pravda, že jste to asi popsala docela přesně. Myslím, že největší štěstí, které jsem v životě měl, se událo právě před 31 lety, což je ještě stále méně než půlka mého života. Poštěstilo se mi přejít do zóny svobody a demokracie, a pro mne je to živná půda, něco jako kyslík. Já to prostě potřebuji k životu a jsem rád, že aspoň půlku života jsem prožil v této době.

Máte pocit, že o svobodu částečně přicházíme? Nedávno jste na svém profilu zveřejnil státní vlajku, kde bylo červené barvy více, než je obvyklé.
Ano, ale není to moje grafika, někde jsem to objevil. A zdálo se mi právě docela vhodné to k 17. listopadu připomenout. Že zkrátka svoboda, o které se tady bavíme, není jednou provždy zaručenou hodnotou a že si ji musíme hlídat a chránit. Je asi přirozené, že každá vláda nebo téměř každá vláda, se snaží získat té moci trošku víc a kontroly nad sebou trošku ubrat. Ale to je cesta k diktatuře.Poslanecká sněmovna|foto:Michaela Danelová,iRozhlas

Toho se musíme bát a musíme si hlídat, aby se celý systém tak, jak je nastaven, jak ho naši otcové, zakladatelé, tvůrci Ústavy vymysleli, těch vzájemně se propojujících kontrolních sil a mocí, aby zůstal zachován. Počínaje veřejnoprávními médii, Ústavním soudem, rovnováhou mezi dvěma komorami Parlamentu a tak dál. Myslím si, že kontrolní mechanismy jsou velmi potřeba a musíme si je hlídat. Vláda, která má právě moc, tak má tendenci nahrabat pod sebe té moci co nejvíce. A neuvědomuje si, že dokud bude fungovat demokracie, tak ti, co jsou dnes ve vládě, budou zítra v opozici a naopak. A že by se podle toho měli chovat i s perspektivou příštích let, což se nám moc nedaří.

Svoboda je teď hodně skloňované slovo i kvůli koronaviru. Jaký je jeho dopad na vaši práci a psychiku?
Doufám, že na psychiku je ten dopad méně výrazný než na moji práci. Diplomacie je prostě ze všeho nejvíc právě o kontaktech, o rozhovorech, o setkáních více či méně formálních, někdy naopak velmi neformálních, protože zkrátka naší prací je především získávat informace. A to zejména takové informace, které nenajdete v médiích oné země, ve které žijete. Takže se potřebujete setkávat s lidmi z parlamentu, z vlády, z vlivných pozic, s kolegy z jednotlivých ambasád, kteří zase mají své kontakty, a tohle všechno přestalo fungovat. Stejně tak přestaly fungovat takzvané stykové akce, to je hrozné slovo, zkrátka oficiální záležitosti, jako jsou recepce a všelijaká přijetí. V arabském světě jsou taková setkání strašně důležitá.Mraky nad katarským hlavním městem Dauhá|foto:CC0 Public domain

Určitě se tam hodně dozvíte.
Tam se dozvíte skoro všechno. Ale musíte mít přístup. A tohle všechno vlastně padlo, takže naše práce se skutečně zásadním způsobem změnila.

Dnes mne hodně oslovuje zásadní otázka, kde je hranice mezi naší osobní svobodou a naší zodpovědností vůči celku.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

Přesunuli jste se také do online světa?
Do online světa jsme se přesunuli, takže si něco stihneme říci i vyměnit nějakou informaci, ale prostě spousta věcí nefunguje. Ale není to úplně ztracený čas, nám se ještě pár věcí podařilo. Pro mne třeba byla svým způsobem korona požehnáním, protože jsme stihli přestěhovat ambasádu, což by při plném provozu šlo asi hůř. A pokud jde o svobodu, tak mne dnes oslovuje zásadní otázka, kde je hranice mezi naší osobní svobodou a mojí zodpovědností vůči celku a okolí.

A myslím si, že se stáváme svědky poměrně velkého ideologického střetu mezi dvěma pohledy a že bude skutečně složité nacházet a hledat rovnováhu. To znamená, ano, mám právo se chovat jako svobodný občan, ale podle mého názoru a mého výkladu nemám právo ohrožovat svým svobodným chováním svoje okolí. Čili pro mě samozřejmě rouška není žádný problém. Roušku si vzít musím, protože moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě. A nemůžu udělat nic jednoduššího, než si ten kus hadru přes nos a pusu dát, když jdu někam mezi lidi.

Je rozdíl mezi Českou republikou a Kuvajtem v dodržování nastavených pravidel?
Je to trošku jinak, protože samozřejmě způsob života v Kuvajtu velí, že jedna rodinná večeře je zhruba 30 až 50 členů rodiny a k tomu dalších 30 až 50 členů služebnictva. Takže tam se těžko dělá sociální odstup. Kuvajťané, stejně jako Češi, jsou trošku laxní v dodržování pravidel, a proto kuvajtská vláda občas přitvrzuje.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru|foto:archiv Martina Dvořáka

Na druhou stranu asi i klimatické podmínky v Kuvajtu dávají šanci, že se virus nešíří tak rychle, takže se tam čísla drží stále na velmi přijatelné úrovni. Nicméně rozvolňování, které začalo v létě v Kuvajtu, z pěti stupňů rozvolnění skončilo na stupni tři a to stále platí, dál se to nelepší ani nejhorší. Tak se postupně i Kuvajťané prostě učí žít v omezeném módu. Zkrátka, když jdou do restaurace, což se v Kuvajtu na rozdíl od České republiky smí, tak jsou tam plastové bariéry mezi jednotlivými stoly. A také spousta dalších opatření ve všech možných lidských činnostech.

Dokázal byste žít natrvalo v Kuvajtu?
Jako diplomat sloužící té zemi musím říct, že je to země krásná, ale přeci jen doma je doma.

Ale jste každopádně světoběžník, sledujete dění ve světě. Bělorusko, potratová politika v Polsku, americké volby, velká témata.
Máme na ten rozhovor dalších osm hodin?

Jako diplomat vím, že všechny pohyby na celém světě od Zimbabwe až po Aljašku, spolu určitě souvisí. A ovlivňují i nás.Martin Dvořák, velvyslanec České republiky v Kuvajtu a Kataru

Chci se jen zeptat, jestli si myslíte, že vše souvisí se vším. Zkrátka, že nemůžeme být lhostejní k celosvětovému dění.
Samozřejmě. Můj pohled je hodně modifikován tím, čím se živím. Diplomaté si opravdu musí dávat do souvislosti všechny možné různé pohyby od Zimbabwe až po Aljašku a ty věci spolu určitě souvisí. Ať už je to hra mocností nebo souhra klimatických záležitostí. Nelze si myslet, že žijeme na opuštěném ostrově, že se nás události v Bělorusku nebo americké volby netýkají. Všechno souvisí se vším.

Kdy se vrátíte natrvalo domů do České republiky?
Jak říkáme v arabském světě, Inshallah, tedy když Alláh si to bude přát. Ale v létě příštího roku bych se měl natrvalo vrátit domů. Teď jsem se vrátil na Vánoce, vlastně do začátku nového roku.Pavla Kindernayová a Martin Dvořák ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto:Radka Šubrtová,Český rozhlas

Říká Martin Dvořák, první porevoluční primátor Hradce Králové, dnes velvyslanec v Kuvajtu a Kataru. Ať se vám daří, děkuji za rozhovor.
Děkuji mnohokrát za pozvání, na shledanou.autoři:Pavla Kindernayová,baj

Jak byste zhodnotit aktuálně úroveň vztahů mezi Českem a Kuvajtem / Katarem?

Vztahy s oběma zeměmi jsou v současnosti velmi dobré, přátelské a zcela bezkonfliktní. Na druhé straně bychom si určitě přáli trochu pozvednout rozsah vzájemného obchodu i častější bilaterální styky. Například posledním kuvajtským ministrem zahraničí, který navštívil Česko, byl současný emír Sabah Ahmad Al- Jaber Al-Sabah, a bylo to v roce 1995. Podařilo se ale uskutečnit návštěvu našeho pana ministra Petříčka v Kataru v říjnu loňského roku. Bohužel, jeho připravenou cestu do Kuvajtu už odvál korona virus, stejně jako řadu další akcí, které jsme na letošek už měli připravené. Věříme, že se brzo všechno vrátí do normálu. Pak budou určitě pokračovat i naše diskuze o recipročním otevření zastupitelských úřadů v Praze a Dauhá. To by samozřejmě rozvoji vztahů s Katarem hodně pomohlo.

Pokud je mi známo, Česko zatím nemá v Kuvajtu / Kataru žádné zásadní investice a naopak. Proč?

Nejspíše proto, že v těchto zemích je velká nabídka a ne dost silná poptávka po zahraničních investicích. Investovat v tak bohatých zemích che samozřejmě kdekdo a v konkurenci zkrátka vítězí ti nejsilnější, tedy firmy s velkou ekonomickou silou. Ale v poslední době se obě země více otevírají světu. Zaznamenali jsme zájem o dodávky technologií z produkce českých firem pro dopravu, infrastrukturu, obranu a další významné oblasti.

V kterých ekonomických odvětvích Kuvajtu / Kataru vidíte největší potenciál pro české exportéry a investory?

Jak už jsem naznačil, snažíme se využít záměrů dlouhodobých strategických plánů obou zemí a nabídnout to, po čem tu roste poptávka. Vyspělé technologie, produkty s vysokou přidanou hodnotou a pokud možno ojedinělá a originální řešení, například loni se podařilo otevřít přístup na trh pro výrobce protipožárních a hasicích technologií, je tu velmi konkrétní poptávka po výkonných radarech, po turbínách a generátorech pro elektrárny, představili jsme unikátní patent na těžbu resp. dotěžování ložisek těžké ropy atd.  

Jaké jsou hlavní překážky pronikání českých exportérů a investorů na kuvajtský / katarský trh? Jak jim v tomhle ohledu pomáhá velvyslanectví?

Jak už jsem říkal, je tu velká konkurence a relativně malý prostor. Jako dobrá cesta se jeví spolupráce s místní firmou, případně s velkým partnerem z jiných zemí, kteří už zde na trhu jsou. Naše ambasáda se snaží o to klasické „otevírání dveří“, za poslední 2 roky jsme stihli uspořádat 3 business fóra, specializovanou incomingovou misi do ČR, sektorové představení 5 technologických firem z jednoho oboru relevantním kuvajtským partnerům, slyšení české firmy v předvýběrovém řízení, prezentaci jedné velmi specializované firmy potenciálním partnerům (omlouvám se, jednotlivé firmy uvádět nemohu, ale těch akcí je poměrně dost). Také publikujeme v odborných médiích články pro potenciální zájemce o pronikání na zdejší trhy, pořádáme zde přednášky a prezentace o kvalitách České republiky či EU jako obchodního partnera, účastníme se informačních seminářů a workshopů v ČR     

Jaké konkrétní akce chystáte pro české investory a exportéry v nejbližších 12ti měsících?

Bohužel, pandemie korona viru nám prakticky zhatila plány přinejmenším na 1. pololetí tohoto roku a je teď těžké odhadnout, kdy a v jakém rozsahu se podaří naše plány realizovat. Ale krom návštěvy ministra doprovázeného podnikatelskou delegací a business fóra s kuvajtskou Hospodářskou komorou jsme měli v plánu a již do detailu připravenou cestu nejvyšších představitelů kuvajtské Národní gardy, kteří se velmi zajímají o naše obranné a bezpečnostní technologie a zbraně, chtěli jsme uspořádat další incomingovou misi, tentokrát pro představitele kuvajtského ministerstva zdravotnictví, které má zájem posílit státní podporu léčebných pobytů svých občanů v ČR, do Kataru jsme chtěli přivést velkou skupinu firem, které by mohly spolupracovat s jednou tamní opravdu silnou investiční skupinou a připravovali jsme tam též konkrétní jednání s potenciálními partnery pro jednu českou firmu z oblasti letectví. Teď bohužel jen posouváme termíny a hledáme nová řešení. Ale věříme, že kontakty, které jsme při přípravě těchto akcí navázali, se zúročí v době po pandemické…     

Jaké jsou obecně největší chyby, jichž se dopouštějí evropští exportéři a investoři, kteří se pokoušení proniknout na kuvajtský / katarský trh?

Já myslím, že nejtěžší je pochopit a přistoupit na zdejší pravidla a zvyky. E-maily nefungují, dopisy nefungují, telefony nefungují, musíte prostě do té oblasti osobně, setkat se se spoustou lidí, a to ne jednou, ale opakovaně, netlačit na pilu a nejednat v evropském či západním stylu „ano, teď hned, nejpozději zítra začínáme“. Tady se obchodní vztahy budují na důvěře a osobní známosti. Všichni z oboru se navzájem znají, podnikají spolu nebo vedle sebe dlouhá léta a na každého, kdo přichází odjinud, hledí nejprve s nedůvěrou. Druhou stranou téže mince je pak to, že se tu na Vás často přilepí nějaký „obchodník s teplou vodou“, který se tváří, jak má celý ten zdejší složitý komplex vztahů „zmáknutý“, s každým je kamarád a s emírem chodí obden na kafe. Poznat je na první pohled také není úplně lehké, a tak asi nejeden podnikatel či obchodník zabloudil zpočátku do nějaké takové slepé uličky (stalo se to i nám na ambasádě…) 

Může se Čech, Středoevropan v Kuvajtu pobavit způsobem, na jaký je zvyklý z domova?

Jak trávíte volný čas v Kuvajtu? Co z Česka v poušti nejvíc postrádáte?

No, tak třeba na točenou Plzeň si tu opravdu nezajdete. Restaurace a hotely jsou v Kuvajtu úplně všechny a v Kataru jen s několika výjimkami bez alkoholu. Stejně tak je to napířklad s vepřovým amsem a s výrobky z něj. Šunka, uzeniny i slanina se tu dají sehnat jen v nějaké modifikované podobě, tedy bez podílu vepřového. Jen málokde najdete také třeba živou hudbu (opět pár výjimek v Kataru, žádná v Kuvajtu) a obecně je tu trochu jiná struktura kulturní nabídky, která vychází z místních tradic a zvyků. Například pro mě osobně, jako celoživotního velkého fanouška divadla, je tu opravdu dost těžké najít v této oblasti něco atraktivního. Na druhou stranu, postupně se především Katar snaží nabídku pro svoje návštěvníky ze Západu trochu přizpůsobit. Ale s tím vším se dá žít. Funguje to plno jiných věcí, sportoviště od tenisových kurtů přes golf a střelnici až po bowling, ale také třeba kluziště. Příjemné pláže, sportovní kluby, terapie to vše tu najdete v dostatečné míře a vysoké kvalitě. Velmi dobře fungují i služby, na které jsme z domova zvyklí, od dovážení nákupů a obecně on-line obchodů, přes bankovní služby a samozřejmě shopping v nejvyšší kvalitě zboží, prostředí i služeb.     

Existuje něco, co vám na kuvajtské / katarské (obecně arabské) kultuře imponuje?

Toho je spousta. Asi první, co mě napadá, je velká síla a soudržnost rodiny. Ta místní má navíc poněkud jinou dimenzi, než jakou známe od nás. Rodinná večeře se tu asi neobejde bez nějakých 20 či 30 příbuzných, rodiny navíc často bydlí hodně blízko mu sebe, rodiče postaví dům pro děti hned vedle toho svého, pak přijde 3. generace… A muslimská komunita funguje vlastně taky tak trochu jako rodina. Nikdy nenechá nikoho padnout. Stane se i tady, že někdo utrácí nad svoje poměry, upadne do dluhů a pak i do bankrotu, ale nikdy tu neuvidíte na ulicích žebráky nebo bezdomovce, komunita se vždy nakonec nějak postará o ty, kdo propadli sítem.  

Jak často se dostanete zpět do Česka?

Pravidelně na konci srpna na poradu velvyslanců z celého světa, k tomu někdy ještě jednou služebně a většinou i na Vánoce

Jak se z regionálního politika, dlouho jste byl primátorem Hradce Králové, vlastně stane diplomat?

Je to dlouhá story, pokusíme se to zkrátit. Když jsem v 98. roce skončil po 8 letech na radnici, dostal jsem od Rady Evropy nabídku účastnit se mise OSN do Kosova /UNMIK/, kde hledali dobrovolníky se zkušeností s komunální politikou a taky s transitním obdobím od nedemokratických režimů k demokratickým, což jsem asi splňoval. V Kosovu jsem se setkal s paní Janinou Hřebíčkovou, která tam tehdy pracovala jako ředitelka televize OSN. A tu potom v roce 2003 jmenovali šéfkou skupiny expertů, které vysílala česká vláda na pomoc při poválečné obnově Iráku. Janina mě do té mise pozvala, opět s odkazem na zkušenost s přechodným obdobím bez legitimní vlády a s místní samosprávou. Připadalo mi to jako hodně zajímavé, a tak jsem jel. Pracoval jsem tam půl roku a v průběhu té doby jsem dostal od MZV nabídku, abych se stal diplomatem. I to mi přišlo jako dobrý nápad. Dostal jsem nejprve termínovanou smlouvu na dobu vyslání v pozici obchodního rady ve Washingtonu, ale než jsem se vrátil, ,přišla nabídka na smlouvu trvalou…

Jakou image má Česko v Kuvajtu / Kataru? A jakou v USA? Ptám se na to ohledem na skutečnost, že jste dlouhé roky působil jako diplomat také ve Spojených státech.

Česko má ve světě asi až překvapivě dobré jméno a stejně tak Češi. Říct někde venku, že jste z Česka, nejspíš narazíte na velmi pozitivní reakci. Ano, občas ještě i dnes zazní „Czechoslovakia“, ale i to ve velmi pozitivních souvislostech. Jistě, v Americe znají všichni třeba Jágra, o kterém většina Arabů nikdy neslyšela, ale Pavla Nedvěda nebo Petra Čecha tu znal každý kluk. Američan si asi spíš než místní vzpomene na Antonína Dvořáka, ale opravdu všude znají Václava Havla a je to pro nás skvělá obchodní značka. A všude v Zálivu si také moc cení našich doktorů a sestřiček, ať už těch, co pracují tady, nebo těch, kteří se o ně starají v lázních v Česku. Dobré jméno tu stále mají čeští technici a inženýři, kteří tu stavěli elektrárny a rafinérie a v neposlední řadě si spousta Kuvajťanů pamatuje i to, že mezi vojáky, kteří v jednadevadesátém osvobozovali Kuvajt po vpádu Saddámových vojsk, byli i Češi.

Mohl byste porovnat diplomatickou kulturu arabských a západních zemí?

Nemůžu určitě mluvit o „arabské“, resp. „západní“ diplomatické kultuře, když jsem sloužil jen v jedné západní a v jedné arabské zemi (tedy vlastně ve dvou, ale ani to mi nedává šanci na zevšeobecnění), ale z té své nevelké zkušenosti bych řekl, že Kuvajťani a Katařani opravdu mnohem víc dbají na protokol a formální stránku věci, zatímco Američané nekoukají tolik na formu, ale jsou tvrdě za cílem, a to cestami, které jindy v diplomacii moc nenajdete. V arabském světě musíte také mnohem víc dávat pozor na informace a zprávy poskytované jaksi „mezi řádky“, nepřímo. Američané mají často větší ochotu sdělovat i nepříjemné zprávy jasně a bez velkých okolků.

 Zažili jsme v Česku už několik vln, v nichž se různě definovala, redefinovala, zpochybňovala, zatracovala nebo naopak do nebes vynášela „ekonomická diplomacie“.

Pamatuji si ministra zahraničí, který byl na to sousloví alergický a všichni, kdo se tou oblastí nějak zabývali, se narychlo učili výrazy jako „podpora exportu“, „bilaterální a multilaterální ekonomické vztahy“ apod. Docela nám to tenkrát obohatilo slovník. Ten ministr tvrdil, že jediná skutečná ekonomická diplomacie je taková, kdy jeden partner brutálně použije svoji ekonomickou převahu či výhodu k prosazení svých politických cílů a zájmů. A jako příklad uváděl hru Ruska s kohoutky od ropovodů. Viděno touto jeho optikou je pak celkem srozumitelné, že v české diplomacii není pro diplomacii ekonomickou zrovna moc místa, že? Je ovšem signifikantní, že i tento pan ministr vzal ekonomickou diplomacii velmi rychle na milost poté, co zjistil, že se jí v ČR zabývá několik set úředníků, z nichž většina spadá pod Černín. Ve chvíli, kdy se objevila možnost, že by se tihle všichni držitelé diplomatických pasů přesunuli pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, přestal náhle tvrdit, že s obchodem nemá opravdová diplomacie nic společného…

Zcela opačný pohled nabízí jiné teorie jiných ministrů a jiných pomazaných hlav. Ti zase často vycházejí z toho, že „ekonomická“ je vlastně každá diplomacie, protože v konečném důsledku jde přece hlavně o byznys a velké mezinárodní kšefty. Ani tomuto pohledu rozhodně nelze upřít jisté racionální jádro, byť zjevně s příchutí jistého pragmatismu až na hranici cynismu. Ale takové už je asi dnes doba.

A pak tu tedy máme hned několik dalších modelů, jak to funguje, nebo také někdy nefunguje v praxi.

Osobně jsem nikdy nepovažoval za tu nejlepší ekonomickou diplomacii ony slavné cesty, kdy si nějaký významný funkcionář naložil letadlo podnikateli a vyrazil s nimi do světa. Měl jsem to potěšení asistovat v různých rolích u několika takových výprav. Dost možná jsem měl jen smůlu, ale v mém případě se vesměs jednalo o dosti smutné zkušenosti. Do světa ve vládním speciálu totiž obvykle vyrazila partička manažerů či dokonce majitelů firem, obvykle poskládaná tak trochu jako když pejsek a kočička pekli dort, v níž tak vedle sebe seděl majitel firmy na výrobu knedlíků v prášku společně s ředitelem velké sklárny a zástupce firmy vyrábějící soustruhy. Jejich hlavním cílem pak obvykle ani tak nebylo najít cestu k nějakému byznysu v zahraničí, ale spíše možnost se pochlubit obrázky s premiérem, prezidentem nebo ministrem, případně si s nimi během dlouhé cesty letadlem stihnout vyměnit pár slov a pokusit se získat jejich podporu pro svůj byznys DOMA. Exotické destinace vítány jako bonus. Obávám se, že skutečný přínos takových cest konverguje k nule, ekonomicky spíše do mínusu.

Ale abych nebyl přehnaně kritický. Zajisté dává tento druh vládní turistiky jistý smysl tam, kde partnerem jsou představitelé vlády země, jež je řízena spíše centrálně, a ano přiznejme si to, kde tudíž nehraje v ekonomické soutěži vždycky hlavní rokli kvalita a cena, ale také právě ty dobré osobní vazby čelních představitelů obou zemí. A jeví se naopak jako model efektivní, ba přímo nutný, při sjednávání vojenských, zbrojních a obecně řečeno státních zakázek mimořádného ekonomického i politického významu. Nemohu se nicméně zbavit pocitu, že takových smysluplných cest vládním speciálem je spíše menšina.

Poněkud jinou tváří ekonomické diplomacie je ovšem každodenní, drobná a často velkou trpělivost, zdatnost, píli a nasazení vyžadující práce ekonomických (a dnes už také vědeckých či zemědělských) diplomatů na jednotlivých zastupitelských úřadech. Moje dosavadní pracovní kariéra mi možná nasazuje poněkud růžové brýle, ale opravdu jsem poznal velké množství takových „dělníků v poli“. Bez ohledu na to, jestli se na svém místě ocitli v té které fázi debaty a mocenské přetahované mezi resorty, tedy bez ohledu na to, které ministerstvo je zrovna formálně vyslalo, odvádějí tito mužové a ženy často opravdu velký kus práce. Do jejich náplně totiž nepatří jen organizace a zabezpečování takových jednorázových monstrózních akcí, jako je cesta podnikatelské delegace do země. To se přihodí každé(mu) z nich maximálně jednou do roka, spíše však nanejvýš jednou č dvakrát za celou dobu jeho (jejího) čtyřletého vyslání. Jejich denním chlebem je ale detailní sledování ekonomických trendů v dané zemi, hlídat, zda a případně kdy se budou otvírat nějaké nové možnosti pro české firmy, velké vládní tendry atd. Musí mít dostatečný přehled o většině oborů, ve kterých by se mohly české firmy v dané zemi uplatnit, a musí být schopni takovou informaci zpracovat a poskytnout, ať už na vyžádání nebo formou nějakého článku v odborném tisku či specializovaných médiích. Pravidelně aktualizují tzv. Souhrnnou teritoriální informaci, v níž by měl každý potenciální vývozce najít první a základní informace pro svoje potřeby. Přesto se takový ekonomických diplomat musí se umět vypořádat i s dotazy typu: “Dobrý den, vyrábím dřevěné vařečky a chtěl bych je vyvážet do Německa. Můžete mi poradit, co k tomu potřebuju?“ a odpovědět každému, kdo o radu požádá.

Určitě nejsou všichni z nich bezmezně pracovití či dostatečně fundovaní, ale moje osobní zkušenost je taková, že většinově takoví opravdu jsou. Dost možná je to i tím, že mezi nimi je jen minimum těch, kdo svůj výjezd ve službách české diplomacie dostali za nějaké svoje dřívější zásluhy o vlast či nějakou politickou stranu, ale museli se k té pozici dostat docela tvrdým výběrem…

A tím se dostáváme k další otázce, která tak často v debatách o ekonomické diplomacii padá. Kdo ji vlastně má řídit?

Debata na toto téma se vede snad v každé zemi a stejně tak zřejmě vlastně nikde a nikdy není dokončena. Měl jsem svého času za úkol srovnat modely organizace ekonomické diplomacie v různých zemích. Ten materiál se už zřejmě nedochoval, ale obecný závěr té tehdejší analýzy se dá shrnout i po těch letech celkem snadno. Tam, kde se zahraničním obchodem zabývají ministerstva obchodu či hospodářství, řeší průběžně, jak do té matice dostat větší vliv ministerstva zahraničí. A naopak, tam, kde v této oblasti dominantní roli hrají diplomaté, je slyšet nářky nad tím, že oni vlastně pořádně neumí dělat byznys a měli by více naslouchat lidem z průmyslu a byznysu obecně.

Takovou debatou a stejnými otázkami se zabýváme po dlouhá léta také u nás v Česku. Rozhodně tu nevolám po obnovení socialistického ministerstva zahraničního obchodu, jehož reinkarnace není možná z řady důvodů, z nichž ten hlavní spočívá dozajista v tom, že státní monopol zahraničního obchodu byl u nás zrušen jen krátce po zrušení vedoucí úlohy KSČ. Cudně pro tuto chvíli přeskočme to, že nemalá část pracovníků tehdejších „pézetek“ (= podnik zahraničního obchodu, zkráceně PZO) měla svoje vedlejší úvazky také u jiných státních orgánů, a spokojme se s konstatováním, že tato forma podpory exportu se přežila a nemohla dále fungovat. Je ale skutečností, že od chvíle, kdy byl tento relikt socialismu zrušen, zuří v Česku mezi oběma resorty (tedy Ministerstvem zahraničních věcí/MZV a Ministerstvem průmyslu a obchodu/MPaO) úporná bitva o to, kdo má hrát v této věci rozhodující úlohu. A buďme k sobě upřímní, ačkoli se argumentuje především odbornou způsobilostí a schopností „dělat byznys“ a na druhé straně třeba Vídeňskými konvencemi či zahraničně politickou orientací země, jde v neposlední řadě i o to, kdo bude mít možnost vysílat do zahraničí tu armádu ekonomických diplomatů, a tedy rozdělovat docela atraktivní a lukrativní místa tak, aby třeba nějaká ta příjemná seslička zbyla taky na kamaráda nebo zasloužilého spolustraníka. Není asi smyslem této stati vracet se hluboko do minulosti a popisovat jednotlivé fáze tohoto boje, všechny ty drobné i velké bitvy na tomto poli, něčeho takového bych navíc určitě nebyl schopen s dostatečným nadhledem. Dovolím si tedy na tomto místě jen shrnout, že názory, které byly občas i velmi daleko od sebe, se postupně přece jen sbližují.

Zdá se, že konečně panuje shoda v tom, že by bylo hříchem nevyužít to největší pozitivum, které do této věci může vložit MZV, tedy již existující síť zastupitelských úřadů po celém světě, která má ze své podstaty možnost, ba dokonce povinnost zabezpečovat, obhajovat a prosazovat mezinárodně politické zájmy republiky. Je přitom zjevné, že tyto zájmy a cíle diplomacie ovšem nemusí nutně být zcela totožné se zájmy podnikatelů a firem. Na druhé straně čeští diplomati a celé MZV je dnes nepochybně mnohem otevřenější naslouchat právě i zájmům a potřebám obchodníků a výrobců a je připraveno občas poněkud potlačit důraz na některá témata, která by obchodu škodila.

Typickou ukázkou, a pro některé lidi z obchodních sfér tak trochu červeným hadrem v očích býka je otázka lidských práv. Považuji za zcela legitimní debatu nad tím, zda a jak moc sémantizovat tento významný bod české zahraniční politiky a celkového obrázku ČR v celém světě ve chvíli, kdy jde o byznys. Na druhé straně se mi nezdá moudré, že bychom na prosazovaní základních principů naší zahraniční politiky měli zcela rezignovat jen proto, že firma XY by v opačném případě mohla přijít o velkou státní zakázku v zemi A nebo B. A v neposlední řadě se po svých zkušenostech poněkud obávám, že takové opuštění základních principů může nebo dokonce musí v konečném důsledku přinést opravdu dobrý obchod. Ale, jak již řečeno, s potěšením lze kvitovat, že názory obou stran se postupně sbližují a umožňují hledání potřebných kompromisů.

Redaktorka Jiřina Šmídová zavzpomínala spolu s bývalým primátorem Hradce Králové Martinem Dvořákem nejen na události „sametového“ listopadu 1989.

Muž, který stál osm let v čele hradeckého magistrátu a poté zamířil do diplomatických služeb. Do “svého” milovaného Hradce Králové už přijíždí jen občas. Martin Dvořák po misi ve Washingtonu a v New Yorku je již druhým rokem velvyslancem České republiky ve Státu Kuvajt a ve Státu Katar. Letní zastávky Martina Dvořáka v Čechách využila redaktorka Jiřina Šmídová k neformálnímu rozhovoru na hradecké náplavce u řeky Labe.

„Jednou za rok máme povinný návrat do vlasti, protože se koná slavná porada velvyslanců. A my máme také povinnost připojit si k tomu minimálně část dovolené. Většinou se snažíme být doma na Vánoce, protože ty slavit pod palmami neni úplně ta pravá vánoční atmosféra. Plus se ještě většinou vyskytne nějaká služební povinnost přijet do České republiky, takže se vracím zhruba třikrát do roka,” usmívá se Martin Dvořák.

Nedá se vyhnout otázce, jak zahraničí vnímá Českou republiku?
„Všude, kde jsem působil, ať už ve službách českého ministerstva nebo ve službách OSN, tak jsem s velkým potěšením vždy zaznamenal, že Češi mají nesmírně dobrou pověst. Jsou vnímáni jako svým způsobem velcí srandisté, kteří moc neuznávají autority, ale především, co je vnímáno jako naše velká přednost, je jistá kreativita. Schopnost poradit si s jakýmkoliv problémem. A potom také paradoxně platí, že značka Czechoslovakia stále ve světě žije. Všude ji znali a znají. Malá odbočka, v arabštině je speciální výraz pro pušku a to je Brno. Stále používáme slogan: Německá kvalita za české ceny a funguje to.”

„Je neuvěřitelné, kolik lidí po celém světě zná Švejka. Dokonce i v Kuvajtu. To je opravdu vnímáno jako kulturní bohatství. Počínaje muzikou, přes výtvarné umění a filmy, o tom se opravdu ví. Takže máme až překvapivě dobrou pověst po celém světě, ještě jsme si ji nestihli úplně zkazit,” říká Martin Dvořák. „V Kuvajtu je léto pořádně horké. A co mi tam nejvíc chybí? Bylo by laciné říci, že točené pivo, ale to tam doopravdy není. Čeho je tam však především nedostatek, to je zeleň. Když tedy přijedeme do Čech, nejprve musíme aspoň na pár dnů zajet do Krkonoš,” směje se Martin Dvořák.