31. 07. 2021     

Převzato z Mladá fronta DNES ~ Strana  13 

Petr Záleský ~ Rubrika: Kraj Hradecký

Rozhovor s prvním primátorem Hradce Králové a už bývalým velvyslancem Martinem Dvořákem 

HRADEC KRÁLOVÉ Před několika dny se pustil do vybalování více než 40 krabic, které za ním do Hradce Králové přiletěly z Kuvajtu. Noční můru každého cestovatele jen umocnila v Turecku vykradená bedna s kvalitním pitím. Ale nejen proto se už chce nadobro usadit doma. 

Velvyslanec a první primátor Hradce Králové Martin Dvořák je zpět. „Už jsem se narajzoval dost. I žena říkala, že je to naposled, kdy kufry balíme a zase vybalujeme,“ směje se zanedlouho pětašedesátiletý exvelvyslanec, který je mezi diplomaty pro rebelství originálem. Rád by si konečně pořídil psa, jenže to bude muset počkat. Dvořák bude už zanedlouho na vysoké příčce za Piráty a Starosty kandidovat do Poslanecké sněmovny. A protože se už nemůže dívat ani na politický marast v jeho Hradci, příští rok se nejspíš objeví i na kandidátce do komunálních voleb. 

Na maily odpovídáte obratem do několika minut. Jste všude online, nebo dokážete vypnout? 

Má žena by řekla, že jsem neustále online. Občas to ovšem vypnout umím, ale je pravda, že to dělám a telefon nezvedám, jen když mám naléhavou činnost, u které nelze mít telefon puštěný. 

Vrátil jste se domů natrvalo, nebo to ještě mohou změnit říjnové volby? 

Nemyslím si, že bych ještě někdy vyjel na nějakou dlouhodobou misi. Pravda, už jsem uvažoval, co bude, až skončím na ministerstvu. Jednou z možností byla charita, případně mise v Africe, ale přeci jen už mi brzo bude 65 let a mám pocit, že bych měl vyhledávat bezpečnější destinace, kde jsou k dosažení například lékaři… Nemohu vyloučit, že se občas vyskytne nějaký byznys a důvod jet do zemí, kde mám kontakty. Jinak ale už opravdu nepředpokládám, že bych opět balil kufry. Ostatně žena říkala, že je to naposled, kdy kufry vybalujeme. Já s ní souhlasím. 

Připomněl jste, že v listopadu vám bude 65 let. Nepřemýšlel jste, že byste se stáhl z veřejného života a užíval si jako senior? 

Samozřejmě se mi hezky poslouchá, že dobře vypadám a mám hodně energie. Ale také si uvědomuju, že už od roku 1990 jsem s odpuštěním veřejným majetkem, pořád žiju s pocitem, že můj obličej všichni znají a musím se podle toho chovat. Občas proto musím držet na uzdě emoce a pravda je, že mě to zmáhá. Už dlouhodobě jsem byl proto rozhodnutý, že s koncem této mise skončím minimálně s prací pro vládu. Určitě nebudu sedět doma v bačkorách, i když by se mi vážně líbilo konečně si pořídit psa, kterého si stále nemůžeme dovolit, dokud na něj nebudeme mít čas. A pak je tu ještě jedno táhlo – vnoučata, která mě prakticky neznají a jsem pro ně jen děda v Kuvajtu. 

Ale teď pro ně můžete být dědou v Poslanecké sněmovně… 

Teoreticky to možné je a nebránil bych se. Na druhou stranu to pro mě není jediné možné řešení, kudy se po volbách vydám. 

Prakticky od roku 1999 jste většinu času trávil v zahraničí. Kde se vám žilo nejlépe? 

Upřímně? Jsem městský člověk a jestliže máte rád město, nikde se nemůžete cítit lépe než v New Yorku. Pro mě je to hlavní město světa a místo, kde opravdu potkáte celý svět včetně kultury, kuchyně, hudby, výtvarného umění… Pravda, teď tam kamarádi pláčou, že po covidu už to není ten pravý New York a nikdy nebude, ale mých pět let tam pro mě bylo nejvíc. 

A naopak, zažil jste v irácké Basře či v Bagdádu chvíle, kdy šlo o život? 

Neumím přesně říct. Řeknu vám historku. Přiletěli jsme z Basry a jeli z bagdádského letiště do zelené zóny, v tu chvíli jsme zažili tři velmi silné výbuchy v místě, o kterém všichni věděli, že je to cesta smrti. Seděl jsem za ochrankářem, byl samý sval. A když se mu na krku napnuly šlachy a sevřel samopal, pochopil jsem, že také cítí napětí. Skončilo to, když se jeden kolega ohlédl a konstatoval svojí hanáčtinou, větou: „Je to dobre, chytli to ti za nama“. Zažil jsem i výstřely na hotel z raketometu, který táhl oslík. Ovšem hned ten první výstřel vozík svalil a rakety neudělaly žádnou škodu. Kdyby nás někdo chtěl tehdy dostat, bylo by to nejjednodušší u checkpointu za řekou Tigris. Takhle jsem si to říkal každé ráno. Když jsem odjel, bouchlo to právě tam a bylo tam asi 30 mrtvých. 

Jak kočovný život a časté stěhování nesla rodina? 

V Kosovu i Iráku jsem byl sám, tam rodina nesměla. Pak přišly Amerika a Kuvajt a to jsme si celkem užívali, protože taková zkušenost otevírá oči a dveře do světa. 

V Kuvajtu i Kataru až donedávna platily velmi přísné a striktní zákazy a omezení, jak se obě země s nákazou vypořádaly? 

Střet s pandemií ukázal jednu velkou slabinu demokracie. Autoritářské a totalitní systémy pandemii zvládaly lépe, protože v západním světě stále narážíme na potřebu ochraňovat osobní svobody a práva a trochu méně se staráme o celek. Avšak diktatury typu Číny, ale i monarchie kolem Zálivu se s lidskými právy tolik nemažou, obyvatelé to ani neočekávají a jsou zvyklí poslouchat. Takže když stát zavelí „Postavte se do řady, dostanete injekci“, oni se postaví. Zkrátka i svoboda, kterou tolik miluju, má své hendikepy. Lidstvo si to asi bude muset vyřešit. 

* Takže Kuvajt se s nákazou vypořádal relativně snadno? 

Relativně ano, ale rozhodně ne bez problémů. Uvědomme si, že ze čtyř milionů obyvatel je jen milion domorodců a tři miliony gastarbeiterů. Kuvajťané velmi dlouho podléhali pocitu, že jsou Alláhem obdařeni nadpřirozenou mocí a virus se jich vůbec netýká, protože se vydovádí na Bangladéšanech a Pákistáncích. Například běžná kuvajtská rodinná večeře ale znamená 30 až 50 lidí se stejným počtem služebnictva, čili ideální ohnisko šíření nákazy. Kuvajtské obyvatelstvo se stejně jako to naše dlouho nechtělo omezovat. A také vláda je velmi přísná na všechny kromě Kuvajťanů. Zatímco očkování pro gastarbeitery bylo víceméně povinné, pro Kuvajťany nikoli. Jenže jen do letní sezony, kdy je zvyk vypadnout a vyrazit na své chaloupky do Španělska, Portugalska nebo do Teplic. Vyrazit však nemohli neočkovaní. A najednou byla očkovací centra plná Kuvajťanů. 

V Kuvajtu platil přísný zákaz vycházení od 16 odpoledne do 8 hodin ráno, za porušení hrozilo až tříleté vězení a pokuta do výše 32 tisíc dolarů. Cizinci do země dosud nesmějí. Dal se zákaz dodržovat? 

Dá se to dodržovat. My diplomaté jsme mohli aspoň do kanceláře a zpátky, ale diplomacie se nedá dělat online a musíte navazovat a udržovat osobní kontakty, které jednou budete potřebovat. Byla také zvláštní výjimka, protože od 18 do 20 hodin byly povolené vycházky a samozřejmě spousta lidí venku. My jsme proto ven nechodili. A někdy to trochu bylo o ledviny a játra (smích). 

V květnu jste způsobil diplomatické faux pas, když jste si coby velvyslanec v Kuvajtu dal na profil izraelskou vlajku zrovna v době silného napětí mezi palestinským hnutím Hamás a Izraelem. Mám zkušenému diplomatovi věřit, že vám jen nedošlo, jakou vlnu kritiky tím v arabském světě rozpoutáte? 

Říkám to nerad, ale projev hrdinství to nebyl. Spíš nepozornost a pitomost. Obhospodařoval jsem profily sociálních sítí ambasády, které jsem sám zakládal. Kromě toho jsem měl i své soukromé. A Zuckerberg (spoluzakladatel Facebooku – pozn. red.) mi provedl tu lumpárnu, že propojil profilové obrázky z Facebooku a Instragramu jen pár dnů předtím, že jsem si tu profilovku změnil. Opravdu jsem nechtěl svým soukromým profilem provokovat, to není role pro velvyslance. Sám jsem si neuměl představit, že to vyvolá takovou vlnu. Podcenil jsem to. Na profilech jsem měl najednou tisíce hejtů. Dnes leží v kuvajtském parlamentu zákon, který navrhuje 12 let vězení za propagaci sionistické entity. Prostě neuvěřitelné. 

Posypal jste si hlavu popelem a omluvil se. Přesto: neměl jste dilema vytěžit z aféry poněkud hrdinštější konec vaší mise? 

Nojo, byla to taková moje Sofiina volba, jestli udělat blbce ze sebe a zachránit bilaterální relaci mezi oběma zeměmi, anebo se z toho pokusit vytřískat nějaké hrdinství v boji s islamismem a nechat se vyhostit se všemi důsledky, které takový akt přináší právě do vztahu mezi oběma zeměmi. Zvolil jsem si tu první možnost a i teď si myslím, že jsem vybral tu míň špatnou. 

Představte si situaci, že se Piráti a Starostové včetně vás dostanou do Poslanecké sněmovny, půjdou do vládnoucí koalice a bude se licitovat o posty. Co takhle funkce ministra zahraničí? 

Uvědomuji si, že ve STAN je spousta skvělých lidí s bezvadnou znalostí komunální politiky, ale je mezi nimi velmi málo těch, kteří se věnují i mezinárodní politice a diplomacii. Hnutí mě tedy nominovalo jako odborníka na mezinárodní politiku, ale rozhodně si nemyslím, že jsem jediná možná volba. Jestliže příští vládu bude sestavovat koalice pěti politických stran, bude zřejmě na každou ministerskou pozici pět velmi dobrých kandidátů. Jestli budu jedním z nich a jak to dopadne při rozdávání karet? To neumím předpovědět. 

Zkuste si tipnout, jak dopadnou volby a vyjednávání o koalici. Vylučujete předem některé strany? 

Historicky poprvé jsme v situaci, kdy nehrozí ztráta hlasů pro demokratické strany, zatímco druhé straně, které demokracie nevyhovuje, to hrozí akutně, protože si to mezi sebou rozdávají různé prapodivné bojůvky, sdružení, Trikolóry a podobně, které si navzájem budou škodit a okrádat se o hlasy. Matematicky je velká šance, že většina se překlopí na stranu demokratů. A pak bude taky záležet, na jakou stranu se přikloní třeba Šlachtova Přísaha. Osobně si myslím, že demokratický blok bude mít většinu. Ale jak moc bude schopný vrátit naši zemi mentálně a politicky na západní stranu polokoule a spolknout kvůli tomu některé rozpory, to si netroufám tvrdit. 

Vy jste na dálku sledoval i hradeckou komunální politiku. Co tedy říkáte politické krizi, která ve městě začala už před rokem? Má nějaké řešení? 

Je jistě slabinou zákona o obcích, že nejde vypsat předčasné volby, a tak menšinová vláda bez podpory tu klidně může fungovat další rok a půl. Obávám se, že to bude pokračovat až do voleb. Město usne ještě hlubším spánkem. Nebudou se dělat ani trochu riskantní, progresivnější a dlouhodobé věci. Bude se vládnout od jednoho zastupitelstva k druhému. Když není starosta ani rada, která má koule na to, aby něco rozhodla – případně nemá tu sílu prosadit to – budou dělat pouhou údržbu. Na městě je to bohužel už nyní vidět. Chybí tu dynamika a rozvojový prvek. Pyšnit se tím, že po 30 letech bude stadion, který mimochodem možná také nebude? To je dost málo. 

Uvažujete o kandidatuře v hradeckých komunálních volbách. 

Ano, ale mým cílem není být primátorem. Na druhou stranu platí nikdy neříkej nikdy. Celá věc se začne probírat po parlamentních volbách, protože se ukáže, jak silný je na Hradecku STAN nebo různé lokální skupiny. Počkejme na to, co se stane v říjnu a kdo s kým bude ochoten hrát. 

Jak vzpomínáte na prosinec 1990, kdy jste se stal prvním primátorem Hradce Králové? 

Ta možnost stát se primátorem byla v roce 90 velikánská výzva a trochu divočina. Vždyť na celém magistrátu jsem měl jednoho jediného člověka, který uměl napsat usnesení. A takhle to bylo se vším. Učili jsme se za pochodu, ale bylo to úžasné. Zastupitelstvo bylo kromě komoušů plné lidí, kteří skutečně hledali tu nejlepší možnou variantu, přestože jsme se spolu třeba do půlnoci hádali. Byla to neuvěřitelná nálož a práce na 20 hodin denně. Vyčerpávající, ale zároveň strašně nabíjející. Už ve druhém volebním období to tak bohužel zdaleka nebylo. 

V roce 2010 jste se do zastupitelstva zase vrátil, ale vydržel jste jen dva roky, kdy jste opět rezignoval. Byla tím hlavním důvodem blamáž, když zastupitelstvo neschválilo přejmenování hradeckého náměstí Svobody na náměstí Václava Havla, anebo to ve vás vřelo už delší dobu? 

V tu dobu jsem už věděl, že budu odjíždět na novu misi do New Yorku. Když zemřel Václav Havel a volal mi primátor Zdeněk Fink, že vymyslíme, jaký prostor po panu prezidentovi pojmenujeme, uzdálo se mi to jako nádherný a můj symbolický konec v zastupitelstvu a komunální politice. To, že jsem bouchl dveřmi a odvezl si mandát do New Yorku, byl šprajc a klukovina. Smutná byla v tom, že poté začali zastupitelstvo ovládat komunisté, kteří kšeftovali se svými podpůrnými hlasy. Takže jsem se rychle mandátu definitivně zřekl. Zajímavé na tom je, že můj mandát tehdy přebral pan profesor Hrabálek. Mým odchodem se on dostal do komunální politiky, tehdy ještě v barvách VPM. 

Nazraje někdy čas pro náměstí Václava Havla? 

Moc bych si to přál, ale kde by to vlastně mělo být? Už máme piazettu v univerzitním kampusu. Mně by se to pořád líbilo na náměstí Svobody, ale dnes už to vlastně není ničí priorita. Zatímco v Americe má každá obec aspoň Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny. Smutné. 

Zatímco v Americe každá obec má Washingtonovu náves, my máme věčně rozmlácenou Havlovu lavičku u knihovny.