Má Ukrajina šanci porazit Rusko? Je už čas na mírová řešení? Hrozí, že by Putin napadl některou členskou zemi NATO? O tom a dalších souvisejících věcech diskutoval Martin Dvořák v pořadu Máte slovo.
Zde je odkaz na video: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/224411030520003/
Praha – Zejména kvůli podpoře snahy o užší integraci do Evropské unie vyrazil tento týden ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) do Kosova a Bosny a Hercegoviny. Z jednání v druhé jmenované zemi měl pocit, že se intenzivně snaží udělat některé reformy, kterými EU podmínila zahájení přístupových rozhovorů. Unie je chce vyhodnotit v březnu. Co se týče Kosova, v tamní veřejnosti má vstup do EU jednoznačnou podporu, největší překážkou je ale podle Dvořáka napětí mezi Prištinou a Bělehradem. Ministr to řekl v rozhovoru ČTK. Na cestu s ním se vydal také náměstek ministra zahraničí Jan Marian (STAN). Na konci února se Dvořák chystá do Rumunska a Černé Hory.
V Kosovu ve středu Dvořák jednal s prezidentkou Vjosou Osmaniovou, premiérem Albinem Kurtim či prvním místopředsedou vlády Besnikem Bislimim. Prezidentka sice podle ministra byla připravena nejvíce razantně hájit pozici Kosova, zároveň ale jasně deklarovala, že má země zájem pokračovat na cestě do EU i NATO. Dvořák se také setkal se dvěma bývalými premiéry Avdullahem Hotim a Ramušem Haradinajem, kteří jsou nyní v opozici.
“Politická scéna v Kosovu je samozřejmě přes všechny rozpory a rozdíly mezi jednotlivými stranami hodně sjednocená na nacionalistické vlně,” řekl Dvořák. Člověk, který by přišel se smířlivou až defétistickou rétorikou, by podle něj v Kosovu nemohl uspět. Za poměrně ostrou popsal Dvořák diskusi s kosovskými studenty, která se příliš netýkala tématu Srbů, ale hovořili například o Palestině, Hamásu a vztahu Evropy a Česka k Izraeli.
“Z celé politické práce mám ze všeho nejradši právě besedy se studenty, protože oni jsou upřímní. Když se vás na něco ptají, tak to není proto, aby vás naštvali nebo zahnali do kouta, ale protože je zajímá, jak to vidíte,” uvedl. Návštěvu Kosova zakončil besedou s pěti kosovskými Srby v Mitrovici. “I po 20 letech, kdy jsem tam byl naposled, přetrvává hluboká skepse, že to vlastně řešení nemá. To vás trošku sráží, když tam s lidmi chcete budovat nějakou naději a vydolovat z nich nějaký impuls,” poznamenal ministr.
Napětí mezi Bělehradem a Prištinou vzrostlo loni koncem září, kdy skupina asi 30 ozbrojenců vtrhla do obce Banjska na severu Kosova a zabila policistu, který byl kosovským Albáncem. Při střetech u srbského pravoslavného kláštera tehdy policisté zastřelili tři útočníky, kosovské Srby.
Bělehrad ztratil kontrolu nad Kosovem v roce 1999, když nálety NATO ukončily ozbrojený konflikt v regionu a přinutily ke stažení srbské ozbrojené síly. V roce 2008 vyhlásilo Kosovo nezávislost na Srbsku, které ho ale dál považuje za součást svého území. Kosovo jako suverénní stát uznává asi polovina států OSN včetně Česka, některé země EU tak ale nečiní.
Vzhledem k evropským ambicím Kosova jde podle Dvořáka spíše o technikálii, nějakým způsobem by bylo možné situaci vyřešit. Největší překážkou je podle něj ale nedořešený konflikt, který sice neznamená, že by některá země neměla celé své území pod kontrolou, ale EU si dovnitř bloku nechce přitáhnout válečný konflikt nebo narůstající napětí.
V Bosně Dvořák jednal s jedním ze zástupců tříčlenného vedení země, tedy předsednictva, Denisem Bečirovičem, dále s ministrem zahraničí Elmedinem Konakovičem, se zvláštním představitelem EU Johannem Sattlerem nebo se šéfkou Ředitelství pro evropskou integraci Rady ministrů Elvirou Habotaovou. “Všichni partneři jasně deklarovali obrovskou touhu po členství v Evropské unii,” řekl Dvořák. Obavy ale podle něj vzbuzují výhrůžky bosenskosrbského nacionalistického vůdce Milorada Dodika odtržením Republiky srbské.
Poté, co bosenský parlament loni v září přijal několik zákonů požadovaných Evropskou komisí, EU v prosinci rozhodla, že s Bosnou zahájí přístupové rozhovory. Tento krok nicméně podmínila dalšími reformami, které chce vyhodnotit v březnu. Bosna musí splnit 14 priorit, které stanovila Evropská komise v roce 2019. Týkají se především demokracie a funkčního státu, právního státu, základních práv a reformy veřejné správy.
Dvořák má pocit, že Bosna chce šanci intenzivně využít, připravuje legislativní změny, jak nejrychleji to lze. Na ministra při jednání zástupci země apelovali, aby EU nedopustila, aby v Bosně zavládla skepse, frustrace a nedůvěra k unii. I z jednání se Sattlerem měl Dvořák pocit, že by EU nakonec v březnu skutečně mohla se zemí přístupové rozhovory zahájit. “Osobně tam vnímám jako velice silný apel a moment to, že bychom neměli Bosnu nechat padnout do náruče někomu jinému. Byl bych spíš nakloněn k tomu maximálně jim vyjít vstříc, pokud to jenom trošku půjde,” dodal.
Nejdůležitější události dne analyzované ze všech úhlů pohledu. Pokud o nich mluvíte, my taky (CNN Prima News).
Zde je odkaz na video soubor: https://cnn.iprima.cz/porady/360deg/22012024-martin-dvorak-karel-havlicek-mikulas-peksa-katerina-konecna
Zcela upřímně si řekněme, že sejdou-li se čtyři ekonomové a budou se bavit o přínosech a ztrátách plynoucích z eura, budou jen teoretizovat. Všechna ekonomie není tvrdá věda, poukazuje Martin Dvořák.
Dvě třetiny dotázaných v průzkumu agentury Median pro Radiožurnál si myslí, že by pro ně přijetí společné evropské měny nebylo výhodné. Mají hrát roli spíše ekonomické nebo politické argumenty? Jaký smysl má ekonomická debata? Kdy by Češi mohli začít eurem platit? A jak si Česká republika připomene dvacáté výročí vstupu do Evropské unie? Tomáš Pancíř se ptal ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN).
Současnou debatu o přijetí eura zvýraznil novoroční projev prezidenta Petra Pavla, který v něm v dané otázce vyzval k rychlým krokům. Je to opravdu tak aktuální? Byla výzva dobře načasována?
Debata se měla vést již před dvaceti lety, bohužel se nevedla. Krize v roce 2008 mezitím náklonnost k euru výrazně omezila. Pokud si mohu dovolit interpretovat slova pana Pavla, řekl, že je čas, abychom se k závazku, který jsme v roce 2004 přijali, vrátili a začali dělat kroky k jeho naplnění. Myslím, že to je fér, a ať už jde o člověka nebo o stát, měl by takto ke svým smlouvám a závazkům přistupovat každý. Nepovažuji za nepřijatelné, že se debata má vést a musím poděkovat panu prezidentovi, že se již dvacet dní vede skutečně intenzivně v síle, kterou jsem si před Vánoci vůbec neuměl představit, přestože jsme ji uvnitř vlády a mezi našimi kolegy trochu vedli.
Náš zpravodajský server iROZHLAS.cz před deseti dny přinesl pohled dvanácti českých ekonomů. V odpovědích se hodně objevovaly formulace, že Česko má euro přijmout, až na to bude připravené a bude to pro něj výhodné. Jste přesvědčen, že to pro nás v nejbližších letech výhodné bude?
Odvolávat se na to, až to bude výhodné, je jen berlička, jak říci něco pro to, abychom to nemuseli dělat. Když zítra řekneme, že začínáme pracovat na vstupu do eurozóny, jde o projekt na přibližně šest let. Žádná vláda není schopna jej stihnout během čtyřletého volebního období. O čem se nyní bavíme, je to, jestli uděláme onen první malinký krůček. Poté je zde další aspekt, o kterém se mluví již od začátku, tedy jestli je na to veřejnost psychicky připravena.
V současné době je pro to podpora velmi malá. A zde se dostávám k tomu, co říkají experti, ekonomové a odborníci. Zcela upřímně si řekněme, že sejdou-li se čtyři ekonomové a budou se bavit o přínosech a ztrátách plynoucích z eura, budou jen teoretizovat. Všechna ekonomie není tvrdá věda, kde jedna a jedna jsou dvě, někdy je to jinak. Veškeré diskuse o tom, co nám euro přinese či vezme, jsou teorie, akademické debaty. Až situace nastane, uvidíme, jestli byl kurz stanoven zcela přesně, a tak dále. Ukáže se to v souvislosti s mnoha věcmi, které momentálně nevíme.
Uvedl jste, že jde o teoretizování. Má tedy smysl, aby ekonomové debatu vedli?
Samozřejmě to smysl má. Na druhou stranu chci ale říci, že představa, že se to celé zvládne na základě exaktní ekonomické debaty, nefunguje. Nikdy to tak nebylo. To, co funguje a je neoddiskutovatelným faktem, je, že euro dnes funguje jako měna ve dvaceti členských státech Evropské unie a v dalších pěti nebo šesti zemích, které v Unii ani nejsou. Nikdo z nich se jej nechce zbavit, podpora eura všude přesahuje padesát, šedesát až 85 procent. Tam, kde už euro mají, to otestovali a zjistili, že měna funguje. My ale říkáme, že příslušný test možná dopadne, možná ne.
Kdybychom byli v přijetí eura první, byl bych nervózní. Dvacet zemí už testem ale prošlo a všechny jsou spokojené. Daný fakt nelze oddiskutovat žádnou ekonomickou debatou. Proto si myslím, že je ekonomická výhodnost prokázána praxí a nikoli debatou akademiků či teoretiků. Druhá věc, o které se stále více mluví, je politické rozhodnutí. Chceme patřit do úzkého unijního jádra, nebo být někde na periferii s Maďarskem, Polskem a Rumunskem a čekat, co se v Bruselu rozhodne? Myslím, že i to je zásadní. Ambicí Česka by mělo být, že chce patřit k tomu nejsilnějšímu jádru, které věci připravuje, tvoří je a rozhoduje o nich.
Máte opravdu pocit, že Maďarsko, Polsko nebo Švédsko nejsou schopné ovlivňovat zásadní věci, protože nemají euro?
Jejich i naše schopnosti jsou tím omezeny. Švédská ekonomika je ale v trochu jiné situaci než my, Poláci nebo Maďaři. Podle švédského velvyslance je v zemi debata ohledně eura citlivým politickým tématem. Také v Polsku mám informace, že s novou vládou se možná začne po nějaké době vést debata o euru.
Máme zde ale politický nesoulad, tudíž myslím, že rok 2030 by se včetně politické debaty určitě stihnout dal.
Kdy považujete za reálné, že se v České republice bude platit eurem? Říkal jste, že proces by měl trvat šest let. To znamená do roku 2030?
Myslím, že do daného roku by se to dalo stihnout pohodlně. Někde jsem kdysi ve vtipu řekl, že by bylo pěkné, kdybychom se dostali na fotbalové Euro v roce 2028 a současně bychom mohli vstoupit i do eurozóny. Máme zde ale politický nesoulad, tudíž myslím, že rok 2030 by se včetně politické debaty určitě stihnout dal.
V květnu to bude přesně dvacet let od doby, kdy jsme vstoupili do Evropské unie. K výročí jste připravili oslavy, v jejichž rámci v pondělí v pražském Lichtenštejnském paláci probíhala konference nazvaná 20 let tvoříme Evropu. Promluvili na ni i vrcholní představitelé všech pěti koaličních stran, většinou šlo o předsedy. Opoziční politici ale chyběli. Proč?
To byste se musel zeptat jich. Zvali jsme je, je mi to líto. Opakovaně jsme je zkoušeli přemluvit, ať to skutečně pojmou tak, že jde o prostor, kde se může svobodně debatovat. Napřed se tvářili, že by možná i přišli, ale nevím, zdali se pod dojmem nějakých roztržek ve Sněmovně nebo změny taktiky a strategie rozhodli nepřijít. Myslím ale, že takto zásadní a strategické věci jako naše účast v Unii nebo eurozóně by se měly diskutovat v co nejširším spektru. Mimo jiné proto, aby byla dostatečná široká konsensuální shoda, aby se každé čtyři roky kormidlo nepřetáčelo doprava a doleva, ale bylo by jasné, že Evropská unie je místo, kam patříme a ve kterém můžeme fungovat lépe než mimo něj.
Jak aktuálně vypadá debata o přijetí eura ve vládě? Měl by kabinet znovu obsadit pozici zmocněnce pro euro? A měli by Češi o přijetí eura rozhodovat v referendu? Poslechněte si celý rozhovor vedený Tomášem Pancířem.
ROZHOVOR / Česká republika si letos připomíná 20 let od vstupu do Evropské unie. „Řadě potenciálních rizik, jako například zneužití demokratických mechanismů, zneužití justice a tak dále, se podařilo zabránit proto, že Evropská unie má nastavená pravidla, díky kterým to zkrátka dělat nejde,“ hodnotí výhody našeho členství ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, jaké má Česko v unii postavení, jak sám vnímá kritiku Bruselu a také proč je podle něj výhodné přijmout euro.
Česko letos slaví 20 let v unii. Jak hodnotíte naše členství v EU?
Skvěle. Já hned na začátek řeknu (ačkoliv si vůbec nemyslím, že to je to nejdůležitější, ale mluví se o tom málo), že jsme za těch 20 let od EU dostali v čistém saldu z Evropské unie více než bilion korun. To je hromada peněz. A je samozřejmě otázka, jestli jsme s nimi naložili tak dobře, jak jsme mohli. Jestli jsme je skutečně použili na rozvoj a na dorovnání naší ekonomické úrovně s našimi sousedy, nebo jestli jsme tu příležitost trestuhodně propásli a použili jsme to na linky v Penamu nebo na vleky v Osvětimanech. Obávám se, že nemálo těch peněz takhle uteklo, a rozhodně to taky Evropské unii a její prestiži v očích našich lidí úplně nepomohlo.
Nicméně i tak spousta budov, škol, parků, silnic, dálnic, spousta staveb potřebných pro budoucnost tady vznikla. Spousta firem si také pomohla k nějakým novým technologiím. Čili rozhodně ta ekonomická pomoc je výrazná, i když si myslím, že mohla být viditelnější.
Ale pak je tady ta dimenze politická. Málo se mluví o tom, že Evropská unie vznikla jako spolek v reakci na druhou světovou válku, respektive na století válek na evropském území. Po té hrozné zkušenosti se několik lidí rozhodlo, že by bylo lepší to zkusit jinak a místo válčení se dohodnout. A my jsme se dostali do téhle exkluzivní skupiny, ty země nás vzaly mezi sebe, začaly nám pomáhat, abychom jejich úroveň dohonili. Dělaly to i proto, aby si rozšířily trh, aby rozšířily území bezpečnosti a stability. Jde o bezprecedentní projekt, který se ještě nikdy takhle dlouhodobě nepodařilo udržet. Ty země, které se toho projektu účastní, tak žijí 80 let v míru. To si myslím, že je to úplně nejdůležitější.
A pak je tady věc, která zřejmě bude trošku kontroverzní, ale já ji stejně řeknu. Já si myslím, že řadě potenciálních rizik, jako například zneužití demokratických mechanismů, zneužití justice a tak dále, se podařilo zabránit proto, že Evropská unie má nastavená pravidla, díky kterým to zkrátka dělat nejde. Ony ty politické elity postkomunistických zemí velmi často fungují tak, že „teď tady vládneme a nikdo nám do toho nesmí mluvit“. Myslím si, že naše členství v Evropské unii bylo takovým tím vztyčeným prstem. Do našich institucí se postupně promítají ty základní principy demokracie, že opozice má svoje práva, že nezávislá média mají svůj smysl, že nezávislá justice je nesmírně důležitá. A tohle všechno se díky našemu členství v Evropské unii rychleji dostává na světlo. Nejsme ještě v dokonalém stavu, ale myslím si, že tohle je jeden z těch přínosů, o kterém se málo mluví, je málo vidět, ale já ho považuji za jeden z těch zásadních. Navíc jsme se dostali do řekněme pásma vyššího bezpečí proti rizikům, která přicházejí z východu a z toho světa, který nemá demokracii a svobodu zrovna v lásce. Takže si myslím, že tohle naše zakotvení v západním hodnotovém systému, úcta k lidským právům a podobně je velice pozitivní a postupně nás to vytahuje z toho zauralského světa.
V poslední době se ale ozývá také kritika Evropské unie, část společnosti také volá po referendu o vystoupení z ní. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že pokud bychom se bavili o referendu, tak případ Brexitu jasně dokazuje, jaká je to třaskavá, nebezpečná zbraň. Není pochyb o tom, že Brexit dopadl tak, jak dopadl mimo jiné i proto, že tam působila masivní ruská propaganda. Protože jestli někdo potřebuje Evropu oslabenou a rozbitou, tak je to Rusko. A jestli se někdo bojí Evropy silné a sjednocené, tak je to Rusko. Každý rozkol, který na území Evropské unie probíhá, je pro Rusko dobře. Čímž rozhodně nechci říct, že každý, kdo kritizuje Evropu, je ruský agent a Putinův špion, jen je potřeba si tenhle základní rámec uvědomovat.
Na druhou stranu slyším ty výtky a rozumím jim a myslím si, že jsou často pravdivé. Jde o to, že Evropská unie se v průběhu svého vývoje posouvá a z toho pásma čtyř svobod se dostává stále víc k většímu celku. Z mého pohledu to dává smysl, protože ekonomická síla, kterou dává ten pětisetmilionový trh, je dobrá, ale ta politická síla pořád není. To je ten vtip, který už jsem několikrát říkal: „Dovolali jste se na jednotnou linku Evropské unie, chcete-li znát názor Německa, zmáčkněte jedničku, chcete-li znát názor Francie, zmáčkněte dvojku…“ Nejsme zkrátka unifikovaný, natožpak federální stát nebo něco podobného. A to vyjednávání je jedna z věcí, která nás trošku brzdí, která nás činí méně flexibilní, méně operativní a tváří v tvář konfliktům jako válka nebo i covid se ukazuje, že to nefunguje dostatečně operativně.
A druhá věc, která je asi ještě nebezpečnější – Evropa ve snaze co nejvíce všechno zregulovat ztrácí konkurenceschopnost. To je do budoucna největší výzva pro těch dalších několik let. V tuhle chvíli si to stále víc lidí uvědomuje a přiznává, že jsme se asi trošku zahleděli do toho, že budeme všechno regulovat a řídit, a tím jsme trošku oslabili naši konkurenceschopnost. Takže máme-li mluvit o nevýhodách, tak tahle je zjevná. Ale není to důvod Evropskou unii rozpustit. Je mnohem lepší napravovat a zůstat uvnitř než odcházet ven. Když se vrátím k tomu Brexitu, tak nyní už průzkumy ukazují, že 65 procent Britů ho považuje za chybu.
Jestliže máme tu ambici – a měli bychom ji mít – být v tom nejtěsnějším, nejužším jádru Evropy, tak nemůžeme dlouhodobě odmítat euro.
Myslíte si, že je reálné, že se Velká Británie někdy v budoucnu do unie vrátí?
Já znám několik Britů, kteří by to velmi chtěli. A to dokonce i britských politiků a diplomatů. Na druhou stranu politika je taková zvláštní disciplína, kde rozum a logika nejsou vždy těmi rozhodujícími kritérii. Takže přestože poloviční většina Britů je už teď přesvědčena, že to nebylo dobře, tak zdaleka ještě ne polovina Britů je přesvědčena, že mají znovu do EU vstoupit. Vedle toho ale běží paralelně další procesy, kdy po tom počátečním šoku, kdy si Evropa i Británie dělaly naschvály, se zase pomalu vrací zpátky k sobě. Britové se účastní některých společných evropských projektů. Už pochopili, že se nemůžou vyvázat ze všech těch norem a standardů, pokud chtějí působit na trhu. A myslím si, že tohle bude cesta těch malých krůčků k plnému členství. Dělat věci společně, protože to dává smysl.
Když se ještě vrátím k té kritice, co je podle vás potřeba dělat, aby se zmírnila? Je potřeba víc komunikovat ty výhody, které nám členství přináší?
Určitě ano. Ta každodenní politická práce, prostě mluvit, vysvětlovat. A v tuhle chvíli už to není jen házení hrachu na stěnu, jako to bylo ještě před nedávnem, ale je to opravdu velká, velká dřina se zatím nepříliš velkými výsledky. Je to důsledek toho, že ten celospolečenský diskurs byl nastaven tak, že „zlý Brusel nám škodí“. Teprve teď se to pomalinku začíná posouvat na druhou stranu, v tuhle chvíli nadpoloviční většina lidí by rozhodně nebyla pro „Czexit“. Je pravda, že v tom úsilí budovat lepší pověst EU nám nepomáhá, že občas narazíme na nějakou regulaci nebo administrativu, která by vznikla tak jako tak, ale pro politiky je lepší říct, že nám to nařídil zlý Brusel. To je zase ta hra s populismem.
Letos si připomínáme 20. výročí vstupu Česka do EU a mě strašně těší, kolik institucí a partnerů se hlásí, že se do toho chtějí zapojit a taky si to připomenout. Samozřejmě takové ty velké akce, jako je koncert v Rudolfinu s vystoupením prezidenta a premiéra a podobné slavnostní akce jsou skvělá záležitost, ale nedostává se to k té běžné populaci, jak říkáme, k babičce z Orlických hor nebo Pepovi z Horní Dolní. Tam samozřejmě trošku chybí peníze na tu případnou plošnou vnější kampaň, náš rozpočet na ty akce je nulový. Ale v tuto chvíli se zdá, že budeme mít opravdu velké množství kanálů, jak posílat tu zprávu ven. Spousta institucí se k tomu přihlásí a řekne „dnes hrajeme k výročí 20 let v EU“, „dnes k tomu bude beseda“. Máme spoustu nápadů, a pokud by se aspoň část z nich podařila, tak to bude úžasný vzkaz. My bychom právě chtěli do všech míst dostat tu zprávu „jsme 20 let v Evropě“ a „tvoříme Evropu“. To mi přijde důležité, nejsme jen její součástí, ale tvoříme ji aktivně svým přístupem. Chceme tím tu Evropu víc přiblížit, ale spíš než o kampani je to o té každodenní práci.
Čili jedna z věcí, které si slibujete od těch akcí, které budou probíhat celý rok, je i zlepšit vnímání Evropské unie v Česku.
Naším hlavním vzkazem je opravdu to, že Evropa není nepřítel. Evropa jsme my, my jsme ti, kteří sedí u toho stolu, a je určitě lepší sedět u stolu než sedět za dveřmi, až se „velcí kluci dohodnou a pak jen oznámí, co upekli“. To je další vzkaz, který si myslím, že se pořád málo prodává. My se nemůžeme z Evropy odstěhovat. My vždycky budeme obkrouženi evropskými zeměmi, našimi dlouhodobými sousedy. A ti všichni už mezi sebou hrají v eurech a vytvářejí to společenství. Cokoliv se v Evropě stane, se nás stejně dotkne. Akorát že když nebudeme součástí toho většího klubu, tak to na nás dopadne a nebudeme s tím nic moct dělat. Nikdo se nás nebude ptát.
Čerstvý příklad je příběh Alexandra Vondry a ministra Kupky, kteří dokázali EU přesvědčit o tom, že Euro 7 se nastavilo špatně a že potřebuje udělat lépe. Když nám tedy někdo říká, že nám všechno nadiktují, nic neuhrajeme, tak to není pravda. Když to někdo umí, když vyjednává, když se chová slušně a komunikuje, tak to jde. A to byl velmi užitečný příběh, který dokazuje, že opravdu je lepší být uvnitř. Kdybychom tam nebyli a kdyby to tihle dva nezvedli, tak už jsme dneska možná měli přijatou normu Euro 7, která by naše automobilky zásadním způsobem omezovala v konkurenceschopnosti.
A pociťujete nějaké oblasti, kde by Česko mohlo mít lepší postavení v rámci Evropské unie? Nebo kde by mohlo mít větší slovo?
Vždycky je co zlepšovat. Určitě často zmiňované téma je podreprezentování Česka ve strukturách Evropské unie. Na tom se teď daří docela efektivně pracovat, těch vysoce postavených evropských úředníků z Česka přibývá, ale i na těch nižších patrech počet narůstá.
Určitě zatím nemůžeme být spokojeni, ale je dobře, že si to taky čím dál víc institucí a lidí uvědomuje. Začíná trošku až přetahovaná o tom, kdo to bude řídit, ale zatím se daří to koordinovat. Hodně nám v tom pomohlo úspěšné předsednictví, kde si Češi získali renomé lidí, kteří umějí vyjednávat, znají řemeslo, znají jazyk a znají ty struktury. A na téhle vlně bychom měli surfovat co nejdéle a být těmi, kteří jsou konstruktivním, spolehlivým, seriózním partnerem, a zbavit se té nálepky zlobivého dítěte, které pořád křičí „nechci, nechci, nechci“ a kope nožičkama, protože to si nezískává náklonnost těch partnerů.
Hodně silná je v poslední době debata o zavedení eura v ČR. Vy jste pro euro, jaké pro to máte důvody?
Důvody počínají tím, že jsme se k tomu zavázali v roce 2004 při vstupu, což se tady spousta lidí snaží zpochybnit. Ale součástí té smlouvy je přímo to, že se zavazujeme přijmout euro. A pro mě bylo trošku šokující slyšet bývalého prezidenta Klause, který se dnes po 20 letech přiznává, že jsme to nikdy neměli v plánu dodržet. To mi přijde u člověka, který se hlásí ke konzervativním hodnotám, hodně odvážné.
Ta výhodnost eura se ani po 20 letech zásadním způsobem nesnížila. Upozorňuji, že debata ekonomů se může vést donekonečna. Budou na jedné straně sypat argumenty, proč by to bylo dobře, na druhé straně argumenty, proč by to bylo potenciálně špatně. To je důležitý aspekt té debaty. My všichni, ať už jsme pro nebo proti, tak nemáme nic jiného než spekulace a případné teorie. Ekonomie není tvrdá věda.
Já si vůbec nemyslím, že euro by nám přineslo trvalé snížené úrokové sazby. To, že to teď vychází jako úrokový diferenciál ve prospěch eura, je jedna věc, ale to se může velice rychle změnit.
Potom se neustále argumentuje vlastní měnovou politikou. Co nám za 15 let zásadního přineslo to, že máme vlastní měnovou politiku a korunu? Vymkli jsme se z nějaké evropské krize? Nikdy nic. Ale vydává se to jako svatý grál, protože nám to pomohlo v době krize někdy v roce 2017. Zase jsou to jen spekulace.
Co já vidím jako mnohem zásadnější, je fakt, že euro je další z kotev do toho západního prostoru. Protože zkrátka jestliže máme tu ambici – a měli bychom ji mít – být v tom nejtěsnějším, nejužším jádru Evropy, tak nemůžeme dlouhodobě odmítat euro. Dlouhodobé používání dvojí měny přináší zvýšené transakční náklady, protože každý občan, každá firma musí neustále kalkulovat s tím, že dřív nebo později bude muset eura převést na koruny a zpátky, to je neoddiskutovatelný fakt, který nezpochybňují ani největší odpůrci. Stejně tak že každá firma, i když dneska může účtovat v eurech, nakonec do toho korunového prostoru spadne a musí tedy každou svoji operaci pojistit na kurzové riziko. To jsou všechno zbytečné náklady, které jdou do miliard.
Být mimo eurozónu nám nepřináší žádnou velkou výhodu oproti eurozóně. Akorát nebudeme sedět u toho stolu jednacích bankéřů, kde se bude případně diskutovat o tom, co s eurem dál. A my budeme sedět venku, tak jako teď, a oni pak přijdou a řeknou, co se rozhodli udělat.
Zkrátka mně přijde trošku nesmyslná nebo neracionální ta úvaha „budeme si to dělat po svým“. Nebudeme. My se nemáme kam odstěhovat, 65 procent našeho exportu jde do zemí eurozóny a ty firmy s tím musejí neustále kalkulovat. Výrazně by nám všem usnadnilo život, kdybychom měli jednu měnu. To lpění na národním aspektu mně přijde trošku iracionální, protože z hlediska toho, co tahle země potřebuje, to opravdu nepřináší žádnou zásadní výhodu.
Euro je měna, kterou používá 350 nebo 380 milionů lidí, je to druhá nejsilnější světová rezervní měna a být součástí toho obrovského celku dává už samo o sobě stabilitu. Ten argument, že tím na sebe přebíráme závazky jiných zemí, které jsou zadlužené, je trošku umělý, ale nebudu se do toho teď pouštět. Ale druhou stranou téže mince je, že v případě, že bychom se v krizi ocitli my, tak bychom byli stejně tak stabilizovaní a stejně tak zajištění.
Opoziční hnutí ANO chce kvůli tomu pořádat referendum. Už ale to referendum o vstupu do EU znamenalo přijetí eura v budoucnu. Proč by to tedy dělalo?
Hnutí ANO je hnutí populistické, které kdykoliv není schopno něco zákonným způsobem protlačit, tak řekne, že by mělo být referendum. Během schůze sněmovny jsem slyšel zběsilou myšlenku, že o korespondenční volbě v zahraničí by se mělo rozhodnout v referendu, kterého by se ovšem lidé ze zahraničí nemohli účastnit. Takže mně přijde, že oni používají to referendum jako klacek. Já si myslím, že je zbytečné, protože jsme v roce 2003 77 procenty odhlasovali, že euro chceme, a je naše chyba, že jsme ho doposud nezavedli.
A druhá věc je, že my v tuhle chvíli ve vládě diskutujeme o tom, jestli učiníme ten první krok s nějakým závazným datem. A ten první krok by byl zahájení jednání s Evropskou komisí o případném vstupu do ERM II. A pokud bychom to zahájili před koncem této vlády, bude to jenom ten první malinký krok. Pak se bude jednat s Evropskou komisí, zda do ERM II už můžeme, nebo nemůžeme, pak ho dva roky budeme mít a pak budeme konečně možná plnit všechna čtyři maastrichtská kritéria. A teprve potom vláda může rozhodnout, jestli euro chce, nebo nechce. A pokud to bude vláda, která bude preferovat přímou demokracii (a teď nechci spekulovat, které subjekty by v té vládě asi seděly), tak jí nikdo nezabrání, aby vypsala referendum o tom, jestli chceme, nebo nechceme euro. Jak nebezpečná jsou referenda, ukazuje případ Brexitu, ale pokud ta vláda bude v situaci, že se tomu třeba bude pokoušet zabránit, tak může tenhle nástroj použít. Na druhou stranu, pokud referendum vypíše vláda, která by euro nechtěla, tak se celá propagace, celá ta diskuze povede směrem k tomu ne. Pokud by to byla vláda, která by, stejně jako já, byla přesvědčená, že euro je správně, tak by samozřejmě v rámci té kampaně měla neustále znova a dokolečka vysvětlovat, proč je euro správně a proč je to pro nás dobré řešení. Takže výsledek případného referenda bude ovlivněn postojem vlády, která ho vypíše. A také možností Ruska ho ovlivnit.
Kam bude podle vás EU směřovat v budoucnu? A ovlivní to volby do Evropského parlamentu?
Určitě, od toho volby jsou, aby se přenastavovala nějaká základní orientace. Dá se předpokládat, že příští Evropský parlament bude trošku jiný než tenhle. Bude pravděpodobně méně zelený, bude pravděpodobně víc nacionalistický až separatistický. Na druhou stranu, já osobně věřím, a mám k tomu řadu důvodů, že ten projekt je z hlediska budoucnosti stabilní.
Z hlediska budoucnosti je samozřejmě možnost rozšíření o další státy, jako Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Bosna a Hercegovina, zapojení zemí západního Balkánu, což má případně další konsekvence, které s tím jsou spojeny. Znamená to změnu počtu poslanců Evropského parlamentu, počtu členů Evropské komise a samozřejmě změnu způsobu hlasování, což je v tuhle chvíli trošku tabuizované téma.
To jsou všechno věci, které bude potřeba vyřešit, ale nejsou podle mě ty úplně nejdůležitější. Mnohem důležitější je to, co jsem říkal, tedy soběstačnost, suverenita, nezávislost. Blížíme se k okamžiku, kdy se může stát, že Amerika se po příštích volbách stáhne nebo výrazně ztratí zájem o Evropu a bude se orientovat na jiný problém, a v tu chvíli musí být Evropa dostatečně schopná se bránit, musí být odolná. Teď nemyslím jenom zbraně a společnou armádu, ale prostě neměli bychom být závislí ani na dodávkách z Ruska, ani na pomoci z Ameriky. Měli bychom být schopni některé věci, jako jsou čipy, léky a podobně, řešit ve vlastních kapacitách, a to si myslím, že je ta největší výzva pro příští Evropskou komisi.
V současné době se řeší rozšíření unie o několik zemí, včetně třeba Ukrajiny a Moldavska. Může vstup těchto zemí ohrozit právě výsledek voleb do Evropského parlamentu?
To si myslím, že ne, protože to ještě není na stole. To téma rozšíření je naopak už předmětem debat dlouho a ještě dlouho bude. Česko vždy stálo na straně západního Balkánu a zemí východního partnerství, abychom Evropu rozšiřovali a měli ji odolnější a stabilnější, ale v tuto chvíli je otázka, jestli by ji přijetí některých těch jmenovaných členů učinilo stabilnější, nebo naopak ohroženější. Protože ta blízkost k hodnotám Evropské unie je individuální. Z mého pohledu by bylo efektivnější vybírat postupně dobré „žáky“ a ty dávat těm ostatním za příklad. „Podívejte se, když se budete snažit a plnit zadání tak jako země A nebo země C, tak zkrátka vidíte, že ta cesta vede do EU.“
Ten problém je v tom, že my si nemůžeme jako Evropa dovolit mít takhle citlivé pásmo neklidu těsně za svými hranicemi. Musíme s balkánskými zeměmi, i s Ukrajinou, Moldavskem, případně Gruzií pracovat tak, aby se v tom prostoru najednou neobjevili jiní hráči, kteří přetáhnou ty země na svoji stranu, a budeme mít těsně za hranicemi velký problém. Takže to je ten důvod, proč musíme dál a dál pracovat s těmi potenciálními budoucími členy a udržovat je na naší straně, udržovat je v tom tahu na branku, aby věděli, že ten cíl je dosažitelný.
Změní se přijetím dalších států něco pro Českou republiku?
To je otázka, z jakého pohledu by se to bralo. Vzhledem k tomu, že si dlouhodobě budujeme pověst nebo prestiž velkého přítele zemí Balkánu, tak bychom možná získali další přátelské země, které by nás mohly podpořit v hlasování. Na druhou stranu, pokud by do EU vstoupila třeba Ukrajina, tak by to znamenalo, že Česko se nejspíš stane z čistého příjemce čistým plátcem, protože bude potřeba Ukrajinu zásadním způsobem ekonomicky podporovat, aby se pokud možno blížila k standardům EU, což v tuhle chvíli rozhodně neplní.
Já si myslím, že by to pro Česko znamenalo jak nezanedbatelné benefity, tak samozřejmě i změny, speciálně tedy z toho pohledu, že bychom se asi stali čistým plátcem. A mně osobně přijde, že poté, co jsme získali ten bilion za 20 let, by bylo fér zase chvilku pomáhat slabším.
Opozice odmítá korespondenční volbu. Jaké jsou důvody a co se s tím dá dělat zjistíte v rozhovoru ministra Martina Dvořáka v Událostech komentářích.
Zde je odkaz na video: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/224411000370117
Češi žijící v zahraničí by mohli hlasovat dopisem už ve volbách v roce 2025. Hnutí ANO chce Čechy proti korespondenční volbě a euru mobilizovat a chce o těchto tématech vyvolat referendum. Co tím hnutí ANO sleduje? A hrozí, že by Česko opustilo unii? Toto téma probral Jan Socha s ministrem pro evropské záležitosti České republiky Martinem Dvořákem.
Poslechněte si rozhovor na tomto odkazu: https://www.radioprostor.cz/clanek/po-korespondencni-volbe-se-nebranim-on-line-hlasovani-rika-ministr-pro-evropske-zalezitosti-dvorak-0L3vs
Srabe! Proč chcete tak zradit? I taková slova padala v našem rozhovoru s ministrem pro evropské záležitosti Martinem Dvořákem. On sám je na ně zvyklý, sám sebe označuje za eurohujera. Chce, aby Česko přijalo euro, ale dobře ví, že společná evropská měna je tu velmi nepopulární. Přesto si v Bruselském diktátu tipnul, že do příštích voleb bude pro euro skoro polovina Čechů. A mluví o tom, jak je hodlá přesvědčit.
Díky podcastu Bruselský diktát pochopíte, že pro nás Čechy má mnohem větší význam dění v Evropě než v Praze a v Česku vůbec. A že to rozhodně není nuda. Poslouchejte Ondřeje Housku a Michala Půra, skutečné insidery, kteří znají bruselské i české zákulisí.
Česko letos slaví 20 let členství v Evropské unii. Během roku se budou konat desítky připomínkových akcí tohoto výročí. Jeho úvod ale poznamenala vyhrocená debata o tom, zda by Česko mělo začít dělat konkrétní kroky k přijetí eura, k němuž se zavázalo už při vstupu do EU v roce 2004. Zatímco opozice nebo ODS je odmítají, ve vládním táboře za ně nejvíc bojuje ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).
Aktuální veřejnou debatu o euru vyvolal svou výzvou v novoročním projevu prezident Petr Pavel. Martin Dvořák odmítá, že by k tomu hlavu státu nabádal a ani ji v jeho poselství prý nečekal. O to více ho tento apel z „pomazaných úst“ rozradostnil.
„Osobně jsem si moc přál, aby v tom projevu neopomněl zmínit těch 20 let (členství Česka v EU). A když tam natvrdo zaznělo euro, tak jsem doma lehce tančil, jako že teď se tady asi začnou dít věci. A ony začaly,“ dodává se smíchem.
Ministra Dvořáka však mrzí, že se současná debata velmi rychle polarizovala. „Dostávám na sítích velkou vlnu hejtů, které jsou všechno možné, jen ne věcnými argumenty. Je to velmi emocionální rovina a na tom se to nedá hrát,“ stýská si.
Nesouhlasí ani s požadavkem opozice, aby se o přijetí společné evropské měny rozhodovalo v referendu. Jednak o něm podle něj rozhodli Češi už v referendu, které schválilo vstup do EU. Zároveň se obává, že by ho ovlivnily dezinformace, jako tomu bylo v případě hlasování o brexitu.
Hnutí STAN má ve vládní koalici nárok na to, navrhnout kandidáta na budoucího českého eurokomisaře nebo eurokomisařku. Dvořák sám odmítl, že by měl o tento post zájem. A to i z důvodu neprůchodnosti své případné nominace u některých koaličních partnerů, zejména ODS.
„V tuhle chvíli bych byl spíš trošku červeným hadrem v očích některých býčků. A to bych nerad,“ dodává vzletně.
Jací kandidáti se tedy ve STAN „pečou“? Proč se s takovou oblibou označuje za eurohujera a jaké by mělo být pozitivní označení někoho, kdo má EU rád? A proč vláda nedá ani korunu na oslavy 20 let členství v EU a unii v mottu akcí ani nezmiňuje? Poslechněte si celé Bruselské chlebíčky.
Vládu v lednu čeká jednání o euru, ze kterého už se stala nepříjemná vnitrokoaliční rozmíška. Ministr pro EU Martin Dvořák (STAN) přemlouvá lidovce a TOP 09, aby si Česko do voleb řeklo o vstup.
Kdo by sháněl návod k lepšímu pochopení filmu Přelet nad kukaččím hnízdem, ministr Martin Dvořák má jednu analogii s aktuálním děním. Sám sebe vidí tak trochu jako hlavní postavu Formanova trháku, který sice na konci kvůli své vzdorovitosti padl, ale předtím „to aspoň zkusil“. A inspiroval další v řadě.
Těmi jsou teď dvě menší strany v koalici Spolu, lidovci a TOP 09. V lednu se budou muset postavit k hodnoticí zprávě, ve které vláda vždy jednou za rok říká, jaké má s eurem úmysly. Starostové a Piráti chtějí před eurovolbami přimět všechny partnery z vlády, aby se v otázce eura vybarvili.
V rozhovoru Dvořák za STAN popisuje nuance koaličních jednání, vyrovnané šance obou vládních bloků a svoje přesvědčení o nutnosti „posílit vazbu na Západ a tím posílit odolnost vůči Východu“.
Myslíte, že se eura v Česku někdy dožijete?
To doufám. I když o zítřku nikdo nic neví. Naše optimální představa je, že bychom euro mohli mít v roce 2028. Bude i fotbalové Euro a bylo by pěkné, kdybychom postoupili zároveň tam i tam.
Co pro to může tato vláda udělat?
Jednu zásadní věc. Celý cyklus od rozhodnutí až do skutečného přijetí trvá zhruba čtyři roky, plus minus. Jedna vláda to těžko může stihnout, i kdyby začala hned po svém nástupu. Naše idea je, abychom si teď řekli – vzhledem k příznivému hodnocení naší připravenosti – pojďme do toho, vstupme do systému ERM II, což je povinný předstupeň eura, a příští vláda bude mít možnost proces dotáhnout.
Chcete tedy vykročit k euru ještě před volbami?
Ano. Kdyby k tomu došlo v roce 2025, jak navrhujeme, tak pobyt v ERM II je minimálně dvouletý, takže v roce 2027 budou moci být splněna všechna čtyři vstupní kritéria a v roce 2028 můžeme euro mít. Jestli to příští vláda udělá, nebo ne, to nevím. Ale my pro euro nemůžeme udělat nic víc než rozjezd připravit.
Říkáte „naše idea“, „my“ – koho tím máte na mysli? Celou vládu zjevně ne.
Řekněme STAN a můj tým.
Euro je teď aktuální kvůli hodnoticí zprávě, kterou každý rok píše centrální banka spolu s Ministerstvem financí. Vláda se k ní vždy na konci roku vyjadřuje, letos se to ale zaseklo. Jaké bylo rozložení sil, když jste se před Vánoci rozcházeli?
Jednota tam není, to platí. Ale tak se ani vláda nikdy netvářila. Měl jsem to potěšení asistovat u tvorby programového prohlášení, a když to jen trošku zjednoduším, tak čtyři členové koalice tehdy byli pro euro. Chtěli ho v programu explicitně mít. Jenže pátý, nejsilnější člen s tím nebyl srozuměn. A protože jsme od začátku hráli na to, že pro nás je hlavní hodnotou jednota a konec agrofertizace státu, tak jsme slevili a hledali průnik. Do programu se dostalo co nejrychlejší plnění maastrichtských kritérií. To se děje a já bych k tomu dodal, že to přináší šanci posunout se teď dál.
Neudělali jste, zpětně hodnoceno, chybu, když jste převahu 4:1 nevyužili při psaní programu lépe?
Nevracím se k tomu období úplně rád. Protože takových bodů bylo více. Každý něco považoval za základní, důležité a prioritní, a když někdo ustoupil, tak ODS to většinou nebyla.
Jaké jsou postoje k euru teď?
Už pár týdnů probíhá docela atraktivní mediální vlna zájmu o tuto záležitost. A mně se zdá pravdivé to, co už řekl někdo jiný přede mnou – že pro euro nejsou jen čtyři strany, ale čtyři a půl. V ODS posiluje křídlo, které je, řekněme, liberálnější nebo proevropštější. I díky našemu úspěšnému předsednictví si začínají víc a víc uvědomovat, že Evropská unie jsou naši partneři, a ne nepřátelé. Nicméně víme, jak jsou rozdány karty.
Nevíme. Jak?
Převažující postoj v ODS je stejný jako při psaní programového prohlášení. A pak je tu koalice Spolu a ta má jednoho většího a dva menší členy. Jsou to jen mé spekulace. Ale ti menší, přestože by sami o sobě euro asi docela chtěli, podle mě musí respektovat nějakou vnitřní soudržnost své koalice. My s Piráty, ačkoliv tak vnitřně soudržní teď nejsme, máme v zásadních programových otázkách jasno. Jednoznačně říkáme, pojďme dojít v přípravě na euro co nejdál, tak my chápeme i vládní prohlášení, protože pobyt v ERM II je jedním z maastrichtských kritérií. A dvě menší koaliční strany ve Spolu s tím asi mají problém.
Na krku jsou evropské volby, průzkumy vycházejí špatně, vnitrostranické vazby jsou narušené, do toho Kalousek… Oni zkrátka podle mého názoru nemají v tuto chvíli chuť, odvahu, žaludek, potřebu jít do přímého čelního sporu s ODS. Sice deklarují, že by euro chtěly, ale obávám se, že v praxi budou spíš hledat nějaké únikové kompromisní řešení.
Před Vánocemi se střet vyhrotil i ve formální rovině. Ministerstvo financí v hodnoticí zprávě navrhlo „v roce 2024 neusilovat o vstup do mechanismu směnných kurzů ERM II“, tedy nepodnikat směrem k euru nic. A sešlo se mu, pokud vím, sedm odmítavých stanovisek. Vy jste oponenturu koordinoval, jaké počty vycházejí vám?
V připomínkovém řízení se klasifikují připomínky zásadní a ty ostatní. A jestliže se něco deklaruje jako zásadní připomínka, musí ji předkladatel nějakým způsobem vypořádat. Buď se dohodnout, najít nějakou novou průchozí formulaci, nebo pak spor řešit na vládě, případně na koaličním jednání K5 mezi předsedy stran. Jaké formulace kdo v připomínkách použil, to vám z hlavy neřeknu, ale je evidentní, že minimálně sedm ministrů bylo jasně pro to, abychom původní návrh Ministerstva financí přeformulovali.
U ministrů STAN a Pirátů vím o pěti odmítavých stanoviscích, křesel máte dohromady sedm. V meziresortním řízení vás podpořil ještě šéf lidovců Marian Jurečka a ministryně pro vědu Helena Langšádlová za TOP 09, byť jejich stanoviska nezní tak kategoricky. To je 9 z 18, s dalšími členy KDU a TOP 09 byste dali dohromady většinu. Nebo ne?
My jsme za STAN svůj postup koordinovali, Piráti jsou od samého počátku také jednoznačně pro euro. Lidovci, pokud vím, mluvili o tom, že euro chtějí, ale s rozhodnutím o ERM II by počkali o rok. Největší dilema myslím nyní prožívá TOP 09. K euru se roky intenzivně hlásí, ale zdá se mi, že jít teď do konfliktu s ODS pro ně není úplně komfortní.
Takže byste mohli dát dohromady většinu, ale jisté to nemáte?
Špatně se to odhaduje, protože, pro mě trošku překvapivě, se tato věc na politické úrovni předem moc neřešila. Proběhla expertní jednání na úrovni ministerstev, ukázal se rozpor, takže následovalo klasicky jednání Ministerstva financí s těmi, kdo rozpory měli. Toto jednání bylo ale relativně krátké a zcela neúspěšné. Nikdo nehodlal ustoupit a bylo rozhodnuto, že takovou věc je potřeba řešit na politické úrovni. Čekal bych, že se něco objeví na K5, kde sporné body řeší předsedové stran, ale neobjevilo. Krátce jsme téma probírali na poslední předvánoční vládě, náš předseda Rakušan si mimo oficiální program postěžoval, že nám vadí, jak se projednávání celé té hodnoticí zprávy oddaluje. Výsledkem byla dohoda, že dřív než materiál půjde do vlády, ho K5 projedná.
Jaký odhadujete výsledek?
Uvidíme, jak se zachovají menší koaliční partneři Spolu. Ta ochota jít do čelního střetu evidentně není úplně veliká. Teď se to celé bude na různých zákulisních a neoficiálních fórech řešit a projednávat, začátkem ledna tu nějakou dobu nebude pan premiér, takže uvidíme. Všechno je otevřené.
Jaké má podle vás ODS páky na své menší koaliční partnery, aby změnili názor, když se předtím za euro stavěli a dál se za něj veřejně staví?
Nejsem politický komentátor, jako členovi koaliční vlády mi taková hodnocení úplně nepřísluší. Ale ve Spolu prostě jedna strana výrazně dominuje. Je to ona, kdo určuje, co je správné a co ne. Zbylé dvě mají velmi malý operační prostor, protože bez ODS jejich budoucnost není úplně světlá.
Jak moc na euru záleží vám? Jak daleko jste ochotni zajít?
Nemohu mluvit za Piráty, ale STAN rozhodně nesměřuje k tomu, že by se na tomto tématu vláda rozbila. Nechystáme se dělat žádné velké akce. Někdy je lepší čestně prohrát a říct dobře, na tomto se vláda nedohodla, ale jedeme dál, vláda pokračuje. To mi nepřijde jako nepřijatelné řešení.
O čem se tedy bavíme? Vzdáváte se předem, protože je stejně zjevné, že ODS v tomto bodě nelze přetlačit?
Kdybych si to myslel, tak bych se do ničeho vůbec nepouštěl. Matematicky nám to vycházelo. Podle mě je u tak zásadní věci správné aspoň čas od času prostě položit karty na stůl, aby bylo jasno. Myslím si, že naši voliči už mají našich „konstruktivních kompromisů“ plné zuby. Místo aby ocenili, že držíme funkční vládu v době, kdy jsme ohroženi válkou a energetickou krizí, tak jsou víc a víc naštvaní, že neplníme, co jsme slíbili. A tak si myslím, že je potřeba to aspoň zkusit. Mám pár formativních hrdinů, jedním je McMurphy z Přeletu nad kukaččím hnízdem, jak tam rve ten žulový monoblok – a samozřejmě ho neurve, ale může říct, že to aspoň zkusil. A pak ho Velký náčelník jednou urve. Ani my na to teď možná nemáme, ale pojďme to sakra aspoň zkusit.
Cokoli, co by šlo interpretovat jako krok směrem k euru, by pro ODS byl velký obrat, nemyslíte?
Osobně mám pocit, že se ODS vnitřně vyvíjí. Budou muset reagovat na svůj docela strmý pád preferencí, budou mít nějakou vlastní vnitřní debatu, která, jestli můžu za sebe spekulovat, bude střetem dvou pohledů. Jedni budou litovat, že ODS opustila své konzervativní hodnoty a příliš se spřáhla s liberály a neomarxisty, druzí na to budou namítat, že se strana naopak zasekla ve dvacátém století a měla by se víc rozkročit. Pokud by zvítězil názor číslo dvě, pak je tu šance, že se ve svých ideologických schématech pootevřou a uznají, že pro zemi, která je ze dvou třetin závislá na exportu do eurozóny, nemá smysl euro blokovat. Úplně to nepředpokládám, ale ta šance tu pořád je.
Asi ale znáte každoroční průzkumy CVVM, podle kterých je od řecké dluhové krize v Česku setrvale kolem 70 procent veřejnosti proti euru. Lze s tak velkou většinou hnout?
Ano, ta podpora je malá, což je mimochodem v naší koaliční debatě také jeden z argumentů. Ale u mladší generace roste. A v zemích, které už euro mají, s ním jsou ve stejných průzkumech lidé spokojeni. Razím názor, že když něco považujeme za správné, tak pro to musíme většinovou podporu sehnat. Budeme-li se řídit tím, co chce nebo nechce ulice, tak nejsme politici, ale čtenáři průzkumů. Tak já odmítám politiku dělat.
Jak byste v kostce, na ulici, euro zdejší nedůvěřivé veřejnosti prodal?
Existence dvojí měny je nevýhodná pro všechny kromě bank. Z každé transakce si banky vezmou poplatek, který by nám mohl zůstat v kapse. Každá česká firma, která obchoduje se zahraničím, což jsou skoro všechny, dnes musí neustále fungovat ve dvou měnách a kalkulovat s kurzovým rizikem. Výhody při cestování jsou zjevné. Výkyvy kurzu přinášejí zbytečné náklady, snižují i naše příjmy z unijních fondů. Další věc jsou nižší úrokové sazby, levnější hypotéky.
Karel Havlíček za ANO říká, že oni ERM II nechtějí a nejde na to ani moc ekonomicky. Argumentuje tím, že zodpovědný politik musí vnímat „sociologické dopady a rovněž psychologický efekt spojený s udržením určité míry nezávislosti“. Nemyslíte, že i na tom něco je?
Patnáct let našeho vzdorování nástupu eura ukazuje, že koruna sama o sobě opravdu není příliš efektivní nástroj k zajištění prosperity. Naše monetární politika, zvlášť v posledních letech, neprokazuje, že bychom byli schopni nějak zásadním způsobem profitovat z toho, že euro nemáme. Zdejší postoj je čistě psychologická, národovecká argumentace. Máme svou korunu, národní symbol, ale co jsme na tom vydělali? Co je ten benefit?
Rozumní ekonomové obvykle řeknou, že na každé plus lze najít v ekonomické rovině nějaké jiné minus a že euro samo o sobě nikoho nespasí ani nezničí. Že jde o politickou věc. Nemůže to být celé tak, že Češi korunu berou jako důležitou část svojí identity, kterou jim nelze jen tak vzít?
Veřejnost se s korunou ztotožňuje proto, že ji berou jako věc národní suverenity, takový je mainstream našeho uvažování. Ještě nikdo ale neřekl, jestli je vyšším národním zájmem tento symbol plus špatné ekonomické výsledky, anebo možnost být součástí velkého celku. Všechno, co se s eurem stane, na nás tak jako tak prudce dopadne, ať chceme, nebo ne, jen teď nemáme možnost účastnit se debat o tom, co se vlastně stát má.
Když shrnu jen pár hlavních námitek. Národní rozpočtová rada vznáší známou obavu, že vůči eurozóně přetrvávají velké cenové rozdíly a že konvergence k bohatším zemím je v režimu společné měny možná jen přes vyšší inflaci. Co na to říct?
Za prvé je to jen spekulace bez toho, že bychom viděli nějaká čísla. A za druhé, nezpochybňuji, že odborná ekonomická debata o přínosech a nákladech eura se může vést donekonečna a na konci to vyjde plus minus nerozhodně. To zásadní rozhodnutí je politické a je zjevné, proč je potřeba ho udělat. Posílí se tím naše vazba na Západ a tím pádem se posílí i naše odolnost vůči Východu, ať už je tím myšleno Rusko, nebo Čína.
Jiná častá námitka je, že vstupem do eurozóny na sebe země bere závazky vůči ostatním členským státům a že se musí také účastnit bankovní unie a podílet se na společném pojištění vkladů.
Kolektivní závazky považuji naopak za plus. Koruna je jen pidiměna, proti které si každý může docela dobře vyskakovat. Místo toho je tu možnost být součástí daleko většího společenství, druhé největší rezervní měny po dolaru. Hledání námitek je myslím spíš zástěrkou pro ty, kteří se teď eura bojí, protože si vychovali veřejnost k tomu, že euro je zlé.
Náměstek ministra financí Marek Mora dále varuje před tím, že je nerozumné vstoupit do ERM II, dokud nemáme jasnou vizi ohledně termínu přijetí eura. Nechce zůstat zbytečně viset v meziprostoru.
Za prvé, sama idea, že tato mezifáze je nevýhodná, je opět spíš hypotetická. Dánsko je v ERM II přes dvacet let a nemá s tím problém. Za druhé, co nám brání termín pro euro určit? Ta námitka mi připomíná Hlavu 22: nemůžeme vstoupit do ERM II, protože nevíme, kdy bude euro, a zároveň odmítáme euro, protože nejsme v ERM II. Můj návrh je jednoduchý: vstoupit v roce 2025 do ERM II a v roce 2028 převzít euro.
Jak celá tato epizoda ve vládě podle vás nakonec dopadne? Vláda se bude muset k materiálu nějak vyjádřit a jedna polovina chce úplně něco jiného než druhá. Jaké to má řešení?
Jak jsem řekl, teď je těžké cokoli odhadovat. Vyjednávání na různých úrovních dál běží. Bude určitě jako vždy snaha udržet co možná nejjednotnější vnější image. A je otázka, co se v lednu objeví na stole jako finální kompromisní návrh. Za STAN můžu teď říct, že chceme, aby se o ERM II hlasovalo. A budeme vyzývat naše koaliční partnery, aby se buď přidali, anebo ukázali pravou tvář, jak to s eurem doopravdy myslí.
Úřad ministryně Langšádlové jeden kompromis navrhuje – dát ministrovi financí a vám za úkol, abyste „zahájili jednání s Evropskou komisí o podmínkách vstupu do ERM II s cílem stanovit termín vstupu v prvním čtvrtletí roku 2025“. Tedy nedávat teď žádný tvrdý závazek, že do voleb ERM II bude, ale dát najevo, jakým směrem jdeme. To by vám stačilo?
Tam někde doufám bude hranice toho kompromisu. Pokud by vláda uložila ministru financí, aby začal připravovat vstup do ERM II, tak to bych považoval za velký zlom, velké vítězství a velice pozitivní posun správným směrem. Anebo by to mohla uložit mně, mě by to moc bavilo.
Poslední komentáře