Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) si myslí, že přijetí eura není pro Česko prioritou a není prý nutné stanovovat datum pro vstup do eurozóny ani v případě, že začneme plnit Maastrichtská kritéria. Proti tomu se ale ozvali i někteří členové vlády: „Česko teď má hodně starostí, ale myslím, že některé z nich by se podařilo rychleji a líp řešit přijetím eura,“ namítá ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN).

Poukazuje i na to, že Česko bude v příštím roce plnit všechny podmínky pro přijetí eura kromě vstupu do ERM II, což je mechanismus fixování měny k euru, které může daná země po minimálně dvouletém období přijmout.

„Dokázali jsme snížit schodek rozpočtu na 252 miliard, co je výrazně lepší výsledek než za vlád ANO, kdy byl až ke 400 miliardám. Jde si představit razantnější kroky, ale mohli jsme být i měkčí a ušetřit si některé dnešní reakce. Ale děláme to, co jsme v rámci politické reality schopni,“ dodává.

Přijetí eura by podle Dvořáka pomohlo českému exportu a podnikům, které se musejí vyrovnávat s kurzovými výkyvy. „Měli bychom větší likviditu a byli atraktivnější pro investice. Naše ekonomika zásadně trpí tím, že se do ní zahraniční investoři moc nehrnou. Argumenty proti euru mně připadají spíš iracionální a emotivní,“ zdůrazňuje.

Všem zemím, které v poslední době vstoupily do eurozóny, prý zavedení euro přineslo okamžité zvýšení HDP o půl procenta, a to už během prvního roku. „Argumenty jsou na stole a já nerozumím tomu, že když je všichni známe, tak proč je naším závěrem, že euro nechceme. Když nám vychází, že euro chtít můžeme a máme,“ doplňuje.

Česká cesta

Ministr financí proti euru argumentuje mimo jiné tím, že jeho podpora je v Česku mimořádně nízká. To připouští i Dvořák, podle kterého úlohou politika ale není jen reflektovat to, co říkají průzkumy veřejného mínění, naopak má prosazovat a přesvědčovat ostatní o tom, co považuje za správné.

„Dvacet evropských zemí euro má a nemá s tím žádný problém. Jen my pořád hledáme českou cestu být mimo a přitom vevnitř. Mimochodem my nemůžeme ovlivňovat rozhodování zemí eurozóny, jen sedíme u stolu a pozorujeme – přitom každé rozhodnutí se nutně promítne do české ekonomiky,“ podotýká.

Dvořák poukazuje i na to, že například Dánsko si také drží svou korunu, ale dlouhodobě je součástí ERM II a nezpůsobuje mu to žádné potíže. „Nechceme nic jiného, než abychom splnili i tuto podmínku pro případné přijetí aura, až k tomu někdy bude politická vůle,“ shrnuje.

Celý rozhovor v audio nahrávce na Interview Plus

Diskuze Martina Dvořáka, Jaroslava Bžocha a Mirka Topolánka s Danielem Takáčem v Událostech komentářích. Je V4 ještě homogení silou s jednotným hlasem v rámci Evropské unie? Nebo by bylo lepší zbavit se některého z členů? Má se V4 vyjadřovat ke globálním problémům jako je Válka v Gaze nebo na Ukrajině? Tato a další témata si přehrajte na odkazu níže:

Eva Mikulecká

Humanitární pomoc v Pásmu Gazy, smysluplnost vlastního resortu nebo třeba evropské právo veta. To jsou témata obsáhlého rozhovoru s ministrem pro evropské záležitosti Martin Dvořákem, jenž byl hostem podcastu PoliTalk, který moderuje Eva Mikulecká.

Je vám velmi často vyčítáno, že se vlastně neví, k čemu váš resort je – není to po dvou letech jeho fungování velký neúspěch?

Nemám z toho radost, ale neúspěchem bych to nenazval. Jsem ministrem zhruba půl roku, navíc můj předchůdce pan Bek to měl o něco jednodušší, protože bylo předsednictví v Radě EU. Já si myslím, že zbytečné ministerstvo v Česku by bylo třeba ministerstvo pro lov velryb. Chci tím říct, že každá vláda si prostě musí určit priority.

Vy jste k tomu řekl Deníku N, že vám osobně je jedno, jestli jste ministr nebo třeba tajemník pro EU, ale že: „Za dvacet let v diplomacii jsem pochopil, že se tam strašně hraje na hierarchii… Když u stolu sedí ministr, možná není lepší ani kvalifikovanější, má ale cedulku ministr a tím pádem je jeho váha úplně jinde.“ Takže je ten resort celý o té cedulce?

Není celé o té cedulce. Ale samozřejmě že jsem si v té diplomacii odsloužil i periody, kdy jsem byl jenom jakýsi nižší úředník. A ono se na to opravdu hraje. A už jenom právě proto, že ta která vláda má nebo nemá ministra pro evropské záležitosti.

Jak je to tedy v Evropě běžné?

Je to tak půl na půl, asi čtrnáct zemí má teď ministra speciálně jenom na EU.

S kým tedy v Bruselu nebo Štrasburku jednáte?

Běžná součást každé cesty je zasedání tzv. Rady pro obecné záležitosti, kde jsou zástupci právě 14 ministrů a 14 státních tajemníků jednotlivých zemí a probírají se ty věci, které se nevejdou nějak nebo nepatří pod žádný resort. Já rád říkám, že jsem ministr pro budoucnost, protože teď jako jedno z největších témat je budoucnost Evropy, tedy myšleno rozšiřování.

Rozvojovou pomoc Palestině musí EU dát, až když bude jistota, že neskončí v rukou Hamásu

EU hned po 7. říjnu silně podpořila Izrael i jeho právo na obranu proti teroristickému Hamásu. V čem byl ale poměrně dost velký zmatek, byla finanční pomoc Palestině. Evropský komisař pro rozšíření nejprve řekl, že se stopne veškerá pomoc Evropy, hned druhý den ale šéf unijní diplomacie revidoval to prohlášení a Evropská komise nakonec pomoc Palestině třikrát navýšila. Jak se na to díváte?

Ona ale žádná rozvojová pomoc v tu chvíli ani nebyla. Ta humanitární byla, je a bude, protože zkrátka máme pocit, že tam nemáme lidi nechat umírat hladem a žízní. A můžeme se potom ptát, proč se o sebe nepostarají sami. Ale to je jiná věc. Bereme to prostě jako humanitární katastrofu v oblasti, kde probíhá válka. Tak jako civilizovaný svět pomáhá všude jinde, tak má pomáhá i v Gaze.

Názor se nakonec sjednotil i na to, že rozvojovou pomoc, u které je velmi silné podezření, že velká část, ne-li celá, skončila v rukách Hamásu, pozastavíme a přezkoumáme, jestli mířila tam, kam měla. Nedělám si velké iluze o výsledku. Měli bychom se ho dozvědět v těchto dnech.

Ministr zahraničí Jan Lipavský prohlásil, že by se měla finanční pomoc úplně zastavit a že Česko na tom trvá. Co to znamená? Jak to vypadá v praxi, když v EU na něčem trváme?

Jednání v EU probíhá v několika různých úrovních. Rada pro obecné záležitosti, kam jezdím, je jednou z těch vyšších úrovní a nikdo z ministrů tam nejede s tím, že si tam řekne, co chce. Tam probíhá poměrně dlouhá a složitá interakce mezi různými hráči, kteří formulují tzv. mandát, který potom ten zástupce na svém fóru prezentuje a obhajuje. Argumentačně dostaneme takovou tlustou složku, kde máme jednak napsánu základní pozici a pak tam jsou podklady. Takže my na tom samozřejmě trváme.

A tohle už jste obhajoval tento názor v EU?

Rada bude příští týden. (rozhovor vznikal ve čtvrtek 9. 11., pozn. red.)

A budete to obhajovat?

Bude tam určitě tahle věc na stole a oficiální mandát se teď právě sepisuje.

A v něm tedy trváme na tom, aby se stopla veškerá rozvojová pomoc Palestině?

Tak nejsem si stoprocentně jist, že to tam takto explicitně bude, protože samozřejmě celá debata o Palestině a Izraeli se odehrává v kontextu mnoha dalších otázek, kterými se EU zabývá. Takže já se snažím spíš, aby naše postoje byly trošku diplomatičtější.

Takže jaký názor by tam měl tedy zaznít?

Revidujeme a počkejme, jaký bude výsledek té revize. V tuhle chvíli nic neposílejme a dohodneme se, až budeme schopni zaručit, že ty peníze, které tam budeme posílat, budeme-li je posílat, tak že jdou skutečně na to, co je potřeba. A ne na vyzbrojování Hamásu.

Rušit právo veta v EU je politicky sebevražedné téma, mluvit o tom ale musíme

Nakolik teď Evropu vyčerpal konflikt na Ukrajině? Myslíte, že má EU ještě hodně možností, jak pomoct?

Já myslím, že nemáme jinou možnost než pomáhat, dokud to půjde. Protože máme kousek od hranic kolbiště, kde se jedna velmi nedemokratická mocnost snaží rozložit soudržnost těch demokratických mocností. A pokud necháme Ukrajinu padnout, tak máme tuhle mocnost už za dveřmi a ona se nezastaví a bude pokračovat.

Daří se ale EU ta pomoc? Není příliš váhavá, příliš pomalá?

Určitě, na můj vkus je vždycky o krok až o dva kroky pozadu. Kdybychom F16, které konečně na Ukrajinu míří, byli schopni uvolnit a nasadit před dvěma lety, tak jsme možná dnes už tu válku měli vyřešenou.

Nakolik je tedy Evropa v tomhle silná, když sám říkáte, že je i v takto důležitých rozhodnutích poněkud těžkopádná?

Já jsem naopak příjemně překvapen, že po šesti stech dnech se ještě pořád Putinovi nepodařilo tu jednotu Evropy rozebrat. Je to jedna z věcí, která ho překvapila. Protože Evropa prostě drží pohromadě, i když už tam vidíme určitá chvění na některých koncích toho spektra. Ale Ukrajinci to podle toho, co vím o Ukrajině, nevzdají. Tam prostě ta válka bude pokračovat, ať se k tomu svět postaví jakkoliv.

My jsme v situaci, kdy schválenou finanční pomoc Ukrajině blokuje Maďarsko. Takže se dostáváme k otázce práva veta. Jak vidíte tento spor? Protože i v ČR se ozývají hlasy, že by mělo být raději většinové hlasování v EU, aby bylo rozhodování rychlejší.

Já to vidím téměř jako politicky sebevražedné téma. Už jsem viděl reakci na projev pana prezidenta Pavla, u kterého jsem shodou okolností byl. Takže vím, jak to zaznělo, a vím, jak je to hrubě dezinterpretováno a hlavně označováno za vlastizradu.

A když to vezmeme čistě fakticky, je na místě o tom mluvit?

Já jsem přesvědčen, že o tom mluvit musíme. Pojďme se bavit o tom, jestli taková změna přinese větší efektivitu. Protože jsme vystavováni nečekaným událostem, od covidu přes válku až po přírodní katastrofy. A tam se prostě to sedmadvacetihlavé stvoření někdy dohaduje příliš dlouho.

Pak se bavme o tom, jakým způsobem zabezpečit práva těch malých. Tam je spousta mechanismů, jak to zaručit. Buď by se upravila kvalifikovaná většina tak, aby ti malí nebyli úplně snadno přehlasovatelní. Nebo každý stát bude mít právo při některé specifické otázce říct, že je to otázka národního zájmu a chce právo veta zachovat. Nebo je tam varianta, že by to veto nemohl dát jenom jeden stát, ale třeba tři nebo čtyři.

Například u migračního paktu se mluví o tom, jestli budeme muset přijímat migranty – to je třeba označováno za národní zájem. Nechybělo by nám tady právo veta?

Já si osobně myslím, že nejvyšším národním zájmem Česka je být součástí velkého silného celku, který nás je schopen ochránit před nájezdy východních útočníků, ať už jsou z Ruska, nebo z Číny.

A jistě, že mít Evropu plnou neevropsky naladěných lidí, jak to vidíme právě v Londýně, Paříži nebo Berlíně, tak to jistě vyvolává velké obavy, jestli jsme někde něco nezanedbali. A jestli bychom si teď neměli třeba říct, že kapacita Evropy je už opravdu naplněná. Ale to se děje. Evropa, která byla dlouhodobě „Wir schaffen das“ („Zvládneme to“ – výrok bývalé německé kancléřky A. Merkelové, pozn. red.), teď začíná velmi intenzivně mluvit o tom, že musíme opevnit svoje vnější hranice.

A pak je tu ta povinná solidarita v rámci migračního paktu – tedy přebírání části migrantů nebo placení do fondu za každého nepřijatého migranta půl milionu korun.

Respektuji postoj české vlády – pro nás je rozdělování podle kvót nepřijatelné, to nikdy nepřipustíme. Ale pak zase myslím, že je fér říct, že jsme schopni pomoci jinak. Penězi, prací ve třetích zemích, odkud migrace přichází, nebo spoluprací na vnější hranici a tak dále. Já považuji za dost nešťastné, když se tváříme, že to, co se děje ve Francii nebo v Itálii, se nás vlastně vůbec netýká.

První část rozhovoru, která se týkala například čerpání peněz z evropských fondů či vztahu Čechů k Evropské unii, jsme přinesli v přepsané verzi v pondělním článku.

Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-politalk-evropska-unie-je-vzdy-o-krok-az-dva-pozadu-pomahat-ale-musime-dokud-to-jde-mini-ministr-dvorak-40451013

Eva Mikulecká, Novinky

Smysluplné využití peněz z evropských fondů, dosavadní hospodaření s prostředky z Evropské unie či český euroskepticismus. To jsou první témata rozhovoru s ministrem pro evropské záležitosti Martinem Dvořákem (STAN), který byl hostem podcastu PoliTalk.

Vy rád říkáte, že za těch devatenáct let, co je ČR součástí Evropské unie, jsme z fondů EU získali jeden bilion čistého. Kde je to podle vás vidět?

Nemám říkat Osvětimany, že ne? (narážka na bývalého vedoucího hradní kanceláře Vratislava Mynáře, který čelí obvinění ze zneužití téměř šestimilionové dotace při přestavbě penzionu v Osvětimanech – peníze letos v dubnu jeho firma vrátila, pozn. red.)

Řekněte, co chcete…

Když jsem začal tímhle nehezkým příběhem, tak si samozřejmě uvědomuji, že za těch dvacet let se řada peněz dala právě na ty penzionky a golfová hřiště. Zkrátka se toho zmocnila nějaká prapodivná chobotnice, která nemalou část peněz rozdělila kamarádům. Na druhou stranu z toho bilionu se postavila spousta strašně užitečných věcí – dálnic, železnic, zastávek.

Dokázal byste odhadnout, jaký podíl z toho jednoho bilionu získaného z EU se využil smysluplně?

To je hrozně těžké říct. Já bych nechtěl, aby to bylo půl na půl.

Kdo je za to zodpovědný? Nejvyšší kontrolní úřad? Ministerstva, která dotace poskytovala a měla je kontrolovat?

Kdo je za to zodpovědný? Já jsem byl osm let primátorem (v Hradci Králové, pozn. red.) a už začínaly ty první fondy, z PHARE a podobně. A mně najednou zazvonil telefon a říká mi: „Pane primátore, vy tady máte podaný projekt na výměnu oken v základních školách? My bychom vám to dokázali zajistit, kdyby…“ Bylo tehdy třeba za 300 milionů. Samozřejmě jsem to odmítl.

Ohlásil jste to policii?

Bylo to tvrzení proti tvrzení. Já jsem ohlásil jiný případ, kdy jsem takhle seděl proti člověku, který mi nabídnul úplatek. Samozřejmě to skončilo ve slepé uličce. Ale chtěl jsem tím popsat dilema, kterému čelili lidé, kteří prostě s těmi penězi měli nakládat. Prostě buďto se zachovám jako lump, ale budu mít okna, anebo se zachovám čestně a do školy potáhne.

Aktuálně máme z tzv. Národního plánu obnovy EU čerpat 228 miliard korun. Má jít o restart ekonomik evropských zemí po covidu a dalších krizích. Na jaké období to je?

Je to do roku 2026, což je svým způsobem docela krátká doba. Ale na druhou stranu má tohle datum jednu velkou přednost. Přesahuje volební období současné vlády.

Kdo dohlíží právě na to, aby šlo o smysluplné projekty a aby to nedopadlo tak, jak jste zmínil s těmi předchozími fondy?

No, dohlíží na to v tuhle chvíli garant, což je ministerstvo průmyslu a obchodu.

A obáváte se toho, že to nebude využito smysluplně? Nebo myslíte, že už máme mechanismy nastavené lépe?

Pokusy odklonit si malý potůček peněz toho velkého toku budou vždycky. Ale na druhou stranu věřím tomu, že pan ministr Síkela si je dobře vědom, do čeho jde a že se bude snažit to maximálním způsobem pohlídat.

Češi jsou mistři světa v euroskepticismu, špatně jim prodáváme dobrou zkušenost s EU

Pojďme k vaší prioritě zlepšit pozitivní obraz EU v Česku. Jak to chcete udělat?

Je to spíš taková nejsrozumitelnější priorita. Ale postupně zjišťuji, že je to hodně těžký úkol. Teď jsem viděl průzkum, podle kterého si čím dál víc Čechů myslí, že bychom měli být jakýmsi Švýcarskem. Já ale myslím, že bychom měli být součástí celku. Je to opravdu trošku boj s větrným mlýnem. Jednak Češi jsou mistři světa ve skepticismu a jednak se tady ten euroskepticismus dlouhodobě pěstoval.

A nekopíruje to spíše zkušenosti s Evropskou unií?

Já si myslím, že je to spíš tím, že špatně prodáváme tu dobrou zkušenost. Já prostě nemám špatnou zkušenost s Evropskou unií, naopak. Musí se o tom mluvit. Příští rok budeme připomínat dvacáté výročí vstupu. Chystáme celou sérii akcí, které by to měly připomínat. Je tam ale i komplikace, protože budou zrovna evropské volby, takže jakákoli příliš intenzivní propagace nebo prezentace by mohla být vnímána jako předvolební agitace.

Co bude tedy za dva roky hlavním výsledkem vaší práce? Pokud tedy vydržíte v této funkci až do konce mandátu vlády.

Byl bych rád, kdyby se trošku ta čísla skepse vůči EU snížila a čísla spokojenosti s fungováním EU se zvedla. A pak bych samozřejmě chtěl, aby i skrze mojí práci bylo Česko v Evropě vnímáno jako relevantní, seriózní partner.

Zdroj: https://www.novinky.cz/clanek/podcasty-politalk-nemale-casti-penez-z-eu-se-zmocnila-prapodivna-chobotnice-treba-na-penzionky-typu-osvetimany-rika-ministr-dvorak-40451033

Ministr Martin Dvořák v neformálním interview na nové televizi A11. Podívejte se na velmi civilně a neformálně vedený rozhovor Martina Dvořáka s redaktory televize A11. Uslyšíte osobní názory pana ministra, které byste jinde asi neslyšeli. O Evropě, Evropské unii, jejich historických kosekvencí, brexitu, politice jako takové a roli PR v ní a mnoho dalšího. Vřele doporučeno ;-).

Odkaz na video: https://tv.a11.cz/video/mezi-nami-martin-dvorak-politik-diplomat-ekonom-publicista/

Měsíc po bezprecedentním napadení Izraele Hamásem a bojích v pásmu Gazy byl Martin Dvořák spolu s dalšími odborníky v problematice blízkého východu hostem v Událostech komentářích na ČT 24. Souvislosti, možný další vývoj v regionu, to jsou témata tohoto interview.

Odkaz na video: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/223411000371107/

Evropská unie by v následujících letech mohla přivítat nové členy. „Nemůžeme si dovolit otevřít dveře někomu, kdo na to není připravený, to by byla cesta do pekel,“ myslí si ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Pro Českou republiku bude rozšiřování mimo jiné znamenat, že se z čistého příjemce unijních fondů stane plátcem. O tom, jak to domácímu publiku vysvětlit, mluví Dvořák v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Blíží se termín, kdy vydá Evropská komise posudek na plnění sedmi podmínek, které stanovila jako kritéria pro ukrajinské přičlenění do EU. Unijní lídři by o tom měli hlasovat na prosincovém summitu. Myslíte si, že Ukrajina v těch reformách obstála, nebo dodržela aspoň to nezbytné minimum?
Obávám se, že nemám dostatek informací k tomu, abych mohl říct, jestli Ukrajinci obstáli, nebo neobstáli a jestli obstáli ve všech těch sedmi kapitolách. To se ale brzy dozvíme. Co já vidím na úsilí Ukrajinců, je, že si jsou evidentně vědomi toho, že i zahájení přístupových rozhovorů znamená splnit si nějaké domácí úkoly. Snaží se je plnit, jak nejlépe to dovedou, ačkoliv jsou současně ve válečném stavu. V tuhle chvíli jsou z mého pohledu na správné cestě.

A jaký je váš tip?
Slyšel jsem názory obou stran. Někdo říká: určitě ano, určitě to dopadne. Jiný zase: nepočítejte s tím, nestane se to. Ať řeknu cokoliv, bude to jenom velmi subjektivní pocit, já bych si raději počkal. Za sebe musím říct, že bych to Ukrajině samozřejmě nesmírně přál. Zároveň předpokládám, že si všichni v Unii uvědomují, že zahájení přístupových rozhovorů je ještě hodně daleko od skutečného členství. Což vidíme třeba na Turecku, kde už to trvá dvacet let.

Natěšení Ukrajinci

Převládne politická vůle nebo symbolická rovina nad tím, že se stanovilo oněch sedm podmínek, které by přístupovým rozhovorům měly předcházet?
Považoval bych to za ne úplně šťastné, rozumné a moudré. Myslím si, že přes veškerou náklonnost a pochopení situace na Ukrajině a přes veškerou snahu jim maximálně pomoci bychom se neměli zříkat principů, na kterých Evropská unie jako celek stojí. Počínaje hodnotovými pilíři přes zachovávání právního státu, deoligarchizaci a tyhle všechny věci, které má Ukrajina před sebou a bude se s nimi prát. A pokud by je neměla dostatečně splněné, tak by měla být srozuměná s tím, že do té doby nemůže být plnohodnotným členem.

Přijala by to Ukrajina?
Co si budeme povídat, neměla by jinou možnost než to přijmout. Pochybuji, že by řekli: tak když jste na nás takoví, my se vrátíme do ruské náruče. To se asi nestane. Ukrajinští vrcholní představitelé umí svoje názory a případnou nespokojenost formulovat velmi razantně a bez obalu, to víme. Ale nepředbíhal bych. To, že jsou Ukrajinci natěšení, je evidentní. Že by jim to velmi pomohlo v jakési psychologické síle odolávat náporu, kterému čelí, to je všechno pravda. Ale jak říkám, nepovažoval bych při veškeré lásce a náklonnosti k ukrajinským kamarádům a přátelům v zemi, která je obětí agresora, za příliš šťastné, abychom kvůli tomu upustili od základních hodnot.

Další unijní aspiranti

Kandidátských zemí, které čekají na posouzení, je více – celkem deset. Jedná se o státy ve východní Evropě nebo na Balkáně. S tímto regionem máte osobní zkušenost, protože jste tam léta působil jako diplomat.
Já jsem dokonce čestný občan jedné kosovské obce.

Dokonce. Právě z tohoto pohledu by mě zajímalo, jak se díváte na postup těch dalších zemí, na které není pozornost tolik upřená. Otevírají se jim unijní dveře stejně jako Ukrajině?
Jedna věc se diskutuje v souvislosti s připojováním zemí západního Balkánu, a to je právě to, jestli by bylo lepší brát je jako jeden balíček, který by se pak komplexně zasunul do evropské struktury, anebo jestli by bylo lepší diferencovat a vybírat „dobré žáky“, kteří by už vstupovali a šli by příkladem ostatním. Proti tomu stojí argument, že se nám může velmi snadno stát, že některá země vstoupí a od té chvíle bude dělat všechno pro to, aby ostatní už dovnitř nemohly.

KANDIDÁTSKÉ ZEMĚ DO EU

• Kromě Ukrajiny loni získalo status kandidátské země i Moldavsko a podmíněně také Gruzie. Dál vyčkává šest západobalkánských států: Albánie, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Severní Makedonie a Srbsko.
• Neznamená to, že vstoupí do EU ve stejný moment. Jednotlivé státy jsou v různé fázi příprav a ne všechny politické reprezentace regionu považují členství v EU za svoji prioritu.
• Speciální případ je ještě Turecko, které o přičlenění k evropskému společenství požádalo už v roce 1987.

Ano, těch vzájemných křivd je tam více.
V tuhle chvíli máme zhoršující se problém Kosovo – Srbsko, kde na severní části Kosova dochází k dalším a dalším provokacím až střetům, což určitě ničemu nepřispívá. Musíme si uvědomit, že v sedmadvacítce je, pokud vím, pět zemí, které Kosovo stále ještě neuznávají. A jednou z podmínek pro Kosovo i Srbsko by určitě muselo být, že si ten problém vyřeší a že dialog dovedou k nějakému modu vivendi, který bude umožňovat oběma zemím fungovat.

Další věc je samozřejmě to, že ty země jsou v rozdílné fázi postupu a v rozdílné fázi blízkosti k unijním standardům. Občas vzpomínám na výrok, který byl vyřčený trošku v nadsázce, ale přece jenom byl celkem vážně myšlený. Pronesl ho albánský premiér Rama: Řekněte mi, která země nás má napadnout, abychom měli blíž k Evropské unii, jako to má teď Ukrajina.

Takže je tam ten rozdílný přístup cítit.
Ano, i když se o tom nemluví moc nahlas… Na Balkáně to bohužel vnímají tak, že mají pocit, že se Ukrajina dostává do privilegovanějšího postavení tím, že je teď terčem útoku.

Jsou to všechno strašně citlivé věci. Shrnul bych to tak, že Evropa si podle mě nemůže dovolit nechat Balkán napospas někomu jinému. Protože se na Balkáně pohybuji, tak cítím narůstající frustraci Balkánců, kteří ztrácejí víru a naději, že to s nimi Evropa skutečně myslí vážně a že je ve svém domě chce. My je o tom musíme věrohodně ubezpečit.

Balkánská integrace

I s ohledem na vaše kontakty, snažíte se třeba víc angažovat v debatě na unijní úrovni? Ve smyslu předávání znalostí o regionu. Zkrátka uplatňovat to, že kraj znáte, a zároveň využít toho, že jste ministrem členské země, čili máte určité možnosti ovlivnit i tu debatu uvnitř EU.
Já to na sebe na začátku každé debaty vždycky znovu prásknu, že mám to čestné občanství a že nejsem úplně objektivní pozorovatel, protože mám k tomu regionu velmi specifický vztah, a tedy vždycky budu asi trošku víc na straně Balkánců, než je běžným zvykem. Nebojím se tolik balkánské integrace a samozřejmě se snažím kolegům v Unii ten svůj relativně pozitivní a vstřícný postoj nějakým způsobem předkládat – asi ne úplně vnutit, to se mi asi nepodaří. Ale určitě jsem v těch debatách vždycky jedním z těch, kteří jsou více otevření.

Domnělé ‚omezení suverenity‘

Kromě debat zda, kdo a kdy do EU přistoupí se také poměrně čile debatuje, co by se muselo změnit z pohledu vnitřních mechanismů Unie, a to zejména s ohledem na právo veta v otázkách společné bezpečnostní a zahraniční politiky. Jak se k tomu stavíte?
Asi jste zaznamenala velice bouřlivou a podle mě úplně neadekvátní reakci na vystoupení pana prezidenta Petra Pavla v Bruggách, kde řekl jenom to, že bychom měli být připraveni zahájit debatu o téhle věci. A na tom není nic zločinného, vlastizrádného či nepřijatelného.

Ono to bylo hlavně vytrženo z kontextu…
Ano, přesně. Mnozí politici v Evropě jdou mnohem dál, mnozí už mluví naprosto otevřeně o tom, že pokud se prostě nedokážeme v nějakém způsobu rozhodování trošinku posunout směrem k efektivnějšímu a rychlejšímu způsobu, tak rozšíření nebude možné. Já dokonce tvrdím, že ty dvě věci nejsou úplně svázané. Myslím, že Evropa by po minimálně dvaceti letech měla mít možná už sama od sebe ambici trošku reformovat svoje vnitřní procesy, protože jsme se někam posunuli. A zrovna způsob rozhodování je jedním z těch bodů, o kterém se hodně diskutuje. Teď se dostáváme k té naprosto citlivé, až historické záležitosti, jestli vzdání se práva veta je vzdání se národních zájmů, nebo dokonce vlastizrada či opuštění národní suverenity.

A je?
Podle mě není. Onehdy jsem o tom vedl debatu s paní Judit Vargaovou, když jsem byl poprvé na setkání ministrů a když jsem ještě nevěděl, že to je maďarská ministryně. Seděli jsme u stolu a paní Vargaová tam vedla plamennou debatu o tom, že právo veta je jediná možná ochrana národních zájmů a národních svrchovaností. A já jsem jí říkal, víte, ale já jsem zrovna ze země, která teď nemůže realizovat svoje národní zájmy, protože jiná země svým právem veta moje národní zájmy blokuje. Myslím, že to takhle nemá být.

Jaká byla její reakce?
Vyměnili jsme si vizitky a pak už všem bylo jasné, o co jde. Smála se a já taky. Jenom tím chci říct, že to je samozřejmě jeden z možných úhlů pohledu a není to vyjasněné. Ani u nás doma v Česku, možná dokonce ani uvnitř jednotlivých stran a tím méně je to pak samozřejmě ujasněné i na tom sedmadvacítkovém fóru.

Nemůžu neslyšet argument, který považuji za naprosto relevantní – jednomyslně přijaté usnesení má zásadně větší váhu a je téměř neprůstřelné, protože nevytváří skupinu poražených.

Ale právo veta se přece uplatňuje jenom na určité politiky. Jak je možné, že to někde jde, ale u zahraniční politiky je to takový problém?
Už teď se samozřejmě většina procesů rozhoduje většinově. Jeden z argumentů, který je na straně toho, že se ta debata má vést, je množství hlasování, ve kterých bylo Česko přehlasováno většinovým způsobem – jsou to asi tři nebo čtyři procenta. Množství hlasování, ve kterých Česko použilo právo veta, to je asi jeden případ za těch dvacet let a bylo to v bezpečnostní politice. Zrovna veto v oblasti bezpečnostní politiky, vzhledem k tomu, jak se vyvíjí situace ve světě, válka na Ukrajině, teď do toho ještě Izrael a tak dále, si myslím, že tam by to zrovna smysl dávalo. Ale protože si uvědomuji citlivost a tu možnou reakci, tak vůbec nemám problém s tím debatovat o možných způsobech blokačního minima. Mluví se o tzv. safeguards, jak to udělat, aby žádný stát neměl nikdy pocit, že mu bylo ublíženo. Dávalo by mi to smysl ve chvíli, kdy by třeba na blokování nestačil jeden, ale byly by to státy dva nebo by to mělo zastupovat nějaké procento obyvatel. Řeší se i mechanismus, že by za specifických podmínek jeden stát mohl prohlásit určitou otázku za předmět svého národního zájmu, o kterém by se muselo dosáhnout konsenzu. Těch metod nebo způsobů, o kterých se má podle mého názoru diskutovat, je několik, ale je tam zásadní psychologická nebo možná politická zábrana, že právo veta se bere jako jakýsi svatý grál, na který se nesmí sáhnout.

‚Unijní kasička‘

Když se zase vrátím zpátky k možnému rozšiřování, to by mimo jiné znamenalo i přerozdělování fondů. Debata o Evropské unii se v Česku často vede kolem toho, kolik peněz díky členství v EU země získává. Ale ve chvíli, kdy by se přidaly země z východní Evropy a Balkánu, tak by to znamenalo, že se Česko z čistého příjemce unijních fondů stane plátcem. Pravděpodobně se to nestane během vašeho ministrování, ale zajímá mě, jestli k tomu za resort připravujete strategickou komunikaci? Jste připraven to vysvětlovat?
Já na to připraven jsem. Začněme tím, že Evropa není kasička. Evropská unie není instituce, která vznikla proto, aby se přelévaly peníze z jednoho konce Evropy na druhý. Je to společenství rovnoprávných plnohodnotných členů, kteří svoje partnerství budují na sdílených hodnotách, což je demokracie, svoboda, úcta právům jednotlivce, právní stát, volný pohyb, ekonomika a tak dále. Není to primárně o tom, že jedna půlka Evropy bude té druhé posílat peníze. Za téměř dvacet let členství Česko získalo v čistém saldu více než jeden bilion korun. Považoval bych za slušné, abychom po těch dvaceti letech začali tenhle „dluh“ Unii splácet. Cílem Evropské unie je homogenizovat jednotlivé regiony, abychom neměli chudé a bohaté části. Jestliže by se Česko stalo už dneska regionem, který nepotřebuje pomoc, ale naopak je schopno někomu pomáhat, já bych na to byl jako Čech hrdý. Ale chápu, že pokud se tady dvacet let budovalo povědomí o tom, že sice v Bruselu jsou to samí zločinci, kteří nám vnucují svoji vládu, ale zase nám dobře platí – tak to bude těžké. Takhle to říká na svých setkáních Viktor Orbán. To mně přijde velice nekorektní a vlastně úplné nepochopení toho, o čem Evropská unie je a má být.

Nicméně není to zrovna ojedinělý přístup…
Bohužel je to poměrně rozšířený názor. Takže s tím je potřeba bojovat a nějakým způsobem na tom pracovat. Debaty o tom, jestli pro nás členství v Evropské unii má smysl, nemohou a nesmí být založeny na tom, jestli se nám to ekonomicky v tuhle chvíli vyplácí ve smyslu toho čistého salda. Ale naštěstí už máme jeden precedent na brexitu. Britové si uvědomují čím dál víc, jak se jim uzavřely možnosti obchodování, volného pohybu a co všechno je to stojí a jak málo za to získali. Dneska už je víc než šedesát procent Britů přesvědčených o tom, že byla chyba EU opouštět.

Generace eurooptimistů?

Brexit je kapitola sama pro sebe. Jak tedy budete o EU komunikovat, i s výhledem dvacetiletého výročí českého členství, které jste zmínil?
Znovu říkám a budu to opakovat pořád, členství v EU pro nás není kasička, není to zdroj příjmů, ale je to příležitost k sounáležitosti s velkým celkem. Má své nesporné ekonomické přínosy, protože nám to prostě umožňuje obchod a naše země je závislá na exportu. Má to svoje politické přínosy, které by byly výrazně silnější, kdybychom měli efektivnější způsob rozhodování, pak by se EU mohla stát velmocí v kontextu Spojených států, Indie, Číny. V tuhle chvíli jí úplně nejsme, protože politicky jsme pořád těch 27 individualit.

Jak toho docílit? Vy se označujete za největšího vládního eurofederalistu, někdy dokonce za eurohujera. Jak se pokusíte přispět k tomu, aby takových bylo v Česku víc a aby ta debata nebyla pouze o financích, které Česko získává, ale i o hodnotách?
Myslím si, že eurooptimistů pomalinku přibývá i bez mého vlivu. Dospívá generace, která už se narodila do svobody, která prošla programem Erasmus a která zjišťuje, jak to funguje v mnoha jiných místech Evropy a přestává být zahleděná do toho pupku světa tady někde mezi Krkonošemi a Břeclaví. A to je podle mého názoru to, co může zafungovat – ta vlastní zkušenost. Moje generace nebo ještě starší lidé vyrostli v nějakém prostředí, v tom destilovaném sobectví a potřebě starat se sobecky jen sami o sebe. To jsou všechno premisy, které nějakým způsobem ovlivňují způsob nazírání na základní hodnoty. My se bohužel občas s těmi hodnotami tak úplně neumíme poprat. Étos, který sem v devadesátých letech přinesl Václav Havel, se postupně rozmazává, rozpíjí a občas se možná i trošku vracíme k nějakým stereotypům ve smyslu „sami máme málo“. Ale jak říkám, mám pocit, že se tohle pomalu vytrácí a přichází věcná debata. A já k ní velice rád přispívám.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/eu-reforma-rozsirovani-pravo-veta-cesko-vlada-ministr-martin-dvorak_2310270620_aur

O česko-izraelských vztazích diskutoval ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák s bývalým ministrem zahraničí Tomášem Petříčkem před kamerami pořadu Události-komentáře na ČT 24.

Evropská unie pošle na pomoc Palestincům v Gaze trojnásobek dosavadní humanitární pomoci. Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (66, STAN) ale pro Blesk přiznal, že sedmadvacítka není zcela schopná ohlídat, aby peníze neskončily i v rukou Hamásu. Promítne se dle něj válka i do evropských voleb? A jak reaguje na útoky expremiéra Andreje Babiše (69, ANO), že je „parazitem“ a  „zbytečným ministrem“?

EU po útocích v Izraeli nejprve mluvila o zastavení humanitární pomoci do Pásma Gazy s tím, že je potřeba ji přezkoumat. Pak ale šéfka Komise von der Leyenová řekla, že se naopak ztrojnásobí. Jak toto hodnotíte?

„Komentáře úplně bezprostředně po útoku byly skutečně trošku zmatečné. Chvilku trvalo, než si všichni ujasnili, co to je humanitární pomoc a co je rozvojová pomoc, kdo jí poskytuje, jaká je současná situace apod. Jestli napřed komisař Olivér Várhelyi (evropský komisař pro sousedství a rozšíření – pozn. red.) prohlásí, že EU veškerou pomoc ukončí, a Janez Lenarčič (eurokomisař pro humanitární pomoc a řešení krizí) pak že ji budeme revidovat, tak to není úplně šťastná komunikace. V praxi ale mají pravdu oba, protože tam aktuálně žádné peníze neposíláme.

A když předsedkyně Evropské komise von der Leyenová oznámila to navýšení?

„Když paní předsedkyně řekla, že ztrojnásobí objem humanitární pomoci, tak to vzhledem k zděšení, které v tu chvíli vládlo kolem dění v Izraeli, vyvolalo, dle mého názoru, ne úplně po právu negativní reakce, že teroristům ještě budeme sypat peníze. Je potřeba si uvědomit, že v Gaze nežije jenom Hamás, ale taky palestinské civilní obyvatelstvo, kterému se určitě humanitární situace zásadním způsobem zhorší. Ta vyjádření znějící z EU ale nebyla šťastně načasovaná.“

Dokáže EU zajistit, že se pomoc skutečně dostane k lidem, kteří ji potřebují?

„To je druhá otázka, jestli jsme schopni si dohlídat, aby to skutečně neskončilo v kapsách Hamásu. Dosavadní zkušenost bohužel ukazuje, že v tom úplně dobří nejsme. Příběhů, kdy se ta pomoc zneužila, je příliš mnoho. Je to velké varování. Revize teď probíhá a její výsledky by měly být co nejdříve známy. Ale jestli jsme schopni utěsnit všechny skuliny, kterými se k ní Hamás dostane, to si upřímně nejsem úplně jist. Na druhou stranu by to nemělo být důvodem, abychom rezignovali na humanitární pomoc, která je dokladem naší lidskosti.“

Od začátku války jsme viděli mnoho propalestinských demonstrací. Kde je hranice mezi svobodou slova a podporou terorismu?

„U demonstrací je to jednoduché. Ve chvíli, kdy to přejde v násilné činy, tak je povinnost zakročit. Ve chvíli, kdy se tam objeví první náznak toho, že demonstrace není až tak pro mír, ale například zplynování Židů, tak je potřeba zakročit. Ale to už většinou lze poznat předem. Ovšem měli bychom být připraveni zakročit právě proto, aby bylo jasné, že jsou meze, které se překročit nesmí. I ty nejpokojnější demonstrace pod palestinskými vlajkami dnes ukazují, že v Evropě to nemáme úplně jednoznačně vyřešeno. Náhled na dění na Blízkém východě je uvnitř Evropy velice rozdílný. Na Blízkém východě jsem strávil hodně času, takže vím, že ta arabská či muslimská kultura má zásadně jiný přístup k mučedníkům.“

Je Česko v Evropě ojedinělé svojí podporou Izraele?

„Není ojedinělá, ale co do míry intenzity podpory Izraeli jsme na přední příčce. V Evropě probíhala docela zásadní debata o tom, jestli, když Evropa vyjádří podporu Izraeli a jeho právu na reakci, tak jestli to bude „právo na reakci“, anebo „právo na úměrnou reakci“. Je otázka, jestli bychom jednoznačnou podporou nevystavili jakési povolení na všechno, co se v budoucnu může stát. Jestli už na začátku dáme nějaký limit – bránit se můžete, ale jenom odsaď posaď. Naštěstí se došlo ke shodě a jednotnému postupu – odsuzujeme teroristický útok, uznáváme právo Izraele na reakci a jsme připraveni poskytovat humanitární pomoc. Ale musíme ji kontrolovat, aby neskončila v nesprávných rukách. Takže dnes ten hlas je, doufám, jednotný a srozumitelný.“

Nedávno proběhly volby v Polsku a na Slovensku. Znamenají nějakou změnu v EU?

„Jako člen vlády se necítím úplně komfortně hodnocením vnitropolitické situace v jiné zemi, nemělo by se to dělat. Teď jsme v sousedství měli dvoje volby, každé dopadly trošku jinak, než se čekalo, a jinak, než si někdo přál. Ale úžasné na tom bylo, že jsme do poslední chvíle nevěděli, jak dopadnou. To znamená, že v těch zemích stále fungují demokratické mechanismy. Zatím vždy proběhlo pokojné předání moci. Takže to jsou velmi pozitivní signály. Evropa je přece jaksi založená na tom, že jsme jednotní v různosti. Zároveň bychom neměli podléhat panice podle toho, co jednotliví hráči vykřikují a prezentují před volbami. Zatím se vždycky ukázalo, že ten vítěz, ačkoliv byl jakkoliv problematizován, se po volbách výrazně zkultivuje. Všichni jsou si dobře vědomi, že členství v EU je velký přínos.“

Má Visegrádská čtyřka na nejvyšší politické úrovni ještě smysl? Váš předchůdce Mikuláš Bek si to nemyslel.

„Vždycky jsem k tomu společenství byl kritický. Ten původní záměr pomoct čtyřem zemím do EU a do NATO byl splněn a teoreticky se mohla V4 rozpadnout. V určité fázi to uskupení ale fungovalo velmi dobře. Hlavy států si před společným jednáním ujasnily noty a pak vystupovaly společně. Jenže potom se to začalo posouvat. Jedna země, a nebudu ji jmenovat, začala vydávat svoje zájmy a cíle za zájmy a cíle V4. Zbývající země neměly pak asi dost odvahy nebo snad potřebu se proti tomu vymezit. Což neznamená, že bychom měli přerušit všechny vazby, ale měli bychom si být vědomi, že V4 není homogenní celek se společným cílem. Naopak už jsme byli svědky nedávné minulosti, kdy její členové šli proti sobě.“

Nelegální migrace se stává nezvladatelnou. Německo a Rakousko dokonce zavedly kontroly na hranicích s Českem. Je řešením migrační pakt?

„Je potřeba efektivněji chránit vnější hranici, je potřeba urychlit návratový proces. Je potřeba urychlit azylový proces, aby v táborech nezůstávali lidi příliš dlouho, a ta procedura se co nejvíc zrychlila. Tohle jsou všechno principy, které v migračním paktu jsou. Odpůrci u nás o tom nechtějí hovořit, protože chtějí tvrdit, že jsme otevřeli migrantům dveře. Neotevřeli – žádné povinné kvóty být nemusí a nebudou. Dohoda je výsledkem vyjednávání mezi 27 zeměmi a jistě by si každá mohla představit nějaký odstavec či paragraf jinak. Zaplaťpánbůh je to společně přijatý dokument. Přestože třeba i já bych si ho uměl napsat nějak jinak, tak jsem rád, že se podařilo aspoň tohle.“

Vy jste dříve zmiňoval, že jeho projednávání v Evropském parlamentu může být obtížně. Bude to teď, vzhledem k narůstajícímu strachu z terorismu, ještě komplikovanější?

„Určitě to bude komplikovanější i touhle novou situací. Naopak to bude ale jednodušší o to, že Slovensko a Polsko už má po volbách, takže nebudou tak razantně ukazovat navenek ochranu „národních zájmů“. Ale ta možnost uprchlické vlny se nepochybně v tuhle chvíli zvýší – někam se ti Palestinci posunou, vzhledem k tomu, že bratři Arabové je nechtějí. Migrace ale je součástí lidské kultury. Měli bychom být schopni pomáhat lidem, kteří jsou v nouzi. Kolik Čechů a Slováků odešlo do Ameriky? Kolik uteklo do západní Evropy? Na druhou stranu stejně tak jsme si schopni uvědomit, že když si vybudujete krásný dům s čistým parkem, s trávníkem, s bazénem, tak úplně nechcete, aby se vám tam nastěhoval někdo, kdo v tom domě nebude schopen žít. Čili tyhle principy se střetávají. Přes veškerý svůj liberalismus tu obavu chápu a vnímám ji jako naprosto reálnou. Kapacita Evropy prostě není neomezená.”

Myslíte, že se strach z migrace promítne do evropských voleb?

„Obávám se, že promítne. Kdyby migrace byla jedním z velkých témat, jakože bude, a byla to debata na úrovni – např. pojďme hledat řešení: jak přijímat, kolik lidí, jaké budou náklady a jak budeme vytřiďovat ty, kteří prostě adaptace schopní nejsou – tak je to úplně v pořádku. Ale ve chvíli, kdy se z toho stane hon na čarodějnice a bude se vykřikovat o hordách muslimů, kteří nám chtějí znásilňovat manželky a babičky, tak je to špatně. To je útok na ty jednodušší lidské instinkty –  bojíme se toho, co neznáme. Ideální politická cesta je vytvořit obraz nepřítele, který neexistuje, postavit se do čela boje proti němu, a pak ho slavně porazit. Nepochybně u nás i v mnoha dalších zemích jsou síly, které to přesně takhle budou hrát, a dokonce už to teďka hlásí.“

„Ještě si dovolím jednu osobní věc. To, že je tady jakási obava z neevropských migrantů, na to už jsem si nějak tak zvykl. Nejsem z toho šťastný. Po zahájení války v Izraeli mě ale zaskočilo, že se mi najednou na sítích objevilo už nejenom to »babišovské« ty „parazite“, ale ty „židovský parazite“. To je fakt velká změna. Najednou se v naší společnosti objevuje něco, co tu historicky nikdy nebylo, anebo jenom ve velmi stopových prvcích. A jsem docela zvědavý, jestli i tuhle linku nezačne někdo hrát. Pokud by se ještě objevil tenhle prvek, tak mě to skutečně jenom zase utvrzuje v obavách, že vyburcovat etnickou nesnášenlivost je strašně jednoduché. Stačí dvě slova.“

Předseda ANO Andrej Babiš Vás označil za parazita a zbytečného ministra. Rozhořčilo vás to?

„Moje babička říkávala, že hádka s pavlačovou drbnou se nedá vyhrát. Někdo jiný říká – když se pustíš do hádky s blbcem, za chvilku se hádají blbci dva. Do toho bych se nerad dostal. Mně přišlo naprosto nedůstojné, co pan poslanec Babiš předvedl. Úplně přesně nevím, čím ho vlastně tak strašně štvu, ale bere si mě do úst poměrně často. Bohužel opakuje spoustu lživých informací, nevím, kam na ně chodí, ale mám obavu, že čím víc bych se pokoušel se s ním přít, tím víc přiliju do jeho mlýnku. On je přesně ten typ, který vám stokrát zopakuje lež, až sám uvěří, že je to pravda. Ale nechci se v tom znovu a znovu matlat. Pojďme se radši spíš bavit o tom, jestli jsem, nebo nejsem zbytečný.“

Proč tedy nejste zbytečný?

„Více než polovička zemí EU má ministra pro evropské záležitosti. Každá vláda si už rezorty definuje svoje priority. Já jsem se o tom bavil docela dlouho s panem premiérem a ujistil mě v tom, že předsednictví sice bylo jedním z těch důvodů, proč se o rezortu začalo mluvit, ale on sám je velice spokojený s tím, že ho má i poté. Hodně lidí se ptá, na co máme ministerstvo pro evropské záležitosti, když máme ministerstvo zahraničí? Evropská agenda je tak specifická, tak něco jiného, že potřebuje i vlastního ministra. Také je vzkazem do Bruselu, že vláda si uvědomuje význam EU.“

V čem tedy spočívá práce ministra pro evropské záležitosti?

„Je zástupcem Česka na Radě pro obecné záležitosti, kam spadají agendy, které nejsou jen rezortní. Když se bavíme o financích, tak do Bruselu jede pan ministr Stanjura, o obraně pak jede paní ministryně Černochová. Ministr pro evropské záležitosti tam řeší agendu, co nemá na starost nikdo jiný – třeba rozšíření a budoucnost EU a jak se na to připravit. Měl bych také mít co možná nejdetailnější přehled o tom, co se každý den v té evropské struktuře děje a případně ty vznikající konflikty avizovat dopředu, pokoušet se je eliminovat.“

„U nás také ministr předsedá výboru pro evropské záležitosti, kde se každý týden setkají všechny rezorty a instituce, které komunikují s evropskými strukturami, a navzájem se informují o tom, co se za ten týden zrovna událo. Samozřejmě tam probíhá spousta agend, které nejsou úplně pro všechny přítomné srozumitelné.“

„Pak se třeba najednou objeví téma, které je kontroverzní. Uvedu příklad, který naštěstí není reálný, ale aby se to dalo lépe pochopit.“

„Směrnice o tabáku bude jinak vnímaná ministerstvem zemědělství a jinak vnímaná ministerstvem zdravotnictví. Dojde třeba k nějakému střetu a není možno ho na úrovni těch úředníků vyřešit, protože nikdo nechce ustoupit. To na řadu přicházím já – a říkám: „dobře, přátelé, takhle se to nedá dělat. Přenášíme to o patro výš.“ A to je vládní výbor pro EU, kam si znesváření přinesou svoje argumenty a já bych to měl svým způsobem moderovat.“

Předseda STAN Vít Rakušan označil výstupy pana Babiše ve Sněmovně za „hulvátské, až nervově nemocné“. Souhlasíte?

„Nechci být zbytečně útočný a prohlubovat ty příkopy. Jestliže se ale někdo chová na veřejnosti tak, jak se choval pan Babiš v tom hysterickém záchvatu, tak to znamená, že ztrácí kontrolu. Někdo spekuluje o tom, že si na těch hysterických výlevech testuje, kam až může zajít v kampani. Já si to nemyslím, protože den po téhle hysterické scénce se vrátil do pléna a byl jak »mílius«. Nevím, jestli byl premedikován nebo jestli dostal v PR nějaké školení, že takhle to asi fungovat nebude.“

Rovněž označil vládu za novou totalitou, jak na to jako člen kabinetu reagujete?

„Přijde mi to spíše směšné. Ale také nebezpečné. Když to poslouchá někdo, kdo totalitu nezažil, tak si řekne: „jestli je tohle totalita, tak je vlastně docela pohoda“. Pan Babiš tím bagatelizuje svoji vinu na tom, že se podílel na zločinném režimu.“

„Je legrační, že opozice použije nástroj, který se jmenuje vyslovení nedůvěry vládě, aby „prokázali“, že vládne způsobem totalitním. Za totality by rozhodně vyslovování nedůvěry neexistovalo, protože by žádná opozice nebyla. A pan Babiš šest hodin vykřikuje, jak trpí a jak jdou média proti němu. A to ve chvíli, kdy vlastní třetinu mediálního trhu. Mafru stále vlastní Agrofert, je to tak v rejstříku firem. To, že se nějaký šejdíř domluvil s jiným šejdířem, že to možná koupí, na tom nic nemění.“

Opozice požaduje rezignaci ministra Rakušana kvůli jeho šifrovanému telefonu. Čím byste argumentoval proti?

„Jednoduše – šifrovaný telefon není nic kriminálního, nečestného, ani nezákonného. Používá ho skoro každý, kdo občas přijde do styku s citlivými informacemi, které nechce, aby byly druhý den v novinách. Mít takový telefon není samo o sobě nic závadného. Opozice to staví tak, že když měl ten telefon, takže s ním možná telefonoval s lidmi, kteří se možná dopustili něčeho špatného. Pokud nemají nic jiného, než že šifrovaný telefon měl, což sám přiznává, tak je to celé jenom vybudovaná konstrukce.“

A co obvinění opozice, že STAN je mafiánská struktura?

„O to zákeřnější a špinavější to je. Víc a víc se ukazuje, že ta parta, které se dneska říká Dozimetr, byla celkem klasická mafiánská chobotnice. Prorostla ale do všech orgánů a úrovní státu, včetně partají. A to i samotného hnutí ANO. Nechci paní poslankyni ubližovat (poslankyni ANO Janě Mračkové Vildumetzové – pozn. red.) – ona za to možná opravdu nemohla – ale je jasným dokladem o tom, že to není problém jedné politické strany. Je to problém jedné politické subkultury, která má pocit, že politika je nástroj, jak se rychle obohatit. Neprochází to jednou stranou, která to vymyslela a založila. Prochází to všemi politickými partajemi, protože každá uvnitř svých řad najde občas někoho, kdo se prostě koupit nechá. ANO se to snaží prezentovat jako zločin, který spáchala jedna strana a její předseda. Její předseda v tom nemá prsty, jsem o tom skálopevně přesvědčen.“

Zdroj: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/755863/ministr-dvorak-pro-blesk-pomoc-gaze-neumime-pred-hamasem-uplne-ohlidat.html

Postoj Evropské unie vůči Izraeli a Palestině nebyl vždy jednotný. Přesto po útoku Hamásu vyslala unijní sedmadvacítka jasný signál, že terorismus je nepřijatelný. „Podpora Izraele však není bezbřehá,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Dění na Blízkém východě se může podle něj propsat i do vztahu k Ukrajině a oslabení zájmu. „Západ je dostatečně silný, aby mohl fungovat na obou místech,“ věří.

Jak je to s finanční pomocí Evropské unie pro Palestinu? Byla kolem toho spousta zmatků… Můžete vysvětlit, jak se věci mají?
Situace se stále vyvíjí. Zmatky do toho ze začátku vnesla dvě do značné míry protichůdná prohlášení. Nejprve komisař Oliver Varhelyi (má na starosti portfolio pro sousedství a rozšíření – pozn. red.) prohlásil, že okamžitě ukončujeme veškerou pomoc, potom Janez Lenarčič (eurokomisař pro humanitární pomoc a řešení krizí – pozn. red.) řekl, že ji budeme revidovat.

Skutečnost je taková, že v tuto chvíli stejně žádné peníze neproudí, takže v podstatě realita je totožná v obou těch vyjádřeních, je to pravda. V tuhle chvíli revidujeme, ale neposíláme.

Další trošku kontroverzní nebo diskutované téma je prohlášení Ursuly von der Leyenové, že budeme zvyšovat na trojnásobek humanitární část, což je v plné kompetenci Evropské komise. Komise má právo se takto rozhodnout a podle nejčerstvějších informací od pana premiéra (Petra Fialy z ODS) z úterního večerního jednání šéfů členských států tohle nikdo nezpochybňuje.

Na humanitární pomoci pro Palestince tedy v Unii shoda je?
Všichni jsou smířeni a připraveni na to, že humanitární pomoc má nejenom pokračovat, ale dokonce být posílená, protože prostě v tuhle chvíli se humanitární situace výrazně zhoršuje a postihuje samozřejmě i civilisty, matky, děti, starce, protože Hamás není schopen a připraven se o ně starat.

S tím nikdo žádný problém nemá. Na druhou stranu rostou a sílí hlasy, které zdůrazňují, že kontrola musí být mnohem důslednější. Aby se naprosto jednoznačně zabránilo tomu, že by část těch peněz končila v rukách Hamásu a teroristů.

A když to vztáhneme na otázku finančních toků do Palestiny z Česka?
Pokud jde o Česko, máme nějaké projekty pouze na Západním břehu. Do Gazy neposíláme nic, s Hamásem nijak nekomunikujeme a projekty, které my financujeme nebo spolufinancujeme, jsou opravdu ryze čistě humanitární.

Proizraelské vs. propalestinské

Posunulo se v Evropské unii vnímání toho, co představuje dlouholetý spor Izraele a Palestiny v kontextu útoku Hamásu? Třeba Česko zastávalo vždy výrazný proizraelský postoj. Což se ale nedá říct o všech členských zemích. EU skrze humanitární pomoc Palestině svým způsobem zdůrazňovala ten propalestinský ráz, který v českém kontextu nemá takové pochopení a ani neměl už před útokem.
Myslím, že určitě došlo k prudkému vychýlení nebo změně způsobu nahlížení ve chvíli, kdy ten útok nastal a nastal tak brutální a strašidelnou formou, jako jsme mohli vidět. A vlastně to stále ještě pokračuje, těch nových poznatků přibývá. V tu chvíli se asi úplně každý nějakým způsobem zastavil, zatřásl a říkal si, tohle přece nemůžeme.

Na druhou stranu je pravda, že i Evropou běží jakési dělení na státy, které jsou více proizraelské, a státy, které jsou více propalestinské. Má to své historické důvody a je těžké předpokládat, že něco, co se utváří desítky let, se změní jedním teroristickým atakem. Není to první a obávám se, že ani poslední incident takového typu. Je otázka, jak zareaguje Izrael, jak masivní bude odplata.

Co by to mohlo způsobit?
Podle mého názoru – při veškerém pochopení pro případnou intenzitu takové reakce – to může posílit antiizraelské nálady. Protože Palestinci, respektive hnutí Hamás, si dá hodně záležet na tom, aby byla média plná nevinných obětí.

A i ten nejednoznačný příběh s vybombardovanou nemocnicí naznačuje, že se budou jednotlivé bojující strany snažit co nejvíc do toho zatáhnout veřejnost a co nejvíc jí otřást a dostat ji na svoji stranu.

Vývoj je opravdu hodně dramatický. Počáteční reakce byla velmi silná, velmi prudká a postupně se to zase bude zřejmě pomalinku vracet zpátky k tomu dosavadnímu víceméně danému rozdělení, někdo je víc proizraelský, někdo je víc propalestinský. Každopádně se všichni dušují, že nejvíc ze všeho jsou pro mír.

Prozatím tedy platí konsenzus, který odráží výsledky toho zmiňovaného mimořádného summitu lídrů, že stojíme solidárně za Izraelem a zároveň klademe důraz na řešení humanitárních potřeb Palestinců, což ovšem není v rozporu s rázným postojem vůči teroristům Hamásu.
Myslím, že jste to popsala úplně přesně. Konsenzus na těchto dvou základních principech je. Odsuzujeme teroristický útok, respektujeme právo Izraele na reakci, a to nás ale nemůže nebo nemělo by to zbrzdit v tom, že bychom měli řešit humanitární situaci, která tam nastala, která se samozřejmě válečným konfliktem nezlepší, ale naopak.

Upozaděná Ukrajina

Jeden z prvních hlasů, který se ozval, že Izrael má právo bránit své území, patřil Ukrajině. Zajímá mě, jak vnímáte úbytek pozornosti, která se z Ukrajiny přesunula na Izrael. Neutrpěla pozornost vůči válce na Ukrajině?
Nevím, jestli slovo „utrpěla“ bych úplně použil, jestli je to to pravé. Ale máte pravdu, že světová veřejnost a veřejné mínění jsou trošku vrtkavý fenomén. I ty největší tragédie, tím spíš pokud už se táhnou nějakou dobu, jako invaze na Ukrajinu, která už trvá více než 600 dní, tak je překryje nějaká brutální, nová, velmi silná skutečnost, zážitek a trauma. To se může stát a bude se to dít.

Ale ono to má i další podtext. Situace na Blízkém východě je dlouhodobě třaskavá a může mít potenciál stát se konfliktem celosvětovým nebo konfliktem mnohem širšího rozměru.

Ví to Ukrajina?
Ukrajinci jsou si toho vědomi. A právě proto si myslím, že přispěchali mezi prvními, aby vyjádřili svoji solidaritu Izraeli. Aby bylo jasné, že i oni si uvědomují, že svět v tuhle chvíli má k řešení i jiný problém než jen Ukrajinu. Považuji to za velmi vstřícné gesto. Ale taky rozumím Ukrajincům, že by velmi nechtěli přijít o tu podporu, kterou mají.

Jenže kapacity světových podporovatelů jsou prostě limitované, nejsou nekonečné. Pokud se místo jedné zemi nebo jednomu konfliktu teď budeme věnovat dvěma, tak to pro tu Ukrajinu může znamenat oslabení zájmu, a tedy i oslabení podpory. Ale já věřím, že Západ je dostatečně silný, tak aby mohl aktivně fungovat na obou místech.

Ukrajina nicméně stále vévodí unijnímu dění. EU v těchto dnech jedná o vylepšení nástrojů na podporu obnovy, rekonstrukce a modernizace Ukrajiny. V úterý rozpočet 50 milionů eur podpořili europoslanci. Jenže s přihlédnutím k setkání maďarského premiéra Viktora Orbána s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, čekáte, že tento nástroj projde i mezi členskými státy?
Obávám se, že Viktoru Orbánovi nikdo do hlavy úplně nevidí a nemůžeme vyloučit, že bude hrát nějakou rusky vypadající kartu v té záležitosti.

Ale na druhou stranu i Viktor Orbán už opakovaně ukázal, že je velký pragmatik a že všechno se dá nějak zobchodovat. Svůj souhlas může podmínit nějakým jiným ústupkem, jako jsme to viděli teď nedávno. Není to hezké, ale je to prostě realita.

Orbánovy hry

Souvisí s tím i to ticho, které po Orbánově setkání následovalo? Evropské špičky, ale ani nikdo z české vlády ho do této chvíle (středa odpoledne) nijak nekomentoval…
Úplně bych se nebránil i teorii nebo myšlence, že v úterý byl tak nabitý den, že na to nebyl čas. Pominu to, že se tady ve Sněmovně desítky hodin diskutovalo o vyjádření důvěry vládě a ministři se tam střídali jako svatí na orloji u řečnického pultu.

Druhá věc je, že pan premiér měl právě již zmiňovanou večerní konferenci kolem Izraele. Zase se dostáváme k tomu, v tuhle chvíli Izrael jakoby překrývá to, co se odehrává na Ukrajině nebo to, co se odehrává ve vztahu k Ukrajině. Anebo prostě nebyl čas, nebyla kapacita. Nemůžu ale vyloučit, že nebyla ani úplně vůle se k tomu v tuhle chvíli vyjadřovat. Možná, že ti, kteří by to mohli a měli komentovat, byli trošku zaskočeni.

Proč by měli být politici tak zaskočeni setkáním Orbána s Putinem, že si kvůli tomu ani nenašli čas na jeden komentář?
Nevím o tom, že bychom dopředu měli avízo, že se setkají v Pekingu. Takže ta reakce možná přijde s malým zpožděním a možná nebude tak prudká, jak bychom si někteří představovali. Ale nepochybuji o tom, že si o tom lídři států budou povídat.

Orbán často provokuje svými prohlášeními, maďarské kontakty s Moskvou nejsou ničím ojedinělým, ale jak už jste zmínil, přístup vůči EU je pak velice pragmatický. Zatímco tedy své projevy konstruuje jedním způsobem, jeho činy nebo vyjádření maďarských ministrů už nejsou tak razantní. Jaké máte zkušenosti z těch ministerských rad se svými maďarskými protějšky?
Pan premiér Orbán není jediným politikem, který hraje trošku jinou hru dovnitř ke svému domácímu publiku a jinak se pak chová přímo na místě v Bruselu nebo na těch vyjednáváních.

Co se týče mých osobních zkušeností s maďarskými reprezentanty, stihnul jsem už potkat dva. Protože moje původní „protějška“ Judith Vargová byla mezitím nahrazena novým ministrem pro evropské záležitosti, údajně se jedná o přípravu na evropské volby. Ale jeden i druhý jsou jednoznačně a prokazatelně velmi loajální k instrukcím, které zřejmě Budapešť vydává centrálně.

Rozhodně se neodchylují od postojů, které prezentuje Viktor Orbán, což nevylučuje, že je formulují výrazně diplomatičtěji, jen méně razantně. Ale stále v tom cítíte ten podtext: my Maďaři teď na to máme jiný názor.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/utok-hamas-izrael-palestina-humanitarni-pomoc-eu-ministr-martin-dvorak_2310200500_aur