Po volbách už strany hledají, kdo zabojuje o Hradec v roce 2022

Po volbách už strany hledají, kdo zabojuje o Hradec v roce 2022

Sotva skončily sněmovní volby, strany v Hradci Králové už šturmují před komunálními volbami v příštím roce. Nynější výsledky přinejmenším ukázaly, který z kandidátů a jaké uskupení v sobě mají potenciál a ambice vládnout. Chaos a krize ve vedení Hradce trvá už téměř rok a půl, posledních deset měsíců se pokouší řídit město nefunkční menšinový slepenec ODS–ANO. Zároveň je zřejmé, že ani současná radniční koalice, ani opozice nemají vůli na poslední chvíli udělat jakýkoli pokus o stabilizaci.

Přestože Martina Dvořáka (STAN) do Sněmovny nedostalo ani skoro osm tisíc preferenčních hlasů, i tak si na oslavu porážky komunistů a nevítězství hnutí ANO zapálil doutník a potvrdil, že politické kampaně jsou kolotočem, který se točí a nezastavuje. Bývalý velvyslanec v Kuvajtu jako jeden z prvních přiznal, že další metou jsou komunální volby, návrat do hradeckého zastupitelstva a dost možná ještě výš. A exprimátor Dvořák zdaleka není sám, kdo už nyní o hradeckých volbách 2022 přemýšlí.

„Komunální volby mě v příštím roce neminou a očekávání spíš ještě více narostla. Každopádně jsem připraven se v komunální politice angažovat, ale v jaké pozici i sestavě, to v tuto chvíli nedokážu říct. Dokážu si sám sebe představit v zastupitelstvu, případně v nějaké komisi nebo výboru. Když už budu v penzi a můžu se tomu věnovat, může to být určitým druhem potěšení a naplnění času,“ řekl Dvořák krátce po sečtení výsledků sněmovních voleb.

O další politické výzvě zatím nechce přemýšlet kroužkovací kometa krajských voleb – Matěj Ondřej Havel (TOP 09). Jak v sobotu večer řekl, prioritou je pro čtyřiatřicetiletého nového poslance a současně i ředitele gymnázia J. K. Tyla Sněmovna. Ale jeho skoro 11 tisíc preferenčních hlasů by pro TOP 09 mělo být dostatečně silným argumentem, proč Havla nominovat i za rok.

Byl risk jít na radnici, zní z ODS

Ve stejném sněmovním týmu – tedy koalici SPOLU – si o jedno z předních míst na kandidátce KDU-ČSL jasně řekl ekonom na Univerzitě Hradec Králové Stanislav Klik, který dostal 4 836 preferenčních hlasů. Restart politické dráhy se osm let po opuštění Sněmovny zdařil i Pavlu Staňkovi. A právě na šéfovi hradecké oblastní rady ODS bude záležet, jak občanští demokraté poskládají kandidátku a pokusí se nechat zapomenout na poslední rok a čtvrt krize na radnici, na níž se podílí.

„ODS to v Hradci opravdu nemá jednoduché, měla každopádně zvážit ono sestavení původní koalice, od toho se to celé odvíjí. Možná jsme šli do příliš velkého risku, který se teď úplně nevyplácí, přestože některé výstupy našich zástupců nejsou úplně špatné. Jen to možná neumí odprezentovat a odkomunikovat. Ty výsledky zkrátka musíme dokázat i prodat. Když vám nerozumí volič a kolikrát ani vlastní strana, je to špatné. Každopádně volby jsou už jen za rok, teď si trochu oddychneme od maratonu a začneme na tom ještě během podzimu pracovat,“ upozornil Staněk. Sám posbíral přes sedm tisíc preferenčních hlasů.

Dalším Hradečákem na kandidátce Spolu byl Lukáš Řádek a také on ze 16. místa dokázal přeskákat některé své kolegy. Martin Dvořák, který do Sněmovny kandidoval za STAN, ještě o svých stranických barvách pro komunální volby nemá jasno.

Piráti by chtěli za rok v Hradci víc

Zato partnerští Piráti mohou příští rok vyslat do boje neokoukané sněmovní kandidáty Filipa Bureše a Václava Bartoše, doplněné o stávající opoziční zastupitele včetně Aleše Dohnala, jenž na své místo rezignoval v červnu, ale v pirátském volebním štábu v sobotu analyzoval výsledky.

„Naším cílem je být za rok lepší než minule, tedy získat přes deset procent a pět zastupitelů. V Hradci jsme byli silnější než v jiných částech kraje a doufám, že za námi je za ty čtyři roky vidět nějaký kus práce,“ řekl Dohnal.

„Voliči v Hradci vědí, že známe priority města a nenechali bychom ho pustnout jako ANO. A vědí i to, že se nechováme arogantně a jednáme s nimi otevřeně a že nás názor občanů zajímá, že na ně nekoukáme svrchu a neurážíme je, když projeví svůj názor třeba peticí,“ připomněl Dohnal známou petici proti uvažované silnici v lokalitě Plachta a požadavek vedení města, aby se signatáři omluvili.

Budou padat trestní oznámení?

Vzpomínané hnutí ANO do sněmovních voleb vyslalo tři Hradečáky a současně členy zastupitelstva i užšího vedení města. Zda staronový poslanec Jiří Mašek a náměstci primátora Pavel Marek a Monika Štayrová budou na radnici kandidovat i za rok, se rozhodne už velmi brzy.

„Už v nejbližších dnech nás budou zajímat plány našich zastupitelů, zda hodlají pokračovat, nebo naopak, protože sestavování silné kandidátky je jedním z nejdůležitějších úkolů. Já jsem na vážkách, zda pokračovat, zatím převažuje rozhodnutí, že ano, přestože děním v komunální politice jsem slušně řečeno rozladěn,“ řekl náměstek pro správu majetku města Pavel Marek.

Ten minulý týden čelil výzvě k rezignaci kvůli sdílenému příspěvku na Facebooku: „Pravděpodobně vstoupím do některých soudních sporů s některými zastupiteli, kteří, nebojím se to veřejně říct, o mně lžou. Rezignovat se určitě nechystám a o mém postu bude rozhodovat klub ANO, nikoli nějaký opoziční klub. Apel na rezignaci byl pouhými předvolebními hrátkami.“

Ještě před sněmovními volbami oznámil Robert Šlachta, že jeho Přísaha to bez ohledu na víkendové výsledky nevzdává a dalším cílem jsou právě komunální volby. Velkým povzbuzením mohou být preferenční hlasy pro hradeckého podnikatele Miroslava Behana, který z druhé pozice na kandidátce překonal i krajského lídra.

Důvod proč opět jít do komunálních voleb mají i krajská jednička Trikolory, Svobodných a Soukromníků Miroslav Havrda nebo sociální demokraté Jana Fröhlichová a někdejší hejtman Jiří Štěpán, který z posledního 20. místa nasbíral druhý nejvyšší počet kroužků po lídrovi Janu Birkem.

Protestní politici mají šanci, varuje Adamec

V Hradci Králové je však podle poslance a šéfa krajského sdružení ODS Ivana Adamce podhoubí i pro úplně nové protestní politiky, kteří by mohli ztrestat pasivitu při domluvě o případné funkční vládě.

„Je to varování. Všichni se můžeme divit, kdyby vzniklo například uskupení Hradec krásnější, které bude válcovat. Známe i případy, kde se to stalo. Může dojít k účtování a varování platí pro koalici, ale i opozici. Když bude takhle nepřístupná a nebude se chtít domluvit na řešení do komunálních voleb, bude to znamenat možnost přemazání politické mapy v Hradci Králové. Pro Hradečáky to bude příležitost rozhodnout se úplně jinak, než by si všichni v zastupitelstvu přáli,“ nastínil možný scénář Ivan Adamec.

Zdroj: https://www.idnes.cz/hradec-kralove/zpravy/kralovehradecky-volby-2021-snemovna-komunalni-2022.A211012_631217_hradec-zpravy_tuu

Martin Dvořák: Koalice Starostů s Piráty je naplněním požadavku občanské společnosti

Martin Dvořák: Koalice Starostů s Piráty je naplněním požadavku občanské společnosti

„Spojit síly politických stran a změnit konečně politickou mapu Česka je společným cílem aktivních občanů, kteří projevovali svoji nespokojenost na Letné i jinde, a politických stran, které vyslyšely jejich volání po jednotně v odporu proti zneužívání moci v naší zemi,“ říká bývalý primátor Hradce Králové a diplomat Martin Dvořák, který v říjnových parlamentních volbách kandiduje na pátém místě za koalici Piráti a Starostové v Královéhradeckém kraji.

Martin Dvořák: Koalice Starostů s Piráty je naplněním požadavku občanské společnosti

V listopadu 2019 se nějakých 300 tisíc lidí sešlo na Letné, kde vyvrcholila série občanských protestů proti monstróznímu konfliktu zájmů a narůstajícímu zneužívání moci ze strany současného premiéra. V jejím průběhu opakovaně zazněl naléhavý apel na předsedy 5 demokratických opozičních stran, aby se jejich strany spojily a tím zvýšily šanci na to, že nenasytný oligarcha bude ve volbách poražen. Od té doby uběhly necelé 2 roky.

Během nich jsme museli čelit například pandemické hrozbě. Ta ukázala hlubokou neschopnost současné vlády řešit skutečné problémy. Její chaotické a nekoncepční kroky stály život tisíce lidí. Nemuseli zemřít, pokud by vláda fungovala správně a profesionálně a neřešila jen průzkumy veřejného mínění. Byli jsme také svědky největší ekologické havárie v dějinách Česka. I po roce od chvíle, kdy uhynulo 40 tun ryb v řece Bečvě, zůstává oficiálně utajen viník této katastrofy. Tím jen sílí podezření, že státní orgány, které měly její příčinu vyšetřit, záměrně zakrývaly stopy vedoucí k firmě Deza z holdingu Agrofertu. V každé normálně fungující demokratické zemi by ministr životní prostředí musel v takové situaci už dávno rezignovat. Ale my už zřejmě standardní demokracií nejsme. Dotvrzuje to i nekonečné protahování vyšetřování dotačního podvodu v Čapím hnízdě a dalších kriminálních činů spojených se jménem Andreje Babiše (únos syna na Krym, falešné reklamy zakrývající daňové podvody atd.). V neposlední řadě se za ty 2 roky jen potvrdilo podezření, že předseda české vlády neoprávněně čerpá miliardové dotace na podnikání firem, kterých se zbavil jen formálně, ale dál je ovládá. Státní správa ovšem nepracuje ve prospěch České republiky, ale hájí zájmy Agrofertu. Až do roztrhání těla…

Je tedy zjevné, že důvodů, proč spojit síly politických stran a usilovat společně o zásadní změnu politické mapy Česka, rozhodně neubylo. Ba přesně naopak, jsou stále naléhavější. A přesto dnes, když se dennodenně na ulicích setkávám s lidmi a debatuju s nimi o politice a o volbách, slyším občas větu „Já bych Tě/Vás volil, ale nebudu, protože jste se spojili s Piráty.“ Musím se přiznat, že opravdu moc nerozumím téhle konstrukci. Spojili jsem se přesně tak, jak si to přálo obrovské množství lidí, nespokojených s narůstajícím ohrožením demokracie v naší zemi. Nebylo to lehké, museli jsme hledat kompromisy a společná řešení. Našli jsme je. Máme nejpropracovanější program, jaký jsem za 30 let od roku 89 ještě nikdy u nikoho neviděl. A podle všech kritérií a analýz je to program moderní středové strany. Žádný neomarxismus, ale program pro 21. století a jeho výzvy. V tištěné úplné podobě by měl skoro 900 stran. To jistě nikdo číst nebude, ale pro nás kandidáty koalice je to velmi užitečný zdroj informací do předvolebních debat, ať už je teď vedeme na ulicích s Vámi občany anebo třeba někde v aulách a přednáškových sálech s našimi politickými rivaly. Kdybyste si chtěli Vy sami najít v našem volebním programu přesně ty pasáže, které zajímají právě Vás, zkuste nahlédnout na www.piratiastarostove.cz/program. Je to uživatelsky velmi příjemné, přesně takové, jaké by měly být i budoucí aplikace poskytované občanům státní správou (ale zatím bohužel nejsou).

Máme také zásobárnu kvalitních lidí do parlamentních lavic i do řady funkcí, které bude potřeba naplnit, máme-li program realizovat. Jsou mezi nimi mladí, kvalitně vzdělaní a připravení mladí mužové i ženy, kteří přinášejí ENERGII. A jsou mezi nimi i lidé „obouchaní“ komunální politikou, kteří dělají tu nejzákladnější školu politiky ve svých obcích a uspěli pod přísným dohledem svých sousedů. Nekradou, nedávají laciné sliby, pracují poctivě pro svoji obec a její občany. A mají potřebnou ZKUŠENOST.

Až půjdete 8. či 9. října do volební místnosti, vzpomeňte si prosím na ten nejsilnější vzkaz, který vyslala občanské společnost poltickým stranám pro volby v roce 2021. Politici tohle docela nelehké zadání splnili a spojili se k dosažení společného cíle. Teď je řada na Vás voličích, abyste u voleb stvrdili, že společně můžeme vrátit naší zemi budoucnost, jakou si společně přejeme.  

Martin Dvořák, velvyslanec, první svobodně zvolený primátor Hradce Králové a kandidát č. 5 koalice Piráti a Starostové v Královéhradeckém kraji

Autor: Tomáš Pergl

https://www.starostove-nezavisli.cz/info-a-media/komentare/martin-dvorak-koalice-starostu-s-piraty-je-naplnenim-pozadavku-obcanske-spolecnosti?fbclid=IwAR3YHEE4EhC0mWQ_3pQEFEltkk9l73iicE3jdkMI_Q2MbqO2DUMHpZJg6_E

Chtěl bych, aby se naše země stala opět respektovaným a spolehlivým partnerem

Chtěl bych, aby se naše země stala opět respektovaným a spolehlivým partnerem

Z nedávného rozhovoru s prvním hradeckým primátorem Martinem Dvořákem, který jsme uveřejnili v jednom z minulých čísel,
zůstalo ve vzduchu několik jen lehce načatých témat. Už tehdy jsme se dohodli, že jich je tolik, že by stálo za to se k nim vrátit.
A dnes nabízíme podstatnou část z našeho posledního povídání v jeho oblíbené kavárně, kde, jak říká, má svoji provizorní kancelář.

Co vlastně dnes dělá „emeritní velvyslanec“, který ukončil svoji práci pro Ministerstvo zahraničních věcí?
Po pravdě řečeno, je to hodně vzdáleno mým představám, které jsem měl ještě tak před rokem. Tehdy jsem si to maloval, že se vrátím domů a budu mít spoustu času na vnoučata, že si konečně zase pořídíme psa a já s ním budu chodit na dlouhé procházky, že si přečtu všechny knížky,
co jsem dodnes měl jen někde v krabicích a teď je konečně nasázím do knihovny v našem novém, už jistojistě posledním bytě v Hradci, odkud už se nehodlám hnout.

A proč to tak není?
Možná proto, že mými životními vzory či modely jsou hrdinové jako je Randall McMurphy z knížky Přelet nad kukaččím hnízdem, kterou tak
skvěle zfilmoval Miloš Forman. McMurphy je ten, kterého hrál v tom filmu Jack Nicholson a dostal za to Oscara. Trochu potrhlý chlápek, který se odmítá podřídit pocitu, že pod tlakem je nejlepší nedělat nic a mít klid. Ten, co se pokusil vytrhnout z podlahy jakýsi obrovský mramorový monolit, ačkoli bylo jasné, že to nezvládne. Zkouší to, až mu málem popraskají žíly, a když se ukáže, že to opravdu nedokáže, koukne se na ty čumily okolo a pronese tu památnou větu: „Aspoň jsem to sakra zkusil!“
A já, ovlivněn podobnými literárními typy, jsem takhle nějak zareagoval na výzvu svého kamaráda, navíc člověka, kterého se velice vážím, Vítka Rakušana, který se stal předsedou hnutí Starostů a nezávislých (STAN) a krátce poté mě začal přemlouvat, abych se zapojil do práce STAN v Hradci Králové, který tu v té době neměl právě oslnivé výsledky. No, a taky jsem si řekl „Aspoň to sakra zkusím!“. Nejsem už jistě ve věku, abych naskakoval na každou výzvu jen proto, abych si něco dokazoval. Ale nad tou Vítkovou nabídkou jsme debatovali o tom, v jakém stavu je naše země a co by bylo potřeba udělat proto, aby to bylo lepší. On mi popisoval detaily domácí politiky a dění ve sněmovně, já mu přizvukoval tím, že jsem na oplátku vysvětloval, jak strašně se prestiž Česka propadla při pohledu zvenčí, kde jsem v té době působil já. A z té debaty vyšel nejprve nápad, abych kandidoval už loni do Senátu. To ale nakonec zkrachovalo na tehdy ještě převažující neochotě opozičních stran se spojovat a nabízet společné kandidáty. Teprve pod tlakem Milionu chvilek na Letné se to změnilo. Vznikly dvě koalice demokratických stran, a tím se zvyšuje šance, že onen mafi ánsko-oligarchický systém bude u nás konečně poražen.
Takže, když jsem se počátkem července vrátil ze své poslední diplomatické mise v Kuvajtu, spadl jsem skoro rovnýma nohama už do začátku kampaně. Taktak jsme stihli vybalit krabice a kufry a oběhnout všechny úřady v souvislosti s naším návratem a novou adresou a už to začalo. Vnoučata i pes holt musí ještě chvilku počkat…

Po Hradci se ovšem šušká, že budete po volbách ministrem zahraničí?
No jo, na šuškandu jsme v Česku opravdu dobří. (směje se) Skutečnost je taková, že mě STAN nominoval do koaliční „odborné skupiny“ pro záležitosti zahraničních věcí a EU, takže jsem měl jednak tu čest se podílet na formulaci některých programových tezí v této oblasti a pak jsem se v souvislosti s afghánskou krizí občas někde objevil v celostátních médiích se značkou STAN v titulcích. To ovšem samozřejmě ještě vůbec neznamená, že tím ministrem opravdu budu. Teď nemá cenu porcovat toho příslovečného medvěda, který ještě běhá po lese. A i když se nám ho třeba podaří skolit a po volbách budeme součástí vlády, nemá teď vůbec cenu uvažovat o tom, kdo které ministerstvo nakonec obsadí. Jednalo by se asi o koalici 5 stran, a to znamená, že na každé místo bude nejméně 5 potenciálních kandidátů. To, že koalice Piráti a Starostové dlouho před volbami oznámila personální složení svých „odborných skupin“ nebylo vyhlášením jmenovité nominace, ale jen signálem, a to podle mě potřebným a férovým, jaký typ lidí jsme připraveni nabídnout, jakou mají kvalifi kaci, politickou orientaci, odbornou schopnost, zkušenost atd. A myslím, že je velká škoda, že zatím to jiné strany neučinily podobně. I to by přece mohlo voličům pomoci si vybrat. Kdo chce, aby například jako ministryně fi nancí pokračovala paní Schillerová a státní dluh raketově stoupal k astronomickým číslům, ví, koho volit. Kdo by chtěl, aby se po volbách začala dělat zodpovědná a koncepční rozpočtová politika, měl by znát názory potenciálních šéfů státní kasy z jiných stran. STAN svého odborníka Věslava Michalíka a jeho názory a program prezentuje už řadu týdnů.

Trochu jste odbočil. Vraťme se k Vám. Kdybyste se stal poslancem, čemu byste se chtěl nejvíce věnovat?
Trochu se obávám, že ta volba by nebyla jen na mně. Mě by určitě bavila třeba kultura nebo cestovní ruch, což jsou oblasti lidské činnosti, ke kterým jsem měl asi celý život nejblíže. Ale chápu, že mezi starosty je odborníků na tyhle otázky spousta, s praktickou zkušeností z každodenní praxe. Naopak mezi svými kolegy ze STANu mám já asi nejintenzivnější a nejdelší zkušenost s oblastí mezinárodní politiky, zahraničních vztahů a diplomacie. A to mě taky baví a zajímá, takže bych asi tak nějak přirozeně směřoval do zahraničního výboru.

Rozumím. Takže ať už jako ministr nebo jako poslanec byste se pohyboval v oblasti zahraničních věcí. Co byste v té oblasti chtěl prosazovat?
Naše země měla velké štěstí, že prakticky po celých 30 let od pádu komunistické vlády drží v oblasti zahraniční politiky stejný směr, a to i navzdory občas až brutálnímu protitlaku našich posledních dvou proruských prezidentů. Naší základní orientací bylo, je a já bych určitě chtěl, aby i nadále bylo, naše prozápadní směřování, pevné ukotvení v EU a v NATO. Společně se spojenci z těchto struktur budeme muset čelit narůstajícím
hrozbám hybridní války, kterou proti nám vede Rusko a ohrožení naší kybernetické bezpečnosti, které hrozí především z Číny. Společně s nimi
budeme také lépe připravení reagovat na potenciální další globální hrozby, ať už je to terorismus, masová nelegální migrace, světové pandemie
nebo poškozené životní prostředí.

A co byste chtěl případně změnit?
Chtěl bych, aby se naše země stala opět respektovaným a spolehlivým partnerem, který dokáže nejen čerpat výhody od svých silnějších spojenců,
ale také jim v krizové situaci solidárně pomoci. Bylo mi hanba, když Česko znovu a znovu odmítalo pomoci našim sousedům s vlnou migrace,
když odmítalo pomoc zemím nejvíc postiženým v první vlně Covidu, když jako by opouštělo pozici, kterou nám ve světě vybudoval prezident Václav Havel svým důrazem na dodržování lidských práv po celém světě. Dnes se stále více uzavíráme do sebe, do svého sobectví, hulvátství a chrapounství, které je ideologií obou současných našich nejvyšších ústavních činitelů. V té souvislosti si myslím, že bychom měli velmi důkladně vyhodnotit současný stav spolupráce v rámci Visegrádské čtyřky. Podle mě tohle společenství v podstatě splnilo svůj původní účel, tedy spojit síly 4 (původně tedy 3) středoevropských postkomunistických zemí k tomu, aby se rychleji a snáz dostaly do již zmíněných struktur NATO a EU. Dnes ale paradoxně právě pod touto značkou zaznívají nejčastější výtky a protesty proti pravidlům, která v těchto skupinách platila a platí a na nichž byly založeny. Myslím si, že dnes už nám formální spojení se zeměmi, kde demokracie už zase dostává na frak a mění se v postkomunistické oligarchie, jako Polsko a zejména Maďarsko, víc škodí, než pomáhá. Nijak tím neodmítám případnou spolupráci a vzájemnou podporu při projednávání a řešení problémů, které se opravdu týkají této části Evropy. Ale neměli bychom se kvůli tomu nechat zatáhnout do falešných kulturních válek jako jsou otázky potratů či tolerance k homosexuálům, neměli bychom pomáhat krýt či bagatelizovat hrubé prohřešky proti pravidlům demokracie v těchto zemích. A samozřejmě bychom se jich ani sami neměli dopouštět. Ale to už jaksi není zrovna v gesci ministerstva zahraničí, že? Tady vidím spíše prostor pro policii, justici a ministerstvo vnitra. Bohužel, ty dnes v kriminálních kauzách pana premiéra nekonají svoji povinnost a místo toho ze všech sil brání zájmy Agrofertu, který samozřejmě nemá s panem Babišem vůbec nic společného. (úsměv)
Ovšem jeho gigantický střet zájmů a neoprávněné čerpání evropských dotací už zase do oblasti našich zahraničních vztahů zasahuje, a to velmi devastačním způsobem.

Myslíte, že na takové korekce naší zahraniční, a hlavně tedy asi i domácí politiky budete mít dost sil?
To samozřejmě záleží především na volbách a na voličích. Já sám proto nemůžu v tuhle chvíli udělat o moc víc, než že jim nabídnu svoje síly, svoje nápady a vize. Bude na nich, na občanech, jestli si zvolí cestu, kterou nabízím já a moji přátelé. Ale jedním z prvních a velmi naléhavých úkolů by bylo co nejrychleji se připravit na blížící se předsednictví v Radě EU. Současná vláda přípravu hrubě podcenila a zanedbala a bude potřeba
zachránit, co se ještě dá stihnout. V sázce bude hlavně prestiž a dobré jméno naší země, schopnost ukázat, že jsme v EU platným a rovnoprávným členem. Po trapnosti, kterou při našem dosud jediném předsednictví způsobil pád vlády v jeho průběhu, by bylo strašně smutné uříznout si ostudu i na podruhé. Ale jak jsem řekl, i tohle bude nejvíc záležet na tom, jak volby dopadnou a jak rychle se podaří sestavit regulérní vládu.

Tím jste mi docela nahrál na další otázku. Pokud se nestanete ani poslancem ani ministrem, vrátíte se do politiky v Hradci?
Tak ono se to vzájemně úplně nevylučuje. Řada poslanců vedle svého řádného mandátu ještě podniká, vede firmy nebo má jiné aktivity, stejně tak je v parlamentu nejeden obecní či krajský zastupitel, někteří mají těch mandátů i několik. Nemyslím, že je to ideální. Práce poslance je podle mě povinností na plný úvazek, dokonce možná spíš na dva (smích), ale zvládnout se to zjevně dá. Já sám v tuhle chvíli jakékoli rozhodování o svých aktivitách po sněmovních volbách odkládám právě až do chvíle, než bude známo, jak volby dopadnou a jaké mi z toho případně vyplynou závazky a povinnosti. Život v Hradci mě ale jistě nepřestane zajímat. Těším se na to, že už tu zase bude žít, účastnit se společenského a kulturního života, setkávat se přáteli, užívat si atmosféru města. A taky se třeba občas vyjádřit k něčemu, co se ve městě děje.

K čemu například?
Já mnohem raději chválím a děkuju za to, co se povedlo, ale nemůžu se po návratu ubránit dojmu, že takových věcí je nějak málo, za to důvodů ke kritice by se našlo víc. Jednu z příčin vidím v dlouhodobě rozvráceném vedení města, které nemá v zastupitelstvu zajištěnou většinu a vládne se tedy jen od jednoho zastupitelstva k dalšímu. Současný stav vedení, či spíše nevedení hradecké radnice totiž opravdu volá po razantním řešení. Jestli se ale v příštím roce stanu z glosátora na sítích a v médiích také aktivním účastníkem hradecké komunální politiky, to teď opravdu nevím. Nevím, jestli bych se k tomu odhodlal a stejně tak nemůžu předvídat, zda bych v takovém případě mohl být zvolen, případně jak silný mandát a pozici bych získal. Předpokládám ale, že bez ohledu na moji vlastní osobní pozici se někdy na přelomu roku rozběhnou velmi intenzivní jednání o tom, kdo na jaké kandidátce se případně objeví, jaké bude mít ambice a s kým bude ochoten se k jejich naplnění spojit. Po pravdě řečeno, takové „námluvy“ vlastně už trochu probíhají teď.. Je ale už bohužel prakticky jisté, že nic podstatného se už na současném smutném stavu radnice do příštího podzimu asi nezmění. Tak si počkejme.

Pojďme na závěr raději k něčemu méně vážnému. Máte nějaké koníčky? Jak trávíte volný čas?
Bude to asi znít blbě, ale politika, tedy spíš by se hodilo říct „věci veřejné“, kdyby tenhle výraz nezprofanoval svého času pan Bárta, je asi dnes mým největším koníčkem. Zajímal jsem se o to už dávno před listopadem 1989, tedy v době, kdy to byl koníček i trochu nebezpečný (úsměv). Zabýval jsem se tím potom 8 let aktivně na radnici a dalších víc jak dvacet let bylo vlastně jednou z mých profesionálních povinností sledovat a vyhodnocovat politiku v zemi, kde jsem právě působil. Z toho pohledu jsem docela šťastný člověk, když jsem mohl mít svého koníčka i jako zaměstnání. Na druhou stranu šly postupně stranou moje další záliby, ať už to bylo divadlo, knížky nebo sport. Teď se k tomu pomalu zase vracím, chystám se koupit si zase kolo a tenisovou raketu, knihovnu mám i dál plnou knížek, které jsem ještě nečetl. A předplatné do Klicperova divadla i do Hradecké fi lharmonie budu brát jako defi nitivní návrat ke svým starým láskám.

A jak tohle všechno bere Vaše rodina?
O tom, že mi moc rychle odrůstají vnoučata, už jsem se zmínil. Teď jsem dvě z nich děsně hrdě doprovázel září do školy a vlastně až z rozhovoru s dalšími babičkami a dědy zjistil, co všechno už oni s nimi stihli prožít. Bylo to pro mě trochu smutné, ale snad ještě aspoň něco stihnu dohonit. S manželkou jsme si teď po letech prohodili role, dřív ona čekala doma, až se vrátím z práce, teď má ona nové zaměstnání a já jsem doma. No… aspoň občas (smích). A vidím, že i jí jsem za ta léta hodně dlužen, takže se snažím doma trochu poklidit, aby to nemusela řešit ona. A těšíme
se společně na toho nového psa.

Převzato z časopisu HRADEČÁK

Paměť národa

Paměť národa

Martin Dvořák o svém bratrovi:

„Brácha, a já jsem byl jediný, kdo to v rodině věděl, jednoho dne odjel, jakože studovat. A ve skutečnosti vyhlásil, bylo to v létě 69, asi po Palachovi, vyhlásil hladovku. Prostě jeho požadavky byly, aby přestaly vycházet zprávy, aby se zrušila cenzura, aby odešli Rusové, nebo něco takového, už si to moc nepamatuji. Ale zkrátka zahájil hladovku, stal se na nějakou dobu docela mediálně známým a tuhle hladovku držel poměrně dlouho, byl už téměř v kritickém stavu, a zasedal studijní stávkový výbor, nebo fakultní výbor, jako co vlastně s ním dál. Protože on tu hladovku trávil tam, na fakultě někde na chodbě. A zase já jsem byl mladý fracek, akorát mi to brácha řekl, než jel, ale rozum jsem z toho určitě moc neměl. A tam proběhlo nějaké velké zasedání, které mělo rozhodnout, co s ním dál, protože další dny už byly kritické, a to by znamenalo, že už to je nevratný proces. A táta tam údajně, nebyl jsem u toho, pronesl takovou obhajobu, že jemu je úplně jedno, že oni, mladí revolucionáři, ho chtějí nechat umřít, ale on že bude mít raději doma živého blázna než mrtvého hrdinu. A že ho nechá prohlásit za nesvéprávného, pokud tu hladovku neukončí.“

Odkaz na video:

https://www.pametnaroda.cz/cs/dvorak-martin-1956

Politických nominací na ambasády je už příliš, říká adept na ministra zahraničí

Politických nominací na ambasády je už příliš, říká adept na ministra zahraničí

Dlouholetý český diplomat Martin Dvořák doslova před pár dny skončil svou poslední štaci na českém velvyslanectví v Kuvajtu. Dosáhl důchodového věku a v diplomacii se rozhodl skončit, což – jak přiznává – není v Černínském paláci obvyklé. Na ministerstvo zahraničí by se však po volbách mohl vrátit. Za koalici STAN a Pirátů je potenciálním kandidátem na šéfa diplomacie.

Končící vláda ANO a ČSSD narychlo mění pozice na českých ambasádách a obsazuje je svými lidmi, kteří dosud v diplomacii nikdy nepůsobili. V plánu tak je například výjezd ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha na post velvyslance ve Finsku či šéfky Úřadu vlády a blízké spolupracovnice Andreje Babiše Tünde Bartha na ambasádu v Maďarsku.

Nedostane se na ty schopné

„V tom nejsme výjimkou. Celosvětově se rozlišují kariérní diplomati a politické nominace. Jiná věc je, jestli ti političtí nominanti jsou dostatečně kvalifikovaní třeba jenom tím, že byli chvíli ministrem. Myslím, že míra politických nominací je u nás příliš vysoká a diplomatické posty získávají i ti, kteří na to svým kariérním životopisem nemají ten předpoklad,“ říká Martin Dvořák, dlouholetý český diplomat, který působil na různých pozicích v Kosovu, Iráku, USA a naposledy jako velvyslanec v Kuvajtu

Politické nominace podle něj způsobují značné pnutí i v rámci diplomatického sboru: „Když je těch politických nominací na diplomatické posty tolik, že kariérní diplomat ani nemá šanci, způsobuje to frustrace a deziluze. Diplomatická akademie ministerstva zahraničí každý rok produkuje docela slušné, talentované, pracovité a šikovné lidi, ale na velvyslanecký post dosáhne jen minium z nich,“ upozorňuje Dvořák, který se z diplomacie vrátil k politice. V letech 1990 – 1998 byl primátorem Hradce Králové, nyní je v Královéhradeckém kraji číslem pět na společné sněmovní kandidátce STAN a Pirátů.

Spoléhat proto musí hlavně na preferenční hlasy, i kdyby se však do sněmovny nedostal, do nejvyšší politiky by vstoupit mohl: za tuto koalici je totiž potenciálním kandidátem na ministra zahraničí.

„Na ministerstvu jsou různé skupiny: někteří by mne vítali, jiní by to možná chápali jako degradaci řemesla, jiní jako ohrožení svých pozic,“ podotýká Dvořák s tím, že pokud by dostal tu možnost, rád by přerušil „tu spirálu vendet, která na ministerstvu zahraničí panuje už po několik generací ministrů“.

„A nemusí jít jen o střídání mezi TOP 09 a ČSSD, jako v minulosti, ale i střídání v rámci křídel ČSSD, jak jsme viděli v brutální podobě docela nedávno. Když někdo přijde a vyhází dvacet, třicet lidí na významných postech včetně stahování velvyslanců z postů, jak to je teď, tak nutně ti, co nově přijdou příště, budou chtít vyhnat „ty parchanty“, co je tam nasadili ti před nimi,“ říká Dvořák.

Na odchod jsem se těšil

I když oceňuje, že navzdory proruským a pročínským tendencím se česká zahraniční politika stále drží svých hlavních tezí jako je „NATO, Evropa, Západ, Východní partnerství, západní Balkán, jež nikdo nezpochybnil“, na svůj odchod z diplomacie se podle svých slov těšil:

„Teď už mohu otevřeně říct, že práce pro vládu, které si nevážím, mne deprimovala. Čím dál víc jsem se styděl za to, co naši vrcholní představitelé pouštějí do světa,“ říká. „I já se občas trochu skrz prsty koukal na kolegu maďarského diplomata s pocitem, že on je přece ten Orbánův člověk, a uvědomil jsem si, že i na mne se mohou dívat tak, že já jsem Zemanův a Babišův člověk. Mojí profesionální povinností diplomata ale bylo postoje našich představitelů vysvětlovat a obhajovat a už mi to nedělalo dobře.“

Pževzato z: https://hlidacipes.org/politickych-nominaci-na-ambasady-je-uz-prilis-rika-adept-na-ministra-zahranici/

Chaos v Afghánistánu zvedne další vlnu uprchlíků, míní exdiplomat

Chaos v Afghánistánu zvedne další vlnu uprchlíků, míní exdiplomat

MICHAELA RAMBOUSKOVÁ

Proč afghánští vojáci vycvičení západními mocnostmi předali zemi Tálibánu tak snadno? A jsou afghánští spolupracovníci pro Česko nebezpeční? V rozhovoru odpovídá bývalý diplomat a účastník blízkovýchodní mise Martin Dvořák.

Bývalý diplomat a politik Martin Dvořák v posledních čtyřech letech působil jako český velvyslanec v Kuvajtu a Kataru. Má za sebou i zkušenost s misí OSN v Kosovu a také z Iráku, kde byl součástí týmu přechodné koaliční správy, která po odstranění Saddáma Husajna připravovala zemi na demokratické volby a vlastní vládu. V rozhovoru pro Seznam Zprávy hodnotí situaci v Afghánistánu.

Afghánistán upadl do chaosu. Jak je možné, že se vše odehrálo tak rychle?

V Afghánistánu existuje legitimně zvolená vláda, respektive existovala do včerejška. Tu vládu velmi intenzivně podporovala a držela u moci mezinárodní společenství. Jelikož je to ale nestandardní a ne úplně košer situace, aby nějakou vládu držely u moci cizí zbraně, tak probíhala jednání, aby se ta cizí vojska stáhla a Afghánci si vládli sami.

Od samého počátku bylo jasné, že klíčovým hráčem bude na jedné straně afghánská vláda, prodemokratická a prozápadní, a na druhé straně síla Tálibánu, kteří jsou všechno možné jen ne demokrati a milovníci svobody. Jsou to ty nejfundamentalističtější složky muslimského světa, tvrdé, přísné, vyznávající šaríu. A to byl od začátku problém.

V Kataru, Istanbulu a na dalších místech se vyjednávalo, jak bude probíhat předání moci nebo jak bude fungovat Afghánistán, pokud nebude legitimní vláda podporovaná ze zahraničí a bude muset žít společně s Tálibánem.

Znamená to, že se ukázalo, že jednání jsou k ničemu?

Já mám utkvělý pocit, že vyjednávat s Tálibánem nemůže k ničemu dobrému vést, ale chápu zase, že asi žádná jiná možnost v té situaci nebyla, pokud se USA rozhodly to území opustit.

Lze z rychlého postupu Tálibánu po odchodu Američanů usuzovat, že má toto hnutí v zemi velkou podporu?

Ano, ta situace teď bohužel ukazuje, že ono to tak jednoduché není, protože část Afghánců inklinuje spíš k tomu Tálibánu než k demokracii. Ale pak je tam ještě ne úplně zanedbatelná část obyvatelstva, která by si tu demokracii, byť v nějaké tamní lokální podobě, docela užila a přála. Ve chvíli, kdy vyklidíme prostor a vznikne tam vakuum a okamžitě nastoupí Tálibán, se tito svobodomilovní cítí zcela správně a po právu ohroženi na životech, protože Tálibán je vskutku nesmiřitelná ideologie a síla.

Takže těmto „svobodomilovným“ nezbývá než dát se na úprk, jak nyní sledujeme v dramatických záběrech na kábulském letišti?

Ano, oni si budou snažit zachránit životy a jakoby jít za lepším, což znamená, že se nám dá do pohybu několik desítek, ne-li stovek tisíc lidí, a to samozřejmě destabilizuje celé okolí, protože je potřeba ty lidi někam dostat, někde je ubytovat. Teď se ukazuje, že rozhodnutí opustit Afghánistán, přestat ho vojensky podporovat, má tuto stinnou stránku, kdy prostor vyplní Tálibán a ti, kteří před ním budou prchat, zvednou další vlnu uprchlíků.

Dlouho jste působil v různých muslimských zemích a znáte tamní mentalitu. Vysvětlete mi, prosím, proč tamní vojáci a policisté, které západní státy pomáhaly vycvičit, tu zemi nebránili a Tálibánu ji tak snadno předali?

Ono to probíhá všude dost podobně, podobným případem byl i Irák, kde byla Česká republika součástí sil, které se snažily vycvičit novou vlnu iráckých policistů a vojáků. Bohužel si myslím, že se trochu opakuje stejná chyba. Nechci se teď tvářit jako generál po bitvě, ale ono se ukazuje, že ti vojáci přecvičení Západem a demokratickými silami se formálně hlásí k novému systému, ale částečně v nich přetrvává sentiment k tomu původnímu, protože to je něco, v čem se cítí doma.

Stará fundamentální pravidla, pravidla šaría, takto to fungovalo za tatínka a za dědečka, je to jakýsi pocit bezpečí. Druhá věc je, že ve chvíli, kdy oni přestanou cítit a mít podporu západních mocností, tak ti fundamentalisti – ať v Iráku, nebo v Afghánistánu – dokážou vytvářet silný tlak. Oni se neštítí násilí, znásilňování, vražd, podřezávání krku, napichování na kůl a dalších podobných praktik. A tím strachem vytvářejí tlak na to, aby si vojáci opravdu dobře rozmysleli, jestli chtějí bojovat a případně – nedej Pán Bůh – prohrát s Tálibánem, nebo přeběhnout na druhou stranu a zachránit si život. Toto všechno je tam ve hře a bohužel se to opakuje ve všech zemích, kde to probíhalo podobně.

Jaký vzkaz do světa Česko vysílá nejasnostmi kolem přijetí afgánských tlumočníků a dalších spolupracovníků naší armády či velvyslanectví, kterým hrozí smrt?

Nejdříve se mluvilo o finanční pomoci, když byl společenský tlak, tak začali hovořit i o evakuaci, pro dvacet lidí, kteří jako poslední měli kontrakt s nějakou českou složkou. Ale těch lidí, kteří v průběhu uplynulých let spolupracovali s českou armádou nebo státem, je samozřejmě mnohem víc a v tuto chvíli jsou veřejnými nepřáteli. Tálibán se jim bude mstít včetně trestu smrti. To je samozřejmě strašně nešťastná zpráva pro případné další pokusy Čechů si někde hledat spojence, protože toto se neutají. Toto se ví. A když se bude vědět, že navazujete spolupráci s někým, kdo vás poté v nouzi nechá na holičkách, zvedne krovky a odletí a vás tam nechá napospas těm hordám, tak se s námi do spolupráce už nikdo nepožene.

Mě fascinuje, že Člověk v tísni, který v Afghánistánu působil po léta, dokázal stáhnout všechny svoje lidi v době, kdy naše letadlo stálo ještě ve Kbelích na letišti a nevědělo, zda odletí. To svědčí o tom, že vláda jen dlouho váhala a dlouho nevěděla, co s tím.

Od některých politiků padl třeba i názor, že někteří bývalí spolupracovníci by mohli být pro Česko bezpečnostním rizikem. Opravdu mohou být spolupracovníci armády či ambasád bezpečnostním rizikem?

Bezpečnostním rizikem pro Česko je podle mého názoru spíš člověk, který sedí na Hradě, nemá bezpečnostní prověrku a má přístup ke všem tajným dokumentům, než člověk, kterého prověřilo několika koly NATO a několik dalších služeb a institucí, které se o bezpečnost starají. Samozřejmě, že špiony a nepřátele najdete i ve vlastních řadách, protože odjakživa to tak bylo, že někdo je schopen sloužit dvěma i více pánům najednou.

Z jakých vrstev se tito lidé běžně rekrutují?

Toto úplně přesně říci neumím, protože u těch náborů jsem neseděl a nebyl. Ale v každém případě jedno z podpůrných kritérií je, když najdete člověka, který má nějaký vztah k Česku nebo Československu, třeba tam studoval, měl příbuzné a podobně. Druhým kritériem je, že musí mluvit anglicky, což je už určitý stupeň vzdělanosti a je tam jiný světový pohled. Většinou jsou to lidé, kteří mají jakžtakž dobré vzdělání a jsou schopni spolupracovat.

Převzato ze serveru Seznam Zprávy – https://www.seznamzpravy.cz/clanek/chaos-v-afghanistanu-zvedne-dalsi-vlnu-uprchliku-mini-exdiplomat-172261

Hradečáci o Hradci

Hradečáci o Hradci

Hradečák, Číslo: 5, Královéhradecký kraj

Jméno a příjmení:  Martin Dvořák 
Věk: 65 let
Vzdělání: Vysoká škola ekonomická v Praze
Zaměstnání: diplomat v aktivním odpočinku
Host očima Elišky H.

V jednom z posledních vydání Hradečáku jsme otiskli fragmenty z nové knihy prvního polistopadového primátora Hradce Králové a dnes již emeritního velvyslance ČR v Kuvajtu, Martina Dvořáka. A tak není asi úplně překvapením, že právě nedlouho po jeho plánovaném ukončení diplomatické mise a návratu do Hradce Králové sedíme v kavárně a povídáme si o životě v Kuvajtu, našem městě i jeho dalších životních plánech. Další osobností v rubrice Hradečáci o Hradci je Martin Dvořák.Jak už to v životě bývá, jeho směřování do zahraničí a potažmo do diplomacie směřovala náhoda. „Po skončení mého primátorování v Hradci jsem dostal dopis z Rady Evropy, který byl ještě sice na moje jméno, ale adresovaný na adresu Magistrátu. A jedna hodná úřednice mi zavolala a předala mi ho. Byla v něm pozvánka ke spolupráci v misi OSN v Kosovu, ze které pak vzniklo moje první zahraniční angažmá, a to v barvách OSN. Díky dalším shodám náhod a různým setkáním jsem se pak dostal do časově omezených služeb ministerstva zahraničí, které pak přešly až do stálého pracovního poměru, který po více než 17 letech skončil s angažmá v Kuvajtu,“ popisuje svoji cestu Martin Dvořák.Povídat bychom si mohli hodiny, jeho schopnost zaujmout veselými i vážnými historkami „z natáčení“ je výjimečná, stejně jako informace o Hradci, který po celou dobu svých zahraničních misí sledoval. Kdo by čekal, že si dnes jako vysloužilý diplomat sedne na kávičku a spokojí se s povídáním o životě ve světě, by se mýlil. Stejně jako všichni úspěšní lidé má energie na rozdávání, a proto se rozhodl přijmout nominaci na kandidátku do podzimních voleb do poslanecké sněmovny v barvách Starostů s Piráty. Tak se nechme překvapit, zda uspěje.

Hradec nebo Pardubice?
V Pardubicích jsem vyrostl, mám k nim sentimentální vztah a krásné vzpomínky. Ale rozhodující pro velkou část mého života byl Hradec, s nímž se cítím spojen nadosmrti. A zrovna teď si opravdu po návratu z pouště užívám jeho krásy, zejména samozřejmě tu záplavu zeleně, kterou si možná běžný Hradečák ani neuvědomuje.

Jaký je aktuální Hradec očima člověka, který trávil poslední roky v Kuvajtu?
Krásný a zelený. Ale má jistě řadu svých problémů, jejichž řešení se bohužel jakoby stále odkládá, protože naše město jakoby ztrácí dynamiku a touhy být na špici.

Sport nebo kultura?
Vím, že mám v Hradci pověst toho, kdo zanedbával sport a fandil jen kultuře. Ve skutečnosti jsem přesvědčený, že právě správný mix nabídky kulturní i sportovní, aktivní i pasivní je tím, o co by mělo usilovat město pro svoje občany. A já sám si užiju kolo i sledování fotbalu stejně, ne-li častěji než koncert nebo divadelní představení.

Jaké místo v Hradci byste doporučil přátelům, kteří přijíždějí poprvé do našeho města?
Asi Soutok, tedy Jiráskovy sady, a samozřejmě klasiku v podobě Muzea, Bílé věže a Hučáku. A k tomu kousek Gočára, tedy jeho komplex škol.

Pokud byste mohl v Hradci něco změnit, co by to bylo?
Vedení. Je mi smutno, když vidím, jak Hradec poslední dobou spí na vavřínech, které už poněkud povadly. Chybí tu vize, nápady a tah na branku a místo toho si zastupitelé po dlouhé měsíce okopávají kotníky a boří bábovičky.

Děkuji za příjemné povídání a přeji pevné zdraví a spoustu energie. Autor: Eliška H.

Narajzoval jsem se dost

Narajzoval jsem se dost

31. 07. 2021     

Převzato z Mladá fronta DNES ~ Strana  13 

Petr Záleský ~ Rubrika: Kraj Hradecký

Rozhovor s prvním primátorem Hradce Králové a už bývalým velvyslancem Martinem Dvořákem 

HRADEC KRÁLOVÉ Před několika dny se pustil do vybalování více než 40 krabic, které za ním do Hradce Králové přiletěly z Kuvajtu. Noční můru každého cestovatele jen umocnila v Turecku vykradená bedna s kvalitním pitím. Ale nejen proto se už chce nadobro usadit doma. 

Velvyslanec a první primátor Hradce Králové Martin Dvořák je zpět. „Už jsem se narajzoval dost. I žena říkala, že je to naposled, kdy kufry balíme a zase vybalujeme,“ směje se zanedlouho pětašedesátiletý exvelvyslanec, který je mezi diplomaty pro rebelství originálem. Rád by si konečně pořídil psa, jenže to bude muset počkat. Dvořák bude už zanedlouho na vysoké příčce za Piráty a Starosty kandidovat do Poslanecké sněmovny. A protože se už nemůže dívat ani na politický marast v jeho Hradci, příští rok se nejspíš objeví i na kandidátce do komunálních voleb. 

Na maily odpovídáte obratem do několika minut. Jste všude online, nebo dokážete vypnout? 

Má žena by řekla, že jsem neustále online. Občas to ovšem vypnout umím, ale je pravda, že to dělám a telefon nezvedám, jen když mám naléhavou činnost, u které nelze mít telefon puštěný. 

Vrátil jste se domů natrvalo, nebo to ještě mohou změnit říjnové volby? 

Nemyslím si, že bych ještě někdy vyjel na nějakou dlouhodobou misi. Pravda, už jsem uvažoval, co bude, až skončím na ministerstvu. Jednou z možností byla charita, případně mise v Africe, ale přeci jen už mi brzo bude 65 let a mám pocit, že bych měl vyhledávat bezpečnější destinace, kde jsou k dosažení například lékaři… Nemohu vyloučit, že se občas vyskytne nějaký byznys a důvod jet do zemí, kde mám kontakty. Jinak ale už opravdu nepředpokládám, že bych opět balil kufry. Ostatně žena říkala, že je to naposled, kdy kufry vybalujeme. Já s ní souhlasím. 

Připomněl jste, že v listopadu vám bude 65 let. Nepřemýšlel jste, že byste se stáhl z veřejného života a užíval si jako senior? 

Samozřejmě se mi hezky poslouchá, že dobře vypadám a mám hodně energie. Ale také si uvědomuju, že už od roku 1990 jsem s odpuštěním veřejným majetkem, pořád žiju s pocitem, že můj obličej všichni znají a musím se podle toho chovat. Občas proto musím držet na uzdě emoce a pravda je, že mě to zmáhá. Už dlouhodobě jsem byl proto rozhodnutý, že s koncem této mise skončím minimálně s prací pro vládu. Určitě nebudu sedět doma v bačkorách, i když by se mi vážně líbilo konečně si pořídit psa, kterého si stále nemůžeme dovolit, dokud na něj nebudeme mít čas. A pak je tu ještě jedno táhlo – vnoučata, která mě prakticky neznají a jsem pro ně jen děda v Kuvajtu. 

Ale teď pro ně můžete být dědou v Poslanecké sněmovně… 

Teoreticky to možné je a nebránil bych se. Na druhou stranu to pro mě není jediné možné řešení, kudy se po volbách vydám. 

Prakticky od roku 1999 jste většinu času trávil v zahraničí. Kde se vám žilo nejlépe? 

Upřímně? Jsem městský člověk a jestliže máte rád město, nikde se nemůžete cítit lépe než v New Yorku. Pro mě je to hlavní město světa a místo, kde opravdu potkáte celý svět včetně kultury, kuchyně, hudby, výtvarného umění… Pravda, teď tam kamarádi pláčou, že po covidu už to není ten pravý New York a nikdy nebude, ale mých pět let tam pro mě bylo nejvíc. 

A naopak, zažil jste v irácké Basře či v Bagdádu chvíle, kdy šlo o život? 

Neumím přesně říct. Řeknu vám historku. Přiletěli jsme z Basry a jeli z bagdádského letiště do zelené zóny, v tu chvíli jsme zažili tři velmi silné výbuchy v místě, o kterém všichni věděli, že je to cesta smrti. Seděl jsem za ochrankářem, byl samý sval. A když se mu na krku napnuly šlachy a sevřel samopal, pochopil jsem, že také cítí napětí. Skončilo to, když se jeden kolega ohlédl a konstatoval svojí hanáčtinou, větou: „Je to dobre, chytli to ti za nama“. Zažil jsem i výstřely na hotel z raketometu, který táhl oslík. Ovšem hned ten první výstřel vozík svalil a rakety neudělaly žádnou škodu. Kdyby nás někdo chtěl tehdy dostat, bylo by to nejjednodušší u checkpointu za řekou Tigris. Takhle jsem si to říkal každé ráno. Když jsem odjel, bouchlo to právě tam a bylo tam asi 30 mrtvých. 

Jak kočovný život a časté stěhování nesla rodina? 

V Kosovu i Iráku jsem byl sám, tam rodina nesměla. Pak přišly Amerika a Kuvajt a to jsme si celkem užívali, protože taková zkušenost otevírá oči a dveře do světa. 

V Kuvajtu i Kataru až donedávna platily velmi přísné a striktní zákazy a omezení, jak se obě země s nákazou vypořádaly? 

Střet s pandemií ukázal jednu velkou slabinu demokracie. Autoritářské a totalitní systémy pandemii zvládaly lépe, protože v západním světě stále narážíme na potřebu ochraňovat osobní svobody a práva a trochu méně se staráme o celek. Avšak diktatury typu Číny, ale i monarchie kolem Zálivu se s lidskými právy tolik nemažou, obyvatelé to ani neočekávají a jsou zvyklí poslouchat. Takže když stát zavelí „Postavte se do řady, dostanete injekci“, oni se postaví. Zkrátka i svoboda, kterou tolik miluju, má své hendikepy. Lidstvo si to asi bude muset vyřešit. 

* Takže Kuvajt se s nákazou vypořádal relativně snadno? 

Relativně ano, ale rozhodně ne bez problémů. Uvědomme si, že ze čtyř milionů obyvatel je jen milion domorodců a tři miliony gastarbeiterů. Kuvajťané velmi dlouho podléhali pocitu, že jsou Alláhem obdařeni nadpřirozenou mocí a virus se jich vůbec netýká, protože se vydovádí na Bangladéšanech a Pákistáncích. Například běžná kuvajtská rodinná večeře ale znamená 30 až 50 lidí se stejným počtem služebnictva, čili ideální ohnisko šíření nákazy. Kuvajtské obyvatelstvo se stejně jako to naše dlouho nechtělo omezovat. A také vláda je velmi přísná na všechny kromě Kuvajťanů. Zatímco očkování pro gastarbeitery bylo víceméně povinné, pro Kuvajťany nikoli. Jenže jen do letní sezony, kdy je zvyk vypadnout a vyrazit na své chaloupky do Španělska, Portugalska nebo do Teplic. Vyrazit však nemohli neočkovaní. A najednou byla očkovací centra plná Kuvajťanů. 

V Kuvajtu platil přísný zákaz vycházení od 16 odpoledne do 8 hodin ráno, za porušení hrozilo až tříleté vězení a pokuta do výše 32 tisíc dolarů. Cizinci do země dosud nesmějí. Dal se zákaz dodržovat? 

Dá se to dodržovat. My diplomaté jsme mohli aspoň do kanceláře a zpátky, ale diplomacie se nedá dělat online a musíte navazovat a udržovat osobní kontakty, které jednou budete potřebovat. Byla také zvláštní výjimka, protože od 18 do 20 hodin byly povolené vycházky a samozřejmě spousta lidí venku. My jsme proto ven nechodili. A někdy to trochu bylo o ledviny a játra (smích). 

V květnu jste způsobil diplomatické faux pas, když jste si coby velvyslanec v Kuvajtu dal na profil izraelskou vlajku zrovna v době silného napětí mezi palestinským hnutím Hamás a Izraelem. Mám zkušenému diplomatovi věřit, že vám jen nedošlo, jakou vlnu kritiky tím v arabském světě rozpoutáte? 

Říkám to nerad, ale projev hrdinství to nebyl. Spíš nepozornost a pitomost. Obhospodařoval jsem profily sociálních sítí ambasády, které jsem sám zakládal. Kromě toho jsem měl i své soukromé. A Zuckerberg (spoluzakladatel Facebooku – pozn. red.) mi provedl tu lumpárnu, že propojil profilové obrázky z Facebooku a Instragramu jen pár dnů předtím, že jsem si tu profilovku změnil. Opravdu jsem nechtěl svým soukromým profilem provokovat, to není role pro velvyslance. Sám jsem si neuměl představit, že to vyvolá takovou vlnu. Podcenil jsem to. Na profilech jsem měl najednou tisíce hejtů. Dnes leží v kuvajtském parlamentu zákon, který navrhuje 12 let vězení za propagaci sionistické entity. Prostě neuvěřitelné. 

Posypal jste si hlavu popelem a omluvil se. Přesto: neměl jste dilema vytěžit z aféry poněkud hrdinštější konec vaší mise? 

Nojo, byla to taková moje Sofiina volba, jestli udělat blbce ze sebe a zachránit bilaterální relaci mezi oběma zeměmi, anebo se z toho pokusit vytřískat nějaké hrdinství v boji s islamismem a nechat se vyhostit se všemi důsledky, které takový akt přináší právě do vztahu mezi oběma zeměmi. Zvolil jsem si tu první možnost a i teď si myslím, že jsem vybral tu míň špatnou. 

Představte si situaci, že se Piráti a Starostové včetně vás dostanou do Poslanecké sněmovny, půjdou do vládnoucí koalice a bude se licitovat o posty. Co takhle funkce ministra zahraničí? 

Uvědomuji si, že ve STAN je spousta skvělých lidí s bezvadnou znalostí komunální politiky, ale je mezi nimi velmi málo těch, kteří se věnují i mezinárodní politice a diplomacii. Hnutí mě tedy nominovalo jako odborníka na mezinárodní politiku, ale rozhodně si nemyslím, že jsem jediná možná volba. Jestliže příští vládu bude sestavovat koalice pěti politických stran, bude zřejmě na každou ministerskou pozici pět velmi dobrých kandidátů. Jestli budu jedním z nich a jak to dopadne při rozdávání karet? To neumím předpovědět. 

Zkuste si tipnout, jak dopadnou volby a vyjednávání o koalici. Vylučujete předem některé strany? 

Historicky poprvé jsme v situaci, kdy nehrozí ztráta hlasů pro demokratické strany, zatímco druhé straně, které demokracie nevyhovuje, to hrozí akutně, protože si to mezi sebou rozdávají různé prapodivné bojůvky, sdružení, Trikolóry a podobně, které si navzájem budou škodit a okrádat se o hlasy. Matematicky je velká šance, že většina se překlopí na stranu demokratů. A pak bude taky záležet, na jakou stranu se přikloní třeba Šlachtova Přísaha. Osobně si myslím, že demokratický blok bude mít většinu. Ale jak moc bude schopný vrátit naši zemi mentálně a politicky na západní stranu polokoule a spolknout kvůli tomu některé rozpory, to si netroufám tvrdit. 

Vy jste na dálku sledoval i hradeckou komunální politiku. Co tedy říkáte politické krizi, která ve městě začala už před rokem? Má nějaké řešení? 

Je jistě slabinou zákona o obcích, že nejde vypsat předčasné volby, a tak menšinová vláda bez podpory tu klidně může fungovat další rok a půl. Obávám se, že to bude pokračovat až do voleb. Město usne ještě hlubším spánkem. Nebudou se dělat ani trochu riskantní, progresivnější a dlouhodobé věci. Bude se vládnout od jednoho zastupitelstva k druhému. Když není starosta ani rada, která má koule na to, aby něco rozhodla – případně nemá tu sílu prosadit to – budou dělat pouhou údržbu. Na městě je to bohužel už nyní vidět. Chybí tu dynamika a rozvojový prvek. Pyšnit se tím, že po 30 letech bude stadion, který mimochodem možná také nebude? To je dost málo. 

Uvažujete o kandidatuře v hradeckých komunálních volbách. 

Ano, ale mým cílem není být primátorem. Na druhou stranu platí nikdy neříkej nikdy. Celá věc se začne probírat po parlamentních volbách, protože se ukáže, jak silný je na Hradecku STAN nebo různé lokální skupiny. Počkejme na to, co se stane v říjnu a kdo s kým bude ochoten hrát. 

Jak vzpomínáte na prosinec 1990, kdy jste se stal prvním primátorem Hradce Králové? 

Ta možnost stát se primátorem byla v roce 90 velikánská výzva a trochu divočina. Vždyť na celém magistrátu jsem měl jednoho jediného člověka, který uměl napsat usnesení. A takhle to bylo se vším. Učili jsme se za pochodu, ale bylo to úžasné. Zastupitelstvo bylo kromě komoušů plné lidí, kteří skutečně hledali tu nejlepší možnou variantu, přestože jsme se spolu třeba do půlnoci hádali. Byla to neuvěřitelná nálož a práce na 20 hodin denně. Vyčerpávající, ale zároveň strašně nabíjející. Už ve druhém volebním období to tak bohužel zdaleka nebylo. 

V roce 2010 jste se do zastupitelstva zase vrátil, ale vydržel jste jen dva roky, kdy jste opět rezignoval. Byla tím hlavním důvodem blamáž, když zastupitelstvo neschválilo přejmenování hradeckého náměstí Svobody na náměstí Václava Havla, anebo to ve vás vřelo už delší dobu? 

V tu dobu jsem už věděl, že budu odjíždět na novu misi do New Yorku. Když zemřel Václav Havel a volal mi primátor Zdeněk Fink, že vymyslíme, jaký prostor po panu prezidentovi pojmenujeme, uzdálo se mi to jako nádherný a můj symbolický konec v zastupitelstvu a komunální politice. To, že jsem bouchl dveřmi a odvezl si mandát do New Yorku, byl šprajc a klukovina. Smutná byla v tom, že poté začali zastupitelstvo ovládat komunisté, kteří kšeftovali se svými podpůrnými hlasy. Takže jsem se rychle mandátu definitivně zřekl. Zajímavé na tom je, že můj mandát tehdy přebral pan profesor Hrabálek. Mým odchodem se on dostal do komunální politiky, tehdy ještě v barvách VPM. 

Nazraje někdy čas pro náměstí Václava Havla? 

Moc bych si to přál, ale kde by to vlastně mělo být? Už máme piazettu v univerzitním kampusu. Mně by se to pořád líbilo na náměstí Svobody, ale dnes už to vlastně není ničí priorita. Zatímco v Americe má každá obec aspoň Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny. Smutné. 

Zatímco v Americe každá obec má Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny.