Evropská unie by v následujících letech mohla přivítat nové členy. „Nemůžeme si dovolit otevřít dveře někomu, kdo na to není připravený, to by byla cesta do pekel,“ myslí si ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Pro Českou republiku bude rozšiřování mimo jiné znamenat, že se z čistého příjemce unijních fondů stane plátcem. O tom, jak to domácímu publiku vysvětlit, mluví Dvořák v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Blíží se termín, kdy vydá Evropská komise posudek na plnění sedmi podmínek, které stanovila jako kritéria pro ukrajinské přičlenění do EU. Unijní lídři by o tom měli hlasovat na prosincovém summitu. Myslíte si, že Ukrajina v těch reformách obstála, nebo dodržela aspoň to nezbytné minimum?
Obávám se, že nemám dostatek informací k tomu, abych mohl říct, jestli Ukrajinci obstáli, nebo neobstáli a jestli obstáli ve všech těch sedmi kapitolách. To se ale brzy dozvíme. Co já vidím na úsilí Ukrajinců, je, že si jsou evidentně vědomi toho, že i zahájení přístupových rozhovorů znamená splnit si nějaké domácí úkoly. Snaží se je plnit, jak nejlépe to dovedou, ačkoliv jsou současně ve válečném stavu. V tuhle chvíli jsou z mého pohledu na správné cestě.

A jaký je váš tip?
Slyšel jsem názory obou stran. Někdo říká: určitě ano, určitě to dopadne. Jiný zase: nepočítejte s tím, nestane se to. Ať řeknu cokoliv, bude to jenom velmi subjektivní pocit, já bych si raději počkal. Za sebe musím říct, že bych to Ukrajině samozřejmě nesmírně přál. Zároveň předpokládám, že si všichni v Unii uvědomují, že zahájení přístupových rozhovorů je ještě hodně daleko od skutečného členství. Což vidíme třeba na Turecku, kde už to trvá dvacet let.

Natěšení Ukrajinci

Převládne politická vůle nebo symbolická rovina nad tím, že se stanovilo oněch sedm podmínek, které by přístupovým rozhovorům měly předcházet?
Považoval bych to za ne úplně šťastné, rozumné a moudré. Myslím si, že přes veškerou náklonnost a pochopení situace na Ukrajině a přes veškerou snahu jim maximálně pomoci bychom se neměli zříkat principů, na kterých Evropská unie jako celek stojí. Počínaje hodnotovými pilíři přes zachovávání právního státu, deoligarchizaci a tyhle všechny věci, které má Ukrajina před sebou a bude se s nimi prát. A pokud by je neměla dostatečně splněné, tak by měla být srozuměná s tím, že do té doby nemůže být plnohodnotným členem.

Přijala by to Ukrajina?
Co si budeme povídat, neměla by jinou možnost než to přijmout. Pochybuji, že by řekli: tak když jste na nás takoví, my se vrátíme do ruské náruče. To se asi nestane. Ukrajinští vrcholní představitelé umí svoje názory a případnou nespokojenost formulovat velmi razantně a bez obalu, to víme. Ale nepředbíhal bych. To, že jsou Ukrajinci natěšení, je evidentní. Že by jim to velmi pomohlo v jakési psychologické síle odolávat náporu, kterému čelí, to je všechno pravda. Ale jak říkám, nepovažoval bych při veškeré lásce a náklonnosti k ukrajinským kamarádům a přátelům v zemi, která je obětí agresora, za příliš šťastné, abychom kvůli tomu upustili od základních hodnot.

Další unijní aspiranti

Kandidátských zemí, které čekají na posouzení, je více – celkem deset. Jedná se o státy ve východní Evropě nebo na Balkáně. S tímto regionem máte osobní zkušenost, protože jste tam léta působil jako diplomat.
Já jsem dokonce čestný občan jedné kosovské obce.

Dokonce. Právě z tohoto pohledu by mě zajímalo, jak se díváte na postup těch dalších zemí, na které není pozornost tolik upřená. Otevírají se jim unijní dveře stejně jako Ukrajině?
Jedna věc se diskutuje v souvislosti s připojováním zemí západního Balkánu, a to je právě to, jestli by bylo lepší brát je jako jeden balíček, který by se pak komplexně zasunul do evropské struktury, anebo jestli by bylo lepší diferencovat a vybírat „dobré žáky“, kteří by už vstupovali a šli by příkladem ostatním. Proti tomu stojí argument, že se nám může velmi snadno stát, že některá země vstoupí a od té chvíle bude dělat všechno pro to, aby ostatní už dovnitř nemohly.

KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ DO EU

• Kromě Ukrajiny loni získalo status kandidátské země i Moldavsko a podmíněně také Gruzie. Dál vyčkává šest západobalkánských států: Albánie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Severní Makedonie a Srbsko.
• Neznamená to, že vstoupí do EU ve stejný moment. Jednotlivé státy jsou v různé fázi příprav a ne všechny politické reprezentace regionu považují členství v EU za svoji prioritu.
• Speciální případ je ještě Turecko, které o přičlenění k evropskému společenství požádalo už v roce 1987.

Ano, těch vzájemných křivd je tam více.
V tuhle chvíli máme zhoršující se problém Kosovo – Srbsko, kde na severní části Kosova dochází k dalším a dalším provokacím až střetům, což určitě ničemu nepřispívá. Musíme si uvědomit, že v sedmadvacítce je, pokud vím, pět zemí, které Kosovo stále ještě neuznávají. A jednou z podmínek pro Kosovo i Srbsko by určitě muselo být, že si ten problém vyřeší a že dialog dovedou k nějakému modu vivendi, který bude umožňovat oběma zemím fungovat.

Další věc je samozřejmě to, že ty země jsou v rozdílné fázi postupu a v rozdílné fázi blízkosti k unijním standardům. Občas vzpomínám na výrok, který byl vyřčený trošku v nadsázce, ale přece jenom byl celkem vážně myšlený. Pronesl ho albánský premiér Rama: Řekněte mi, která země nás má napadnout, abychom měli blíž k Evropské unii, jako to má teď Ukrajina.

Takže je tam ten rozdílný přístup cítit.
Ano, i když se o tom nemluví moc nahlas… Na Balkáně to bohužel vnímají tak, že mají pocit, že se Ukrajina dostává do privilegovanějšího postavení tím, že je teď terčem útoku.

Jsou to všechno strašně citlivé věci. Shrnul bych to tak, že Evropa si podle mě nemůže dovolit nechat Balkán napospas někomu jinému. Protože se na Balkáně pohybuji, tak cítím narůstající frustraci Balkánců, kteří ztrácejí víru a naději, že to s nimi Evropa skutečně myslí vážně a že je ve svém domě chce. My je o tom musíme věrohodně ubezpečit.

Balkánská integrace

I s ohledem na vaše kontakty, snažíte se třeba víc angažovat v debatě na unijní úrovni? Ve smyslu předávání znalostí o regionu. Zkrátka uplatňovat to, že kraj znáte, a zároveň využít toho, že jste ministrem členské země, čili máte určité možnosti ovlivnit i tu debatu uvnitř EU.
Já to na sebe na začátku každé debaty vždycky znovu prásknu, že mám to čestné občanství a že nejsem úplně objektivní pozorovatel, protože mám k tomu regionu velmi specifický vztah, a tedy vždycky budu asi trošku víc na straně Balkánců, než je běžným zvykem. Nebojím se tolik balkánské integrace a samozřejmě se snažím kolegům v Unii ten svůj relativně pozitivní a vstřícný postoj nějakým způsobem předkládat – asi ne úplně vnutit, to se mi asi nepodaří. Ale určitě jsem v těch debatách vždycky jedním z těch, kteří jsou více otevření.

Domnělé ‚omezení suverenity‘

Kromě debat zda, kdo a kdy do EU přistoupí se také poměrně čile debatuje, co by se muselo změnit z pohledu vnitřních mechanismů Unie, a to zejména s ohledem na právo veta v otázkách společné bezpečnostní a zahraniční politiky. Jak se k tomu stavíte?
Asi jste zaznamenala velice bouřlivou a podle mě úplně neadekvátní reakci na vystoupení pana prezidenta Petra Pavla v Bruggách, kde řekl jenom to, že bychom měli být připraveni zahájit debatu o téhle věci. A na tom není nic zločinného, vlastizrádného či nepřijatelného.

Ono to bylo hlavně vytrženo z kontextu…
Ano, přesně. Mnozí politici v Evropě jdou mnohem dál, mnozí už mluví naprosto otevřeně o tom, že pokud se prostě nedokážeme v nějakém způsobu rozhodování trošinku posunout směrem k efektivnějšímu a rychlejšímu způsobu, tak rozšíření nebude možné. Já dokonce tvrdím, že ty dvě věci nejsou úplně svázané. Myslím, že Evropa by po minimálně dvaceti letech měla mít možná už sama od sebe ambici trošku reformovat svoje vnitřní procesy, protože jsme se někam posunuli. A zrovna způsob rozhodování je jedním z těch bodů, o kterém se hodně diskutuje. Teď se dostáváme k té naprosto citlivé, až historické záležitosti, jestli vzdání se práva veta je vzdání se národních zájmů, nebo dokonce vlastizrada či opuštění národní suverenity.

A je?
Podle mě není. Onehdy jsem o tom vedl debatu s paní Judit Vargaovou, když jsem byl poprvé na setkání ministrů a když jsem ještě nevěděl, že to je maďarská ministryně. Seděli jsme u stolu a paní Vargaová tam vedla plamennou debatu o tom, že právo veta je jediná možná ochrana národních zájmů a národních svrchovaností. A já jsem jí říkal, víte, ale já jsem zrovna ze země, která teď nemůže realizovat svoje národní zájmy, protože jiná země svým právem veta moje národní zájmy blokuje. Myslím, že to takhle nemá být.

Jaká byla její reakce?
Vyměnili jsme si vizitky a pak už všem bylo jasné, o co jde. Smála se a já taky. Jenom tím chci říct, že to je samozřejmě jeden z možných úhlů pohledu a není to vyjasněné. Ani u nás doma v Česku, možná dokonce ani uvnitř jednotlivých stran a tím méně je to pak samozřejmě ujasněné i na tom sedmadvacítkovém fóru.

Nemůžu neslyšet argument, který považuji za naprosto relevantní – jednomyslně přijaté usnesení má zásadně větší váhu a je téměř neprůstřelné, protože nevytváří skupinu poražených.

Ale právo veta se přece uplatňuje jenom na určité politiky. Jak je možné, že to někde jde, ale u zahraniční politiky je to takový problém?
Už teď se samozřejmě většina procesů rozhoduje většinově. Jeden z argumentů, který je na straně toho, že se ta debata má vést, je množství hlasování, ve kterých bylo Česko přehlasováno většinovým způsobem – jsou to asi tři nebo čtyři procenta. Množství hlasování, ve kterých Česko použilo právo veta, to je asi jeden případ za těch dvacet let a bylo to v bezpečnostní politice. Zrovna veto v oblasti bezpečnostní politiky, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace ve světě, válka na Ukrajině, teď do toho ještě Izrael a tak dále, si myslím, že tam by to zrovna smysl dávalo. Ale protože si uvědomuji citlivost a tu možnou reakci, tak vůbec nemám problém s tím debatovat o možných způsobech blokačního minima. Mluví se o tzv. safeguards, jak to udělat, aby žádný stát neměl nikdy pocit, že mu bylo ublíženo. Dávalo by mi to smysl ve chvíli, kdy by třeba na blokování nestačil jeden, ale byly by to státy dva nebo by to mělo zastupovat nějaké procento obyvatel. Řeší se i mechanismus, že by za specifických podmínek jeden stát mohl prohlásit určitou otázku za předmět svého národního zájmu, o kterém by se muselo dosáhnout konsenzu. Těch metod nebo způsobů, o kterých se má podle mého názoru diskutovat, je několik, ale je tam zásadní psychologická nebo možná politická zábrana, že právo veta se bere jako jakýsi svatý grál, na který se nesmí sáhnout.

‚Unijní kasička‘

Když se zase vrátím zpátky k možnému rozšiřování, to by mimo jiné znamenalo i přerozdělování fondů. Debata o Evropské unii se v Česku často vede kolem toho, kolik peněz díky členství v EU země získává. Ale ve chvíli, kdy by se přidaly země z východní Evropy a Balkánu, tak by to znamenalo, že se Česko z čistého příjemce unijních fondů stane plátcem. Pravděpodobně se to nestane během vašeho ministrování, ale zajímá mě, jestli k tomu za resort připravujete strategickou komunikaci? Jste připraven to vysvětlovat?
Já na to připraven jsem. Začněme tím, že Evropa není kasička. Evropská unie není instituce, která vznikla proto, aby se přelévaly peníze z jednoho konce Evropy na druhý. Je to společenství rovnoprávných plnohodnotných členů, kteří svoje partnerství budují na sdílených hodnotách, což je demokracie, svoboda, úcta právům jednotlivce, právní stát, volný pohyb, ekonomika a tak dále. Není to primárně o tom, že jedna půlka Evropy bude té druhé posílat peníze. Za téměř dvacet let členství Česko získalo v čistém saldu více než jeden bilion korun. Považoval bych za slušné, abychom po těch dvaceti letech začali tenhle „dluh“ Unii splácet. Cílem Evropské unie je homogenizovat jednotlivé regiony, abychom neměli chudé a bohaté části. Jestliže by se Česko stalo už dneska regionem, který nepotřebuje pomoc, ale naopak je schopno někomu pomáhat, já bych na to byl jako Čech hrdý. Ale chápu, že pokud se tady dvacet let budovalo povědomí o tom, že sice v Bruselu jsou to samí zločinci, kteří nám vnucují svoji vládu, ale zase nám dobře platí – tak to bude těžké. Takhle to říká na svých setkáních Viktor Orbán. To mně přijde velice nekorektní a vlastně úplné nepochopení toho, o čem Evropská unie je a má být.

Nicméně není to zrovna ojedinělý přístup…
Bohužel je to poměrně rozšířený názor. Takže s tím je potřeba bojovat a nějakým způsobem na tom pracovat. Debaty o tom, jestli pro nás členství v Evropské unii má smysl, nemohou a nesmí být založeny na tom, jestli se nám to ekonomicky v tuhle chvíli vyplácí ve smyslu toho čistého salda. Ale naštěstí už máme jeden precedent na brexitu. Britové si uvědomují čím dál víc, jak se jim uzavřely možnosti obchodování, volného pohybu a co všechno je to stojí a jak málo za to získali. Dneska už je víc než šedesát procent Britů přesvědčených o tom, že byla chyba EU opouštět.

Generace eurooptimistů?

Brexit je kapitola sama pro sebe. Jak tedy budete o EU komunikovat, i s výhledem dvacetiletého výročí českého členství, které jste zmínil?
Znovu říkám a budu to opakovat pořád, členství v EU pro nás není kasička, není to zdroj příjmů, ale je to příležitost k sounáležitosti s velkým celkem. Má své nesporné ekonomické přínosy, protože nám to prostě umožňuje obchod a naše země je závislá na exportu. Má to svoje politické přínosy, které by byly výrazně silnější, kdybychom měli efektivnější způsob rozhodování, pak by se EU mohla stát velmocí v kontextu Spojených států, Indie, Číny. V tuhle chvíli jí úplně nejsme, protože politicky jsme pořád těch 27 individualit.

Jak toho docílit? Vy se označujete za největšího vládního eurofederalistu, někdy dokonce za eurohujera. Jak se pokusíte přispět k tomu, aby takových bylo v Česku víc a aby ta debata nebyla pouze o financích, které Česko získává, ale i o hodnotách?
Myslím si, že eurooptimistů pomalinku přibývá i bez mého vlivu. Dospívá generace, která už se narodila do svobody, která prošla programem Erasmus a která zjišťuje, jak to funguje v mnoha jiných místech Evropy a přestává být zahleděná do toho pupku světa tady někde mezi Krkonošemi a Břeclaví. A to je podle mého názoru to, co může zafungovat – ta vlastní zkušenost. Moje generace nebo ještě starší lidé vyrostli v nějakém prostředí, v tom destilovaném sobectví a potřebě starat se sobecky jen sami o sebe. To jsou všechno premisy, které nějakým způsobem ovlivňují způsob nazírání na základní hodnoty. My se bohužel občas s těmi hodnotami tak úplně neumíme poprat. Étos, který sem v devadesátých letech přinesl Václav Havel, se postupně rozmazává, rozpíjí a občas se možná i trošku vracíme k nějakým stereotypům ve smyslu „sami máme málo“. Ale jak říkám, mám pocit, že se tohle pomalu vytrácí a přichází věcná debata. A já k ní velice rád přispívám.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/eu-reforma-rozsirovani-pravo-veta-cesko-vlada-ministr-martin-dvorak_2310270620_aur

O česko-izraelských vztazích diskutoval ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák s bývalým ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem před kamerami pořadu Události-komentáře na ČT 24.

Evropská unie pošle na pomoc Palestincům v Gaze trojnásobek dosavadní humanitární pomoci. Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (66, STAN) ale pro Blesk přiznal, že sedmadvacítka není zcela schopná ohlídat, aby peníze neskončily i v rukou Hamásu. Promítne se dle něj válka i do evropských voleb? A jak reaguje na útoky expremiéra Andreje Babiše (69, ANO), že je „parazitem“ a  „zbytečným ministrem“?

EU po útocích v Izraeli nejprve mluvila o zastavení humanitární pomoci do Pásma Gazy s tím, že je potřeba ji přezkoumat. Pak ale šéfka Komise von der Leyenová řekla, že se naopak ztrojnásobí. Jak toto hodnotíte?

„Komentáře úplně bezprostředně po útoku byly skutečně trošku zmatečné. Chvilku trvalo, než si všichni ujasnili, co to je humanitární pomoc a co je rozvojová pomoc, kdo jí poskytuje, jaká je současná situace apod. Jestli napřed komisař Olivér Várhelyi (evropský komisař pro sousedství a rozšíření – pozn. red.) prohlásí, že EU veškerou pomoc ukončí, a Janez Lenarčič (eurokomisař pro humanitární pomoc a řešení krizí) pak že ji budeme revidovat, tak to není úplně šťastná komunikace. V praxi ale mají pravdu oba, protože tam aktuálně žádné peníze neposíláme.

A když předsedkyně Evropské komise von der Leyenová oznámila to navýšení?

„Když paní předsedkyně řekla, že ztrojnásobí objem humanitární pomoci, tak to vzhledem k zděšení, které v tu chvíli vládlo kolem dění v Izraeli, vyvolalo, dle mého názoru, ne úplně po právu negativní reakce, že teroristům ještě budeme sypat peníze. Je potřeba si uvědomit, že v Gaze nežije jenom Hamás, ale taky palestinské civilní obyvatelstvo, kterému se určitě humanitární situace zásadním způsobem zhorší. Ta vyjádření znějící z EU ale nebyla šťastně načasovaná.“

Dokáže EU zajistit, že se pomoc skutečně dostane k lidem, kteří ji potřebují?

„To je druhá otázka, jestli jsme schopni si dohlídat, aby to skutečně neskončilo v kapsách Hamásu. Dosavadní zkušenost bohužel ukazuje, že v tom úplně dobří nejsme. Příběhů, kdy se ta pomoc zneužila, je příliš mnoho. Je to velké varování. Revize teď probíhá a její výsledky by měly být co nejdříve známy. Ale jestli jsme schopni utěsnit všechny skuliny, kterými se k ní Hamás dostane, to si upřímně nejsem úplně jist. Na druhou stranu by to nemělo být důvodem, abychom rezignovali na humanitární pomoc, která je dokladem naší lidskosti.“

Od začátku války jsme viděli mnoho propalestinských demonstrací. Kde je hranice mezi svobodou slova a podporou terorismu?

„U demonstrací je to jednoduché. Ve chvíli, kdy to přejde v násilné činy, tak je povinnost zakročit. Ve chvíli, kdy se tam objeví první náznak toho, že demonstrace není až tak pro mír, ale například zplynování Židů, tak je potřeba zakročit. Ale to už většinou lze poznat předem. Ovšem měli bychom být připraveni zakročit právě proto, aby bylo jasné, že jsou meze, které se překročit nesmí. I ty nejpokojnější demonstrace pod palestinskými vlajkami dnes ukazují, že v Evropě to nemáme úplně jednoznačně vyřešeno. Náhled na dění na Blízkém východě je uvnitř Evropy velice rozdílný. Na Blízkém východě jsem strávil hodně času, takže vím, že ta arabská či muslimská kultura má zásadně jiný přístup k mučedníkům.“

Je Česko v Evropě ojedinělé svojí podporou Izraele?

„Není ojedinělá, ale co do míry intenzity podpory Izraeli jsme na přední příčce. V Evropě probíhala docela zásadní debata o tom, jestli, když Evropa vyjádří podporu Izraeli a jeho právu na reakci, tak jestli to bude „právo na reakci“, anebo „právo na úměrnou reakci“. Je otázka, jestli bychom jednoznačnou podporou nevystavili jakési povolení na všechno, co se v budoucnu může stát. Jestli už na začátku dáme nějaký limit – bránit se můžete, ale jenom odsaď posaď. Naštěstí se došlo ke shodě a jednotnému postupu – odsuzujeme teroristický útok, uznáváme právo Izraele na reakci a jsme připraveni poskytovat humanitární pomoc. Ale musíme ji kontrolovat, aby neskončila v nesprávných rukách. Takže dnes ten hlas je, doufám, jednotný a srozumitelný.“

Nedávno proběhly volby v Polsku a na Slovensku. Znamenají nějakou změnu v EU?

„Jako člen vlády se necítím úplně komfortně hodnocením vnitropolitické situace v jiné zemi, nemělo by se to dělat. Teď jsme v sousedství měli dvoje volby, každé dopadly trošku jinak, než se čekalo, a jinak, než si někdo přál. Ale úžasné na tom bylo, že jsme do poslední chvíle nevěděli, jak dopadnou. To znamená, že v těch zemích stále fungují demokratické mechanismy. Zatím vždy proběhlo pokojné předání moci. Takže to jsou velmi pozitivní signály. Evropa je přece jaksi založená na tom, že jsme jednotní v různosti. Zároveň bychom neměli podléhat panice podle toho, co jednotliví hráči vykřikují a prezentují před volbami. Zatím se vždycky ukázalo, že ten vítěz, ačkoliv byl jakkoliv problematizován, se po volbách výrazně zkultivuje. Všichni jsou si dobře vědomi, že členství v EU je velký přínos.“

Má Visegrádská čtyřka na nejvyšší politické úrovni ještě smysl? Váš předchůdce Mikuláš Bek si to nemyslel.

„Vždycky jsem k tomu společenství byl kritický. Ten původní záměr pomoct čtyřem zemím do EU a do NATO byl splněn a teoreticky se mohla V4 rozpadnout. V určité fázi to uskupení ale fungovalo velmi dobře. Hlavy států si před společným jednáním ujasnily noty a pak vystupovaly společně. Jenže potom se to začalo posouvat. Jedna země, a nebudu ji jmenovat, začala vydávat svoje zájmy a cíle za zájmy a cíle V4. Zbývající země neměly pak asi dost odvahy nebo snad potřebu se proti tomu vymezit. Což neznamená, že bychom měli přerušit všechny vazby, ale měli bychom si být vědomi, že V4 není homogenní celek se společným cílem. Naopak už jsme byli svědky nedávné minulosti, kdy její členové šli proti sobě.“

Nelegální migrace se stává nezvladatelnou. Německo a Rakousko dokonce zavedly kontroly na hranicích s Českem. Je řešením migrační pakt?

„Je potřeba efektivněji chránit vnější hranici, je potřeba urychlit návratový proces. Je potřeba urychlit azylový proces, aby v táborech nezůstávali lidi příliš dlouho, a ta procedura se co nejvíc zrychlila. Tohle jsou všechno principy, které v migračním paktu jsou. Odpůrci u nás o tom nechtějí hovořit, protože chtějí tvrdit, že jsme otevřeli migrantům dveře. Neotevřeli – žádné povinné kvóty být nemusí a nebudou. Dohoda je výsledkem vyjednávání mezi 27 zeměmi a jistě by si každá mohla představit nějaký odstavec či paragraf jinak. Zaplaťpánbůh je to společně přijatý dokument. Přestože třeba i já bych si ho uměl napsat nějak jinak, tak jsem rád, že se podařilo aspoň tohle.“

Vy jste dříve zmiňoval, že jeho projednávání v Evropském parlamentu může být obtížně. Bude to teď, vzhledem k narůstajícímu strachu z terorismu, ještě komplikovanější?

„Určitě to bude komplikovanější i touhle novou situací. Naopak to bude ale jednodušší o to, že Slovensko a Polsko už má po volbách, takže nebudou tak razantně ukazovat navenek ochranu „národních zájmů“. Ale ta možnost uprchlické vlny se nepochybně v tuhle chvíli zvýší – někam se ti Palestinci posunou, vzhledem k tomu, že bratři Arabové je nechtějí. Migrace ale je součástí lidské kultury. Měli bychom být schopni pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi. Kolik Čechů a Slováků odešlo do Ameriky? Kolik uteklo do západní Evropy? Na druhou stranu stejně tak jsme si schopni uvědomit, že když si vybudujete krásný dům s čistým parkem, s trávníkem, s bazénem, tak úplně nechcete, aby se vám tam nastěhoval někdo, kdo v tom domě nebude schopen žít. Čili tyhle principy se střetávají. Přes veškerý svůj liberalismus tu obavu chápu a vnímám ji jako naprosto reálnou. Kapacita Evropy prostě není neomezená.”

Myslíte, že se strach z migrace promítne do evropských voleb?

„Obávám se, že promítne. Kdyby migrace byla jedním z velkých témat, jakože bude, a byla to debata na úrovni – např. pojďme hledat řešení: jak přijímat, kolik lidí, jaké budou náklady a jak budeme vytřiďovat ty, kteří prostě adaptace schopní nejsou – tak je to úplně v pořádku. Ale ve chvíli, kdy se z toho stane hon na čarodějnice a bude se vykřikovat o hordách muslimů, kteří nám chtějí znásilňovat manželky a babičky, tak je to špatně. To je útok na ty jednodušší lidské instinkty –  bojíme se toho, co neznáme. Ideální politická cesta je vytvořit obraz nepřítele, který neexistuje, postavit se do čela boje proti němu, a pak ho slavně porazit. Nepochybně u nás i v mnoha dalších zemích jsou síly, které to přesně takhle budou hrát, a dokonce už to teďka hlásí.“

„Ještě si dovolím jednu osobní věc. To, že je tady jakási obava z neevropských migrantů, na to už jsem si nějak tak zvykl. Nejsem z toho šťastný. Po zahájení války v Izraeli mě ale zaskočilo, že se mi najednou na sítích objevilo už nejenom to »babišovské« ty „parazite“, ale ty „židovský parazite“. To je fakt velká změna. Najednou se v naší společnosti objevuje něco, co tu historicky nikdy nebylo, anebo jenom ve velmi stopových prvcích. A jsem docela zvědavý, jestli i tuhle linku nezačne někdo hrát. Pokud by se ještě objevil tenhle prvek, tak mě to skutečně jenom zase utvrzuje v obavách, že vyburcovat etnickou nesnášenlivost je strašně jednoduché. Stačí dvě slova.“

Předseda ANO Andrej Babiš Vás označil za parazita a zbytečného ministra. Rozhořčilo vás to?

„Moje babička říkávala, že hádka s pavlačovou drbnou se nedá vyhrát. Někdo jiný říká – když se pustíš do hádky s blbcem, za chvilku se hádají blbci dva. Do toho bych se nerad dostal. Mně přišlo naprosto nedůstojné, co pan poslanec Babiš předvedl. Úplně přesně nevím, čím ho vlastně tak strašně štvu, ale bere si mě do úst poměrně často. Bohužel opakuje spoustu lživých informací, nevím, kam na ně chodí, ale mám obavu, že čím víc bych se pokoušel se s ním přít, tím víc přiliju do jeho mlýnku. On je přesně ten typ, který vám stokrát zopakuje lež, až sám uvěří, že je to pravda. Ale nechci se v tom znovu a znovu matlat. Pojďme se radši spíš bavit o tom, jestli jsem, nebo nejsem zbytečný.“

Proč tedy nejste zbytečný?

„Více než polovička zemí EU má ministra pro evropské záležitosti. Každá vláda si už rezorty definuje svoje priority. Já jsem se o tom bavil docela dlouho s panem premiérem a ujistil mě v tom, že předsednictví sice bylo jedním z těch důvodů, proč se o rezortu začalo mluvit, ale on sám je velice spokojený s tím, že ho má i poté. Hodně lidí se ptá, na co máme ministerstvo pro evropské záležitosti, když máme ministerstvo zahraničí? Evropská agenda je tak specifická, tak něco jiného, že potřebuje i vlastního ministra. Také je vzkazem do Bruselu, že vláda si uvědomuje význam EU.“

V čem tedy spočívá práce ministra pro evropské záležitosti?

„Je zástupcem Česka na Radě pro obecné záležitosti, kam spadají agendy, které nejsou jen rezortní. Když se bavíme o financích, tak do Bruselu jede pan ministr Stanjura, o obraně pak jede paní ministryně Černochová. Ministr pro evropské záležitosti tam řeší agendu, co nemá na starost nikdo jiný – třeba rozšíření a budoucnost EU a jak se na to připravit. Měl bych také mít co možná nejdetailnější přehled o tom, co se každý den v té evropské struktuře děje a případně ty vznikající konflikty avizovat dopředu, pokoušet se je eliminovat.“

„U nás také ministr předsedá výboru pro evropské záležitosti, kde se každý týden setkají všechny rezorty a instituce, které komunikují s evropskými strukturami, a navzájem se informují o tom, co se za ten týden zrovna událo. Samozřejmě tam probíhá spousta agend, které nejsou úplně pro všechny přítomné srozumitelné.“

„Pak se třeba najednou objeví téma, které je kontroverzní. Uvedu příklad, který naštěstí není reálný, ale aby se to dalo lépe pochopit.“

„Směrnice o tabáku bude jinak vnímaná ministerstvem zemědělství a jinak vnímaná ministerstvem zdravotnictví. Dojde třeba k nějakému střetu a není možno ho na úrovni těch úředníků vyřešit, protože nikdo nechce ustoupit. To na řadu přicházím já – a říkám: „dobře, přátelé, takhle se to nedá dělat. Přenášíme to o patro výš.“ A to je vládní výbor pro EU, kam si znesváření přinesou svoje argumenty a já bych to měl svým způsobem moderovat.“

Předseda STAN Vít Rakušan označil výstupy pana Babiše ve Sněmovně za „hulvátské, až nervově nemocné“. Souhlasíte?

„Nechci být zbytečně útočný a prohlubovat ty příkopy. Jestliže se ale někdo chová na veřejnosti tak, jak se choval pan Babiš v tom hysterickém záchvatu, tak to znamená, že ztrácí kontrolu. Někdo spekuluje o tom, že si na těch hysterických výlevech testuje, kam až může zajít v kampani. Já si to nemyslím, protože den po téhle hysterické scénce se vrátil do pléna a byl jak »mílius«. Nevím, jestli byl premedikován nebo jestli dostal v PR nějaké školení, že takhle to asi fungovat nebude.“

Rovněž označil vládu za novou totalitou, jak na to jako člen kabinetu reagujete?

„Přijde mi to spíše směšné. Ale také nebezpečné. Když to poslouchá někdo, kdo totalitu nezažil, tak si řekne: „jestli je tohle totalita, tak je vlastně docela pohoda“. Pan Babiš tím bagatelizuje svoji vinu na tom, že se podílel na zločinném režimu.“

„Je legrační, že opozice použije nástroj, který se jmenuje vyslovení nedůvěry vládě, aby „prokázali“, že vládne způsobem totalitním. Za totality by rozhodně vyslovování nedůvěry neexistovalo, protože by žádná opozice nebyla. A pan Babiš šest hodin vykřikuje, jak trpí a jak jdou média proti němu. A to ve chvíli, kdy vlastní třetinu mediálního trhu. Mafru stále vlastní Agrofert, je to tak v rejstříku firem. To, že se nějaký šejdíř domluvil s jiným šejdířem, že to možná koupí, na tom nic nemění.“

Opozice požaduje rezignaci ministra Rakušana kvůli jeho šifrovanému telefonu. Čím byste argumentoval proti?

„Jednoduše – šifrovaný telefon není nic kriminálního, nečestného, ani nezákonného. Používá ho skoro každý, kdo občas přijde do styku s citlivými informacemi, které nechce, aby byly druhý den v novinách. Mít takový telefon není samo o sobě nic závadného. Opozice to staví tak, že když měl ten telefon, takže s ním možná telefonoval s lidmi, kteří se možná dopustili něčeho špatného. Pokud nemají nic jiného, než že šifrovaný telefon měl, což sám přiznává, tak je to celé jenom vybudovaná konstrukce.“

A co obvinění opozice, že STAN je mafiánská struktura?

„O to zákeřnější a špinavější to je. Víc a víc se ukazuje, že ta parta, které se dneska říká Dozimetr, byla celkem klasická mafiánská chobotnice. Prorostla ale do všech orgánů a úrovní státu, včetně partají. A to i samotného hnutí ANO. Nechci paní poslankyni ubližovat (poslankyni ANO Janě Mračkové Vildumetzové – pozn. red.) – ona za to možná opravdu nemohla – ale je jasným dokladem o tom, že to není problém jedné politické strany. Je to problém jedné politické subkultury, která má pocit, že politika je nástroj, jak se rychle obohatit. Neprochází to jednou stranou, která to vymyslela a založila. Prochází to všemi politickými partajemi, protože každá uvnitř svých řad najde občas někoho, kdo se prostě koupit nechá. ANO se to snaží prezentovat jako zločin, který spáchala jedna strana a její předseda. Její předseda v tom nemá prsty, jsem o tom skálopevně přesvědčen.“

Zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/755863/ministr-dvorak-pro-blesk-pomoc-gaze-neumime-pred-hamasem-uplne-ohlidat.html

Postoj Evropské unie vůči Izraeli a Palestině nebyl vždy jednotný. Přesto po útoku Hamásu vyslala unijní sedmadvacítka jasný signál, že terorismus je nepřijatelný. „Podpora Izraele však není bezbřehá,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Dění na Blízkém východě se může podle něj propsat i do vztahu k Ukrajině a oslabení zájmu. „Západ je dostatečně silný, aby mohl fungovat na obou místech,“ věří.

Jak je to s finanční pomocí Evropské unie pro Palestinu? Byla kolem toho spousta zmatků… Můžete vysvětlit, jak se věci mají?
Situace se stále vyvíjí. Zmatky do toho ze začátku vnesla dvě do značné míry protichůdná prohlášení. Nejprve komisař Oliver Varhelyi (má na starosti portfolio pro sousedství a rozšíření – pozn. red.) prohlásil, že okamžitě ukončujeme veškerou pomoc, potom Janez Lenarčič (eurokomisař pro humanitární pomoc a řešení krizí – pozn. red.) řekl, že ji budeme revidovat.

Skutečnost je taková, že v tuto chvíli stejně žádné peníze neproudí, takže v podstatě realita je totožná v obou těch vyjádřeních, je to pravda. V tuhle chvíli revidujeme, ale neposíláme.

Další trošku kontroverzní nebo diskutované téma je prohlášení Ursuly von der Leyenové, že budeme zvyšovat na trojnásobek humanitární část, což je v plné kompetenci Evropské komise. Komise má právo se takto rozhodnout a podle nejčerstvějších informací od pana premiéra (Petra Fialy z ODS) z úterního večerního jednání šéfů členských států tohle nikdo nezpochybňuje.

Na humanitární pomoci pro Palestince tedy v Unii shoda je?
Všichni jsou smířeni a připraveni na to, že humanitární pomoc má nejenom pokračovat, ale dokonce být posílená, protože prostě v tuhle chvíli se humanitární situace výrazně zhoršuje a postihuje samozřejmě i civilisty, matky, děti, starce, protože Hamás není schopen a připraven se o ně starat.

S tím nikdo žádný problém nemá. Na druhou stranu rostou a sílí hlasy, které zdůrazňují, že kontrola musí být mnohem důslednější. Aby se naprosto jednoznačně zabránilo tomu, že by část těch peněz končila v rukách Hamásu a teroristů.

A když to vztáhneme na otázku finančních toků do Palestiny z Česka?
Pokud jde o Česko, máme nějaké projekty pouze na Západním břehu. Do Gazy neposíláme nic, s Hamásem nijak nekomunikujeme a projekty, které my financujeme nebo spolufinancujeme, jsou opravdu ryze čistě humanitární.

Proizraelské vs. propalestinské

Posunulo se v Evropské unii vnímání toho, co představuje dlouholetý spor Izraele a Palestiny v kontextu útoku Hamásu? Třeba Česko zastávalo vždy výrazný proizraelský postoj. Což se ale nedá říct o všech členských zemích. EU skrze humanitární pomoc Palestině svým způsobem zdůrazňovala ten propalestinský ráz, který v českém kontextu nemá takové pochopení a ani neměl už před útokem.
Myslím, že určitě došlo k prudkému vychýlení nebo změně způsobu nahlížení ve chvíli, kdy ten útok nastal a nastal tak brutální a strašidelnou formou, jako jsme mohli vidět. A vlastně to stále ještě pokračuje, těch nových poznatků přibývá. V tu chvíli se asi úplně každý nějakým způsobem zastavil, zatřásl a říkal si, tohle přece nemůžeme.

Na druhou stranu je pravda, že i Evropou běží jakési dělení na státy, které jsou více proizraelské, a státy, které jsou více propalestinské. Má to své historické důvody a je těžké předpokládat, že něco, co se utváří desítky let, se změní jedním teroristickým atakem. Není to první a obávám se, že ani poslední incident takového typu. Je otázka, jak zareaguje Izrael, jak masivní bude odplata.

Co by to mohlo způsobit?
Podle mého názoru – při veškerém pochopení pro případnou intenzitu takové reakce – to může posílit antiizraelské nálady. Protože Palestinci, respektive hnutí Hamás, si dá hodně záležet na tom, aby byla média plná nevinných obětí.

A i ten nejednoznačný příběh s vybombardovanou nemocnicí naznačuje, že se budou jednotlivé bojující strany snažit co nejvíc do toho zatáhnout veřejnost a co nejvíc jí otřást a dostat ji na svoji stranu.

Vývoj je opravdu hodně dramatický. Počáteční reakce byla velmi silná, velmi prudká a postupně se to zase bude zřejmě pomalinku vracet zpátky k tomu dosavadnímu víceméně danému rozdělení, někdo je víc proizraelský, někdo je víc propalestinský. Každopádně se všichni dušují, že nejvíc ze všeho jsou pro mír.

Prozatím tedy platí konsenzus, který odráží výsledky toho zmiňovaného mimořádného summitu lídrů, že stojíme solidárně za Izraelem a zároveň klademe důraz na řešení humanitárních potřeb Palestinců, což ovšem není v rozporu s rázným postojem vůči teroristům Hamásu.
Myslím, že jste to popsala úplně přesně. Konsenzus na těchto dvou základních principech je. Odsuzujeme teroristický útok, respektujeme právo Izraele na reakci, a to nás ale nemůže nebo nemělo by to zbrzdit v tom, že bychom měli řešit humanitární situaci, která tam nastala, která se samozřejmě válečným konfliktem nezlepší, ale naopak.

Upozaděná Ukrajina

Jeden z prvních hlasů, který se ozval, že Izrael má právo bránit své území, patřil Ukrajině. Zajímá mě, jak vnímáte úbytek pozornosti, která se z Ukrajiny přesunula na Izrael. Neutrpěla pozornost vůči válce na Ukrajině?
Nevím, jestli slovo „utrpěla“ bych úplně použil, jestli je to to pravé. Ale máte pravdu, že světová veřejnost a veřejné mínění jsou trošku vrtkavý fenomén. I ty největší tragédie, tím spíš pokud už se táhnou nějakou dobu, jako invaze na Ukrajinu, která už trvá více než 600 dní, tak je překryje nějaká brutální, nová, velmi silná skutečnost, zážitek a trauma. To se může stát a bude se to dít.

Ale ono to má i další podtext. Situace na Blízkém východě je dlouhodobě třaskavá a může mít potenciál stát se konfliktem celosvětovým nebo konfliktem mnohem širšího rozměru.

Ví to Ukrajina?
Ukrajinci jsou si toho vědomi. A právě proto si myslím, že přispěchali mezi prvními, aby vyjádřili svoji solidaritu Izraeli. Aby bylo jasné, že i oni si uvědomují, že svět v tuhle chvíli má k řešení i jiný problém než jen Ukrajinu. Považuji to za velmi vstřícné gesto. Ale taky rozumím Ukrajincům, že by velmi nechtěli přijít o tu podporu, kterou mají.

Jenže kapacity světových podporovatelů jsou prostě limitované, nejsou nekonečné. Pokud se místo jedné zemi nebo jednomu konfliktu teď budeme věnovat dvěma, tak to pro tu Ukrajinu může znamenat oslabení zájmu, a tedy i oslabení podpory. Ale já věřím, že Západ je dostatečně silný, tak aby mohl aktivně fungovat na obou místech.

Ukrajina nicméně stále vévodí unijnímu dění. EU v těchto dnech jedná o vylepšení nástrojů na podporu obnovy, rekonstrukce a modernizace Ukrajiny. V úterý rozpočet 50 milionů eur podpořili europoslanci. Jenže s přihlédnutím k setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, čekáte, že tento nástroj projde i mezi členskými státy?
Obávám se, že Viktoru Orbánovi nikdo do hlavy úplně nevidí a nemůžeme vyloučit, že bude hrát nějakou rusky vypadající kartu v té záležitosti.

Ale na druhou stranu i Viktor Orbán už opakovaně ukázal, že je velký pragmatik a že všechno se dá nějak zobchodovat. Svůj souhlas může podmínit nějakým jiným ústupkem, jako jsme to viděli teď nedávno. Není to hezké, ale je to prostě realita.

Orbánovy hry

Souvisí s tím i to ticho, které po Orbánově setkání následovalo? Evropské špičky, ale ani nikdo z české vlády ho do této chvíle (středa odpoledne) nijak nekomentoval…
Úplně bych se nebránil i teorii nebo myšlence, že v úterý byl tak nabitý den, že na to nebyl čas. Pominu to, že se tady ve Sněmovně desítky hodin diskutovalo o vyjádření důvěry vládě a ministři se tam střídali jako svatí na orloji u řečnického pultu.

Druhá věc je, že pan premiér měl právě již zmiňovanou večerní konferenci kolem Izraele. Zase se dostáváme k tomu, v tuhle chvíli Izrael jakoby překrývá to, co se odehrává na Ukrajině nebo to, co se odehrává ve vztahu k Ukrajině. Anebo prostě nebyl čas, nebyla kapacita. Nemůžu ale vyloučit, že nebyla ani úplně vůle se k tomu v tuhle chvíli vyjadřovat. Možná, že ti, kteří by to mohli a měli komentovat, byli trošku zaskočeni.

Proč by měli být politici tak zaskočeni setkáním Orbána s Putinem, že si kvůli tomu ani nenašli čas na jeden komentář?
Nevím o tom, že bychom dopředu měli avízo, že se setkají v Pekingu. Takže ta reakce možná přijde s malým zpožděním a možná nebude tak prudká, jak bychom si někteří představovali. Ale nepochybuji o tom, že si o tom lídři států budou povídat.

Orbán často provokuje svými prohlášeními, maďarské kontakty s Moskvou nejsou ničím ojedinělým, ale jak už jste zmínil, přístup vůči EU je pak velice pragmatický. Zatímco tedy své projevy konstruuje jedním způsobem, jeho činy nebo vyjádření maďarských ministrů už nejsou tak razantní. Jaké máte zkušenosti z těch ministerských rad se svými maďarskými protějšky?
Pan premiér Orbán není jediným politikem, který hraje trošku jinou hru dovnitř ke svému domácímu publiku a jinak se pak chová přímo na místě v Bruselu nebo na těch vyjednáváních.

Co se týče mých osobních zkušeností s maďarskými reprezentanty, stihnul jsem už potkat dva. Protože moje původní „protějška“ Judith Vargová byla mezitím nahrazena novým ministrem pro evropské záležitosti, údajně se jedná o přípravu na evropské volby. Ale jeden i druhý jsou jednoznačně a prokazatelně velmi loajální k instrukcím, které zřejmě Budapešť vydává centrálně.

Rozhodně se neodchylují od postojů, které prezentuje Viktor Orbán, což nevylučuje, že je formulují výrazně diplomatičtěji, jen méně razantně. Ale stále v tom cítíte ten podtext: my Maďaři teď na to máme jiný názor.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/utok-hamas-izrael-palestina-humanitarni-pomoc-eu-ministr-martin-dvorak_2310200500_aur

V pondělí 9. 10. 2023 jsme měli tu čest v rámci krajského hnutí STAN Zlínského kraje hostit ministra pro Evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN). Navštívili jsme s ním několik místních podniků, uherskohradišťskou věznici a také jsme měli příležitost společně s dalšími zájemci z řad veřejnosti s ministrem diskutovat různá témata – evropská i krajská. Ministr Martin Dvořák hodnotí návštěvu Zlínského kraje slovy: “Nad Zlínským krajem se zjevně stále ještě vznáší duch baťovské podnikavosti, kreativity a schopnosti se poprat s výzvami.”

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák s členy Krajského výboru STAN Zlínského kraje při návštěvě firmy G3 na Kroměřížsku.

“Každé setkání během mé návštěvy v regionu toho bylo dokladem. Ať už to byla firma G3 ve Zdounkách nebo Excor Zerust či KovoZoo, spojovacím prvkem byla ochota a schopnost dát podnikání ještě nějakou další dimenzi, nabízet něco víc než jen výrobu a prodej služeb a zboží, a udělat něco pro okolí a sousedy.
Samostatnou kapitolou pak byla návštěva bývalé věznice v Uherském Hradišti, temném místě naší historie, na kterou nesmíme zapomínat. Místo, kde totalitní systémy, ať už nacistický nebo komunistický, týraly a vraždily odpůrce svých režimů, by se mělo stát památníkem a připomínkou, aby se taková hrůzná historie už nemohla opakovat,” doplňuje ministr Martin Dvořák.

Bohatý program začal dopoledne na Kroměřížsku ve Zdounkách – Těšánkách, ve firmě G3. Majitelem je Petr Galatík, dlouholetý příznivce našeho hnutí a někdejší předseda Oblastní organizace STAN Kroměříž. Na první pohled energický a pozitivní člověk. Stejné dojmy si pan ministr Dvořák odnesl i z jeho firmy, která se zaměřuje na technologie lepení a těsnění. Přestože firma působí na trhu již 20 let, vše v provozu vypadalo jako nové. Exkurze probíhala za plného provozu a těch několik desítek zaměstnanců, mužů i žen všech věkových kategorií, působilo spokojeným dojmem a ochotně s panem ministrem diskutovali a vysvětlovali mu výrobní procesy.

Za panem Galatíkem nestojí jen precizní dlouhodobě fungující firma. Všude kolem podniku byly výběhy pro koně z jeho hřebčína, má také rodinnou farmu a v rámci svého působení v MAS Hříběcí hory zvládl realizovat nespočet krajinotvorných prvků a také rozhlednu. Pro pana ministra, který má k přírodě velmi blízko a rovněž pro členy Krajského výboru to bylo velmi zajímavé a příjemné zahájení dne.

Následovalo jednání Krajského výboru STAN ZLK s panem ministrem v Uherském Hradišti a s tím spojený oběd. Členové výboru včele s předsedou Tomášem Chmelou ministra Dvořáka informovali o aktuální politické situaci v kraji a o přípravách hnutí do krajských voleb. Ministr naopak přednesl aktuality z vládní úrovně. Diskutovala se především témata evropské bezpečnosti včetně té informační, problematika komunikace politických témat na úrovni vládní i krajské nebo rovněž otázka přijetí EURA – zcela převažoval názor, že pro naši ekonomiku a podnikatele s nadregionálním dosahem by to byla úleva. V rámci této části programu odprezentoval činnost svého podnikání příznivce hnutí STAN Jakub Nešpor, který se ve své firmě Excor – Zerust věnuje produkci antikorozních obalových materiál, přičemž klade velký důraz na ekologii jeho produktů.

V odpoledních hodinách jsme ve spolupráci s předsedkyní Spolku Memoria Annou Stránskou zorganizovali pro pana ministra prohlídku “muzea totality” – věznici UH. Ministra Dvořáka zde přivítal rovněž starosta Uherského Hradiště Stanislav Blaha. Na každého zúčastněného, včetně pana ministra, to ve zdejším areálu působilo depresivně. O to více, když paní Stránská vyprávěla příběhy o pošlapávání lidských práv a hodnot, kterých pamatují zdejší staré zdi na tisíce. Na tyto hrůzné úseky historie ale nesmíme zapomenout a musíme dělat vše pro to, aby se neopakovaly. I z toho důvodu vzniká film “Vězení dějin”, jehož dokončení však závisí na finanční podpoře, do které se může zapojit kdokoliv,

“Věznice v Uherském Hradišti má temnou historii. Po II. světové válce se zde popravovalo v rámci retribučních procesů, pak zde popravovali komunisté. Oběti tohoto místa by určitě urážel pojem „nová totalita“.” Těmito slovy okomentoval ministr Dvořák své dojmy z věznice UH na jeho facebookovém profilu.

V závěru dne jsme se přesunuli do Starého Města, v jehož čele stojí starosta Martin Zábranský (STAN). Zde nás čekala diskuse s ministrem a se zájemci z řad veřejnosti. Zázemí pro diskusi nám poskytla Kavárna v areálu Kovozoo. Před samotnou diskusí provedl pana ministra po areálu Kovozoo a podniku Kovosteel sám pan majitel Bronislav Janeček. Za to mu patří velké poděkování a obdiv, neboť jak z jeho slov i konání vyplývá, podnikání pro něj neznamená pouze dosažení zisku, ale dbá také na přínosy pro společnost a pro životní prostředí a přírodu.

Na diskusi se sešly asi dvě desítky zájemců. Po úvodní přednášce pana ministra Dvořáka o svém působení ve vládě měli zúčastnění možnost mu položit desítky otázek a podnětů k vzájemné diskusi. Byť témata současnosti domácí i evropská nejsou zpravidla příznivá, snažili se pan ministr vyzdvihnout i pozitivní momenty či procesy, kterých se daří na různých úrovních dosahovat. Ve stejném duchu smýšlí i předseda Krajského výboru STAN ZLK a starosta Slavičína Tomáš Chmela. “Z hlediska historických kontextů je třeba si uvědomovat, jak dobře se dnes máme a že nám prakticky nic zásadního k životu nechybí. Je potřeba se bránit všeobecné skepsi a naopak šířit to pozitivní, s čím se máme možnost setkávat každý den. Važme si toho,” zakončil diskusi s ministrem a vlastně také celý program dne Tomáš Chmela.

Zdroj: https://www.starostove-nezavisli.cz/regiony/zlinsky-kraj/ministr-dvorak-nad-zlinskym-krajem-se-zjevne-stale-jeste-vznasi-duch-batovske-podnikavosti-kreativity-a-schopnosti-se-poprat-s-vyzvami