Detaily okolo nominací na příštího českého eurokomisaře a hlasování vlády o nominantech v pořadu 360° na CNN Prima News vysvětluje Martin Dvořák.
Odkaz na video: https://cnn.iprima.cz/porady/360deg/24072024-martin-dvorak-michael-kohajda-jan-hrncir-jan-kubacek-thomas-kulidakis-katerina-brezinova
Poslechněte si rozhovor s ministrem pro evropské záležitosti Martinem Dvořákem:
V hlasování o obsazení vedení výboru v europarlamentu uspěli čeští europoslanci Veronika Vrecionová (ODS) a Luděk Niedermayer (TOP 09). Tomáš Zdechovský a Alexandr Vondra se stali takzvanými koordinátory svých frakcí. „Většina poslanců získala místo v některém z výborů a ani se nijak zásadně neprojevilo dělení, řekněme, na sanitární kordon,“ popisuje Martin Dvořák (STAN), ministr pro evropské záležitosti.
Jak hodnotíte výsledek úterního hlasování v europarlamentu a obsazování výborů?
Já jsem měl to potěšení se v úterý v podvečer sejít téměř se všemi těmito nově zvolenými poslanci a sdílím jejich pocit, že to bylo poměrně úspěšné jednání.
Většina poslanců získala místo v některém z výborů a ani se nijak zásadně neprojevilo dělení, řekněme, na sanitární kordon. Fungovala běžná pravidla, to znamená, že každý byl zařazen do nějakého výboru. A potom samozřejmě došlo na vyšší funkce, to už je výsledek dobrého vyjednávání.
Znovu musím smeknout před Alexandrem Vondrou (ODS), protože si myslím, že výchozí pozice poslanců za ECR (frakce Evropských konzervativců a reformisté, pozn. red.) není úplně výhodná. Ale on předvedl, že je schopen si svoje zájmy prosadit šikovným jednáním na všechny strany.
Takže to hodnotíte jako úspěch? Přestože v minulém funkčním období zastávali Češi v Evropském parlamentu pět pozic místopředsedů ve výborech a dva byli dokonce místopředsedové samotného europarlamentu? Není škoda, že jsme ztratili u některých postů větší vliv nebo viditelnost?
Škoda to určitě je. Ale musíme si uvědomit, že jsme ve zcela unikátní situaci jak historicky, tak aktuálně mezi ostatními zeměmi.
Jsme, myslím, jediná země, která má méně než polovinu poslanců ve vládních stranách, což je nepříjemné pro jednání o výborech i třeba pro vyjednávání o komisaři a tak dále. Čili se nám přihodilo to, že většina poslanců Evropského parlamentu je v méně významných, méně vlivných frakcích. Proto jsem ocenil právě Alexandra Vondru.
To, že se většina poslanců rozhodla se zařadit mimo rozhodující frakce, je smutné pro Česko, ale v konečném důsledku i pro ně samotné.
V čem je agenda, jíž se věnují výbory, kde budou zasedat čeští europoslanci, důležitá pro Česko? Můžete zmínit nějaké konkrétní otázky?
Nepochybně byla obrovská bitva o místa ve výboru ENVI o životním prostředí, což je logické.
Je vidět, že těsně před volbami a krátce po volbách byly otázky Green Dealu nebo životního prostředí, a vůbec slovo „zelené“, lehce toxické, skoro nikdo se k nim nehlásil. Je to proto, že tam evidentně jsou dvě poměrně odlišná křídla.
Když se jedno, dnes znovu podporované i Ursulou von der Leyenovou, hlásí k tomu, že kritéria nebo cíle Green Dealu je potřeba dodržovat, nebo se k nim blížit, ti druzí říkají, že je potřeba ho úplně zrušit a celou situaci začít řešit úplně jinak.
Myslím, že už jen proto, že to bylo ústřední téma před volbami, je logické, že pro ty, kteří berou svou misi v Evropském parlamentu vážně, je to důležitá otázka i po volbách. A pak jsou tací, kteří o tom hodně mluvili před volbami a teď už je jim to jedno.
Jde tedy spíše o Green Deal v návaznosti na další vývoj průmyslu v Evropě, na ochranu klimatu.
Já si myslím, že jde o oboje.
Bohužel z mého pohledu nešťastně a ne úplně realisticky je Green Deal právě protipozice vůči naší konkurenceschopnosti. Konkurenceschopnost je dnes to nejčastěji používané slovo pro to, co Evropa musí řešit. Já si myslím, že se řešit musí, jen nesouhlasím s tím, že by byla v přímé opozici vůči naplňování cílů na ochranu planety a životního prostředí.
Ale znovu opakuji, o životní prostředí byla evidentně největší bitva. Nejvíc poslanců se snažilo dostat právě tam.
Stále neznáme oficiálního českého kandidáta nebo kandidátku do Evropské komise. Podle dřívějších informací od premiéra Fialy (ODS) by mohlo být jméno známé na poslední schůzi vlády před prázdninami, tedy ve středu. Dozvíme se ho tedy?
To vám v tuto chvíli neumím říct.
Schůze vlády začíná dopoledne. Na programu, jak asi víte, to není, což nevylučuje, že se to tam nakonec objeví. A to i přesto, že program je dnes (ve středu) opravdu hodně nabitý, vzhledem k tomu, že jde o poslední schůzku před vládními prázdninami a kde kdo tedy ještě na poslední chvíli vytahuje ze šuplíku to, co ještě potřebuje schválit.
Nejsem si jist, zda na to bude prostor. Pokud ano, nebylo by ho asi právě mnoho proto, že ta jednání se očekávají nesmírně dlouhá. Zda to ve středu pan premiér znovu otevře, nebo ne, neumím odhadnout.
Zatím se, pokud vím, čeká, kdy dorazí dopis paní předsedkyně von der Leyenové, který by měl vyzvat jednotlivé vlády k tomu, aby nominovali své kandidáty na eurokomisaře. Ten dopis by měl také obsahovat strukturu toho budoucího portfolia, aby jednotlivé vlády už věděly, jaká portfolia jsou na stole, neboť se o tom stále jen spekuluje.
Není to úplně jasné. Ursula von der Leyenová něco naznačila ve svém projevu, ale čekáme i na to, jaká portfolia budou v nabídce nebo budou poptávána.
Znamená to, že Ursula von der Leyenová už do jednotlivých zemí posílá jen omezenou nabídku portfolií a na základě toho si pak země volí své kandidáty?
Ne, tak to není.
Teď se čeká na to, že Ursula von der Leyenová vypraví v nejbližších dnech dopis, v němž osloví jednotlivé vlády a řekne, že vládu oficiálně žádá, aby předkládala své nominace na komisaře s tím, že už předloží vlastní strukturu portfolií.
Budou tam všechna portfolia. Není to tak, že by pro někoho vybrala třeba rybolov a vyrovnávání ztrát. Je to tak, že ta portfolia jaksi pojmenuje, představí jejich strukturu, a vysílající země podle toho mohou lépe nominovat své zástupce.
Samozřejmě to neznamená, že se v tuto chvíli horečně nevyjednává, kdo s kým a že se nevyjednávají vzájemné podpory a tak dále.
Podle informací Deníku N z minulého týdne se vláda spíše přiklání k ministru průmyslu Jozefu Síkelovi (STAN). A protože tuto informaci zatím nikdo nepotvrdil nebo nekomentoval, tak se vás zeptám jinak: Je Jozef Síkela podle vás tím nejlepším kandidátem?
Já to takto nechci vůbec hodnotit, protože už teď se ukazuje, že předpokládaný požadavek Evropské komise je, aby každá země nominovala dva kandidáty, jednoho muže a jednu ženu.
Takže už teď se začíná ukazovat, že by nebylo dobré trvat si jenom na jednom jediném jménu. Navíc když se podíváte na dosavadní vývoj, mezi komisaři, kteří hodlají pokračovat ve svých pozicích, je přebytek mužů. Mezi dosud nominovanými, kteří ještě komisaři nebyli, je rovněž vysoký přebytek mužů.
Takže si myslím, že najednou ten genderový aspekt může dávat velkou naději naopak spíš ženě. A nemá smysl v tuto chvíli říkat, že trváme na tom, že tam bude jenom jedno jméno. To je můj postoj.
Na minulém jednání vlády žádné definitivní stanovisko nezaznělo. A myslím, že ta debata pokračuje, a je možné i to, že se o tom budeme bavit i ve středu, ale to nedokážu říct.
Úvodní foto: Radek Vebr, MF DNES + LN / Profimedia, Zdroj článku: https://plus.rozhlas.cz/ministr-dvorak-o-pristim-eurokomisari-neni-dobre-trvat-na-jednom-jmenu-velkou-9280568
At Colours of Ostrava, one of Czechia’s biggest culture and music festivals, I had the pleasure to meet and interview Martin Dvořák, the Czech Minister of EU affairs over a Czech beer and Belgian fries. As a passionate traveler, I couldn’t miss the opportunity to ask him about his life and his many missions abroad.
You were born in 1956 in Prague, were also your parents originally from the capital?
Yes, they were. When they got married they lived together with my grandparents. The apartment eventually became too small and they decided to move to Pardubice, a town a hundred kilometers east of Prague.
Was it is easy to move to other towns in Communist Czechoslovakia or did you need permissions from the Party?
It was relatively easy, as long as they considered you a “good guy”. It was not as strict as in the Soviet Union.
You were twelve years old during the Prague Spring, what do you remember of those days?
We were not in Prague in those days, it was the 21st of August 1968, we were in the countryside. I remember my father woke up my mom saying: “We have been occupied!” and my mother asked him: “By whom? The Americans?”
On 21 of August 1968 my father woke up my mom saying: “We have been occupied!” and my mother asked him: “By the Americans?”
Moscow’s violent reaction against Dubček’s liberalization attempts came completely unexpected?
Yeah, absolutely. And on that day my brother, who was nineteen, left the cottage where we were staying because he had some examination in Prague. We were really afraid, we had no way to know what happened to him. Finally, after two days, he came back and he told us what he saw: tanks, soldiers, dead bodies, destroyed buildings… I was just twelve but it is a very strong memory.
Did this experience impact your perception of the world?
Yes, it was very formative, because since that I hate Russia, and I was always afraid of meeting somebody with a Russian uniform. At that age, you have just perceive things in black and white, there’s bad and there’s good.
How was the time after the Prague Spring, when the control from Moscow became even more oppressive?
They were difficult years, I had the feeling that they were stealing a big part of my life, because we had no freedom anymore, no books, no theater, no cinema, nothing.
After the invasion, I had the feeling that the regime was stealing a big part of my life, because we had no freedom anymore, no books, no theater, no cinema, nothing.
How did your family react? Did they become dissidents or stayed quiet?
They surely did something to upset the regime, because both of my parents were expelled from their administration business. My father was sent to do manual labor and my mum had to change many positions.
This must be disruptive for a family with children…
My father felt very guilty towards us, because our life standards worsened. So he started to do private translations, from German to Czech and vice versa, using a fake name, so that the police would not find out it was him. He was working at night, to provide all he could to his family.
How come he spoke German?
His mum was a Jew from Prague, so she was fluent in German (and also French and Italian). So my father was raised bilingual, for him it was easy to translate.
Which side did your father take in World War II?
He was a member of the Communist party since 1944, he took his membership in the working camp of Benešov u Prahy, where he was imprisoned with his father. He managed to escape on May 5, 1945, when the Prague revolution started, and he fought on the barricades, he even got a medal for bravery. He was a convinced communist, but in 1948, when the communists took over Czechoslovakia, he disagreed with the party’s dependence on Moscow and decided to quit it. And that’s how his troubles started.
Not an easy background, close to be marked as enemy of the people…
In fact we were not allowed to travel abroad and also getting an education was difficult. My brother was expelled from university, because he did a hunger strike, asking the Russian army to leave.
Following Jan Palach’s example?
Definitely, Palach was a strong inspiration for him, but fortunately he decided to take the slower path of hunger strike, in the hope to get a reaction. He didn’t succeed, of course, the Russians didn’t move. And after that he was expelled, they sent him to work to a power plant.
For westerners it is hard to understand how ideals that inspired people all over the world could create a system that was rotten to the core. Was there anything good in it, something that we lost in our modern society?
Personally, I was young, that’s what I miss the most of that period. But I would say for the majority of people, that inhuman system offered security: they didn’t work too much, they didn’t work too hard, they didn’t get too much money, and they didn’t have to care about anything, because the Communist State was taking care of every aspect of your life: school, work, holidays… You had no obligation nor possibility to decide. I still think that freedom is more important than security, but many people that grew up in that system miss the latter today.
For the majority of people, that inhuman system offered security: the Communist State was taking care of every aspect of your life, you had no obligation nor possibility to decide.
Finally, you got closer to the end of the nightmare: when did the protests in Czechoslovakia reach momentum and why?
At the beginning of 1989 you could feel that the change was close. Before that, I had one principle: “Never say publicly something you believe in”; this was a way to cope with the system: if you didn’t protest in the open, you could survive. Suddenly, I felt it was not enough, I had to speak loud when I didn’t agree, so I took part in the many protests against the government and the regime, including the so-called Palach Week, in January 1989. That was the time I was shortly jailed.
Did the Fall of the Berlin Wall have a significant impact on Czech protesters?
Without doubts, it showed us that we were going in the right direction. I remember one demonstration after the Berlin Wall fell, we started shouting “Poslední v Evropě!” (“We are the last ones in Europe”, ed.). This slogan expressed the opposition to the government’s policies and a strong desire for modernization, so that we could catch up with our European neighbors.
How were you informed about what was happening in the West?
Via Radio Free Europe and Voice of America, I was listening to them every morning.
If you didn’t protest in the open, you could survive in Socialist Czechoslovakia. Suddenly, I felt I had to speak loud when I didn’t agree, so I took part in the many protests against the regime
When did you have the feeling that you won the fight against Communism?
In December 1989, we had a gathering in a theater Hradec Králové, where I moved with my wife: a giant miner, he was at least two meters tall, goes on the stage and says: “People, great news, the Constitution has been changed, the Communist party is not ruling anymore”. There was a standing ovation of several minutes, and I will never forget that moment.
How did you get your first political position?
At the beginning of 1989, as a consequence of my involvement in the protests, I was sent to do manual labor in the same company I was working as accountant for. It was a small company, about a hundred people, and they all knew my face and my story. Colleagues would tell me: “We have to kick the communists out, you were against them even before 1989, you could be our leader”. I did co-found the local section of Civic Forum and I was chosen as responsible for economics. In that position I was proposed to become vice-president of the regional body in April 1990.
Was this the first elections?
No, there was no time for elections. These were the negotiations between the communists, who still had the formal power, and us, who were asking for the power. It was called “Round-table”, we were sitting together with the communists, some of them were able to communication and discuss, and we were pushing them to hand us over their positions. This already happened at national level, when the former Communist Parliament, under pressure from the protests in the streets, elected Vaclav Havel as President.
When was the first time you met Havel?
In Hradec Králové, when I was a mayor, I invited him to visit our city.
When did you have the first elections?
At the end of 1990, I was elected mayor for the first term and reconfirmed four years later.
You grew up in Pardubice, the rival city of Hradec Králové. How did an outsider from manage to pull that trick?
Many locals were impressed: “We’ve been here for generations and you manage to win”. The truth is, my wife, who was from that town, helped me to be less of an outsider.
Are there big differences between Pardubice and Hradec Králové?
Hradec is for sure more conservative, not very dynamic, everything takes a lot of time, but finally, when changes are made, they are persistent and structured. Pardubice is less traditional, there are people coming from everywhere, because back then there were new apartments and jobs.
So we reach 1998, how did you enter diplomacy?
In the elections of 1998 my party arrived second but the coalition against me was quite broad and I was not reconfirmed as mayor; just when I was thinking about my next steps, I received a job proposal from the Council of Europe, even if I had never been to Brussels nor Strasbourg.
Perfect timing, how did this happen?
As I had been responsible for a big regional center like Hradec Králové, I somehow ended up in a database of the Council of Europe. They were looking for somebody with experience in transitioning administrations from totalitarianism to democracy.
What was the destination?
Kosovo, I had to support the United Nation mission there. Initially the assignment was for six months, but I stayed more than two years.
The Council of Europe was looking for somebody with experience in transitioning administrations from totalitarianism to democracy for a mission in Kosovo. And I accepted.
What was your task there?
Establishing the city government of the city of Istog. In a way, it was a similar situation like Czechoslovakia: after the conflict the old power was gone and there was no legitimate entity to replace it. United Nations had the temporary control but we needed to involve the local population.
Which language were you speaking with them?
I had a language assistant, an Albanian guy who was also fluent in Serbian. His English was not perfect, so we negotiated in some kind of Esperanto. Somehow we understood each other.
So you had to trust that the interpreter not only communicates your words but also the spirit and the emotions behind it…
I am sure that many time he didn’t translate what I was saying, but he probably did it in my own interest.
Was is easy to make them accept your leadership?
The fact that I already faced similar problems, even if in a more familiar environment, helped me a lot. I was able to relate at a deeper level with the locals than my westerner colleagues, German, French, Italian, who didn’t have a direct experience with a totalitarian regime.
In such situation, what is the most important message to communicate?
It was vital to make it very clear that we didn’t come to destroy their traditions, that we were there to guide them not to rule them. Once this was accepted, we worked very well together.
What was the biggest challenge in creating a stable city council?
Making them decide who the leaders were. They already had political groups, but there was no clear voice, nor direction. There were long negotiations, every evening we were discussing; and drinking rakja.
Hard on the liver, for sure… Did you have to impose your point of view?
Just at the beginning: after many unfruitful individual meetings, I decided the composition of the council: two people from this side, three people from this, some from this ethnic minority and some from the other. All of them – all of them – told me: “This is not acceptable”. I told them: “I don’t need you to agree, this will be my decision, unless you make a proposal that you all agree upon. You have time until tomorrow “. They came within an hour and that was the moment when we finally started to work well together.
Were there many disappointing episodes?
Many. There was a very brave Serbian guy, the informal leader of this little village outside town. I visited him several times, I told him: “It would be great if you could come to the City Council and work with the others, because you have to live together. You will stay here for generations, they will stay here for generations”. He told me: “Yes, I will come for the meeting tomorrow” but he received a message from Belgrade saying that he was not allowed to do so.
Was there a moment you felt you got rid of the intoxicating consequences of violence?
A few times… Serbs were complaining: “We don’t have space for us, we cannot move through the village because they will kill us”. And Albanians were complaining: “You killed so many people in our village, we can’t just forget about it”. Then a driver joined the conversation and he said: “I was a father of seven children. When I returned home from fighting the Serbian soldiers, I found all my family killed: my wife, my children, my father. And I am here, sitting with you, trying to find a way to live together in the future. If I can do this, you also can”. In this moment I thought: “We are going to find a way to make it work”, but we didn’t.
This didn’t prevent you from working in other difficult situations, and I don’t mean Brussels… How did your journey to Iraq and Qatar continue?
The Czech minister of foreign affairs was building a group of experts for post-war affairs and surprisingly enough the leader of this group was an envoy I met in Kosovo a few times, and she was aware of my work there. So she contacted me, offering me a position in the group. I asked for two days to decide, but I knew after three minutes that I would have accepted.
What was your task in Iraq?
It was a short-term action of six months: I started in Bassora (today called Basra, ed.), trying to build, or rebuild, the local government. We also organized the first Donors’ conference for the reconstruction of Iraq, which took place in Madrid at the end of December 2003. During my stay in Madrid there was another outburst of violence in Iraq and I decided I had enough.
Kosovo was easier?
Yes, whatever we did, they loved us there. In Baghdad, whatever we did, they hated us; and it is not fun to risk your life if your work is not appreciated, so I decided to leave. My next mission was more relaxed and long term: I was appointed for four years as business councilor to the Czech Embassy in Washington D. C. As I was raising my small son, it was good to have some stability.
Finally, you returned to Europe?
Yes, I became a permanent member of Czech diplomacy and foreign minister Karel Schwarzenberg wanted to appoint me ambassador in Tirana. But to do that he needed the approval of President Václav Klaus, who who did not like me so much, and he refused to agree. So the minister decided to “punish” me and he sent me to the consulate general in New York instead. I stayed there for five years.
https://www.youtube.com/embed/iPtceHizWwo?feature=oembedVáclav Klaus reached international fame when he stole an expensive pen during a meeting in Chile
Why didn’t President Klaus like you?
Because of some spat during our first meeting. It was the beginning of the Nineties, he was minister of finance and the chairman of the conservative Civic Democratic Party (ODS), which just broke out from the Civic Forum. He was invited for some meeting in Hradec and, because of the fast-changing political landscape, I was also invited to attend, even if we were not in the same party anymore. We sat down and we started a tour-de-table. The first lady said: “Mr. President, I am not a member of ODS but I really support you”, more or less the same sentence that all the other people at the table said. So Klaus turned to his advisor and said: “Which kind of people did you bring to this meeting, I thought we were supposed to have a ODS meeting? Why should I listen to them?”. Then it was my turn and I said: “I understand I am here by mistake, I thought I was here to welcome the minister of finance as mayor of the city, I didn’t know it was a party meeting”. And I left. And he remember that, we met many time after that, and he still remembered that.
In the end, did you manage to get an ambassador position, after Klaus presidency?
Yes, after the New York mission I applied as ambassador to Kuwait and Qatar, it was supposed to be the last position of my career. In July 2021 I returned my diplomatic passport and retired. But a few months later they invited me to be the deputy minister of Foreign Affairs and almost two years later I was called to replace my friend Mikuláš Bek as minister of EU affairs.
Funny appointment, for somebody who never really worked in the EU…
Indeed. I always felt that everything that was EU was not really my business: so complicate, so many institutions, so much jargon. But already during the Czech Presidency, when I was deputy minister, I had the chance to learn more about the EU and its importance, especially after Russia invaded Ukraine.
I always felt that everything that was EU was not really my business: so complicate, so many institutions, so much jargon
What is your feeling when you go to Brussels? Is the whole thing working?
I sometimes feel like in Kafka’s Castle, and I still get lost in the corridors; but the more I learn about it the more it makes sense. It is the best option we have. And the EU has so many enemies that are out there trying to destroying it.
Why do you think this happens, for example in Czechia, which is a country that greatly benefits from the EU?
I already mentioned President Klaus, he was heavily opposing our EU membership, he refused to adopt Euro; and this is his heritage. Conservatives created this narrative of Brussels imposing things on us… They never mention the financial support or the fact that we can also shape decisions at EU level. It’s so easy to say that our problems are created by others.
Yet the Euroscepticism is well-rooted in Czech society…
Czech people have been ruled for three-hundred years by the Habsburgs, six years under Nazis, forty years under Soviets… We lost any trust in authorities and we are always looking for ways to bypass it. And we have the same approach towards Brussels.
In Brussels, I sometimes feel like in Kafka’s Castle, and I still get lost in the corridors; but the more I learn about it the more it makes sense. It is the best option we have.
Baltics States had a very similar history and yet their citizens are quite happy to be in the EU, even if they don’t really engage much in the EU elections. Why this difference?
I am a bit jealous of the Baltic States, because they avoided all the Euroscepticism that we have. Maybe they believe more in their own strength, maybe they understand the importance of the EU, because they know what is coming from Russia.
What do you think is the greatest contribution that the Czech Republic gave to the European Union?
What did we give?
Yes.
Maybe our Euroscepticism; and our humor. More seriously: I personally love it that EU politicians are still quoting Havel, who was a true European. And during our presidency we showed that we were able to find good solutions to unexpected problems such as the Russian invasion of Ukraine. I am really proud that the first politician who visited Ukraine a few days after the invasion was our Minister of Foreign Affairs, Jan Lipavský. And together with Poland and the Baltic States, we were able to convince the other countries that we had to stay together and support Ukraine.
I am really proud that the first politician who visited Ukraine a few days after the invasion was our Minister of Foreign Affairs, Jan Lipavský.
What was the hardest part of this moral suasion?
Cutting the connection to Russian energy sources and approving the sanctions. At the beginning France and Germany didn’t like the idea, because for them Russia is a very profitable market. Finally, we were able to persuade them that this was not the time to think only about profit.
Are you sure they are fully convinced?
Ok, I am not sure we really convinced Germany, but at least they were more open to discuss all these changes.
Last question: what did the EU give to the Czech Republic, beside money?
Ok, let’s pretend that billions of Czech Crowns are not so important. Freedom and peace, that’s what the EU gave us; not only the freedom of movement and trade, but also the freedom in our minds. In Czechia we have the first generation, those in their thirties, who were born, grew up and reached adulthood in a democracy. And let’s not forget that the Schuman Declaration was about peace, a reaction to the horrors of the Second World War: “Let’s try to find a way to negotiate without shooting each other”. And it’s working and we cannot afford to lose this.
Freedom and peace, that’s what the EU gave us; not only the freedom of movement and trade, but also the freedom in our minds.
Link to the original article: https://www.dg-meme.eu/meme/2024/07/23/protests-diplomacy-and-the-eu-a-conversation-with-martin-dvorak-czech-minister-of-eu-affairs/
Rétorika slovenskej vlády znie veľmi defetisticky, hovorí Martin Dvořák. Český minister pre európske záležitosti vysvetľuje, čo je podľa neho neprijateľné na postoji Ficovej vlády k Ukrajine, či je na Slovensku (a v Česku) ohrozená demokracia a čo spája európskych nacionalistov s Putinom.
Aj ja ich hodnotím ako nárast krajnej pravice, hoci s tými pojmami sa narába trochu nepresne. Myslím si, že tá hranica medzi krajnou pravicou a ľavicou, medzi nacionalistami a populistami sa zmazáva. Je ťažké rozpoznať, kam presne niekoho zaradiť, ani to nie je dôležité. Podstatné je, že nacionalistickí a populistickí politici zosilneli. Mňa tiež mrzí, že z debaty úplne miznú zelené témy a životné prostredie. Na druhej strane, žijeme v demokracii a voliči takto nastavujú politikom zrkadlo. A nie je to odkaz len z jednej krajiny, je to veľká vlna, ktorá prechádza celou Európou. Vidíme to aj v Holandsku, vo Francúzsku, v Británii, teda v krajinách, ktoré boli vždy stabilne demokratické. Odohral sa aj zaujímavý posun v cieľoch, záujmoch a požiadavkách mladej generácie. Tu sa dostávam už do našej českej kotlinky. Kým pred piatimi rokmi bolo in, že budeme zachraňovať planétu, a mladí to veľmi tvrdo a intenzívne požadovali, tak v tejto chvíli sa ten apel stráca, mizne. Je to čiastočne doklad toho, že sa podarilo postaviť proti sebe našu konkurencieschopnosť a našu zelenú ambíciu, pričom si myslím, že to tak nemusí byť. Podľa mňa môže byť rozvoj zelených technológií impulzom pre domáci priemysel. Ale čiastočne je ten odklon od planetárnych tém aj dôsledkom príliš razantných až nezmyselných akcií aktivistov, ako je lepenie sa na ulice a polievanie obrazov, čo vyvoláva negatívne reakcie aj u tých, ktorí inak na planétu myslia.
Tie náznaky boli viditeľné už pred voľbami. Keď ste počúvali aj donedávna ešte razantných zástancov Green Dealu, tak boli veľmi opatrní – v otázke životného prostredia aj pri migrácii. To, čo by bolo pred pár rokmi brané ako extrémistické, je dnes vlastne mainstream. Je to tak preto, že mienka sa posúva, či už v dôsledku toho, aké chyby robia lídri Európskej únie, alebo v dôsledku masívnej propagandy, ktorá na nás pôsobí z Ruska alebo Číny. Dnes je možné uspieť vo voľbách s jednoduchým odkazom: „Vy mladí nemusíte mať nikdy elektrické auto. Ja som ten, čo zachráni spaľovacie motory – v tých vašich starých šunkách, ktorými budete môcť ďalej jazdiť, loviť dievčatá a plácať ich po zadku.“ To je naratív, ktorý mnohým dvadsiatnikom môže znieť dobre.
Áno, mal som na mysli práve túto skupinu. Ale pán Turek ani Motoristi nie sú len českým špecifikom. Dochádza k veľkému posunu, ktorý môže za 5 rokov ísť späť, alebo pokračovať ešte ďalej týmto smerom. To nedokážem povedať. Je to obrovská výzva pre politikov Európskej únie.
To je veľmi citlivá téma. Ja ako rodený Čechoslovák som mal vždy problém s tým, že som musel pri ceste do Bratislavy ukazovať pas. To sa formálne zmenilo naším vstupom do Európskej únie. Na druhej strane historický vývoj Česka a Slovenska prechádzal mnohými peripetiami, ktoré ukazovali, že tá jednota nikdy nebola úplne stopercentná. Je zjavné, že cez všetku historickú spriaznenosť sa naše dva národy rozvíjajú a vyvíjajú trošku inak, odlišne, čo je, samozrejme, v poriadku. No nemám veľkú radosť z toho, že sa niekedy vyvíjajú až tak odlišne, že si prestávame rozumieť. Ja osobne úplne nerozumiem ani terajšiemu vývoju na Slovensku. Musím povedať, že pre mňa bolo zjavením, keď sa po Mečiarovi objavili typy politikov ako pán Kiska a pani Čaputová. A potom zrazu prišla táto vláda. Slovensko si prechádza takým vlnobitím. Vždy dostanem nádej, že áno, aj vy túžite po tom, čo my – alebo ja, aby som sa netváril, že hovorím za všetkých Čechov. A zrazu sa to vždy prehupne hore alebo dole, tá nádej sa vynára a potápa. Dvojstranné vzťahy nám stále fungujú viac ako kdekoľvek inde, máme veľa zmiešaných manželstiev, veľa cezhraničného biznisu, máme spoločnú kultúrnu históriu. Moja generácia ešte rozumie perfektne po slovensky a dohovorí sa. Ale moje deti už majú so slovenčinou problém, čo je pre mňa smutné. Takže tie väzby tu sú, nikto nestojí o to, aby sa pretrhali.
Vzťahy medzi našimi vládami sú teraz len menej špeciálne, menej nadštandardné, ako bývali. Je to predovšetkým pre rozdielny postoj k Ukrajine a k tomu, akou formou jej pomáhať. My to považujeme za otázku, ktorá je jedna z najzásadnejších. V tom nie sme najbližší partneri.
Stále je to krajina, ktorá je nám historicky a kultúrne najbližšie. Ale jej politický vývoj je v tejto chvíli evidentne odlišný od toho nášho. Otázka je na ako dlho. A či sa skôr my začneme približovať Slovensku, alebo Slovensko nám.
Ten zásadný dôvod bol tento. Slovensko začalo dávať veľmi jasný signál, že nezdieľa našu pozíciu k Rusku a Ukrajine, čo je z geopolitického hľadiska smiešne, pretože Slovensko je vývojom na Ukrajine ohrozené viac ako my. Naraz sa ukázalo, že chýbala ochota členov našej vlády urobiť taký nadštandardný krok, akým sú spoločné medzivládne zasadania.
Ani nie. My ako ministri za STAN sme sa dohodli, že by bolo vhodné otvoriť na zasadaní vlády, ako budeme reagovať na vývoj na Slovensku. Ale ani sme to nestihli navrhnúť, predbehol nás pán premiér Petr Fiala. Položil to na stôl a – čo nebýva zvykom – všetci ministri jeden po druhom povedali, že si myslia, že v tejto chvíli by bolo lepšie tie spoločné jednania odložiť.
Nebol to náš úmysel. Na druhej strane… Keď máte brata, ktorého máte radi a on sa začne správať spôsobom, ktorý vám úplne nekonvenuje, tak sa mu snažíte nejakým spôsobom povedať: „Počúvaj, brácho, toto sa mi nepáči.“ Ale máte ho stále radi. Nikto z nás nemá najmenšiu ambíciu vmiešavať sa do vnútorného vývoja na Slovensku. No pre nás je spoločná obrana úplne zásadná dimenzia a pokiaľ v nej nemáme zhodu, tak sa nemôžeme a nechceme tváriť, že ju máme.
Ja som zvyknutý na to, že politici majú pred voľbami veľmi vyhranenú rétoriku, pretože je to efektívne, pretože to obecenstvo ľahko a rýchlo pochopí, aj keď je to niekedy nezmysel. Ale toto rozdelenie na vojnu a mier je podľa môjho názoru veľmi zákerné. Navrhuje model riešenia, o ktorom by sme mali najmä my, Česi a Slováci, od Mníchova vedieť, že nie je riešením. Teda rozhodnúť o tom, že nejaká iná krajina sa vzdá kusu svojho územia, ktoré okupuje nepriateľská mocnosť. Od začiatku druhej svetovej vojny je dokázané, že to nefunguje, že tým nič nezastavíme. Platí to Churchillove: Mohli sme si vybrať medzi hanbou a vojnou. Vybrali sme si hanbu a máme vojnu.
„Slovensko začalo dávať veľmi jasný signál, že nezdieľa našu pozíciu k Rusku a Ukrajine, čo je z geopolitického hľadiska smiešne, pretože Slovensko je vývojom na Ukrajine ohrozené viac ako my.“
To je presne rovnaký model, tak by to bolo aj s Putinom. Pokiaľ by sme mu dnes nechali to, čo si na Ukrajine už zabral, a mysleli si, že tým sa to skončí, tak to je cesta do pekla. Dá to len Putinovi čas, aby povolal ďalších vojakov a pokračoval ďalej smerom na západ. Predstava, že zastavíme ruskú rozpínavosť tým, že necháme Rusku kus Ukrajiny, je podľa mňa scestná. Myslím si, že toto nefunguje a že na to nikdy nemôže pristúpiť Ukrajina ani žiadny demokratický štát. Iná vec by bola, keby sa Ukrajina rozhodla, že už nemôže ďalej bojovať. Potom si budeme spytovať svedomie, či sme jej dosť pomohli, či naša pomoc nebola príliš malá a príliš neskoro. Ale jedine Ukrajina a Ukrajinci sa musia rozhodnúť.
Je to zvláštne, pretože Slovensko nikdy otvorene nepovedalo, že vyzýva Ukrajinu, aby sa vzdala. A snaží sa občas vyslať taký ten signál, že my sme predsa na ich strane. Spoločné zasadanie slovenskej a ukrajinskej vlády je symbolom toho, že aj slovenská vláda sa snaží byť nejakým spôsobom aktívna. Ale, bohužiaľ, tá jej rétorika mi znie strašne defetisticky – až ako snaha prenechať kus cudzieho územia za záchranu svojho vlastného. A to je pre mňa ťažko prijateľná konštrukcia.
Ťažko povedať. Ja dúfam, že nie. Ale k ich zlepšeniu to nevedie. Budem veriť, že snaha tie vzťahy upokojovať, ktorú predstavuje pre mňa pán prezident Pellegrini, bude tým určujúcim prúdom. No situácia na Slovensku sa bude nejakým spôsobom vyvíjať – aj vo vzťahu k Únii. To, ako sa bude alebo nebude na Slovensku dodržiavať rešpekt k princípom demokracie a fungovaniu právneho štátu, sa bude skôr či neskôr odrážať aj na reakcii zo strany Európskej únie. Existujú nástroje, ktoré má, ale zatiaľ ich využíva skôr striedmo alebo vôbec. Ak vstúpite do nejakého klubu, exkluzívneho klubu, napríklad golfového alebo tenisového, tak prijímate nielen výsady, napríklad že v tom klube môžete hrať a že budete mať lacnejší obed, ale aj to, že sa budete správať tak, ako sú pravidlá klubu stanovené. Schválne to bagatelizujem. Ale nejaké pravidlá sú a keď ten klub zistí, že ste sa stali jeho členom, no odmietate platiť poplatky a nesprávate sa podľa pravidiel, tak skrátka ten klub začne reagovať. Ja si myslím, že je to správne. Ale verím tomu, že Slovensko nedôjde do tej fázy, že by proti nemu muselo byť zo strany EÚ takto zakročené.
Za seba môžem povedať, ako občan a milovník slovenskej kultúry, že úplne nerozumiem pohybu okolo verejnoprávnych médií – zdá sa mi, že je to už skutočne za hranou. Snaha ovládnuť verejnoprávne médiá vo všeobecnosti vždy signalizuje, že niekto sa snaží z demokracie ubrať a pridať sám sebe. Rovnako pri akomkoľvek zásahu do nezávislosti justície či práce policajných orgánov. To všetko signalizuje, že by demokracia mohla byť ohrozená. Nemám dosť podkladov, aby som to zhodnotil, ale nezdá sa mi, že je to všetko v úplnom poriadku.
My si to prajeme. Myslím si, že všetci, kto v tej koalícii sme, si uvedomujeme, že v tejto chvíli nie je žiadna lepšia alternatíva pre zachovanie demokracie, pretože naše opozičné strany vykazujú väčšiu či menšiu túžbu demokratickým mechanizmom trošku ubrať síl. Takže si myslíme, že by sme tomu mali podriadiť aj veľa našich vnútrostraníckych ambícií a že sme si tak nejak súdení. Samozrejme, ako to dopadne, nevieme. Máme pred sebou posledný rok. Máme zároveň aj šťastie, že sa po covide a vojne podarilo reštartovať ekonomiku. Dlho sa to nedarilo, ale teraz sa ekonomické čísla začínajú vyvíjať a zlepšovať. Preto veríme, že zmizne ten pocit permanentného ohrozenia, ktorý tu opozícia vytvára, keď hovorí, že „žereme hlínu“. Myslím si, že chudoba vyzerá inak, ako vyzerá život v Česku. Ale, samozrejme, vytvoriť pocit ohrozenia je veľmi efektívny nástroj politického boja. Vo chvíli, keď ekonomika začne dýchať, začne sa zrýchľovať rast, bude sa ľuďom lepšie dýchať aj ekonomicky, čiže si myslím, že to je pre nás veľká devíza. Na druhej strane, pokiaľ bude pokračovať rétorika – podľa mňa úplne iracionálna – proti Green Dealu a migrácii, tak uvidíme. Ale je ťažké tú vlnu nenávisti udržiavať dlho. Pokiaľ si idete antimigračnú rétoriku a tu žiadny migrant nie je, respektíve chýbajú ľudia na prácu a Ukrajinci to nie sú schopní pokryť, tak tým ľuďom môže postupne dôjsť, že je to len maľovanie čertov na stenu.
Je otázka, aké zásadné témy sa ešte do volieb objavia, aká čierna labuť priletí a čo prinesie, ale pokiaľ by sa vývoj už ničím nečakaným nenarušil a nezhoršil, tak sa pozícia vlády a ich členov bude skôr zlepšovať. Ale nemôžem vylúčiť škandál, dobre pripravený, ktorý sa niekde naraz vyvalí pred voľbami. To všetko sa deje a pán Babiš je v tom majster, pretože to vie robiť, tie jeho dezinfo a dehonestujúce kampane.
Je to populista. Už dva roky nevládne. Ľudia rýchlo zabúdajú. A naša vláda po ňom napráva niektoré jeho rozhadzovačné maniere, bolo potrebné niekde utiahnuť skrutky, čo sa nikdy nikomu neľúbi. Do toho sme museli čeliť dopadom vojny, energetickej kríze, rastu cien energií, 20-percentnej inflácii a toto všetko sú rezíduá, ktoré nám tu ostali po jeho vládnutí. A začiatkom vojny len akcelerovali. Pre bežného voliča je to príliš komplikované – to reťazenie príčin a dôsledkov. Čiže my sme sa stali tou vládou, za ktorej rástli ceny energií, my sme tá vláda, za ktorej zdraželi potraviny. Keďže ANO a Babiš už nie sú vinníkmi týchto príčinných dopadov, tak im kritika, samozrejme, funguje. Ale som zvedavý, ako jeho voliči budú reflektovať ten jeho dnes už nespochybniteľný posun od liberála, slobodomyseľného a prozápadného, smerom k nacionalizmu orbánovského rázu.
Ani jeden, ani druhý nepopierajú, že k sebe majú blízko. Aj pred voľbami sa navzájom podporili. Priznám sa, že úplne nepoznám celý životný príbeh vášho pána premiéra. Ale u Babiša musíme začať tým, že najskôr bol komunistom…
Potom sa z neho stal prozápadný demokrat a liberál a teraz z neho bude o chvíľu nácek. Už na začiatku som hovoril, že tie nálepky veľmi nemám rád, ale snaha ponúkať rýchle a jednoduché riešenia tam, kde žiadne jednoduché a rýchle riešenia nie sú, to je charakteristický rys populistov. A populisti, pokiaľ nemajú víziu alebo politickú predstavu, kam krajinu viesť, ponúkajú len prázdnotu, čo im nemôže vydržať dlho. Preto vo chvíli, keď sa dostanú k moci, začnú robiť všetko pre to, aby o ňu už nikdy neprišli, začnú sa pri nej opevňovať. Nejde o program, nejde o víziu, nejde o nejakú perspektívu, ide len o udržanie sa pri moci čo najdlhšie. To znamená: obmedzovať slobodu slova, obmedzovať justíciu, obmedzovať nezávislé médiá… To sú všetko cesty, ako čo najviac oslabiť opozíciu. Keďže programovo je to prázdne, tak sa ide po nástrojoch, ktorými sa dá udržovať moc.
Robí to podľa mňa preto, aby si chystal pôdu na ďalšie voľby, ktoré chce o rok a pol za každú cenu vyhrať. Teraz bude rok a pol strieľať do všetkého liberálneho, demokratického, európskeho, prípadne proukrajinského, pretože to sú jednoduché naratívy, ktoré sa dobre počúvajú a dobre fungujú. Na druhej strane, aj keď táto ich frakcia vznikne, tak si myslím, že to bude nesúrodá formácia, ktorá sa nebude vedieť dohodnúť. Je absurdné už len to, že vytvárate internacionálu národovcov. Každý národný záujem je svojím spôsobom vymedzením sa voči záujmom suseda alebo niekoho iného, takže tie záujmy na seba napokon narazia. Jediný záujem, ktorý ich spája, je rozbitie Európskej únie. A to je nielen ich záujem, ale tiež Ruska. To potrebuje Európu oslabovať, rozbíjať jej jednotu, snažiť sa ju rozkladať tak, aby podpora Ukrajiny a odpor proti ruskej invázii boli čo najslabšie. A robí to cez biznis, cez dodávky lacných energií a, samozrejme, aj cez tieto pod pláštikom národných sloganov skryté záujmy osobné, mocenské a ekonomické. Ale ochraňovať národné záujmy Slovákov cez národné záujmy Maďarska sa trochu vylučuje.
To je pravda, ale otázne je, ako dlho to môže vydržať. Lebo jeden zo silných naratívov maďarskej politiky bol vždy namierený proti Slovákom – a naopak. To historicky nejde preskočiť. Slovákom a Maďarom by som prial, aby bola zakopaná vojnová sekera, ale čo si budeme nahovárať. Dlhodobo to tak asi nebude.
Tá inšpirácia Trumpom je neprehliadnuteľná. My si pamätáme „Silné Česko“ – červenú, úplne rovnakú čiapku, ako mal Trump. Nosil ju náš vtedajší pán predseda vlády Babiš. Je to akoby odkaz na silného, charizmatického vodcu, ktorý hovorí: Nikto vám nedá toľko, ako ja vám sľúbim. Toto volebné heslo, bohužiaľ, funguje a funguje ešte aj nejakú dobu po tom, čo sa ten človek dostane do vlády, než ľudia pochopia, že sú to len sľuby. Europoslanci ANO teraz po zvolení začali priznávať, že väčšina ich hesiel bola len „nadsázka“ – pritom to bolo len čisté, bohapusté klamstvo. Ale nekopme sa do vlastného členku, aj počas Brexitu sľubovali ľuďom všetko možné a potom pán Nigel Farage povedal, že to bola tiež len taká „nadsázka“. A Farageova hviezda už zase stúpa. Nikto vám nedá, čo ja vám sľúbim – toto heslo jednoducho funguje.
Hnutí ANO chce podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN) destruovat Evropskou unii. V pořadu 360° mluvil o zřízení sanitárního kordonu. Pokud někdo mluví o „rozbíjení domečku”, je prý lepší ho do něj vůbec nepustit. To, že by hnutí ANO chtělo něco destruovat, razantně odmítl místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO). Dvořák by se podle něj „měl dostat do reality všedních dnů“.
Odkaz na video: https://cnn.iprima.cz/dvorak-ano-chce-rozbit-eu-domecek-tak-ho-tam-nepusti-vratte-se-do-reality-opacil-havlicek-442920
Europoslanec Jan Farský (STAN) ve středečním speciálu České zájmy v Evropě na CNN Prima NEWS prosazoval uplatnění sanitárního kordonu, tedy neformální dohody o neumožnění patriotům a suverenistům zastávat v europarlamentu vyšší funkce. S tím v pořadu 360° souhlasil i ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).
„Do takzvaného sanitárního kordonu se dostaly strany a hnutí, které jasně deklarovaly, že mají zájem oslabovat Evropskou unii. Jestliže prostě máte proti sobě někoho, kdo vám říká: ‚já vám ten domeček rozbiju‘, tak ho do toho domečku nepustíte,“ řekl Dvořák v pořadu 360° na CNN Prima NEWS. Podotkl, že sanitární kordon byl uplatněn už v minulém období a byli v něm přesně ti, kteří neustále vyhrožovali, že Evropskou unii rozbijí.
To ale odmítl místopředseda Poslanecké sněmovny Karel Havlíček (ANO). „Pokud bych měl vzít tu definici, kterou říká pan ministr, tak by v sanitárním kordonu měla být mimo jiné jeho strana, protože to je strana, která fakticky – i když se tak netváří – dělá všechno pro to, aby se Evropská unie rozbila,“ sdělil Havlíček.
Dodal, že pokud se nepojmenují problémy, tak se nic nezlepší. „A když se to bude dál zhoršovat, může dojít k destrukci Evropské unie. Pokud chci něco zlepšit, tak se k tomu musím jasně vymezit a musím říct, co je špatně,“ dodal místopředseda Poslanecké sněmovny.
Dvořák ale zdůraznil, že ANO zůstalo na okraji. „Vezměte si to jako koláč. Ve středu máte ten tvaroh a na kraji je potom ta kůrka. To není nic urážlivého, nejste na okraji zájmu, protože máte třetí největší klub, ale nejde to jinak popsat,“ řekl Dvořák. Dodal, že strany na okraji „nedostaly dostatek hlasů na to, aby mohly nějaké zásadní změny, kterými vyhrožovali, provést a teď se diví, že je nikdo nezve k destrukci EU“.
Proti tomu se ale Havlíček ohradil. „Myslím, že pan ministr Dvořák už úplně ztratil jakoukoliv soudnost. Prosím vás, co chceme destruovat? Jste ministrem pro Evropskou unii, jste bez jakéhokoliv zásadního mandátu a budete tady tvrdit, že chceme něco destruovat? Prosím vás, dostaňte se do reality všedních dnů, my hájíme zájmy nemalé části obyvatel. Vy nás nebudete poučovat o tom, jakým způsobem máme postupovat vůči Evropské unii,“ řekl Havlíček.
Dvořák zdůraznil, že bod, na kterém se to láme, je Ukrajina a její podpora. „Jde o to, kdo je pro Ukrajinu, respektive pro silnou sjednocenou Evropu, která bude podporovat Ukrajinu a kdo usiluje o to, aby Evropa byla co nejslabší, což v konečném důsledku, ať už si to ti lidé myslí nebo nemyslí, povede k velkému posílení vlivu Ruska,“ popsal ministr.
Právě europoslanci z hnutí ANO totiž při středečním hlasování ruku pro podporu Ukrajiny nezvedli. „Zdrželi jsme se. Ale nikoliv proto, že jsme nepodporovali Ukrajinu. Každý soudný člověk velmi dobře ví, že jsme podpořili v České republice vše, co vláda potřebovala v rámci Ukrajiny a že jsme se jasně vymezili proti Rusku. Ale byly tam věci, které z našeho pohledu nebyly správně,“ sdělil Havlíček. Podle něj šlo například o kvóty na to, jaká bude vojenská pomoc Ukrajině, nebo to, že se připouští, že se Ukrajina nezvratně připojí k NATO. „Jak můžeme říct nezvratně, když víme, že tam musí být celá řada podmínek. My nevíme, jestli budou či nebudou splněny. To není o tom, že bychom byli proti Ukrajině, ale byly tam věci, které pro nás byly neproveditelné,“ dodal místopředseda Sněmovny.
Poslechněte si nový podcast Martina Dvořáka a Moniky Ladmanové v PodKastu k dvaceti letům v EU. K výročí 20 let vstupu do Evropské unie si pro vás pořad PodKast připravil speciální epizodu. Při této příležitosti s ministrem pro evropské záležitosti Martinem Dvořákem a vedoucí Zastoupení Evropské komise v ČR Monikou Ladmanovou. Na zhodnocení působení ČR v EU, vývoj vzájemných vztahů a zastoupení Čechů v institucích se ptala Michele Dvořáková.
Martin Dvořák byl opět hostem Událostí komentářů v debatě na aktuální téma právě probíhajícího summitu NATO se zaměřením především na pomoc Ukrajině v boji s Ruským agresorem. Debaty se účastnil na dálku také Cyril Svoboda, bývalý ministr zahraničí.
Zde je odkaz na video na ČT24: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/224411000370709/cast/1055923/
Martin Dvořák byl virtuálním hostem Událostí komentářů, spolu s Radkem Vondráčkem a Kateřinou Konečnou debatovali na téma nového uspořádání Evropského parlamentu, přesto s Ursulou von der Leyen mířící opět do jeho čela.
Celou pasáž si můžete přehrát zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/224411000370628/cast/1054525/
První květen bude od příštího roku ze zákona nejen státním svátkem, ale také významným dnem vstupu Česka do Evropské unie. Prezident Petr Pavel dnes toto doplnění zákona podepsal. Změna má podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka symbolicky připomenout letošní dvacetileté členství ČR v unii.
Ministr poukázal také na to, že významným dnem je už 12. březen jako připomínka vstupu Česka do Severoatlantické aliance (NATO). Členství v obou organizacích přitom podle Dvořáka shodně symbolizuje polistopadové prozápadní směřování ČR.
„Přistoupení Česka k Evropské unii před dvaceti lety bylo historickým okamžikem, který otevřel nové možnosti a přinesl řadu výhod pro naši zemi i pro její občany. Tím, že tento den oficiálně začleníme do našeho kalendáře jako významný den, vyjadřujeme vůli zůstat s našimi evropskými partnery i v budoucnu,“ uvedl Dvořák.
I vzhledem k letošnímu 20. výročí vstupu Česka do EU je podle předkladatelů vhodné, aby byl zákon v tomto roce předložen Parlamentu. Nový významný den by pak měl být zaveden od příštího roku.
Návrh, aby se 1. květen slavil nejen jako Svátek práce, ale i jako Den vstupu ČR do Evropské unie, poslanci hnutí STAN předložili už v minulém volebním období, avšak neuspěli.
Kalendář nyní připomíná 17 významných dnů, mezi zapsané v posledních letech patří přejmenování 17. listopadu na Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. Památným dnem sokolstva se stal 8. říjen a 21. srpen Dnem památky obětí invaze a následné okupace vojsky Varšavské smlouvy.
Zdroj: ČTK
Foto: Profimedia
KOMENTÁŘ Martina Dvořáka / Na bitevní pole voleb do europarlamentu pomalu sedá prach, vášně opadají a blíží se čas zhodnocení. Co se to vlastně stalo, co to říká o naší současnosti a co to napovídá o budoucnosti?
Jsem z generace, která musela šprtat z tzv. „klasiků marxismu-leninismu“, tedy komunistických ideologů, především pak samozřejmě Marxe, Engelse a Lenina. Proto si pamatuji, jak začínal Komunistický manifest: „Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Ke svaté štvanici na toto strašidlo se spojily všechny mocnosti staré Evropy – papež i car, Metternich i Guizot, francouzští radikálové i němečtí policajti.“
Vzpomněl jsem si na to nad výsledky evropských voleb. Nikdo dnes asi nenapíše nějaký „Manifest populismu a nacionalismu“, kterým by se pokusil „vědecky“ vysvětlit, proč je silný odpor části Evropy proti dnešním temným proudům ve vývoji evropské politiky vlastně nejen marný, ale hlavně zcela neopodstatněný, protože přece právě tyto nové ideologie přinesou všem Evropanům ten kýžený blahobyt a štěstí.
Přesto se nemohu ubránit pocitu, že jsme v situaci nebezpečně podobné, jako když v roce 1848 spatřil světlo světa Komunistický manifest. Tedy že přes veškeré pokusy společně čelit nástupu strašidla populismu se nám tenhle bubák v Evropě roztahuje a sílí. V mnoha zemích EU (nikoli ve všech!) výrazně posilují odstředivé síly, které pod praporem nedefinovaných „národních zájmů“ zpochybňují smysl evropské integrace a spolupráce a tlačí vší silou jednotlivé země zpátky od silné sjednocené Evropy k souboru zemí, které si svoje „národní zájmy“ nejlíp uhájí samy v bojích se zeměmi v sousedství a blízkém okolí. Nejčastějším beranidlem pro rozbití bran EU se staly Green Deal a migrační pakt, interpretované ovšem často velmi zjednodušeně, ne-li rovnou zcela lživě.
Evropská unie je dobrovolný spolek zemí, které se rozhodly odstranit bariéry a hranice mezi sebou, aby z toho společný užitek měli občané všech jednotlivých států. To, co tyto země spojuje, ale není jen a jen ekonomická spolupráce, volný obchod a společný trh! Tím základním stavebním kamenem či pilířem je přece sdílení a ochrana společných hodnot, tedy svobody jednotlivce, demokracie, ochrana práv menšin, pluralitní média či nezávislá justice. A to jsou přesně ty hodnoty, které naopak vůbec neuznávají země jen kousek či mnohem dále na východ od nás.
Demokratické země jsou pro ně nedostižnou konkurencí ekonomicky, bezpečnostně, mocensky, ideově či politicky. Není tedy vůbec divu, že právě z východu nám dnes hrozí stále větší nebezpečí, ať už v podobě viditelných diverzních akcí à la „Vrbětice“ nebo „španělsky mluvící žhář z Jižní Ameriky“ či mnohem méně viditelných, ale mnohem nebezpečnějších vln dezinformací, polopravd, hoaxů a fake news, které kdekomu dnes lezou na sítě a do mailových schránek jako mor. Ty jsou velmi silnou zbraní pro ty, kdo si přejí Evropu slabou, rozdělenou, nejednotnou a pokud možno i soupeřící mezi sebou. A nepochybně sehrály svoji významnou roli také během volební kampaně i dlouho před ní.
Prodemokratické a proevropské strany a hnutí sice ještě tentokrát zřejmě ten tlak ustojí a vytvoří v europarlamentu celkem silnou koalici, která by v úsilí o obranu, prosperitu, integraci i rozšiřování EU měla pokračovat. Ale varování před dalším „strašidlem, které obchází Evropu“ dnes, je velmi silné a nemůžeme ho přehlížet.
Abych nebyl špatně pochopen. Určitě si nemyslím, že na poklesu podpory proevropským stranám nenesou zásadní podíl jejich/naše chyby v minulém období. Volby, dokud jsou demokratické, jsou jistě tím nejlepším nástrojem, jak zjistit názory občanů na fungování vlády. A naše vysvědčení rozhodně není na samé jedničky. Nemůžeme se v žádném případě schovávat za to, že nám to celé kazí ruská propaganda. Na takové lhaní do vlastní kapsy není teď čas. Přílišná byrokracie, administrativní manévry, přeregulovanost, nedostatek flexibility a pomalost reakcí na urgentní hrozby… To všechno a jistě leccos dalšího, společně s pocitem, že „když děláme správné věci, tak je přece nemusíme donekonečna vysvětlovat“, to je nejspíš jen velmi neúplný výčet toho, s čím se musíme popasovat hlavně my sami, a to pokud možno velmi rychle.
Ale je tu i další výzva, a tou je otázka boje proti dezinformacím v prostředí, kdy chceme a musíme zachovat svobodu slova a projevu. Tyto svobody nám zaručují ústavní či jiné zákony. Ale musíme svobodu slova opravdu poskytovat i desetitisícům anonymních profilů na sociálních sítích? Nenajdeme-li způsob, jak při zachování základní svobody vyjadřování názorů zabránit těm nekonečným atakům (v některých případech podpořeným ze zahraničí), které znemožňují ve virtuálním světě obyčejnou diskusi, pak budou zastánci demokracie a evropské integrace velmi pravděpodobně dál a dál ztrácet pozice. Vlak už nám ujel, budeme schopni jej alespoň dohnat?
Vojna s Turkem?
Vrátíme-li se od obecných úvah o evropských souvislostech a dopadech voleb k nám domů, nelze začít jinak, než že výsledky by rozhodně neměly nechat v klidu strany vládní koalice, ale ani současnou opozici. Naprosto nečekaný zisk mimoparlamentních subjektů je podle mě dokladem toho, že naši občané už jsou velmi unavení z toho, jak dnes vypadá naše politická scéna, přestávají důvěřovat nejen vládě, ale také slibům opozice o tom, jak bude líp.
Není to nic úplně neobvyklého, tohle opakované hledání spasitele mimo všechny politické strany, které jsou v danou chvíli k dispozici, jsme zažili už s projekty, jako byly Věci veřejné, Strana zelených, ale koneckonců i ANO 2011 nebo TOP 09, které svoji „novost“ deklarovaly alespoň ročníkem založení v názvu, když už v nich bylo několik politiků již celkem okoukaných. Speciálním případem je ovšem Komunistická strana Čech a Moravy, která svoji více než stoletou bolševickou identitu mazaně schovala pod název „Stačilo!“, a možná právě to jí pomohlo získat hlasy zcela nových voličů.
A pak tu máme fenomén a asi faktického vítěze voleb, „motoristu“ Filipa Turka, který mohutným finišem na svých zádech odnesl do Bruselu i svoji kolegyni. O jeho programu nikdo nic neví, protože on sám se chlubí tím, že žádný nemá, ale o jeho hodnotovém zakotvení ledacos napoví sestava hostí na jeho povolební party. Zdá se, že to byl právě on, kdo mobilizoval největší část těch voličů, kteří dosavadní eurovolby ignorovali, protože si prostě nedovedli vybrat z toho, co se dosud nabízelo. Přilákat nové voliče, zejména ty mladé, je určitě chvályhodné. To, že se nám nemusí líbit jeho směřování, v tom nemůže hrát roli. „Vojnu s Turkem“ tedy prohráli podle mě všechny subjekty, které dnes sedí ve sněmovně a nedokázaly nové voliče oslovit.
Bude zajímavé sledovat, zda a také čím budou chtít přilákat populisté svoje voliče k volbám do krajů a do sněmovny. Pro nás ostatní je to ale každopádně výzva, abychom jako alternativu nabídli něco dostatečně atraktivního, aniž bychom se sami snížili k laciným slibům nereálných jednoduchých a rychlých řešení.
Poslední komentáře