V současné době mám opět to štěstí být ve službách České republiky, tentokrát jako ministr pro evropské záležitosti. Funkci jsem přijal s pokorou a vědomím odpovědnosti. Bezpečná, stabilní Evropa byla a je základem pro bezpečnost a prosperitu naší země. Mým cílem je se co nejaktivněji podílet na jejím fungování. Je to o to víc zavazující, že je to právě době, kdy se díky ruské agresi na Ukrajině radikálně mění světové paradigma. Jsem hrdý na postoj naší vlády a podporu všech našich občanů i celé EU v tomto doslova historickém zápasu.

Soukromí a vzdělání

Narodil jsem se už dost dávno – 11. listopadu 1956 v Praze. Celá rodina se brzy přestěhovala do Pardubic. Takže jsem vlastně “zavlečenec”. V Pardubicích jsem absolvoval základní školu a gymnázium, odmaturoval jsem v roce 1976. Po prvním neúspěšném pokusu o přijetí na DAMU v Praze jsem si odskočil na nástavbu na Střední škole společného stravování v Turnově. Po jejím absolvování jsem byl přijat na Vysokou školu ekonomickou (obor finance) v Praze, kterou jsem slavně ukončil s červeným diplomem v roce 1982.

Jsem podruhé ženatý, mám dcery Doru (*83) a Alžbětu (*85), syna Adama (*99) a 4 vnoučata.

Do roku 1989

Po dokončení studiíí na VŠE jsem nastoupil jako plánovač do Východočeského průmyslu masného v Březhradě (VČPM). Krátce potom jsem narukoval na vojnu, k modernizované verzi PTP, tedy k pluku Civilní obrany v Bučovicích. Místo zbraní lopaty, místo tanku bagr. Ale po pár týdnech jsem byl doma, dostal jsem modrou knížku a byl pokoj.

Vrátil jsem se do kanceláře v Březhradě a nastartoval kariéru ekonoma. Odmítal jsem ale vstoupit do komunistické strany, což byla nezbytná podmínka dalšího postupu. Tlak sílil, abych mu mohl snáz čelit, od roku 1988 jsem se začal aktivně zapojovat do akcí vystupujících proti komunistickému režimu. Stalo se, co se stát muselo. Při “Palachově týdnu” jsem byl na Václavském náměstí zadržen tehdejší StB. Okamžitě potom jsem byl ve VČPM přeřazen z ekonomického do technického odboru a pracoval jsem taky na jatkách ve výrobě sádla.
V listopadu 1989 jsem pak celkem přirozeně s přáteli zakládal Občanské fórum v Hradci Králové a vedl zde ekonomickou sekci. V březnu 1990 jsem byl za OF kooptován do funkce místopředsedy tehdejšího Okresního národního výboru v Hradci Králové.

Primátorem v Hradci Králové

V následujících prvních svobodných komunálních volbách v roce 1990 mě Zastupitelstvo města zvolilo poprvé do funkce primátora Hradce Králové. V dalších volbách v roce 1994 se mi jako členovi ODA podařilo funkci primátora obhájit. V roce 1998 jsem ale z ODA vystoupil pro nesouhlas se způsobem, jímž řešila své tehdejší problémy s financováním. V srpnu 1998 jsme s několika bývalými členy ODA založili politickou stranu Volba pro město (VPM), která byla založena jako strana orientovaná výrazně na komunální politiku.

V září 1998 jsem byl zastupitelstvem odvolán z funkce primátora.  V komunálních volbách na podzim téhož roku jsem sice získal nejvyšší počet preferenčních hlasů a VPM se stala se 22% voličských hlasů druhou nejsilnější stranou ve městě, ale ani to nestačilo, a tak jsem s celou VPM skončil v opozici.

Jako primátor města jsem měl tu čest stát u zrodu Svazu měst a obcí České republiky, v letech 1992–1996 jsem byl členem jeho předsednictva a v letech 1994–1996 jeho místopředsedou. Byl jsem v té době také členem vědecké rady Pardubické Univerzity a Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové. V letech 1992–1998 jsem byl také náhradním delegátem komory regionů Rady Evropy.

Jeho Královská Výsost, Princ William, vévoda z Cambridge a Jeho Výsost emír Státu Kuvajt, Sabah Al-Ahmad Al-Jaber Al- Sabah - Palác Bayan, Kuvajt

Ve světě

V létě 1999 jsem byl vyzván Radou Evropy k účasti na administrativní misi OSN v Kosovu (UNMIK). Původně na půl roku, ale nakonec jsem tam zůstal 28 měsíců, především jako administrátor města Istog a posléze ve městě Gjakovä. Krátkou dobu mezi tím jsem byl také ředitelem odboru rozvoje místní samosprávy v regionu Pejë. Svoje zážitky z této mise jsem popsal v knize “Kosovo na vlastí kůži”, která vyšla dokonce s předmluvou Václava Havla v roce 2001 a v témže roce i v anglické verzi. Následně byla přeložena též do albánštiny a do slovenštiny. Po skončení mise jsem byl jmenován čestným občanem obce Istog jako první cizinec v její historii.

Po návratu z Kosova jsem v komunálních volbách v roce 2002 získal opět největší množství preferenčních hlasů, z desátého místa na kandidátce postoupil na její první příčku a stal se i po čtvrté členem Zastupitelstva města. Volba pro město získala celkově přes 18,5% voličských hlasů a obhájila pozici druhé nejsilnější strany ve městě.

Potom ale přišla z MZV nabídka účasti ve skupině českých expertů v rámci Přechodné koaliční správy (CPA) v Iráku po pádu Saddámova režim. Od července 2003 jsem tedy nejprve pracoval v Basře na ustavení dočasné místní samosprávy ve 4 provinciích v jižní části Iráku a posléze jsem byl přizván do administrativního týmu Rady pro mezinárodní koordinaci (CIC) v Bagdádu, kde jsem se stal zástupcem ředitele odboru pro koordinaci dárců. Během svého působení v Iráku jsem publikoval pravidelně v deníku MF Dnes články o poválečné rekonstrukci Iráku.

Od 1. dubna 2004 jsem se stal zaměstnancem ministerstva zahraničí ČR. Na podzim 2004 jsem byl pozorovatelem OBSE při průběhu prvního a druhého kola prezidentských voleb na Ukrajině a zažil tam tedy i tu slavnou “oranžovou revoluci”. V lednu 2005 jsem byl vyslán jako obchodní rada na naši ambasádu ve Washingtonu D.C.

Po návratu v srpnu 2009 jsem se stal ředitelem odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu (ODEV) na MZV ČR. V této funkci jsem působil až do srpna 2012, kdy jsem byl vyslán jako generální konzul do New Yorku.

Z New Yorku jsem se potom přesunul v roce 2017 do Kuvajtu, kde jsem čtyři roky působil jako velvyslanec ČR pro Kuvajt a Katar.

Zpátky doma

Po návratu z Kuvajtu jsem si řekl, že je čas na zasloužený odpočinek a s vidinou krmení labutí na soutoku Labe s Orlicí jsem odešel do důchodu. Svět tomu tak ale nechtěl a já jsem se v prosinci 2021 vrátil do Prahy a začal pracovat jako náměstek ministra zahraničních věcí. V únoru 2022, kdy začala válka, jsem si vzal za své právě agendy spojené s bezprecedentním ruským útokem na Ukrajinu. Byl jsem velmi hrdý na rychlou reakci české vlády a stále obdivuji a vítám neutuchající podporu všech občanů Česka i celé EU, kterou Ukrajině poskytují v tomto doslova historickém zápasu.

 

Panem Evropou

I když jsem to nečekal, jako blesk z čistého nebe přišla nabídka, abych se stal členem vlády. Po dvou hodinách přemýšlení a (konzultaci se ženou) jsem se rozhodnul nabídku postu ministra pro evropské záležitosti přijmout a stal se ze mě “pan Evropa”. Je mi ctí mít na starosti právě tuto oblast, vždyť právě myšlence evropského společenství vděčíme za desítky let míru v Evropě.

Velkou inspirací je pro mě slavný výrok Winstona Churchilla z roku 1946, kde zní:. „Existuje lék, který by během několika let učinil celou Evropu, nebo její větší část, svobodnou a šťastnou. Tímto lékem je obnova evropské rodiny a vytvoření struktury, díky níž by mohla žít v míru, bezpečí a svobodě. Musíme vybudovat něco jako Spojené státy evropské.“ Jeho slova jsem si proto vzal k srdci a výrok se tak stal mým pomyslným mottem.

Jsem si jistý, že jestli má Evropa proti Rusku nějakou velkou zbraň, je to její jednota, kterou je potřeba udržet. Česko během svého druhého předsednictví v Radě EU, ukázalo, že je na unijním poli spolehlivým partnerem a oprávněně si tak získalo respekt. Mým cílem je náš hlas v Evropě i nadále posilovat. Nepopírám slabosti a chyby, které EU má, beru je ale jako příležitost k diskuzi a k práci na jejich zlepšení.

Medaile a ocenění:

·       Zlatá Janského plaketa pro dobrovolné dárce krve
·       Zlatá pamětní medaile Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové za zásluhy o rozvoj vysoké školy
·       Bronzová a Stříbrná pamětní medaile University Karlovy za zásluhy o rozvoj vědy, kultury a školství
·       Pamětní medaile Vojenské lékařské Akademie Jana Evagelisty Purkyně za zásluhy o rozvoj vojenského lékařského školství
·       Medaile NATO za pomoc při rozšíření NATO
·       Cena Celestýna Opitze za humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti