Dlouholetý český diplomat Martin Dvořák doslova před pár dny skončil svou poslední štaci na českém velvyslanectví v Kuvajtu. Dosáhl důchodového věku a v diplomacii se rozhodl skončit, což – jak přiznává – není v Černínském paláci obvyklé. Na ministerstvo zahraničí by se však po volbách mohl vrátit. Za koalici STAN a Pirátů je potenciálním kandidátem na šéfa diplomacie.

Končící vláda ANO a ČSSD narychlo mění pozice na českých ambasádách a obsazuje je svými lidmi, kteří dosud v diplomacii nikdy nepůsobili. V plánu tak je například výjezd ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha na post velvyslance ve Finsku či šéfky Úřadu vlády a blízké spolupracovnice Andreje Babiše Tünde Bartha na ambasádu v Maďarsku.

Nedostane se na ty schopné

„V tom nejsme výjimkou. Celosvětově se rozlišují kariérní diplomati a politické nominace. Jiná věc je, jestli ti političtí nominanti jsou dostatečně kvalifikovaní třeba jenom tím, že byli chvíli ministrem. Myslím, že míra politických nominací je u nás příliš vysoká a diplomatické posty získávají i ti, kteří na to svým kariérním životopisem nemají ten předpoklad,“ říká Martin Dvořák, dlouholetý český diplomat, který působil na různých pozicích v Kosovu, Iráku, USA a naposledy jako velvyslanec v Kuvajtu

Politické nominace podle něj způsobují značné pnutí i v rámci diplomatického sboru: „Když je těch politických nominací na diplomatické posty tolik, že kariérní diplomat ani nemá šanci, způsobuje to frustrace a deziluze. Diplomatická akademie ministerstva zahraničí každý rok produkuje docela slušné, talentované, pracovité a šikovné lidi, ale na velvyslanecký post dosáhne jen minium z nich,“ upozorňuje Dvořák, který se z diplomacie vrátil k politice. V letech 1990 – 1998 byl primátorem Hradce Králové, nyní je v Královéhradeckém kraji číslem pět na společné sněmovní kandidátce STAN a Pirátů.

Spoléhat proto musí hlavně na preferenční hlasy, i kdyby se však do sněmovny nedostal, do nejvyšší politiky by vstoupit mohl: za tuto koalici je totiž potenciálním kandidátem na ministra zahraničí.

„Na ministerstvu jsou různé skupiny: někteří by mne vítali, jiní by to možná chápali jako degradaci řemesla, jiní jako ohrožení svých pozic,“ podotýká Dvořák s tím, že pokud by dostal tu možnost, rád by přerušil „tu spirálu vendet, která na ministerstvu zahraničí panuje už po několik generací ministrů“.

„A nemusí jít jen o střídání mezi TOP 09 a ČSSD, jako v minulosti, ale i střídání v rámci křídel ČSSD, jak jsme viděli v brutální podobě docela nedávno. Když někdo přijde a vyhází dvacet, třicet lidí na významných postech včetně stahování velvyslanců z postů, jak to je teď, tak nutně ti, co nově přijdou příště, budou chtít vyhnat „ty parchanty“, co je tam nasadili ti před nimi,“ říká Dvořák.

Na odchod jsem se těšil

I když oceňuje, že navzdory proruským a pročínským tendencím se česká zahraniční politika stále drží svých hlavních tezí jako je „NATO, Evropa, Západ, Východní partnerství, západní Balkán, jež nikdo nezpochybnil“, na svůj odchod z diplomacie se podle svých slov těšil:

„Teď už mohu otevřeně říct, že práce pro vládu, které si nevážím, mne deprimovala. Čím dál víc jsem se styděl za to, co naši vrcholní představitelé pouštějí do světa,“ říká. „I já se občas trochu skrz prsty koukal na kolegu maďarského diplomata s pocitem, že on je přece ten Orbánův člověk, a uvědomil jsem si, že i na mne se mohou dívat tak, že já jsem Zemanův a Babišův člověk. Mojí profesionální povinností diplomata ale bylo postoje našich představitelů vysvětlovat a obhajovat a už mi to nedělalo dobře.“

Pževzato z: https://hlidacipes.org/politickych-nominaci-na-ambasady-je-uz-prilis-rika-adept-na-ministra-zahranici/

MICHAELA RAMBOUSKOVÁ

Proč afghánští vojáci vycvičení západními mocnostmi předali zemi Tálibánu tak snadno? A jsou afghánští spolupracovníci pro Česko nebezpeční? V rozhovoru odpovídá bývalý diplomat a účastník blízkovýchodní mise Martin Dvořák.

Bývalý diplomat a politik Martin Dvořák v posledních čtyřech letech působil jako český velvyslanec v Kuvajtu a Kataru. Má za sebou i zkušenost s misí OSN v Kosovu a také z Iráku, kde byl součástí týmu přechodné koaliční správy, která po odstranění Saddáma Husajna připravovala zemi na demokratické volby a vlastní vládu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy hodnotí situaci v Afghánistánu.

Afghánistán upadl do chaosu. Jak je možné, že se vše odehrálo tak rychle?

V Afghánistánu existuje legitimně zvolená vláda, respektive existovala do včerejška. Tu vládu velmi intenzivně podporovala a držela u moci mezinárodní společenství. Jelikož je to ale nestandardní a ne úplně košer situace, aby nějakou vládu držely u moci cizí zbraně, tak probíhala jednání, aby se ta cizí vojska stáhla a Afghánci si vládli sami.

Od samého počátku bylo jasné, že klíčovým hráčem bude na jedné straně afghánská vláda, prodemokratická a prozápadní, a na druhé straně síla Tálibánu, kteří jsou všechno možné jen ne demokrati a milovníci svobody. Jsou to ty nejfundamentalističtější složky muslimského světa, tvrdé, přísné, vyznávající šaríu. A to byl od začátku problém.

V Kataru, Istanbulu a na dalších místech se vyjednávalo, jak bude probíhat předání moci nebo jak bude fungovat Afghánistán, pokud nebude legitimní vláda podporovaná ze zahraničí a bude muset žít společně s Tálibánem.

Znamená to, že se ukázalo, že jednání jsou k ničemu?

Já mám utkvělý pocit, že vyjednávat s Tálibánem nemůže k ničemu dobrému vést, ale chápu zase, že asi žádná jiná možnost v té situaci nebyla, pokud se USA rozhodly to území opustit.

Lze z rychlého postupu Tálibánu po odchodu Američanů usuzovat, že má toto hnutí v zemi velkou podporu?

Ano, ta situace teď bohužel ukazuje, že ono to tak jednoduché není, protože část Afghánců inklinuje spíš k tomu Tálibánu než k demokracii. Ale pak je tam ještě ne úplně zanedbatelná část obyvatelstva, která by si tu demokracii, byť v nějaké tamní lokální podobě, docela užila a přála. Ve chvíli, kdy vyklidíme prostor a vznikne tam vakuum a okamžitě nastoupí Tálibán, se tito svobodomilovní cítí zcela správně a po právu ohroženi na životech, protože Tálibán je vskutku nesmiřitelná ideologie a síla.

Takže těmto „svobodomilovným“ nezbývá než dát se na úprk, jak nyní sledujeme v dramatických záběrech na kábulském letišti?

Ano, oni si budou snažit zachránit životy a jakoby jít za lepším, což znamená, že se nám dá do pohybu několik desítek, ne-li stovek tisíc lidí, a to samozřejmě destabilizuje celé okolí, protože je potřeba ty lidi někam dostat, někde je ubytovat. Teď se ukazuje, že rozhodnutí opustit Afghánistán, přestat ho vojensky podporovat, má tuto stinnou stránku, kdy prostor vyplní Tálibán a ti, kteří před ním budou prchat, zvednou další vlnu uprchlíků.

Dlouho jste působil v různých muslimských zemích a znáte tamní mentalitu. Vysvětlete mi, prosím, proč tamní vojáci a policisté, které západní státy pomáhaly vycvičit, tu zemi nebránili a Tálibánu ji tak snadno předali?

Ono to probíhá všude dost podobně, podobným případem byl i Irák, kde byla Česká republika součástí sil, které se snažily vycvičit novou vlnu iráckých policistů a vojáků. Bohužel si myslím, že se trochu opakuje stejná chyba. Nechci se teď tvářit jako generál po bitvě, ale ono se ukazuje, že ti vojáci přecvičení Západem a demokratickými silami se formálně hlásí k novému systému, ale částečně v nich přetrvává sentiment k tomu původnímu, protože to je něco, v čem se cítí doma.

Stará fundamentální pravidla, pravidla šaría, takto to fungovalo za tatínka a za dědečka, je to jakýsi pocit bezpečí. Druhá věc je, že ve chvíli, kdy oni přestanou cítit a mít podporu západních mocností, tak ti fundamentalisti – ať v Iráku, nebo v Afghánistánu – dokážou vytvářet silný tlak. Oni se neštítí násilí, znásilňování, vražd, podřezávání krku, napichování na kůl a dalších podobných praktik. A tím strachem vytvářejí tlak na to, aby si vojáci opravdu dobře rozmysleli, jestli chtějí bojovat a případně – nedej Pán Bůh – prohrát s Tálibánem, nebo přeběhnout na druhou stranu a zachránit si život. Toto všechno je tam ve hře a bohužel se to opakuje ve všech zemích, kde to probíhalo podobně.

Jaký vzkaz do světa Česko vysílá nejasnostmi kolem přijetí afgánských tlumočníků a dalších spolupracovníků naší armády či velvyslanectví, kterým hrozí smrt?

Nejdříve se mluvilo o finanční pomoci, když byl společenský tlak, tak začali hovořit i o evakuaci, pro dvacet lidí, kteří jako poslední měli kontrakt s nějakou českou složkou. Ale těch lidí, kteří v průběhu uplynulých let spolupracovali s českou armádou nebo státem, je samozřejmě mnohem víc a v tuto chvíli jsou veřejnými nepřáteli. Tálibán se jim bude mstít včetně trestu smrti. To je samozřejmě strašně nešťastná zpráva pro případné další pokusy Čechů si někde hledat spojence, protože toto se neutají. Toto se ví. A když se bude vědět, že navazujete spolupráci s někým, kdo vás poté v nouzi nechá na holičkách, zvedne krovky a odletí a vás tam nechá napospas těm hordám, tak se s námi do spolupráce už nikdo nepožene.

Mě fascinuje, že Člověk v tísni, který v Afghánistánu působil po léta, dokázal stáhnout všechny svoje lidi v době, kdy naše letadlo stálo ještě ve Kbelích na letišti a nevědělo, zda odletí. To svědčí o tom, že vláda jen dlouho váhala a dlouho nevěděla, co s tím.

Od některých politiků padl třeba i názor, že někteří bývalí spolupracovníci by mohli být pro Česko bezpečnostním rizikem. Opravdu mohou být spolupracovníci armády či ambasád bezpečnostním rizikem?

Bezpečnostním rizikem pro Česko je podle mého názoru spíš člověk, který sedí na Hradě, nemá bezpečnostní prověrku a má přístup ke všem tajným dokumentům, než člověk, kterého prověřilo několika koly NATO a několik dalších služeb a institucí, které se o bezpečnost starají. Samozřejmě, že špiony a nepřátele najdete i ve vlastních řadách, protože odjakživa to tak bylo, že někdo je schopen sloužit dvěma i více pánům najednou.

Z jakých vrstev se tito lidé běžně rekrutují?

Toto úplně přesně říci neumím, protože u těch náborů jsem neseděl a nebyl. Ale v každém případě jedno z podpůrných kritérií je, když najdete člověka, který má nějaký vztah k Česku nebo Československu, třeba tam studoval, měl příbuzné a podobně. Druhým kritériem je, že musí mluvit anglicky, což je už určitý stupeň vzdělanosti a je tam jiný světový pohled. Většinou jsou to lidé, kteří mají jakžtakž dobré vzdělání a jsou schopni spolupracovat.

Převzato ze serveru Seznam Zprávy – https://www.seznamzpravy.cz/clanek/chaos-v-afghanistanu-zvedne-dalsi-vlnu-uprchliku-mini-exdiplomat-172261

Hradečák, Číslo: 5, Královéhradecký kraj

Jméno a příjmení:  Martin Dvořák 
Věk: 65 let
Vzdělání: Vysoká škola ekonomická v Praze
Zaměstnání: diplomat v aktivním odpočinku
Host očima Elišky H.

V jednom z posledních vydání Hradečáku jsme otiskli fragmenty z nové knihy prvního polistopadového primátora Hradce Králové a dnes již emeritního velvyslance ČR v Kuvajtu, Martina Dvořáka. A tak není asi úplně překvapením, že právě nedlouho po jeho plánovaném ukončení diplomatické mise a návratu do Hradce Králové sedíme v kavárně a povídáme si o životě v Kuvajtu, našem městě i jeho dalších životních plánech. Další osobností v rubrice Hradečáci o Hradci je Martin Dvořák.Jak už to v životě bývá, jeho směřování do zahraničí a potažmo do diplomacie směřovala náhoda. „Po skončení mého primátorování v Hradci jsem dostal dopis z Rady Evropy, který byl ještě sice na moje jméno, ale adresovaný na adresu Magistrátu. A jedna hodná úřednice mi zavolala a předala mi ho. Byla v něm pozvánka ke spolupráci v misi OSN v Kosovu, ze které pak vzniklo moje první zahraniční angažmá, a to v barvách OSN. Díky dalším shodám náhod a různým setkáním jsem se pak dostal do časově omezených služeb ministerstva zahraničí, které pak přešly až do stálého pracovního poměru, který po více než 17 letech skončil s angažmá v Kuvajtu,“ popisuje svoji cestu Martin Dvořák.Povídat bychom si mohli hodiny, jeho schopnost zaujmout veselými i vážnými historkami „z natáčení“ je výjimečná, stejně jako informace o Hradci, který po celou dobu svých zahraničních misí sledoval. Kdo by čekal, že si dnes jako vysloužilý diplomat sedne na kávičku a spokojí se s povídáním o životě ve světě, by se mýlil. Stejně jako všichni úspěšní lidé má energie na rozdávání, a proto se rozhodl přijmout nominaci na kandidátku do podzimních voleb do poslanecké sněmovny v barvách Starostů s Piráty. Tak se nechme překvapit, zda uspěje.

Hradec nebo Pardubice?
V Pardubicích jsem vyrostl, mám k nim sentimentální vztah a krásné vzpomínky. Ale rozhodující pro velkou část mého života byl Hradec, s nímž se cítím spojen nadosmrti. A zrovna teď si opravdu po návratu z pouště užívám jeho krásy, zejména samozřejmě tu záplavu zeleně, kterou si možná běžný Hradečák ani neuvědomuje.

Jaký je aktuální Hradec očima člověka, který trávil poslední roky v Kuvajtu?
Krásný a zelený. Ale má jistě řadu svých problémů, jejichž řešení se bohužel jakoby stále odkládá, protože naše město jakoby ztrácí dynamiku a touhy být na špici.

Sport nebo kultura?
Vím, že mám v Hradci pověst toho, kdo zanedbával sport a fandil jen kultuře. Ve skutečnosti jsem přesvědčený, že právě správný mix nabídky kulturní i sportovní, aktivní i pasivní je tím, o co by mělo usilovat město pro svoje občany. A já sám si užiju kolo i sledování fotbalu stejně, ne-li častěji než koncert nebo divadelní představení.

Jaké místo v Hradci byste doporučil přátelům, kteří přijíždějí poprvé do našeho města?
Asi Soutok, tedy Jiráskovy sady, a samozřejmě klasiku v podobě Muzea, Bílé věže a Hučáku. A k tomu kousek Gočára, tedy jeho komplex škol.

Pokud byste mohl v Hradci něco změnit, co by to bylo?
Vedení. Je mi smutno, když vidím, jak Hradec poslední dobou spí na vavřínech, které už poněkud povadly. Chybí tu vize, nápady a tah na branku a místo toho si zastupitelé po dlouhé měsíce okopávají kotníky a boří bábovičky.

Děkuji za příjemné povídání a přeji pevné zdraví a spoustu energie. Autor: Eliška H.

31. 07. 2021     

Převzato z Mladá fronta DNES ~ Strana  13 

Petr Záleský ~ Rubrika: Kraj Hradecký

Rozhovor s prvním primátorem Hradce Králové a už bývalým velvyslancem Martinem Dvořákem 

HRADEC KRÁLOVÉ Před několika dny se pustil do vybalování více než 40 krabic, které za ním do Hradce Králové přiletěly z Kuvajtu. Noční můru každého cestovatele jen umocnila v Turecku vykradená bedna s kvalitním pitím. Ale nejen proto se už chce nadobro usadit doma. 

Velvyslanec a první primátor Hradce Králové Martin Dvořák je zpět. „Už jsem se narajzoval dost. I žena říkala, že je to naposled, kdy kufry balíme a zase vybalujeme,“ směje se zanedlouho pětašedesátiletý exvelvyslanec, který je mezi diplomaty pro rebelství originálem. Rád by si konečně pořídil psa, jenže to bude muset počkat. Dvořák bude už zanedlouho na vysoké příčce za Piráty a Starosty kandidovat do Poslanecké sněmovny. A protože se už nemůže dívat ani na politický marast v jeho Hradci, příští rok se nejspíš objeví i na kandidátce do komunálních voleb. 

Na maily odpovídáte obratem do několika minut. Jste všude online, nebo dokážete vypnout? 

Má žena by řekla, že jsem neustále online. Občas to ovšem vypnout umím, ale je pravda, že to dělám a telefon nezvedám, jen když mám naléhavou činnost, u které nelze mít telefon puštěný. 

Vrátil jste se domů natrvalo, nebo to ještě mohou změnit říjnové volby? 

Nemyslím si, že bych ještě někdy vyjel na nějakou dlouhodobou misi. Pravda, už jsem uvažoval, co bude, až skončím na ministerstvu. Jednou z možností byla charita, případně mise v Africe, ale přeci jen už mi brzo bude 65 let a mám pocit, že bych měl vyhledávat bezpečnější destinace, kde jsou k dosažení například lékaři… Nemohu vyloučit, že se občas vyskytne nějaký byznys a důvod jet do zemí, kde mám kontakty. Jinak ale už opravdu nepředpokládám, že bych opět balil kufry. Ostatně žena říkala, že je to naposled, kdy kufry vybalujeme. Já s ní souhlasím. 

Připomněl jste, že v listopadu vám bude 65 let. Nepřemýšlel jste, že byste se stáhl z veřejného života a užíval si jako senior? 

Samozřejmě se mi hezky poslouchá, že dobře vypadám a mám hodně energie. Ale také si uvědomuju, že už od roku 1990 jsem s odpuštěním veřejným majetkem, pořád žiju s pocitem, že můj obličej všichni znají a musím se podle toho chovat. Občas proto musím držet na uzdě emoce a pravda je, že mě to zmáhá. Už dlouhodobě jsem byl proto rozhodnutý, že s koncem této mise skončím minimálně s prací pro vládu. Určitě nebudu sedět doma v bačkorách, i když by se mi vážně líbilo konečně si pořídit psa, kterého si stále nemůžeme dovolit, dokud na něj nebudeme mít čas. A pak je tu ještě jedno táhlo – vnoučata, která mě prakticky neznají a jsem pro ně jen děda v Kuvajtu. 

Ale teď pro ně můžete být dědou v Poslanecké sněmovně… 

Teoreticky to možné je a nebránil bych se. Na druhou stranu to pro mě není jediné možné řešení, kudy se po volbách vydám. 

Prakticky od roku 1999 jste většinu času trávil v zahraničí. Kde se vám žilo nejlépe? 

Upřímně? Jsem městský člověk a jestliže máte rád město, nikde se nemůžete cítit lépe než v New Yorku. Pro mě je to hlavní město světa a místo, kde opravdu potkáte celý svět včetně kultury, kuchyně, hudby, výtvarného umění… Pravda, teď tam kamarádi pláčou, že po covidu už to není ten pravý New York a nikdy nebude, ale mých pět let tam pro mě bylo nejvíc. 

A naopak, zažil jste v irácké Basře či v Bagdádu chvíle, kdy šlo o život? 

Neumím přesně říct. Řeknu vám historku. Přiletěli jsme z Basry a jeli z bagdádského letiště do zelené zóny, v tu chvíli jsme zažili tři velmi silné výbuchy v místě, o kterém všichni věděli, že je to cesta smrti. Seděl jsem za ochrankářem, byl samý sval. A když se mu na krku napnuly šlachy a sevřel samopal, pochopil jsem, že také cítí napětí. Skončilo to, když se jeden kolega ohlédl a konstatoval svojí hanáčtinou, větou: „Je to dobre, chytli to ti za nama“. Zažil jsem i výstřely na hotel z raketometu, který táhl oslík. Ovšem hned ten první výstřel vozík svalil a rakety neudělaly žádnou škodu. Kdyby nás někdo chtěl tehdy dostat, bylo by to nejjednodušší u checkpointu za řekou Tigris. Takhle jsem si to říkal každé ráno. Když jsem odjel, bouchlo to právě tam a bylo tam asi 30 mrtvých. 

Jak kočovný život a časté stěhování nesla rodina? 

V Kosovu i Iráku jsem byl sám, tam rodina nesměla. Pak přišly Amerika a Kuvajt a to jsme si celkem užívali, protože taková zkušenost otevírá oči a dveře do světa. 

V Kuvajtu i Kataru až donedávna platily velmi přísné a striktní zákazy a omezení, jak se obě země s nákazou vypořádaly? 

Střet s pandemií ukázal jednu velkou slabinu demokracie. Autoritářské a totalitní systémy pandemii zvládaly lépe, protože v západním světě stále narážíme na potřebu ochraňovat osobní svobody a práva a trochu méně se staráme o celek. Avšak diktatury typu Číny, ale i monarchie kolem Zálivu se s lidskými právy tolik nemažou, obyvatelé to ani neočekávají a jsou zvyklí poslouchat. Takže když stát zavelí „Postavte se do řady, dostanete injekci“, oni se postaví. Zkrátka i svoboda, kterou tolik miluju, má své hendikepy. Lidstvo si to asi bude muset vyřešit. 

* Takže Kuvajt se s nákazou vypořádal relativně snadno? 

Relativně ano, ale rozhodně ne bez problémů. Uvědomme si, že ze čtyř milionů obyvatel je jen milion domorodců a tři miliony gastarbeiterů. Kuvajťané velmi dlouho podléhali pocitu, že jsou Alláhem obdařeni nadpřirozenou mocí a virus se jich vůbec netýká, protože se vydovádí na Bangladéšanech a Pákistáncích. Například běžná kuvajtská rodinná večeře ale znamená 30 až 50 lidí se stejným počtem služebnictva, čili ideální ohnisko šíření nákazy. Kuvajtské obyvatelstvo se stejně jako to naše dlouho nechtělo omezovat. A také vláda je velmi přísná na všechny kromě Kuvajťanů. Zatímco očkování pro gastarbeitery bylo víceméně povinné, pro Kuvajťany nikoli. Jenže jen do letní sezony, kdy je zvyk vypadnout a vyrazit na své chaloupky do Španělska, Portugalska nebo do Teplic. Vyrazit však nemohli neočkovaní. A najednou byla očkovací centra plná Kuvajťanů. 

V Kuvajtu platil přísný zákaz vycházení od 16 odpoledne do 8 hodin ráno, za porušení hrozilo až tříleté vězení a pokuta do výše 32 tisíc dolarů. Cizinci do země dosud nesmějí. Dal se zákaz dodržovat? 

Dá se to dodržovat. My diplomaté jsme mohli aspoň do kanceláře a zpátky, ale diplomacie se nedá dělat online a musíte navazovat a udržovat osobní kontakty, které jednou budete potřebovat. Byla také zvláštní výjimka, protože od 18 do 20 hodin byly povolené vycházky a samozřejmě spousta lidí venku. My jsme proto ven nechodili. A někdy to trochu bylo o ledviny a játra (smích). 

V květnu jste způsobil diplomatické faux pas, když jste si coby velvyslanec v Kuvajtu dal na profil izraelskou vlajku zrovna v době silného napětí mezi palestinským hnutím Hamás a Izraelem. Mám zkušenému diplomatovi věřit, že vám jen nedošlo, jakou vlnu kritiky tím v arabském světě rozpoutáte? 

Říkám to nerad, ale projev hrdinství to nebyl. Spíš nepozornost a pitomost. Obhospodařoval jsem profily sociálních sítí ambasády, které jsem sám zakládal. Kromě toho jsem měl i své soukromé. A Zuckerberg (spoluzakladatel Facebooku – pozn. red.) mi provedl tu lumpárnu, že propojil profilové obrázky z Facebooku a Instragramu jen pár dnů předtím, že jsem si tu profilovku změnil. Opravdu jsem nechtěl svým soukromým profilem provokovat, to není role pro velvyslance. Sám jsem si neuměl představit, že to vyvolá takovou vlnu. Podcenil jsem to. Na profilech jsem měl najednou tisíce hejtů. Dnes leží v kuvajtském parlamentu zákon, který navrhuje 12 let vězení za propagaci sionistické entity. Prostě neuvěřitelné. 

Posypal jste si hlavu popelem a omluvil se. Přesto: neměl jste dilema vytěžit z aféry poněkud hrdinštější konec vaší mise? 

Nojo, byla to taková moje Sofiina volba, jestli udělat blbce ze sebe a zachránit bilaterální relaci mezi oběma zeměmi, anebo se z toho pokusit vytřískat nějaké hrdinství v boji s islamismem a nechat se vyhostit se všemi důsledky, které takový akt přináší právě do vztahu mezi oběma zeměmi. Zvolil jsem si tu první možnost a i teď si myslím, že jsem vybral tu míň špatnou. 

Představte si situaci, že se Piráti a Starostové včetně vás dostanou do Poslanecké sněmovny, půjdou do vládnoucí koalice a bude se licitovat o posty. Co takhle funkce ministra zahraničí? 

Uvědomuji si, že ve STAN je spousta skvělých lidí s bezvadnou znalostí komunální politiky, ale je mezi nimi velmi málo těch, kteří se věnují i mezinárodní politice a diplomacii. Hnutí mě tedy nominovalo jako odborníka na mezinárodní politiku, ale rozhodně si nemyslím, že jsem jediná možná volba. Jestliže příští vládu bude sestavovat koalice pěti politických stran, bude zřejmě na každou ministerskou pozici pět velmi dobrých kandidátů. Jestli budu jedním z nich a jak to dopadne při rozdávání karet? To neumím předpovědět. 

Zkuste si tipnout, jak dopadnou volby a vyjednávání o koalici. Vylučujete předem některé strany? 

Historicky poprvé jsme v situaci, kdy nehrozí ztráta hlasů pro demokratické strany, zatímco druhé straně, které demokracie nevyhovuje, to hrozí akutně, protože si to mezi sebou rozdávají různé prapodivné bojůvky, sdružení, Trikolóry a podobně, které si navzájem budou škodit a okrádat se o hlasy. Matematicky je velká šance, že většina se překlopí na stranu demokratů. A pak bude taky záležet, na jakou stranu se přikloní třeba Šlachtova Přísaha. Osobně si myslím, že demokratický blok bude mít většinu. Ale jak moc bude schopný vrátit naši zemi mentálně a politicky na západní stranu polokoule a spolknout kvůli tomu některé rozpory, to si netroufám tvrdit. 

Vy jste na dálku sledoval i hradeckou komunální politiku. Co tedy říkáte politické krizi, která ve městě začala už před rokem? Má nějaké řešení? 

Je jistě slabinou zákona o obcích, že nejde vypsat předčasné volby, a tak menšinová vláda bez podpory tu klidně může fungovat další rok a půl. Obávám se, že to bude pokračovat až do voleb. Město usne ještě hlubším spánkem. Nebudou se dělat ani trochu riskantní, progresivnější a dlouhodobé věci. Bude se vládnout od jednoho zastupitelstva k druhému. Když není starosta ani rada, která má koule na to, aby něco rozhodla – případně nemá tu sílu prosadit to – budou dělat pouhou údržbu. Na městě je to bohužel už nyní vidět. Chybí tu dynamika a rozvojový prvek. Pyšnit se tím, že po 30 letech bude stadion, který mimochodem možná také nebude? To je dost málo. 

Uvažujete o kandidatuře v hradeckých komunálních volbách. 

Ano, ale mým cílem není být primátorem. Na druhou stranu platí nikdy neříkej nikdy. Celá věc se začne probírat po parlamentních volbách, protože se ukáže, jak silný je na Hradecku STAN nebo různé lokální skupiny. Počkejme na to, co se stane v říjnu a kdo s kým bude ochoten hrát. 

Jak vzpomínáte na prosinec 1990, kdy jste se stal prvním primátorem Hradce Králové? 

Ta možnost stát se primátorem byla v roce 90 velikánská výzva a trochu divočina. Vždyť na celém magistrátu jsem měl jednoho jediného člověka, který uměl napsat usnesení. A takhle to bylo se vším. Učili jsme se za pochodu, ale bylo to úžasné. Zastupitelstvo bylo kromě komoušů plné lidí, kteří skutečně hledali tu nejlepší možnou variantu, přestože jsme se spolu třeba do půlnoci hádali. Byla to neuvěřitelná nálož a práce na 20 hodin denně. Vyčerpávající, ale zároveň strašně nabíjející. Už ve druhém volebním období to tak bohužel zdaleka nebylo. 

V roce 2010 jste se do zastupitelstva zase vrátil, ale vydržel jste jen dva roky, kdy jste opět rezignoval. Byla tím hlavním důvodem blamáž, když zastupitelstvo neschválilo přejmenování hradeckého náměstí Svobody na náměstí Václava Havla, anebo to ve vás vřelo už delší dobu? 

V tu dobu jsem už věděl, že budu odjíždět na novu misi do New Yorku. Když zemřel Václav Havel a volal mi primátor Zdeněk Fink, že vymyslíme, jaký prostor po panu prezidentovi pojmenujeme, uzdálo se mi to jako nádherný a můj symbolický konec v zastupitelstvu a komunální politice. To, že jsem bouchl dveřmi a odvezl si mandát do New Yorku, byl šprajc a klukovina. Smutná byla v tom, že poté začali zastupitelstvo ovládat komunisté, kteří kšeftovali se svými podpůrnými hlasy. Takže jsem se rychle mandátu definitivně zřekl. Zajímavé na tom je, že můj mandát tehdy přebral pan profesor Hrabálek. Mým odchodem se on dostal do komunální politiky, tehdy ještě v barvách VPM. 

Nazraje někdy čas pro náměstí Václava Havla? 

Moc bych si to přál, ale kde by to vlastně mělo být? Už máme piazettu v univerzitním kampusu. Mně by se to pořád líbilo na náměstí Svobody, ale dnes už to vlastně není ničí priorita. Zatímco v Americe má každá obec aspoň Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny. Smutné. 

Zatímco v Americe každá obec má Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny. 

Do úterních 16 hodin měly na Krajský úřad Královéhradeckého kraje podat svoji kandidátku strany a hnutí pro volby do Poslanecké sněmovny. V našem kraji tak učinilo 17 subjektů, což je o sedm méně než před čtyřmi roky. Jaké jsou jejich šance?

Na nižším počtu subjektů se pochopitelně podepsala skutečnost, že do voleb jdou dvě významné koalice (Piráti+STAN a ODS+KDU-ČSL+TOP 09), jejichž součásti minule kandidovaly samostatně.

Zatímco před čtyři lety v kraji dominantně zvítězilo hnutí ANO a získalo 5 z 11 mandátů, letos to tak jednoznačné nebude. Předpokládám, že ANO v Královéhradeckém kraji ani nezvítězí. Čelo její kandidátky obsadili lidé, kteří už ve sněmovně zasedají, ale nic světoborného za poslední čtyři roky nepředvedli. Navíc lídr kandidátky – ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová – není příliš úspěšným členem vlády, vršila řadu chyb a vše podtrhla svým krokem, kdy na konci června navrhla, aby lidem, které na jižní Moravě postihlo tornádo a měli svůj majetek pojištěn, byl krácena státní finanční pomoc.

Očekávám, že v kraji zvítězí kandidátka SPOLU, která naváže na vítězství ODS v loňských krajských volbách. Kandidátku vede zkušený a oblíbený starosta Trutnova Ivan Adamec, kterému sekunduje bývalý předseda KDU-ČSL, který bude sbírat hlasy především ve venkovských oblastech Rychnovska a Náchodska. Její vítězství však bude velice těsné.

Třetím silným hráčem voleb v našem kraji bude koalice Pirátů a STAN. Tato koalice bude těžit z toho, že celostátně se veze na vlně popularity, nicméně pro voliče v kraji jsou mnozí kandidáti velkou neznámou. Kandidátku vede Martin Jiránek a hned za ním stojí známá tvář z Nové Paky Josef Cogan. Za černé koně této kandidátky považuji bývalého primátora Hradce Králové Martina Dvořáka a starostku Mladých Buků Lucii Potůčkovou, která na sebe nedávno upozornila, když odmítla návštěvu ministryň Aleny Schillerové a Kláry Dostálové do své obce.

Dle mého soudu získají SPOLU, ANO a Piráti+STAN 9 či dokonce 10 mandátů z předpokládaných rozdělovaných 11 křesel. (Při zisku 9 křesel dohromady pro zmíněné subjekty očekávám, že všechny tři strany získají po třech mandátech.) Neočekávám, že se do sněmovny z kraje prosadí ČSSD a na hraně to bude mít KSČM, která pokračuje ve svém politickém propadu a jako takřka koaliční strana Babišovy druhé vlády nepředvedla vůbec nic a ze svých slibů voličům také nic neprosadila. Naopak za takřka jisté považuji, že mandát z kraje si do Prahy odnese SPD. Ostatní strany se významněji neprosadí.

Úprava volebního systému nic nezmění na tom, že pro zisk prvního mandátu (tzv. přirozený práh) bude muset volební subjekt získat alespoň 7 až 8 procent hlasů. Vzhledem k tomu, že v kraji očekávám zisk poslaneckých křesel u 4 nebo maximálně 5 subjektů, lze předpokládat i propad nemalého množství hlasů.

Jiří Štefek
jiri@vrchlabinky.cz
Ilustrační foto: Miloš Šálek

https://vrchlabinky.cz/volby/analyza-kandidatku-podalo-17-subjektu-na-mandat-dosahne-nejvyse-5/