Český ministr pro evropské záležitosti: “Kultura nenávisti připomíná situaci před druhou světovou válkou”
Foto: Samuel Sánchez, Autor: Gloria Rodríguez-Pina Madrid – 27. května 2024 – 05:40 CEST
Martin Dvořák (Praha, 67 let) je ministrem pro evropské záležitosti České republiky, země s více než 10 miliony obyvatel, které bohužel není vzestup krajní pravice, polarizace společnosti a populismus cizí. V rozhovoru pro deník EL PAÍS minulé pondělí v rezidenci velvyslance Dvořák uvedl, že pokus o atentát na slovenského premiéra Roberta Fica by měl být varováním. Dvořák upozorňuje, že vládnoucí kultura nenávisti mu připomíná situaci před druhou světovou válkou. Možný nárůst krajní pravice v nadcházejících evropských volbách v červnu podle něj bude jakousi „příležitostí pro EU přehodnotit, co udělala špatně, proč je tolik lidí zklamaných,” uvedl během rozhovoru v Madridu, kam přijel na zahájení dní spolupráce mezi Českem a Španělskem.
Česká republika je víc než jen soused Slovenska. Jak jste prožívali pokus o atentát na premiéra Roberta Fica?
Česko bylo v šoku. Takové činy nejsou součástí naší politické kultury. Nejen na Slovensku, ale všude bychom měli usilovat o zklidnění emocí a návrat k normální politické debatě.
Jaké poučení si můžeme vzít z toho, co se stalo?
Poučení jsou jednoduchá, ale je těžké je realizovat. Neměly by se budovat politické kariéry na základě nenávistných zpráv, agresivní rétoriky a lží. S tím se nyní potýkáme každý den, zvláště na sociálních sítích.
Máte na mysli Roberta Fica?
Nejen jeho. Tento druh politiky se vyskytuje i u nás. Musíme zastavit, nebo alespoň snížit útoky a být schopni společně si sednout ke stolu a řešit problémy. Nemluvit o politických oponentech jako o nepřátelích, krysách nebo prasatech. To je kultura nenávisti. Musíme si připomenout situaci před sto lety. Začalo to označováním spoluobčanů za nepřátele, které je třeba potrestat nebo zlikvidovat. A pamatujete si, jak to skončilo?
Vidíte podobnosti s atmosférou před druhou světovou válkou?
Ano, vidím. Nejen kvůli tomu, co se stalo na Slovensku. Evropa, USA a další země jsou na tom stejně s rostoucí nenávistí a animositou. Doufám, že nebudeme odsouzeni k opakování zkušeností z druhé světové války. Že budeme dostatečně inteligentní a zasáhneme dříve, než se to všechno zopakuje.
Je tu také ruská hrozba. V Česku byla nedávno odhalena síť ruských špionů.
Ano, web Voice of Europe. Propaganda je součástí ruské hybridní války. Čím více nespokojenosti, nejistoty a animosity, tím lépe pro Moskvu, protože co skutečně nenávidí, je demokratická Evropa. Jejich cílem není prosadit alternativní verzi nějaké myšlenky, ale vytvořit atmosféru, ve které se zpochybňuje, co je pravda a co není.
Česká republika zahájila iniciativu na kolektivní nákup munice pro Ukrajinu. Jak to jde?
Docela dobře. Je to česká iniciativa spolu s Dánskem a Nizozemskem a blížíme se k zdárnému cíli. S ohledem na citlivost této agendy bych ale nerad zacházel do detailů. Myslím, že to bude velká pomoc pro Ukrajinu v těžké situaci, ve které se nachází.
V Praze se objevilo několik protestů proti podpoře Kyjeva. Je válka na Ukrajině v Česku rozdělujícím prvkem?
Jen trochu. Většina podporuje Ukrajinu a postoj vlády. Samozřejmě opozice využívá každou příležitost k útokům na nás. Pokud je vláda proukrajinská, opozice je pravděpodobně proruská, nebo alespoň proti Ukrajině. Ale většina obyvatel ví, že pokud Ukrajina padne, jsme v přímém ohrožení i my v Česku.
Ve vaší zemi také roste populismus a krajní pravice. Populace zároveň trpí inflací a úspornými opatřeními. Jak podle vás mohou tyto faktory ovlivnit evropské volby?
Rozhodně ne pozitivně. Existuje určitá únava z války a to je problém. Dalším problémem je migrace, kterou zneužívá opozice a ultranacionalistické strany. Politici mají dvě možnosti: podporovat humanismus a solidaritu, pracovat společně, aby byli silnější, nebo využít kartu nacionalismu.
Chtěla bych se zeptat na obavy ohledně možných dohod Evropské lidové strany s krajní pravicí, ale váš premiér Petr Fiala je součástí skupiny ECR v Evropském parlamentu, kde jsou také strany jako VOX, premiérka Giorgia Meloniová nebo polský PiS.
Myslím, že je zde nějaké nedorozumění, protože strana ODS, vedená Petrem Fialou, není vůbec krajní pravice. Máme ultrapravičáky, ale nejsou většinoví a je velmi nepravděpodobné, že by se dostali do vlády. Možná je v ODS nějaké radikálnější křídlo nebo osoby, ale rozhodně mezi ně nepatří náš premiér. Mají blíže k Evropské lidové straně než ke smýšlení členů strany VOX. A mohu vám říci, že když Meloniová nedávno navštívila Prahu, nenašel jsem jedinou otázku, ve které bych s ní nesouhlasil. Její rétorika před volbami byla velmi odlišná od té současné.
Považujete Viktora Orbána za trojského koně Ruska v EU? Podpořil byste změnu smluv, aby se rozhodnutí přijímala většinově a ne jednomyslně?
Je to citlivá otázka, protože ohledně rozhodování většinou mám jiný názor než česká vláda. Náš premiér se opakovaně stavěl proti. Já osobně si myslím, že bychom měli být otevřeni debatě, protože čelíme vydírání ze strany jednoho státu, velmi pravděpodobně v zájmu Ruska. Chápu, že malé státy se bojí, že budou přehlasovány těmi velkými. Musíme diskutovat o tom, jak se vyhnout těmto dvěma extrémům.
V době, kdy slavíme 20 let od vstupu České republiky do EU, převládá ve zdejší veřejné debatě euroskepticismus. Staly se během těchto dvou desetiletí chyby, které nás dovedly až sem?
My Češi jsme přirozeně skeptičtí, ale ano, problémy tu byly. Ale já věřím v budoucnost. Vidím mladou generaci, lidi kolem 20 let a mladší, kteří se v EU narodili a považují za přirozené být součástí tohoto spolku. Jsou svobodní, nezávislí. Moje generace nemohla o ničem rozhodovat. Necítila jsem žádnou odpovědnost, protože o všem bylo rozhodnuto.
Evropské volby přicházejí v kritickém okamžiku. Pokud krajní pravice dosáhne dobrého výsledku, jak to může ovlivnit budoucnost Evropanů?
Je to jen na pět let. Ale nový Evropský parlament bude velmi pravděpodobně méně zelený a bude mít více nacionalistů. Možná to však bude dobrá příležitost pro EU, aby přehodnotila, co udělala špatně a proč je tolik lidí zklamaných.
Další díl ze série debat na TN.cz s kandidáty do Evropského parlamentu se věnoval tématu Evropské komise. Po deseti letech do ní zamíří nový český zástupce. O důležitosti tohoto úřadu spolu diskutovali Martin Hlaváček (ANO), Luděk Niedermayer (SPOLU), Martin Dvořák (STAN), Marcel Kolaja (Piráti), Petr Mach (SPD a Trikolora), Jarmila Dubravská (Stačilo!), Petr Macinka (Přísaha a Motoristé sobě) a Vladimír Špidla (SOCDEM).
„Mám rád citát Václava Havla, že Česko je moje vlast a Evropa je vlast našich vlastí.“
„Zcela jistě je Óda na radost správně vybrána pro reprezentaci jednotné Evropy.“
„Přímočaré vyznání pocitu viny Němců, jež explicitně uvedl prezident Frank-Walter Steinmeier, považuji za nesmírně důležitou katarzi.“
Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák převzal po dohodě s Úřadem vlády České republiky a vedením Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro záštitu nad akcí s názvem Berlínští filharmonikové na Kampě. Ve vládě má Dvořák na starosti agendy spojené s obecným fungováním Evropské unie a evropské politiky, které přesahují působnost jednotlivých ministerstev. Každý měsíc reprezentuje Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států EU připravuje jednání Evropské rady, řeší víceletý rozpočet nebo i rozšíření Evropské unie.
Po dohodě s Úřadem vlády České republiky a vedením festivalu Pražské jaro jste převzal záštitu nad akcí s názvem Berlínští filharmonikové na Kampě. Jistě s velkou radostí a navíc v symbolickém spojení oslav dvacátého výročí vstupu České republiky do Evropské unie…
Slavnostní koncert České filharmonie s jejím šéfdirigentem a hudebním ředitelem Semjonem Byčkovem k dvacátému výročí vstupu České republiky do Evropské unie ve Dvořákově síni Rudolfina, přenášený v přímém přenosu 30. dubna i Českou televizí, byl neskutečně nádherný, ale s ohledem na posluchače se jednalo o jistou výběrovou a exkluzivní záležitost.
Velmi se mi líbil nápad vedení 79. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, že slavnostní zahajovací koncert Berlínských filharmoniků s jejich šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Kirillem Petrenkem bude 12. května vysílán v přímém přenosu ze Smetanovy síně Obecního domu nejen v České televizi, ale i v plenéru parku Kampa.
Je krásné, že se pořadatelé festivalu rozhodli, instalovat do přírodního areálu velké obrazovky, což bylo z mého pohledu atraktivní. Všichni na Úřadu vlády jsme si totiž velmi přáli, aby akce k dvacátému výročí vstupu České republiky do Evropské unie nebyly jen salónní diskuse.
Cyklus symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany, kterým se festival tradičně zahajuje, je úžasné erbovní dílo. Stále oslovuje velké množství lidí. S ohledem na oslavy jubilejního členství Česka v Evropské unii se mi líbila myšlenka akcentovat koncert v této spojitosti se symbolikou spolupráce různých kultur a národností.
Každý měsíc reprezentujete Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států Evropské unie připravujete jednání Evropské rady. Jak vnímáte pojem vlast?
Vlast a vlastenectví je velké téma, které v diskuzích o Evropské unii, spolupráci a integraci, bývá zneužíváno a dezinterpretováno. Mám rád citát Václava Havla, že Česko je moje vlast a Evropa je vlast našich vlastí.
Oficiální hymnou Evropské unie se stala Óda na radost z Deváté symfonie Ludwiga van Beethovena. Jaký při jejím znění máte pocit?
Vždy jsem Ódu na radost Ludwiga van Beethovenacítil nadčasově. Ze zajímavosti jsem se seznámil s více překlady díla. Když jsem byl velvyslancem v Kuvajtu, dohodli jsme se s kolegy z ostatních evropských zemí, že recepce každé země bude začínat nejdříve zněním hymny daného státu a pak hymny Evropské unie. Hudba je nástrojem, který umožňuje porozumět si mezi národy beze slov, navíc je povznášející a nabíjí nás pozitivními emocemi. Zcela jistě je Óda na radost správně vybrána pro reprezentaci jednotné Evropy.
V roce 2012 získala Evropská unie Nobelovu cenu za mír…
Ano, ovšem v současnosti cítíme nárůst nacionalistických tendencí, nežádoucí a nechtěné nebezpečí, což není příliš potěšující. Evropská unie buď tlaky nebezpečných ideologií ustojí, anebo přestane existovat. Neumím si ovšem představit, jak by jednotlivé státy v současnosti – po určité své zkušenosti z minulosti – byly schopny, stavět se ke světové konkurenci. Ať už se jedná o konkurenci asijských diktatur či výrobců, anebo v otázkách zabezpečení obrany, demokracie a svobody každého jejího státu. Mnohem snadněji zvládneme vše společně, než každá země zvlášť. A je možné, že právě snahy o rozbití Evropské unie jsou vedeny právě z asijských diktatur, kterým příliš vadíme jako moře demokracie svobody.
Jak jste rozvíjel svůj vztah ke klasické hudbě?
Ke klasické hudbě jsem si našel vztah v průběhu dětství a dospívání. V Pardubicích, kde jsem vyrůstal a studoval na gymnáziu, jsem byl členem Hudební mládeže. Navštěvoval jsem rád koncerty Komorní filharmonie Pardubice, jejímž šéfdirigentem byl tehdy famózní Libor Pešek. Orchestr za jeho řízení zažil zcela jistě své vrcholné období. Jejich společné koncerty se staly pro mne již tehdy hudebním svátkem.
U nás doma zněla často klasická hudba, protože tatínek byl jejím velkým milovníkem a rád poslouchal především díla Richarda Wagnera, Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Maminka si zase oblíbila tvorbu Leoše Janáčka. V současnosti je pro mne klasika alternativou k profesnímu a společenskému šumu, který mne obklopuje. Mám k ní velmi kladný vztah, protože se při jejím poslechu vnitřně na sebe soustředím, vnímám její emoce a mnohdy i příjemnou atmosféru.
Když jsem byl primátorem Hradce Králové, stál jsem u zrodu festivalu Jazz Goes to Town. Jazz jsem si postupem času velmi oblíbil a momentálně plánuji navštívit skvělý jazzový klub Django v New Yorku.
V New Yorku jste působil v letech 2012 až 2017 na Generálním konzulátu České republiky. Které kulturní instituce jste nejraději navštěvoval, když jste zastával post generálního konzula?
V období mého pětiletého profesního období v New Yorku jsem velmi rád navštěvoval Metropolitní muzeum a Muzeum moderního umění. Obě instituce vždy navštívím s nadšením. Úžasné vzpomínky mám rovněž na mnohá představení Metropolitní opery, přičemž jsem rád, že se mi letos na jaře podařilo s mým synem Adamem naplánovat si srovnání opery Carmen Georgese Bizeta v režii Grischy Asagaroffa v Národním divadle v Praze na jedné straně a v režii Carrie Cracknell v newyorské MET. Dodnes s radostí navštěvuji také jazzové kluby na Manhattanu.
Je zajímavé, že Spojené státy a Evropská unie mají podobná hesla. Státní znak Spojených států amerických má ve svém vyobrazení heslo „E pluribus unum“ a Evropská unie užívá podobné motto „In varietate concordia.“ Idea jednotné rozmanitosti je inspirativní pro oba kontinenty…
Když jsem žil delší dobu v USA, cítil jsem, že Evropané měli k sobě blíže, prostě jsme si více rozuměli. Ať jsme chtěli nebo nechtěli, vždy se jednalo, řekl bych sportovní nadsázkou „o hokejovou konfrontaci“ porovnávání evropského a amerického pohledu, kdy jsem si více uvědomoval evropskou identitu, protože jsme byli propojeni nejenom institucionálně, ale i tradicí, společnou kulturou a historií.
I když se Evropa vyvíjela jinak než Amerika, sdílíme přesto s Američany nějaké hodnoty i nějakou kulturu, křesťanskou i židovskou tradici. Během pobytu v Americe jsem si definoval pro sebe základní hodnoty obou společností a myslím si, že Evropa má nejvyšší hodnotu solidaritu a Amerika svobodu.
Samozřejmě, jak si každý zachovává část své identity a nese část své kultury, vytváří také trochu prostředí pro případné střety, protože kultury nejsou vždy úplně kompatibilní. Představy o tom, co je správné a nesprávné, mohou vyvolávat určité tenze ve společnosti. A pak je užitečné, když není střet, ale setkávání kultur. Zcela určitě je nejprospěšnější, když společně koexistuje co nejvíce kultur, aby nikdo neměl dominantní roli a pocit, že správná jen jeho kultura, která určuje tón a všichni ostatní ji musí přijmout.
Ve své kariéře jste prokázal mnoho solidarity a za svou pomoc jste získal i řadu ocenění, například medaili NATO za pomoc při rozšíření NATO, Cenu Celestýna Opitze za humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu i Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti. Obdržel jste také zlatou Janskou plaketu pro dobrovolné dárce krve.
Velmi mne naplňuje, když mohu být lidem užitečný. Velkou profesionální výzvou byla pro mne například má mise v Kosovu, kde jsem z pozice administrátora, člena mise OSN pro poválečnou obnovu, měl na starosti rekonstrukci měst Istog a Gjakovä a rozvoj regionu Pejë. O svých zážitcích bych mohl hovořit dlouho, popsal jsem je více v knize Kosovo na vlastní kůži. Ocenění je skutečně dlouhá řada. Těší mě, že jste si dala práci je dohledat. Mě skutečně baví být užitečný, tak snad všechno dávalo nějaký smysl.
Před zahájením Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro s Berlínskými filharmoniky, přijel do Prahy na pozvání prezidenta republiky Petra Pavla ve dnech 29. a 30. dubna na oficiální návštěvu České republiky prezident Spolkové republiky Německo Frank-Walter Steinmeier, který vystoupil i ve Španělském sále Pražského hradu na slavnostní konferenci „20 let Česka v EU: Vize pro rozšířenou Evropu.“ Jak se vám líbil projev německého prezidenta?
Projev německého prezidenta jsem si opravdu užil, jednak z pohledu evropské dimenze a jednak pro jeho vyjádření úcty a respektu k tomu, co Češi v Evropské unii dokázali. Nejvíce jsem ocenil, když poněkud odbočil od tématu, a opravdu jednoznačně pojmenovával vinu Německa na tom, co se v Evropě v minulém století odehrálo. Přímočaré vyznání pocitu viny Němců, jež explicitně uvedl prezident Frank-Walter Steinmeier, považuji za nesmírně důležitou katarzi.
Němci se téměř osmdesát let omlouvají za svoji vinu, jsou pokorní a kají se, co světu provedli a snaží se to odčinit. Naopak Rusové se stále domnívají, že nejsme dost vděční, že nás zachránili před kontrarevolucí, což je ruský narativ, který se nezměnil. A kdo ví, jestli se někdy změní?
Pravda je, že v období prezidenta Sovětského svazu Michaila Gorbačova trochu přišla omluva, ale v současnosti se už o tom v Rusku vůbec nemluví. Na ruské straně není pokora. Přímočaré vyznání pocitu viny Němců v projevu německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera bylo správnou cestou, jak staré křivdy nahradit, překonat, jak se s nimi vyrovnat a vypořádat. Domnívám se, že nám Čechům občas chybí odvaha pojmenovat naše staré hříchy.
Když jsem byla na slavnostní konferenci ve Španělském sále, nelíbilo se mi, že nikdo z českých politiků ve svých proslovech, ani z českých účastníků v diskusi, nezmínil prezidenta Václava Havla. Německý prezident Frank-Walter Steinmeier, stejně jak ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve své videozdravici ke konferenci, tak i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen v proslovu na zahájení slavnostního koncertu České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina na Václava Havla s úctou vzpomenuli…
Váš názor si neodvažuji hodnotit, ale mám pocit, že zde již není ostentativní odstup od Václava Havla, který vyzařovali předchozí prezidenti, zejména Václav Klaus, v jehož případě se jednalo až o osobní nepřátelství, které určitě poznamenalo vztahy v české politice na dlouhou dobu. Situace se již mění, prezident Petr Pavel i premiér Petr Fiala občas Václava Havla citují. Jeho odkaz se již smí opět akcentovat, což je určitě dobře.
Odkaz Václava Havla jsme ostatně vtiskli i do motta historicky druhého českého předsednictví v Radě Evropské unie v roce 2022, jež bylo „Evropa jako úkol“. Svým stejným názvem odkazovalo na Havlův projev, který prezident pronesl 15. května 1996 v Cáchách při předávání Ceny Karla Velikého. Ale však víte, jak jsou Češi citliví na zbožňování a modlářství? Možná i proto se držíme všichni trochu zpátky. A přiznám se, že já také, když používám ve svých proslovech jeho citace.
Odkaz prezidenta Václava Havla v zahraničně politickém směřování České republiky je nezpochybnitelný a nesmí se ztratit z naší politiky. Velmi se mi líbilo, když premiér Petr Fiala zdůrazňoval ve Španělském sále i ve Dvořákově síni Rudolfina ve svých proslovech, abychom se zbavili termínu postkomunistické země.
S myšlenkou premiéra Petra Fialy velice souhlasím, ovšem obávám se, že termínu postkomunistické země se nelze zbavit úplně rychle. Buďme k sobě upřímní, přece jen, naše kulturní a politické dědictví několika dekád komunistického systému je stále ještě znát… Má generace šedesátníků strávila půlku svého života v nesvobodě, což poznamenalo naše způsoby uvažování i myšlenkové stereotypy. Snažím se jich ovšem dlouhodobě zbavit. Pro mne je v současnosti největší nadějí dospělá generace dvacetiletých, kteří se narodili již v době existence Evropské unie a mají jiný způsob nazírání a vnímání světa.
Ve své kariéře jsem vedla v průběhu deseti let tři rozhovory s režisérem Milošem Formanem a pro zajímavost s ohledem na historii České republiky si vybavuji jeho názor, že naší zemi bude trvat padesát let než se osvobodí.
Domnívám se, že měl Miloš Forman pravdu. Jeho odhad byl správný a přesný. Ostatně i prezident Tomáš Garrigue Masaryk předpovídal stejnou dobu v podobném kontextu pro naši vlast. V listopadu uplyne pětatřicet let od sametové revoluce. Padesát let vychází na obměnu generací, kdy se konečně zcela osvobodíme a ke kormidlu se dostanou lidé, kteří nejsou zatíženi minulostí.
Ráda jsem slyšela v Praze na tiskových brífincích francouzského prezidenta Emmanuela Macrona i německého prezidenta Franka-Waltera Steinmeiera jejich uznání České republice. Ve srovnání s dobou před dvaceti lety výrazně přispěla k posílení našeho státu dle mého názoru Evropská unie.
Zcela nepochybně. Naučili jsme se vyjednávat a být seriózním, uvěřitelným a respektovaným partnerem. Nejsme nějakým nováčkem v soutěži, který ještě neví, jak se hraje. Jdeme správným směrem a ve vztazích k silným zemím se stáváme rovnocenným partnerem.
………………………
Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (*1956)má ve vládě na starosti agendy spojené s obecným fungováním Evropské unie a evropské politiky, které přesahují působnost jednotlivých ministerstev. Každý měsíc reprezentuje Česko na Radě pro obecné záležitosti. Spolu s ministry z ostatních členských států EU připravuje jednání Evropské rady, řeší víceletý rozpočet nebo třeba rozšíření EU.
Po dokončení studia na pardubickém gymnáziu nastoupil na obor finance na Vysoké škole ekonomické v Praze, který zakončil titulem inženýr. Po studiích se stal ekonomem na podnikovém ředitelství Východočeského průmyslu masného. Po konfliktech s komunistickým režimem byl převeden do technického úseku a do výroby. V listopadu 1989 s přáteli zakládal Občanské fórum v Hradci Králové, kde nesl zodpovědnost za ekonomickou sekci.
V roce 1990 byl zvolen prvním porevolučním primátorem Hradce Králové, funkci se mu v dalších komunálních volbách podařilo obhájit a zůstal v ní až do roku 1998. Zároveň působil také v předsednictvu Svazu měst a obcí ČR, ve kterém se později stal jeho místopředsedou.
Následovalo jeho první zahraniční vyslání. V říjnu roku 1999 vyjel na dva a půl roku do Kosova jako člen mise OSN pro poválečnou obnovu. Měl na starosti rekonstrukci měst Istog a Gjakovä a rozvoj regionu Pejë. Zážitky z této mise popsal v knize „Kosovo na vlastní kůži“, která vyšla s předmluvou Václava Havla v roce 2001. Následně se v roce 2003 přesunul do Iráku, kde pracoval na ustavení dočasných místních samospráv v provinciích na jihu země. Posléze působil v administrativním týmu Rady pro mezinárodní koordinaci v Bagdádu, v níž se později stal zástupcem ředitele odboru pro koordinaci dárců.
Po návratu z Iráku začal pracovat pro Ministerstvo zahraničních věcí. Jako pozorovatel Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě odletěl na podzim 2004 na Ukrajinu monitorovat průběh prezidentských voleb v době takzvané oranžové revoluce. V lednu 2005 byl vyslán na naši ambasádu ve Washingtonu D. C., kde pracoval v obchodně-ekonomického úseku a po dvou letech se stal jeho vedoucím. Po návratu do Čech v roce 2009 působil na Ministerstvu zahraničních věcí, kde byl ředitelem odboru dvoustranných ekonomických vztahů a podpory exportu. Ve funkci zůstal do srpna 2012, kdy znovu vyjel do USA, tentokrát jako generální konzul na konzulátu v New Yorku.
Odtud se v roce 2017 přesunul na post velvyslance do Kuvajtu, kde měl na starosti Kuvajt a Katar. Od června 2021 působil v Praze jako náměstek ministra zahraničních věcí. V květnu 2023 se stal ministrem pro evropské záležitosti.
Je držitelem medaile NATO za pomoc při rozšíření NATO, Ceny Celestýna Opitze za humanitární a rozvojovou činnost v Kosovu a Iráku, a za celoživotní postoj vůči službě lidem a společnosti, Zlaté pamětní medaile Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové za zásluhy o rozvoj vysoké školy, Bronzové a Stříbrné pamětní medaile Univerzity Karlovy za zásluhy o rozvoj vědy, kultury a školství, Pamětní medaile Vojenské lékařské Akademie Jana Evagelisty Purkyně za zásluhy o rozvoj vojenského lékařského školství a také Medaile A. G. Bella za rozvoj telekomunikace v ČR. Je také nositelem zlaté Janského plakety pro dobrovolné dárce krve.
Foto: Čf / Petr Kadlec, z archivu a Facebooku M. Dvořáka, Pražské jaro / Zdeněk Chrapek
Evropo, pro tebe všecko. Nebo ne? Diskuse eurokomisařky Věry Jourové, místopředsedkyně Evropské komise, ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN) a poslankyně Marie Pošarové (SPD). Tématem byla spolupráce na evropské úrovni a úžeji současné vztahy zemí V4, podrobnější zhodnocení hlasování o migračním paktu a postoj ČR k němu. Dále jak bude vypadat Evropa po volbách do Evropského parlamentu a jaké jsou možnosti reformy evropských struktur. Dalším tématem je účinnost sankcí EU a národního sankčního seznamu vůči Rusku. To a další zajímavé informace se dozvíte na následujícím odkazu.
Jak hodnotí Martin Dvořák dvacetileté členství České republiky v Evropské unii. V neformáním rozhovoru ve Snídani s Novou na tv.nova.cz. Rozhovor začíná ve 22. minutě.
Česká republika se při vstupu do Evropské unie zavázala k přijetí eura, a to, že svůj závazek dosud neplní, je podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN) ostudou. Člen vlády to řekl ve vysílání CNN Prima NEWS. Zmínil také hlavní výhody, které by přijetí nové měny přineslo.
„Důvodů pro přijetí eura je spousta, a jsem rád, že se v tuto chvíli vede tato debata. Euro má celkem dvacet zemí EU a dalších pět zemí, které jsou v Evropě a nejsou v Unii, a spokojenost s touto měnou přesahuje šedesát procent,“ nastínil Dvořák.
Euro by podle ministra Česku přineslo hned řadu benefitů. „Jsou to například desetimiliardové náklady spojené s tím, že v Česku neustále měníme mezi korunami a eurem. A že musíme udržovat neustále nějaké rezervy na krytí kurzových rizik, a to jsou nepochybně zvýšené náklady,“ sdělil s tím, že by s eurem odpadla i velká část administrativní zátěže.
Česko ve středu slaví výročí 20 let v Evropské unii. Oslavy jsou třeba na pražském Střeleckém ostrově, vláda na ně nedala ani korunu. Rozhodnutí podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka (STAN) dávalo smysl zejména kvůli probíhající kampani před eurovolbami. „Byla obava, že ti, kteří pro EU zrovna neholdují, by to označili za zneužití peněz na propagaci,“ řekl v rozhovoru pro Radiožurnál.
Připomíná si Česko dostatečně toto výročí, když na něj z rozpočtu nešly žádné peníze? Já bych to takto nechtěl hodnotit. Už jsem to několikrát vysvětloval. Rozhodnutí vlády neposkytnout v tuto chvíli peníze ze státního rozpočtu na oslavy dávalo smysl vzhledem k tomu, že současně běží kampaň pro volby do Evropského parlamentu.
Byla obava, že ti, kteří pro Unii zrovna neholdují nebo mají přímo v programu její opozici nebo vystoupení, by to označili za zneužití peněz nás všech pro propagaci jenom jedné části názorů politického spektra.
Já jsem to respektoval, i když jsem z toho neměl radost. Dostal jsem příslib, že v případě, že by bylo dostatek prostředků, tak bychom to po volbách mohli ještě zvýraznit nějakou větší plošnou akci, třeba formou plakátů nebo něčeho takového.
Na druhé straně musím říct, že tady mám před sebou list s více než stovkou akcí, které už přijali logo oslav: Tvoříme Evropu již 20 let.
Spolupráce s nimi je skutečně skvělá. Oslovili jsme kulturní instituce, regionální krajské úřady, městské úřady, muzea a školy a další. Takže probíhá obrovská spousta všelijakých besed nebo panelů, úterní slavnostní koncert byl samozřejmě součástí.
Ve středu se bude celý den slavit na Střeleckému ostrově. Chtěli bychom mít co nejvíc akcí, které by opravdu oslovovali lidi na ulicích, protože takový slavnostní koncert v Rudolfinu je samozřejmě skvělá věc, ale užije si ho jen pár tisíc lidí. My chceme, aby se o tom, že je co slavit, dozvědělo co nejvíc lidí. V tom nám pomáhají právě školy, města a další instituce, které s námi spolupracují.
Byla za 20 let nějaká zásadní šance, kterou Česko v Unii nedokázalo využít? Tak já si přihřeji svoji polívčičku. Možná, že jsme nedokázali využít šanci přijmout euro v době, kdy ho přijímalo Slovensko. To jsem slyšel v úterý od paní předsedkyně Markéty Pekarové Adamové (TOP 09) a celkem s tím souhlasím. Myslím si, že to je jeden z největších dluhů, který v integraci máme.
Pak se samozřejmě nemůžeme tvářit, že se nestaly věci, které se stát neměly. Zejména v oblasti čerpání, respektive zneužívání, evropských fondů. Ať už jsou to profláknuté příběhy Čapího hnízda nebo Penamu či osvětimanského vleku, ale i rozsáhlá defraudační akce v systému Severozápad. Zkrátka toto všechno byly věci, které prestiži EU moc nepomáhali.
Už nejsme nováčci
Premiér Petr Fiala (ODS) na úterní konferenci k 20. výročí na Pražském hradě prohlásil, že už bychom se měli přestat označovat coby nová členská země Evropské unie. Patříme tedy už k těm „starým“? Já to s hrdostí chci potvrdit. Zásadní posun nastal v průběhu našeho předsednictví. Česko ukázalo, že je schopno velice efektivně pracovat v tom prostředí, že už se ho naučilo používat a dokáže být dokonce lídrem a zásadním posuzovatelem důležitých věcí při rozhodování.
Ať už to bylo v souvislostech s válkou na Ukrajině a z toho vyplývající krizí, energetickou a uprchlickou. Pozoruji zblízka, že obraz Česka v očích našich partnerů v Evropské unii se zásadním způsobem posouvá a že už jsme opravdu bráni jako relevantní partner, se kterým má smysl se bavit, kterého má smysl poslouchat a případně i s ním spolupracovat na změnách, které jsou potřeba.
Co by se tím posunováním podle vás mělo v Unii změnit a zlepšit? Napovím, že třeba o přebujelé byrokracii v EU hodně mluví zemědělci, kteří jí kritizují. Teď se dokončují práce na formulaci základních strategických cílů na příštích pět let. Česko do toho přispívá, jak jsem pochopil, způsobem, který asi nebude nijak kontroverzní. Nebudeme v tom sami. Priority se evidentně mění.
Nemám z toho velkou radost, ale konstatuji, že mnohem méně se mluví o životním prostředí, environmentálních dopadech a výzvách. Mnohem více se logicky v souvislosti s agresí Ruska proti Ukrajině mluví o potřebě sebeobrany a případně další soběstačnosti, či ne závislosti na dodávkách z Ruska či z Číny.
To jsou nové strategické výzvy, které se objevily až v poslední době. V tomto bude Česko na straně těch, kteří to prosazují. Stejně tak určitě budeme mezi těmi, kteří budou tlačit na zvýšení konkurenceschopnosti Evropy, protože nemůžeme zavírat oči před tím, že vůči Americe či Číně a dalším světovým hráčům začínáme trochu ztrácet.
Vy jste zmínil byrokratizaci či přeregulovanost. Doufám, že nevznikne speciální komisariát pro zmenšení administrativy. To by byl samozřejmě jakýsi paradox. Ale všeobecná vůle ubrat regulací nebo alespoň rozumným způsobem přispívat k tomu, aby konkurence nebyla podvazována právě tím, že jsme přeregulovanÍ, tam určitě je. Češi v tomto budou rozhodně tlačit na správnou stranu.
Poslední komentáře