S ministrem pro evropské záležitosti o pomoci Ukrajině, střední Evropě, euru a proměně premiéra Fialy

Ondřej Kundra, Respekt

Účastnil jste se nedávno pražského jednání s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Co nejvíc vás zaujalo z toho, jak vystupoval nebo co říkal?

Budu upřímný, nejvíc mě zaujalo, že přes obrovskou tíži, kterou nese na svých bedrech, je na něm sice vidět únava, ale zároveň velké odhodlání, se kterým se s touto situací pere. Je zároveň plný elánu pokračovat, držet dál svůj národ. Co se týká jednání samotných, nikdy jsem nezažil tak věcné, přímé a otevřené rozhovory jako s ním. Na podobných schůzkách se vždy tančí politické tanečky, než se přejde k tomu, co je potřeba říci. A pak se to stejně sdělí zaobaleně – a každý čeká, jestli to ten druhý „čapne“, nebo ne. V případě Zelenského to tak nebylo: probíhalo v duchu „potřebujeme tohle a tohle, tenhle projekt je potřeba řešit“. A kdybych byl čistě osobní, musím také říct, že jeho návštěva měla od začátku mimořádně emotivní náboj. Jeho přítomností v Praze jsem byl dojatý, moje žena dokonce plakala. Na Hradčanském náměstí, kam přijel z letiště, bylo krásně vidět, že funguje chemie mezi ním a naším prezidentem Pavlem. Po dlouhé době jsem se cítil hrdý a současně šťastný,že obrovská vlna solidarity Čechů vůči Ukrajincům nezůstala bez odezvy. Do vzájemných vztahů to do budoucna přináší lepší klima.

Co Zelenskyj říkal o probíhajícím ukrajinském protiútoku?

Pro Ukrajince je to natolik strategická záležitost, že se o ni nedělí. Měl jsem možnost bavit se chvíli s ministrem zahraničí Dmytrem Kulebou, který byl ohledně ofenzivy optimistický: říkal, ať se nebojíme, že vše probíhá, jak chtěli. A že jsou přesvědčení, že jsou na správné cestě, i když to možná nejde tak rychle.

Specifikovali Ukrajinci aspoň, co je cílem protiútoku, jestli Krym, nebo jiná část okupovaných území?

Ne.

Vaše vláda prezidentu Zelenskému slíbila nový zbraňový balíček, v němž jsou kromě munice i vrtulníky. Měli sami Ukrajinci nějaké konkrétní požadavky, říkali, co nejvíc potřebují?

Bylo to z jejich strany naprosto přesně specifikované. U některých věcí jsme říkali, „ano, to umíme, pracujeme na tom, zvyšujeme výrobu, jsme schopni to sehnat někde ve skladech“. Případně přivést odjinud, zprostředkovat ze třetích zemí. U dalších jsme museli říct „sorry, tohle není v našich možnostech“.

Spojené státy dodaly Ukrajině kazetovou munici, která je zakázaná v řadě zemí světa. O jejím použití se vedou vášnivé debaty, kde v nich stojíte vy?

Já se přiznám, že v tom úplně jasno nemám, ale spíš by mi srdce velelo, že ano, že ji měli dostat. Vycházím z toho, že Rusové kazetovou munici bezostyšně na Ukrajině používají už dlouho. Byl bych ochoten věřit Ukrajincům, že pokud kazetovou munici nasadí, bude těch eventuálních „vedlejších“ škod co nejméně. Na druhou stranu je všeobecně známo, že kazetová munice může napáchat paseku i mimo svůj cíl – a přesně to v mém přesvědčení hlodá.

Část kazetové munice nevybuchne, leží na zemi, později funguje coby jakési nášlapné miny, na které mohou i mnoho měsíců po válce vstoupit civilisté. Američané tvrdí, že u nich jde o dva a půl procenta z celkového shozu. Není to tedy „přijatelně“ málo vzhledem k tomu, že Ukrajinci potřebují prostřednictvím téhle zbraně prorazit přes ruská opevnění?

Neměřil jsem to, četl jsem, že to může být až čtrnáct procent. Zdůrazňuji ale, že by mi přišlo farizejské říkat, že Ukrajinci na ni nemají právo. 

Jsme jako Západ ve válce s Ruskem?

V určitém slova smyslu ano, ale má jinou podobu – nestřílíme proti sobě raketami. Ve fyzické válce s Ruskem je Ukrajina. A protože všichni ostatní na Západě si – doufám – uvědomujeme, že bojuje nejen o sebe, ale i o budoucnost naší svobody, demokracie, ochrany lidských práv a menšin, tak myslím, že je správné a potřebné, abychom jim pomáhali. Válka, kterou proti nám a zbytku světa vede Rusko, je hybridní, dezinformační – a bohužel přináší docela nebezpečně „dobré“ výsledky. Vidíme to nejvíc asi v tuhle chvíli na Slovensku, kde se vlivem ruských dezinformací veřejný prostor strašně rychle posouvá směrem k odmítání pomoci Ukrajině, směrem k náklonnosti Rusku.

Bývalý americký velvyslanec při NATO Kurt Volker Respektu řekl: “Rusko si už myslí, že je v konfliktu s NATO, Ukrajina je s Ruskem v přímé válce, všichni ostatní v Evropě vidí, že útok na Ukrajinu je útokem na celý evropský systém, jen Spojené státy mluví o tom, že v konfliktu je pouze Ukrajina. Je to směšné. To je ten problém. Snaží se zdůraznit, že Spojené státy nejsou ve válce, NATO není ve válce – a dobře, to je na jednu stranu pravda, na druhou stranu to není pravda v praxi. Rusko bojuje, Ukrajina bojuje, my jí pomáháme a na výsledku konfliktu nám všem záleží. Upínáme se na špatný úhel pohledu.” V Americe jste působil jako diplomat a máte znalost tamního prostředí, proč to tak podle vás je?

Nevidím do hlavy Bidenově administrativě. Uměl bych pochopit, že pro něj je tím bubákem nebo tím, čemu se chtějí za každou cenu vyhnout, otevřená válka s Ruskem, která zřejmě v jejich strategických úvahách může být potenciálem pro válku jadernou. Zabránit něčemu takovému je ale cílem nás všech.

Takto bývá nejčastěji vysvětlováno, proč ani nyní Ukrajina nedostala na summitu NATO ve Vilniusu konkrétní časový harmonogram přijetí do aliance. NATO deklaruje, že v případě napadení přijde na pomoc každému svému členovi. To by mohlo znamenat právě otevřený konflikt s Ruskem. Další členové aliance jako Polsko nebo Pobaltské státy naopak tvrdí, že jedině tak lze ruskou expanzivnost zastavit. Jak to vidíte vy?

Aliance na summitu zjednodušila budoucí možný přístup Ukrajiny, posunuli jsme se rozhodně dál. Rozumím frustraci Ukrajinců, kteří si mysleli, že dostanou víc. Jak řekl prezident Zelenskyj:  Dopadlo to dobře, ale mohlo to dopadnout líp. Nicméně máme tu nějaká pravidla a členství Ukrajiny v NATO nemůže vzniknout ve chvíli, kdy je země ve válečném stavu.

Kdy by tedy měla být Ukrajina přijata do NATO?

Nemůže to být dřív, než skončí válka.

Jak si definujete její konec?

Konec války nemůže definovat nikdo jiný než Ukrajinci. Sám za sebe si neumím představit žádný jiný konec, než že Ukrajina bude obnovená ve svých původních hranicích včetně Krymu. Pak se budeme moci bavit o potrestání Rusů a reparacích, o válečném tribunálu a dalších věcech. Tohle vše určitě není záležitost zítřka a možná ani konce tohoto roku.

Neumožní výsledky summitu NATO, že Rusko bude natahovat válku do nekonečna? Že bude stále bombardovat území Ukrajiny, aby ji Západ nikdy nemohl přijmout do aliance?

Neumím na to odpovědět, já pořád věřím, že to, co nakonec tuhle válku rozhodne, nebude ani tak vojenská převaha na frontě u Charkova nebo u Doněcku, ale vnitřní situace v Rusku.

Jak to myslíte?

Model, který popisujete, že Rusko bude jednou za čtrnáct dní střílet po další roky na Ukrajinu rakety, může vest k vnitropolitické tenzi. Bude se ozývat stále více hlasů, že takhle velké vítězství nevypadá, domácí scéna to nebude snášet dobře a může to vést k politickým otřesům. K moci to může vynést někoho jiného, kdo by se stal relevantním partnerem pro případné vyjednávání s Ukrajinou o ukončení války. Může také dojít k rozpadu Ruska, postupnému odlupování satelitních oblastí, ke konfliktu s Čínou. Těch možností je řada.

Měla by být Ukrajina přijata i do Evropské unie?

V tuhle chvíli to nepřipadá v úvahu, protože země, která je ve válce, těžko může plnit ekonomické standardy pro přistoupení k Evropské unii. Na druhou stranu Ukrajinci vlastně každým dnem dokazují svoji oddanost hodnotám, na kterých si Evropa zakládá, na kterých stojí; to znamená svoboda a demokracie. Tuhle část domácího úkolu mají splněnou víc než mnozí z nás, ale s ekonomikou to v tuhle chvíli fungovat nebude. Další věc, která Ukrajinu čeká, je implementace evropských pravidel v oblasti právního státu, ochrany menšin. A tam si myslím, že jsou až překvapivě úspěšní.

Měla by Unie opět zahájit přístupové rozhovory s Tureckem? Prezident Recep Tayyip Erdoğan tím původně podmiňoval odblokování nesouhlasu Ankary se vstupem Švédska do aliance.

Postoj ke konfliktu na Ukrajině, zprostředkování obilné dohody pro vývoz ukrajinské pšenice, a nakonec i souhlas se vstupem Švédska do NATO, to vše je možné přičíst Turecku k dobru. Nějakou odměnu by možná zasloužili. Přičemž si řekněme, že přístupové rozhovory s EU neznamenají členství, je to velmi dlouhá etapa, ve které už ostatně Turecko jednou bylo.

Erdoğan potlačuje opozici, stav lidských práv v jeho zemi je žalostný, ani zdaleka neodpovídá právním státu v našem pojetí. Je za co ho odměňovat?

Taky tím nejsem nadšený. Ztratit ohledně Ukrajiny spojence, byť hodně problematického, ale také není řešení. Jestli o to skutečně bude Turecko stát, čeká ho do Evropské unie velmi dlouhá cesta a bude se muset v lecčems výrazně změnit. Je otázka, jestli to bude skutečně chtít. 

Zajímá se česká vláda o uvězněné disidenty v Bělorusku?

Běží konkrétní program jejich přemísťování sem, ale je utajený, je to citlivé. Nemůžu o tom mluvit, abych někoho neohrozil.

Za komunismu disidentům v Československu pomáhala i symbolická podpora. Napsal jste například dopis politickým vězňům v zemi?

Psal jsem běloruské vězenkyni svědomí Palině Šarenda-Panasjukové. Je dlouhodobě izolovaná v  cele. Chtěl bych docílit jejího propuštění a poskytnutí azylu u nás. Včetně poskytnutí lékařské péče, kterou potřebuje. Prochází řadou fyzických útrap, které mohou mít za následek i její smrt. V podstatě jde po Wonkově trajektorii a my bychom chtěli, aby to nedopadlo tragicky.

Česko má za sebou předsednictví EU, vy jste se stal ministrem pro evropské záležitosti po jeho skončení. Co jste si stanovil jako své cíle?

Chtěl bych v každém případě udělat něco pro zlepšení obrazu Evropské unie v očích české euroskeptické veřejnosti – a moc se mi to zatím nedaří. Nějakým způsobem nastolovat témata, otvírat debatu z proevropského konce, vybalancovávat negaci vůči Evropě, kterou tady cítím. Kromě toho chci dotáhnout jednání o národním plánu obnovy s Evropskou komisí, kde se jedná přibližně o 350 miliardách pro Česko. A následně ten plán začít implementovat.

Proč jsou euroskeptické hlasy v Česku tak silné?

Jsem přesvědčen, že tady sklízíme dědictví Václava Klause, který diskurz nastavil tak, že v Bruselu nám kazí naši národní suverenitu. Právě dneska mi někdo popisoval historku, když jednou Klaus přijel do Bruselu a měl se sejít se zaměstnanci naší stálé mise, tak jim místo poděkování za práci, za nasazení a za to, čeho dosáhli, řekl, že jsou vlastizrádci z Bruselu. Takhle se choval často a pro méně informované občany se stal jakými guru. Byl v tématu Evropy nejsilnějším politickým hráčem.

Jak to má v hlavě uspořádané premiér Petr Fiala, co se týká klausovského odkazu v pohledu na EU?

Myslím si, že zejména díky dvěma zásadním událostem, což je ruská válka proti Ukrajině a české předsednictví v Radě Evropské unie, velmi intenzivně pocítil, že projekt Evropské unie má smysl, že představuje něco, o co se můžeme opřít, ubránit se; že jsme odolnější. Byl dříve dlouholetým kritikem EU, ale tohle na něj nepochybně mělo vliv. Nějakým způsobem mu to pomohlo zbavit se tradičního euroskeptického pohledu.

Máte jako ministr pro EU možnost se o Evropě s premiérem bavit?

Jsem v úřadu krátce, dostaneme se k sobě na vládě. Zatím ještě neproběhlo jednání, kde bychom měli dost času povídat si o Evropě ve větším detailu a hloubce.

Kdy přijme Česko evropskou měnu?

Já jsem nadšený stoupenec eura – a myslím si, že už před dvaceti lety na něj bylo pozdě. Podívejte se na Slovensko, má tam podporu 84 procent veřejnosti, to znamená, jeho přijetí nezpůsobilo ránu národní ekonomice, ba naopak. Slováci mají pocit, že je pro ně požehnáním kvůli inflaci, posiluje vědomí, že daná země patří do evropského klubu. Není důvod, aby to v Česku bylo jinak. Řada kolegů ve vládě to tak ale nevidí, proto je i tohle pro mě důležité téma – vést o tom s nimi debatu.

Kriticky se vyjadřujete o Maďarsku a tamní autoritářské vládě. Jak vnímáte vývoj v Polsku, které je kritizováno kvůli spoutání justice, médií a drsnému tažení proti opozici?

Zásadní rozdíl je, že zatímco Maďarsko vystupuje prorusky, Polsko se jasně staví za Ukrajinu. V tomhle si musíme každého spojence hýčkat, byť se nám u něj nemusí mnoho věcí pozdávat. Politika, jak říkal bývalý ministr zahraničí Schwarzenberg, je někdy uměním spolknout i tu ropuchu.

Jde o to, jestli v případě Polska už není nad možnosti našeho trávicího traktu…

Uvnitř Evropské unie probíhají přece procesy, které se jak Poláky, tak Maďary, ale i další země snaží dovést k tomu, že společná pravidla demokratického státu musí být respektována a dodržována. Polsko navíc skutečně není Maďarsko. A jak dopadnou v Polsku volby, nevíme, probíhá tam stále demokratické soupeření s otevřeným koncem.

Polská opozice se bojí, že když zase prohraje, přitáhne vládnoucí strana Právo a spravedlnost šrouby natolik, že už bude vyhrávat všechny další volby.

Takový scénář vám můžu namodelovat i na Slovensku. Musím říci, že se na tamní dění dívám s nejistotou. Mám obavy z výrazného zpomalení, přerušení demokratického vývoje a lidských práv a svobod, kdyby se opět k moci dostal Robert Fico a některé menší problematické strany. Z historických paralel víme, že sešup dolů může být rychlý, že i v relativně demokraticky fungujícím společenství se může dostat k moci téměř fašistická vláda. Ve střední Evropě nás čeká turbulentní doba. Mají to v rukách voliči, oni musí rozhodnout, v jaké společnosti chtějí žít.  

Před vaším příchodem do vlády ministři rozhodli, že od začátku července zruší příspěvek pro solidární domácnost, který umožňoval ubytovávat ukrajinské uprchlíky. Další dávky jim byly zkomplikované. Chce vláda Ukrajince z Česka dostat?

To bych určitě neřekl, na to znám ministra vnitra Víta Rakušana moc dobře. Myslím si, že je to snaha ušetřit v době, kdy na tom státní rozpočet opravdu není dobře.

Zdroj Respekt: https://www.respekt.cz/rozhovor/chci-zmenit-dedictvi-vaclava-klause-a-zlepsit-obraz-evropske-unie?gift=brotbvts0b

Mít ministra pro evropské záležitosti znamená, že česká vláda bere Evropskou unii vážně a v Bruselu to tak vnímají, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Velkým tématem voleb do Evropského parlamentu bude podle něj migrace, která bude v kampani podávána primitivním způsobem – například tak, že „nám hordy černochů znásilní ženy“, což je absurdní, říká.

Začnu vaším citátem: „Já se tady poprvé veřejně vyznávám ze svého eurohujerství, až eurofederalismu. Nicméně můj osobní názor není to zásadní. Já bych měl především v Česku moderovat tu debatu a být její součástí.“ Toto jste řekl pro Deník N.

To byl můj první rozhovor ve funkci.

Pojďme to trošku rozebrat. Co pro vás znamená eurohujerství? Co si pod tím představujete?

Eurohujerství? Hujer je víceméně negativní postava z jednoho českého filmu. Má zřejmě naznačovat, že člověk, který se takto označuje, je příliš horlivý v prosazování či vyjadřování náklonnosti k Evropské unii. Já jsem to slovo použil zcela záměrně jako provokaci a velmi dobře zabralo, protože jste asi padesátý, který se mě na to ptá. Kdybych jenom řekl, že jsem proevropský, tak si toho nikdo nevšimne.

Patřím k té části obyvatelstva, která se domnívá, že naše členství v EU je správně, že nám to přináší spoustu výhod, že je to pro nás dlouhodobá cesta, jak se stát nebo zůstat součástí západního světa, jak se bránit atakům z východu, zejména z Ruska a z Číny a tak dál. A že zkrátka pro nás členství v EU má, stejně jako na samém počátku, kdy jsme o něj usilovali, obrovský přínos a obrovský význam a že má velký význam být uvnitř toho evropského domu, nežli stát kdesi za dveřmi. Takže to bylo to vyznání z toho eurohujerství.

Pokračování výroku je samozřejmě také pravda. Jedna věc je, že můžete mít nějaký osobní postoj, ale jste součástí týmu, součástí celku, součástí vlády, součástí EU a tam všude musíte vystupovat co možná konsenzuálně a hledat spíš průniky než provokovat.

To měl být můj druhý dotaz. Proč není důležitý názor ministra? Podle mě by to mělo být spíš naopak, názor ministra je důležitý a měl by zaznívat jak ve veřejné debatě, tak i na vládě.

Já jsem neřekl, že názor není důležitý, alespoň doufám.

Řekl jste, že není zásadní.

Nemůže to být tak, že přijde ministr, který je ve funkci 14 dní, bouchne do stolu a řekne, teď se mění naše zahraniční nebo evropská politika. Ministr pro evropské záležitosti je jeden z hráčů, jeden z 18 členů vlády, který má o něco hlubší vhled do některých zákoutí a detailů fungování EU. Ale nejsem v té pozici, že bych byl nějakým silovým hráčem, který bude určovat rozhodování vlády. Můžu tam přicházet s nějakým názorem, návrhem, musím vyslechnout ty ostatní a musím respektovat většinový názor. Nemůžu přijet do Bruselu a hlásat tam svoje „eurohujerské“ nápady, pokud bych k tomu neměl mandát z jednání české vlády.

V červenci usedne ČR do čela Rady EU a ujme se tak půlročního předsednictví sedmadvacítky. Jaké si zvolila priority? A jak si vláda hodlá poradit s nízkým rozpočtem předsednictví? V podcastu Evropa zblízka odpovídá ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek.

Třetí část toho výroku je, že chcete moderovat debatu a být její součástí. Já jsem si ale nevšiml, že by tady byla nějaká debata o EU. Jakou debatu chcete moderovat?

Máte úplnou pravdu. Debata o EU u nás není vybalancovaná, není korektní, není férová, protože velmi výrazně a hlasitě převládají odpůrci, euroskeptici. Všichni, kteří se snaží ve veřejném prostoru propagovat kvality, přednosti a výhody členství v EU, jsou naopak velmi rychle ostrakizováni, umlčování, okřikováni, nálepkováni a tak dál. Myslím si, že debatě u nás chybí to eurooptimistické nebo europozitivní křídlo a to je to, co chci do debaty přinést.

A daří se vám to? Respektive je vůbec prostor v Česku na veřejnou debatu o EU, aby si v ní našly místo i proevropské myšlenky?  

Doufám, že ministr pro evropské záležitosti, i tento rozhovor to koneckonců naznačuje, bude občas v médiích trošku slyšet a bude podle mého názoru správně, když zazní ta pozitiva, proč je dobře být členem EU a třeba i přijímat její pravidla a zásady. Tady se celospolečenský narativ díky populistické vládě premiéra Babiše, ale i předchozím vládám sesmekl k tomu, že je nějaký zlý Brusel, proti kterému bojujeme, a všechno špatné pochází z Bruselu a my si tam musíme tvrdě vybojovat to, aby to tak úplně špatné nebylo. Takhle to přece není. EU je kolektivní orgán, kde sedí 27 členů, kteří spolu debatují a přináší nějaký samozřejmě vždycky kompromisní, ale konečný výsledek, který je přijatelný pro všechny.

Jsem poněkud nešťastný nebo nevím, jak naložit s tím, že tady u nás je debata primárně protievropská. Já si kladu za cíl se pokoušet vysvětlit, v čem je ten rozdíl mezi komunistickou cenzurou a diktátem z Moskvy a mezi tím, jak funguje EU. Rád bych to změnil.

Ministra v Bruselu berou vážněji než diplomata

Je toto tedy současná náplň práce ministra pro evropské záležitosti? Protože, když si to rozebereme do detailů, tak v současnosti je už celá zahraniční politika Česka sjednocena. Mám tím na mysli, že premiér, ministr zahraničí i prezident komunikují v zásadě totéž a jsou celkem jako jednotný v postojích, i co se týče EU.

Zaplať pánbůh, už to tak teď je.

Pokud bychom to rozšířili, máme ještě diplomaty, jako jsou poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar a náměstek Úřadu vlády pro řízení sekce pro evropské záležitosti Štěpán Černý, kteří jsou v tématech EU rovněž aktivně zainteresování. Toto všechno nestačí? Potřebujeme ještě dalšího člověka, ministra, který je speciálně na něco zaměřený?

Záleží na tom, jak to pojmete. Vy jste vyjmenoval spoustu lidí, kteří jsou, při vší úctě k úředníkům, „jenom“ úředníci a nemají politickou váhu. Když přijde Štěpán Černý na jednání vlády nebo na jednání do Bruselu, tak prostě je to vrchní ředitel, odborník, perfektní profesionál, ale nemá politickou váhu. Já si myslím, že to, že zůstala zachována funkce ministra pro evropské záležitosti, je výrazem toho, že česká vláda si díky Bohu uvědomuje, jak důležitá je právě tahle oblast české politiky.

Když jezdím na GAC (Rada pro obecné záležitosti, z anglického General Affairs Council – pozn. red.), tak koukám kolem stolu na vizitky a přibližně polovina států má speciálního ministra pro evropské záležitosti. Když tam sedí ministr, je to vnímáno jako výrazně silnější vzkaz, že ta či ona země bere EU vážně jako partnera, kterého je nedílnou součástí. Sám jsem byl velvyslancem, takže mám velkou úctu k diplomatům a k diplomacii, k velvyslancům a k velvyslankyním, ale vždy se to považuje, jako že tady oni poslali „jenom velvyslance“. Nechci říct, že to je degradace, to bych se dotknul velvyslanců, ale je to vzkaz, že toto teď pro nás není priorita, tím se nemáme čas zabývat, což není dobře.

Některé kampaně před volbami budou primitivní

Za rok budou volby do Evropského parlamentu. Co od nich očekáváte, jaká témata se budou řešit v Česku?

Některé strany to avizují už teď. Myslím si, že některá témata jsou a zůstanou zásadní. V první řadě samozřejmě je to Ukrajina. Obávám se, že konflikt bude pokračovat. I kdyby bylo už, doufejme, po válce, tak přece jenom rekonstrukce či možná lépe řečeno modernizace Ukrajiny po válce bude stále velké téma, stejně jako evropské ambice Ukrajiny.

A z toho se odvíjí všechny priority nebo další zájmy, jako větší odolnost Evropy proti útokům zvenčí, samozřejmě environmentální záležitosti, migrace. Dalším tématem bude strategická autonomie, to znamená snižování naší závislost na zemích, u nichž nemůžeme navždy počítat s tím, že budou přátelské nebo už jsou nepřátelské. Mám na mysli Rusko a Čínu, ale koneckonců, měli bychom být nezávislejší i na rozhodování v Americe, protože nevíme, co se bude dít tam a jak dlouho vydrží to transatlantické spojení v takové kvalitě, jako je teď.

EU už stanovila datum příštích evropských voleb. Jak se české politické strany na volby připravují? A kdo z politiků chce usilovat o europoslanecký post? V podcastu serveru EURACTIV.cz Evropa zblízka odpovídá redaktor Ondřej Plevák.

Všechny tyto výzvy by země naší velikosti zvládala jenom velmi obtížně, pokud bychom nebyli v EU. V evropské rodině se ale nemůžeme chovat donekonečna jako sobci, kteří neustále jenom požadují výhody, privilegia a fondy a peníze, ale odmítají nést nějakou solidární spoluzodpovědnost za problémy, které mají jiné země.

V rámci kampaně, si myslím, že bude velkým tématem i migrace, což je v pořádku, migrace je velké téma. Bojím se ale, že bude podávána tím nejprimitivnějším, nejbrutálnějším způsobem. Hordy muslimů a černochů vám budou znásilňovat ženy a děti a vy neděláte nic pro ochranu naší země před migrací atd., což je samozřejmě absurdní, zrůdné a zcestné. Takhle to není. Když bychom se zamysleli, migrace je jedno ze základních privilegií konání lidstva od jeho počátku. I my Češi jsme přišli do Česka kdoví odkud z východu a Amerika je na migraci založená. Je přirozenou lidskou touhou a potřebou migrovat, odcházet z místa, kde jsem vyrostl, kde mám rodinu a kořeny, někam, kde to sice neznám, ale mám tam větší šanci na přežití, na lepší život.

Omlouvám se, že vaše povídání přeruším. Zdá se mi, že tohle není možné komunikovat v kampani. Nebudou volby spíš o tématech jako Babiš vs. AntiBabiš, anebo EU dobrá vs. EU zlá? Nemůže být celá kampaň podobně primitivní, jako jste to naznačil u migrace?

Možná. Já se obávám, že některé kampaně mohou být hodně primitivní a že budeme-li my se pokoušet vést kampaň a vzkaz formulovat nějak sofistikovaněji, takže vlastně budeme prohrávat u určité části populace, na kterou míří ta jednoduchá kampaň. Byl bych velmi rád, kdybych uměl já nebo nějaký PR tým vymyslet jedno či dvě hesla, kterými bychom polepili celou republiku na billboardech, a která by přetlačila ten jednoduchý narativ.

Je to nekonečný souboj, bojovat s propagandou, bojovat se zjednodušenými simplifikovanými vzkazy, které jsou daleko od reality, ale bohužel jsou velmi snadno srozumitelné a přijatelné. To je úděl nás politiků, prostě snažit se co nejlépe a nesrozumitelněji vysvětlovat, v čem ten problém skutečně existuje a jak jsme nebo nejsme schopni ho řešit. Pokud jste ve vládě, tak jste samozřejmě v horší pozici než v opozici, kdy prostě můžete říkat, všechno je špatně a my bychom to dělali líp.

Medializovat úspěchy je těžší než průšvihy

K té komunikaci se ještě dostaneme, ale tady se zastavme ještě na chvíli. iRozhlas minulý týden vydal zprávu o šetření CVVM, podle nějž EU důvěřuje nejméně lidí v Česku od roku 2016. Důvěra klesla na 46 procent, z loňských 58 procent. Jedno z pozitivních věcí, které se vaší vládě v blízké minulosti ve vztahu k EU podařily, bylo předsednictví v Radě EU. I přesto důvěra v EU klesla. Jak si tohle vysvětlujete?  

Za prvé si myslím, že jsme nedokázali úplně efektivně prodat právě to, jak hodně úspěšné a až překvapivě úspěšné předsednictví bylo. A to musíme počítat s tím, že za prvé nebylo dobře připravené z předchozího období od minulé vlády, hodně jsme improvizovali už od samého počátku, museli jsme spoustu věcí dělat narychlo a jinak. Do toho pak přišla válka, kde se vlastně Češi podle mého názoru zachovali principiálně správně – jako jedni z prvních jsme začali postupně poskytovat pomoc a pak i přetahovat na svoji stranu další členy EU. Ty pak zejména díky statečnosti samotných Ukrajinců začínali chápat, že to není záležitost na týden, jak se původně říkalo, a že tady máme najednou velkou výzvu, kterou nesmíme prohrát.

Další aspekty našeho předsednictví, jako třeba řešení energetické krize, pro nás znamenali zisk neskutečné prestiže v Bruselu, v evropských strukturách, protože jsme ukázali, že jsme schopni improvizace, velmi tvrdé práce, konsensu, že jsme schopni dotahovat jednání do konce. Tohle všechno se cení v Bruselu, ale málokdo si toho všimne tady. My jsme to neuměli prodat. Nabízet nebo medializovat úspěchy je mnohem těžší než medializovat průšvihy, protože úspěchy nikoho nezajímají a nikdo je nečte.

Jak se Švédsku po Česku přebíralo předsednictví Rady EU? Kdy vstoupí Švédsko do NATO? A co mají Češi a Švédové kromě záliby v houbaření společného? V podcastu EURACTIV.cz odpovídá švédský velvyslanec v Česku Fredrik Jörgensen.

Jestliže tady máme minimálně dvě politické síly, které neustále atakují současnou vládu za to, že děláme málo pro ochranu před migrací a vyvolávají strach, nedůvěru, obavy, tak to prostě funguje. Není lepší politický model, nežli vymodelovat nebo vytvořit fikci jakéhosi nebezpečí, jakéhosi nepřítele, který ve skutečnosti neexistuje, pak se postavit do čela odporu a zachránit před tím nebezpečím, které vlastně nikdy nebylo.

Přece celý aktuální migrační pakt je jenom naplněním toho, po čem tady česká většinová společnost dlouhodobě volala. Všichni říkali, že nechtějí žádné běžence z afrických zemí, z muslimských zemí. Ale přitom vlastně nikdo úplně nezpochybňoval, že když už jsme tedy součástí evropské rodiny, takže bychom se měli nějak podílet na řešení toho problému, tak jako se Evropa podílí na řešení našich problémů.

Teď se vytvořil nějaký mechanismus, který odpovídá všem požadavkům, které tato i minulá vláda na řešení migrace měla. Budeme upevňovat vnější hranici, budeme urychlovat azylové řízení, budeme rychleji vracet ty, kteří tady nemají být. A všechny tyhle úspěchy toho paktu jsou překryty tím, že někdo demagogicky vypráví, že to vlastně takhle není a zase vy říkáte, že děláme špatně propagaci nebo že neumíme dělat PR. No, já se fakt snažím.

To jsem rozhodně neřekl, ale když už jsme při tom, tak komunikace této vlády je vnímána jako poměrně tristní. Měli jste dokonce vytvořenou i pozici, která byla zaměřena na strategickou komunikaci a už neexistuje. Jak jste už naznačil, EU je často terčem různých dezinformací, migrační pakt je jeden z příkladů, ale ono vlastně částečně za to může i ministr Vít Rakušan, protože jeho vysvětlení migrační reformy nebylo úplně zvládnuté, alespoň podle některých odborníků. Váš předchůdce Mikuláš Bek a jeho ministrování taky nebylo považované za úplně úspěšné. Takových případů se najde víc. Takže se snažíte, ale lépe se komunikovat nedá?

Už jsem to někde také říkal, ale jedním z mých formativních hrdinů byl Mac Murphy, z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Je to příběh o vzpouře jednotlivce proti velmi pokřivené společnosti psychiatrické léčby a on je silná osobnost, který stále protestuje, rebeluje a vsadí se s chlapy, že utrhne žulový kvádr. Když se mu to nepodaří, tak řekne „Aspoň jsem to sakra zkusil!“ Což je moje životní motto, aspoň to mám zkusit.

Já vím, že to je hrozně vzletný a velký vzor, ale jenom se vám snažím vysvětlit, že já nejsem ten typ, co to vzdá. Jen mám velmi limitované možnosti. Mám PR oddělení, mám vládu, kterou oceňuju, například pan premiér Fiala je v tomto naprosto jednoznačně na správné straně a nesnaží se vyklouznout z toho a říct, že to je problém pana ministra Rakušana nebo pana Dvořáka. Nemáme jinou šanci, než to zkoušet znovu a znovu stokrát a tisíckrát si „nabít hubu“ a pak to asi třeba vyjde.

Pokud to tedy chápu správně, vy jste ten z filmu, který zkouší všechny možné věci a potom přijde někdo po vás, který už bude vědět jako to udělat.

Tak bych to neřekl. Vždycky má smysl to aspoň zkoušet. Jenom to, že se vám to teď nepodaří, nemůže znamenat, že se na to už vykašlete, že to nemělo smysl. Když si otevřete můj Twitter, tak zjistíte, kolik hejtů tam dostává za to, co říkám. Naučil jsem se, že když něčí zpráva začíná „Dvořáku ty č****“, tak to rovnou vymažu, s těmi nediskutuju. Ale jinak zkouším s lidmi diskutovat, vysvětlovat jim, proč to takhle není, a nemám jinou možnost. Nebo mi něco poraďte a já to udělám.

Já vám asi úplně radit nemůžu. Možná trochu už jsme se o tom bavili, ale jak teda napravit nebo zvýšit důvěru v EU? Pomůže zlepšení komunikace, anebo možná úplná změna přístupu k ní?

Nevím, jestli je řešení změnit komunikaci. Trochu se obávám, že křivka důvěry se vyvíjí nikoliv podle toho, jak zrovna dobře nebo špatně se v tu chvíli dělá PR, ale podle toho, jak dobře se zrovna v tu chvíli daří Evropě a lidem v Evropě. To znamená, že když Češi za rok či dva začnou pociťovat, že krize jsou již překonány a bude vidět, že z evropských fondů a díky podpoře Evropy se podařilo vyřešit nějaké kruciální problémy, tak bez ohledu na to, kolik dáme na billboardy, si lidi řeknou, aha, ono je to vlastně fajn.

Aktuální stav taky není způsoben komunikací, ale že naše země není v dobré kondici. A to není úplně vina této vlády, to se jenom teď prožívá. Částečně sklízíme plody předchozích vlád, částečně se vyrovnáváme s tím, že byl covid, částečně se vyrovnáváme s tím, že je válka, částečně se vyrovnáváme s tím, že jsme museli řešit energetickou krizi za cenu obrovských ztrát, finančních a politických. A tohle všechno je samozřejmě přiživováno částí médií a především je to přiživováno velmi brutálními útoky ze strany opozice. Plus neustále znovu a znovu multiplikováno zahraniční ruskou propagandou.

Česko se prezentuje jako jeden z lídrů evropské reakce na ruskou agresi a pomoci Ukrajině, v druhé polovině roku 2022 navíc předsedalo Radě EU a mělo tak pod taktovkou důležitá rozhodnutí. Jak se česká role podepsala na postavení země v sedmadvacítce?

Nejlepší by bylo mít Spojené státy evropské

Pojďme na vaše oblíbené téma fungování a rozšiřování EU. Možná trochu jednoduchá otázka na úvod, ale jaká je role EU v současnosti? Je to mocnost, třecí plocha mezi mocnostmi, anebo je to rovnocenný partner pro jiné?

Já doufám, že nejsme třecí plocha mezi Ruskem a Amerikou, ale že jsme dalším hráčem na glóbusu. Jsme celek, který má nějakých 450 milionů obyvatel. Je to velký trh mimo jiné a mohl by to být i velký, silný hráč. Role EU ve světovém měřítku postupně narůstá, ale ještě zdaleka není tak silná, jak by odpovídalo počtu obyvatel a ekonomické síle. Zase se vracíme k mému původnímu prohlášení a vím, že to vůbec není populární. Já si myslím, že Evropská federace či Spojené státy evropské by teprve daly Evropě tu pozici, že bychom byli skutečně rovnocenným partnerem ve hře mezi Čínou, Amerikou, případně Ruskem a Indií.

Tak myšlenka Spojených států evropských se úplně neshoduje s tím, co vlastně Česko od EU chce a už vůbec si neumím představit, jakým způsobem by fungovaly Spojené státy evropské, kdyby se ponechalo právo veta.

To je na dlouhou a velmi citlivou debatu. Já jsem jenom odpovídal na vaši otázku, čím vlastně EU dneska je. Jak říkám, je to ekonomicky velmi silný celek, který ale politicky ještě úplně tu sílu a váhu nemá právě proto, že to není jeden celek. Je to 27 zemí, které mají komplikované rozhodovací mechanismy mezi sebou, včetně práva veta či konsenzu, a naopak kvalifikované většiny.

Nemůžu vám nepoložit otázku, na kterou nikdy nechcete odpovídat – mělo by se zrušit právo veta v unijních rozhodovacích mechanismech?

Nechci odpovídat. Jestliže já sám sebe definuju jako federalistu, tak nepochybně by pro mě tohle byla možná varianta, ale na druhou stranu velmi dobře si uvědomuju, že politická situace na to ještě nedozrála. V tuhle chvíli ani nevím, jestli někdy dozraje.

Minimálně většinově euroskeptická ODS by asi byla razantně proti.

Ono je to podobně třaskavé jako migrace. Okamžitě se to dá označit za ztrátu národní svrchovanosti, za ztrátu suverenity, a to je samozřejmě věc, kterou žádný stát nebude ochoten příliš komunikovat vůči svému obyvatelstvu.

Postkomunistické země mají pocit, že oligarchie funguje dobře

Pokud jde o rozšiřování EU, aktuální kandidátské země jsou Turecko s pozastaveným procesem, pak Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko, Albánie, Moldavsko, Ukrajina a Bosna a Hercegovina. Která z těchto zemí nyní vůbec může vstoupit do EU?

V současnosti nikdo, protože nesplňují podmínky a samozřejmě členství v Unii je velké privilegium. A některé země Balkánu nesplňují podmínky často proto, že mají svoje komunistické a „východní“ dědictví. Mají problém se zásadními otázkami, jako je vláda práva nebo právní stát, justiční systém a zkrátka ti postkomunističtí, komunismem lehce ovlivnění lídři mají pocit, že vlastně oligarchický systém je dobře, že to funguje. Když se chopí moci, snaží se v ní upevnit tak, aby už oni nikdy nemohli přijít.

A k tomu přidejme dlouhodobý problém s korupcí, která je součástí kultury mnoha těch zemí. Tohle všechno jsou věci, které podle mého názoru nemůže EU při přístupovém jednání přehlédnout. Ale naším zájmem je, aby tyhle problémy příslušné země postupně překonaly a staly se plnohodnotnými členy EU, která tak bude větší a silnější.

Když se zastavíme specificky u Turecka, tak prezident země Erdogan minulý týden podmínil souhlas se vstupem Švédska do NATO tím, že se obnoví přístupové rozhovory. Turecko je kandidátská země již od roku 1999, což je úplně nejdéle. Je to férové vyjednávání, anebo je to vůbec možné? Může se to stát, že bude opravdu EU souhlasit s touto taktikou?

Mě to hodně překvapilo, protože jsem čekal všelijaké vyjednávací podmínky ze strany Turecka, ale tenhle zásadní obrat po letech víceméně odmítání dalšího jednání o vstupu do EU, tak je to podle mého názoru jenom součást nějaké širší hry. Erdogan je v tomhle prostě mistr, který umí jednak překvapit své partnery a jednak využít toho okamžiku, kdy si může o něco říct.

Upřímně řečeno, je to tak čerstvá informace, že ji neumím úplně vyhodnotit a popravdě řečeno, ani si nejsem jistý, jestli skutečně Erdogan či nová turecká vláda změnili svůj vztah k EU a začali mít ambici a touhu se členskou zemí stát. Jestli to opravdu není jenom jeden z tahů na šachovnici.

Turci si volili prezidenta i poslance. Zatímco výsledek parlamentních voleb je už jasný, nový prezident bude znám až po druhém kole hlasování. Jak může výsledek ovlivnit vztahy Turecka s EU? Odpovídá šéfredaktorka EURACTIV.cz Aneta Zachová.

V4 jsou jen kluci, co spolu mluví

Abychom dokončili evropská témata, tak se nemůžeme nedotknout Visegrádské čtyřky. Polovina zemí, konkrétně Maďarsko a Polsko, znovu dělá problémy při jednáních. Viděli jsme to i na poslední Evropské radě. Obě země to dělají dlouhodobě a podkopávají například práva žen, LGBT+ atd. Slovensko se možná k těmto zemím brzy připojí, na konci září budou volby, po kterých vládu může stavět Robert Fico, který svými předchozími vládami umožnil rozklad státních institucí a jejich napojení na mafiány, a k nové vládě si může přizvat fašistickou stranu a skandály hýřícího Borise Kollára.

To jste teda optimista.

Tak je to jedna z možností. Když si takto rozebereme V4, je to dobrá společnost pro Česko?

Vy jste to popsal možná bezděky. V4 je společenství, které v podstatě nemá žádné instituce, to zaprvé. Jsou to jenom jakýsi kluci, co spolu mluví. Jinak záleží jenom na aktuální situaci v jednotlivých zemích, jak moc jsou ti čtyři spolu schopni se domluvit.

V každé demokratické zemi jsou volby a každými volbami může dojít k nějakému docela zásadnímu posunu, zejména právě v těch zahraničněpolitických otázkách, ale samozřejmě i v tom domácím prostředí. Například některá strana se může začít pokoušet co nejvíce si upevnit svoje postavení, zrušit nezávislá média, zrušit opozici, zakázat všechno, co by jí mohlo škodit. Mění ústavní systém, mění volební řád s cílem se udržet u moci.

Popisujete iliberální demokracii, jak to nazval Orbán.

Třeba. Tím se vzdalují od principů, které tvoří EU a jsou jejím základem. Tím chci říct, že V4 vždycky byla nějakým způsobem aspoň latentně ohrožena tím, že v některé z těch členských zemí dojde k nějakému politickému posunu.

Já jsem si velmi naběhl hned asi tři dny po své nominaci na pozici náměstka ministra zahraničí, kdy jsem řekl, že čistý štít České republiky nemůže být pošpiněn špinavou politikou Viktora Orbána. Šlo o to, že speciálně Orbán v určité fázi velmi intenzivně zneužíval V4 a vydával zájmy, potřeby a cíle a názory Maďarska za zájmy, cíle, potřeby a názory V4. A my jsme v tu chvíli neměli dost síly a politické odvahy říct jednoznačně ne, tohle už není náš cíl, náš zájem. To se teď zhoršilo ještě víc, po invazi na Ukrajinu a myslím, že dnes už tu odvahu říkat to nahlas má čím dál víc našich politiků.

Polsko je v trochu jiné pozici. Co se týče vztahu k Ukrajině a k ruské agresi, tak není žádný problém, ale mají svoje problémy, současná vládnoucí skupina se snaží upevnit ve své vládnoucí pozici co nejvíce i za cenu potlačování demokratických mechanismů. Krom toho samozřejmě je i natolik konzervativní, že se nevejde úplně do toho rámce liberalismu v rámci EU, který v tuhle chvíli nastavený je. Myslím tím zejména ochranu menšin a tak dál.

Takže my jsme tak někde mezi, v něčem se shodneme, v něčem se neshodneme. Co je problém V4 v tuhle chvíli, je, že není možno ji nadále vydávat za nějakou politicky homogenní a konzistentní skupinu. Tím prostě nejsme a už dlouho, na druhou stranu nevidím nic špatného na tom, když se prostě ty země například dohodnou na společném postupu i uvnitř EU v něčem, kde to všem čtyřem dává smysl. Co mi nedává smysl, je, abychom se stali jakoby přívěškem k zájmům někoho jiného. Což vidíme teď u té migrace.

Část poslanců Evropského parlamentu chce navrhnout členským zemím Evropské unie, aby Maďarsku odebraly možnost předsedat příští rok Radě EU. Europoslancům vadí pokračující maďarské problémy s právním státem či omezování práv sexuálních menšin. Hlasovat o návrhu usnesení by měli na plenárním …

Na poslední Evropské radě právě Poláci a Maďaři zaujali blokační postoj a dá se říct, že premiéra docela naštvali. Pokud to tedy chápu správně, tak podle vás oficiální formát asi už nějakou budoucnost nemá.

Takhle bych to ani neřekl. Jenom říkám, že v historickém vývoji se může orientace jednotlivých čtyřech vlád dost zásadně změnit.

Zopakuji, že dává smysl o sobě vědět. Nemůžeme z mapy Evropy zmizet, jsme sousedi a máme společné přinejmenším hranice, ale taky cíle, historii, kulturu a tak dál. Je dobře se sousedy komunikovat, i když s nimi nesouhlasíme. Co se nedá dál prolongovat, co se nedá dál používat, je vydávat stanovisko jedné země za stanovisko všech čtyř, což kdysi fungovalo. Bývali doby, kdy se opravdu premiéři V4 sešli před zasedáním Evropské rady a zkoordinovali si postupy a postupovali společně. A pak dávalo smysl říct, my za V4 máme tento názor a ten byl víc slyšet v EU, ale toto teď už nemůže fungovat.

Může třeba přístup Polska a Maďarska k migrační reformě změnit začínající španělské předsednictví v Radě EU?

Španělsko se hlásí celkem statečně, že by to chtělo dotáhnout do konce. Je otázka, jak se zachovají ne úplně vypočitatelní partneři. Polsko podle mě hraje tuto roli především v kontextu svých budoucích voleb, takže jejich protesty a ostrá prohlášení jsou určena mnohem spíš domácí scéně. U Maďarska si myslím, že oni se tak už docela zabydleli v té pozici, že budou všecky protestovat a budou blokovat, aby možná případně za ten souhlas něco získali.

Jestli to můžou Španělé změnit, záleží na tom, jestli budou schopni nabídnout například nějakou protihodnotu za ten souhlas. Já to neumím v tuhle chvíli odhadnout. Řekl bych, že polská rétorika se trošku zmírní po volbách. A jak to bude v Maďarsku? Maďarsko je pro mě v tuhle chvíli velmi nevypočitatelný partner.

Zdroj: https://euractiv.cz/section/cr-v-evropske-unii/interview/debata-o-eu-v-cesku-neni-korektni-ani-ferova-prevladaji-odpurci-a-to-chci-zmenit-rika-ministr-dvorak/

„I já ji považuji za nesmírně závažnou a nebezpečnou. Výslovné varování ukrajinského prezidenta Zelenského před ruskou propagandou v Česku mě zaujalo,“ řekl v rozhovoru ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák.

Článek

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) považuje návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za uznání pro Českou republiku a její snahu pomoci ruskou válkou zmítané zemi.

Ministr Dvořák v rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné analyzuje význam Zelenského návštěvy Prahy a dalších zemí, které v těchto dnech navštěvuje.

„Cílem těchto cest je jistě také detailní představení ukrajinského desetibodového mírového plánu. Načasování posledních aktivit ukrajinského prezidenta naznačuje, že předmětem rozhovorů bude i nadcházející summit NATO ve Vilniusu, od něhož si Ukrajina hodně slibuje a očekává,“ míní Dvořák.

Podle něho je důležité, že naši západní partneři vidí změnu, ke které odchodem Miloše Zemana a nástupem Petra Pavla došlo na Pražském hradě. „Určitě vnímám, a to nejen já, že při zahraničních jednáních je cítit větší vstřícnost, respekt a otevřenost, zejména právě v citlivých otázkách ve vztahu k Rusku,“ pronesl Dvořák.

Dobře utajená akce

Co pro Česko návštěva ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského znamená?

Návštěva je nepochybně potvrzením velmi dobrých vztahů mezi našimi zeměmi, navazuje symbolicky na návštěvy našich nejvyšších představitelů na Ukrajině a je určitě moc dobře, že jednou z mála zemí, kam se prezident Zelenskyj vypravil osobně, je právě Česko.

Jak moc je to prestižní událost pro Českou republiku?

Jestli se nemýlím, jsme jednou z nejmenších zemí světa, kterou od vypuknutí ruské agrese navštívil. Považuji to mimo jiné také za silné ocenění velmi jednoznačné a pevné podpory, kterou naše země a většina našich obyvatel Ukrajině poskytují. Slýcháme to od našich ukrajinských partnerů často a jsme na to hrdí.

Jak dlouho jste o návštěvě Zelenského v ČR věděl? Jak utajovaná to byla mise?

Utajovaná byla zjevně velmi dobře. Do poslední chvíle vlastně nebyly k dispozici žádné informace, natož detaily.

Lze alespoň trochu popsat, jak se náš stát na takovou návštěvu chystal? Jak je taková návštěva složitá z hlediska bezpečnostního?

Omlouvám se, nebyl jsem nijak do příprav zapojený, natož pak do bezpečnostních opatření. Ale asi chápete, že i kdybych byl, nejspíš bych vám o tom nevyprávěl.

V Praze ukrajinský prezident přespí, nejde jen o několikahodinovou návštěvu. Je to výsledkem toho, že ČR patří od vypuknutí ruské invaze k důležitým spojencům Ukrajiny?

Ano, chápu to tak. Myslím, že je to i projev velké důvěry. Jak už jsem říkal, je velmi příjemné slyšet při každém setkání s ukrajinskými partnery slova díků za naši pomoc a podporu. Ukrajinci velmi oceňují, že o naší pomoci jen nemluvíme, ale od samého počátku ruské agrese v únoru 2022 ji také skutečně ze všech našich sil poskytujeme. Předpokládám, že během pobytu v Praze bude řeč i o poválečné rekonstrukci Ukrajiny a účasti českých firem.

Jak hodnotíte Zelenského slova, která pronesl po setkání s prezidentem Pavlem?

Nebylo tam mnoho překvapivých momentů. Prezident potvrdil, že přijel hlavně poděkovat za trvalou a jednoznačnou podporu ze strany Česka, nejen vládě a politikům, ale i českým občanům za jejich solidaritu a spontánní pomoc. Zaujalo mě asi nejvíc to, že prezident Zelenskyj v souvislosti s nadcházejícím summitem NATO ve Vilniusu dvakrát použil výraz „země, které se stále ohlíží na Moskvu“. Je asi zjevné, kterou zemi měl na mysli, a já z toho odvozuji, že jedním z cílů současné cesty prezidenta Zelenského byla i příprava společných pozic na nadcházejícím jednání hlav členských států NATO.

Zelenskyj mluvil i o nebezpečí ruské propagandy v Česku. Znamená to, že ukrajinské služby reflektují či monitorují ruské propagandisty i v zahraničí?

Zaujalo mě toto výslovné varování před ruskou propagandou. Tu i já považuji za nesmírně závažnou a nebezpečnou.

Může mít návštěva ukrajinského prezidenta vliv na sílu a postavení ČR v euroatlantických strukturách?

Naše postavení v NATO je podle mého názoru i bez této návštěvy velice dobré, jsme vnímáni jako spolehliví partneři a naše rozsáhlé angažmá při podpoře Ukrajiny tomu nepochybně hodně prospělo. Na druhé straně, žádná sebeprestižnější návštěva nás nemůže zbavit povinnosti plnit svoje závazky v oblasti výdajů na obranu.

Zemanův odchod nám prospěl

O co ukrajinský prezident svými návštěvami spojenců především usiluje?

Prezident Zelenskyj svými cestami potvrzuje, že evropské a transatlantické směřování Ukrajiny neoslabuje, ale naopak je stále silnější. Cílem těchto cest je jistě také detailní představení ukrajinského desetibodového mírového plánu. Načasování posledních aktivit ukrajinského prezidenta naznačuje, že předmětem rozhovorů bude i nadcházející summit NATO ve Vilniusu, od něhož si Ukrajina hodně slibuje a očekává.

eJak naši západní partneři vnímají proměnu, která nastala na Pražském hradě v otázce postoje a chování k Rusku? Není tomu tak dávno, co měl na Hradě kancelář Zemanův poradce Martin Nejedlý, který čelil otázkám a spekulacím k jeho kontaktům do Ruska. Jak naši partneři vnímají proměnu na Pražském hradě po odchodu Miloše Zemana?

V diplomatické komunitě se nedoslechnete, nakolik je který státník mezi svými protějšky populární, či respektovaný. Na druhé straně ale určitě vnímám, a to nejen já, že při zahraničních jednáních je cítit větší vstřícnost, respekt a otevřenost, zejména právě v citlivých otázkách ve vztahu k Rusku. Naši partneři byli dříve přinejmenším v rozpacích, když naše zahraniční politika zněla z různých pozic našich vrcholných představitelů rozdílně. To je dnes výrazná změna, jednotná zahraniční politika, která naši pozici v zahraničí výrazně upevnila.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-ukrajina-nam-opravdu-veri-proto-tady-zelenskyj-prespal-rika-ministr-233669#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhpnative.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

V Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News se střetl Martin Dvořák s Radkem Vondráčkem. Video si můžete pustit z odkazu níže.

https://cnn.iprima.cz/porady/partie/25062023-martin-dvorak-radek-vondracek

Část obyvatel Česka podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka z hnutí STAN není schopna rozlišovat mezi islámem a radikálním islamismem. „Spíš než rasismus je to trochu xenofobie. My Češi jsme rádi v tom našem smrádku a teploučku. Tady se všichni známe. A všechno cizí je nám podezřelé,“ říká Dvořák v další epizodě Bruselských chlebíčků. Zdůrazňuje, že podporou unijní migrační reformy vláda přesně naplnila cíle předchozího kabinetu Andreje Babiše z hnutí ANO.

Reformu migrační a azylové politiky začátkem června po dlouhých letech podpořily členské státy. Na jednání ministrů vnitra pro ni hlasoval i ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN. O finální podobě migračního paktu teď budou členské státy vyjednávat s Evropským parlamentem.

Dvořák zdůrazňuje, že současná podoba návrhu Česku zaručí, že nebude muset přijímat žádné migranty. Jistou formu solidarity ale podle něho budou muset projevit všechny státy, a je to tak správně.

Sám ministr pro evropské záležitosti by podpořil i přijímání uprchlíků. „Já si myslím, že ve specifických případech bychom mohli a měli akceptovat i to, že pomůžeme i fyzicky tím, že tady v Česku skutečně válečné uprchlíky budeme nějakou dobu schopni obhospodařovat a pomáhat jim,“ uvedl Dvořák. Dodal ale, že rozumí obavám části Čechů z neznámého, a proto považuje za přijatelnou i variantu, že Česko se zvládáním migrace bude pomáhat finančně.

Čeká Česko před evropskými volbami rok plný protiimigrační rétoriky? Jak se ministrovi, který se sám prohlašuje za eurohujera, spolupracuje s euroskeptickou částí ODS? A jak se vyvíjí vyjednávání o budoucím eurokomisaři či eurokomisařce? O tom jsou tyto Bruselské chlebíčky.

Zde je odkaz na audio verzi článku na Radiožurnálu: https://radiozurnal.rozhlas.cz/cro_soundmanager/files/9021348/field_main_audio