Zažili jsme v Česku už několik vln, v nichž se různě definovala, redefinovala, zpochybňovala, zatracovala nebo naopak do nebes vynášela „ekonomická diplomacie“.
Pamatuji si ministra zahraničí, který byl na to sousloví alergický a všichni, kdo se tou oblastí nějak zabývali, se narychlo učili výrazy jako „podpora exportu“, „bilaterální a multilaterální ekonomické vztahy“ apod. Docela nám to tenkrát obohatilo slovník. Ten ministr tvrdil, že jediná skutečná ekonomická diplomacie je taková, kdy jeden partner brutálně použije svoji ekonomickou převahu či výhodu k prosazení svých politických cílů a zájmů. A jako příklad uváděl hru Ruska s kohoutky od ropovodů. Viděno touto jeho optikou je pak celkem srozumitelné, že v české diplomacii není pro diplomacii ekonomickou zrovna moc místa, že? Je ovšem signifikantní, že i tento pan ministr vzal ekonomickou diplomacii velmi rychle na milost poté, co zjistil, že se jí v ČR zabývá několik set úředníků, z nichž většina spadá pod Černín. Ve chvíli, kdy se objevila možnost, že by se tihle všichni držitelé diplomatických pasů přesunuli pod Ministerstvo průmyslu a obchodu, přestal náhle tvrdit, že s obchodem nemá opravdová diplomacie nic společného…
Zcela opačný pohled nabízí jiné teorie jiných ministrů a jiných pomazaných hlav. Ti zase často vycházejí z toho, že „ekonomická“ je vlastně každá diplomacie, protože v konečném důsledku jde přece hlavně o byznys a velké mezinárodní kšefty. Ani tomuto pohledu rozhodně nelze upřít jisté racionální jádro, byť zjevně s příchutí jistého pragmatismu až na hranici cynismu. Ale takové už je asi dnes doba.
A pak tu tedy máme hned několik dalších modelů, jak to funguje, nebo také někdy nefunguje v praxi.
Osobně jsem nikdy nepovažoval za tu nejlepší ekonomickou diplomacii ony slavné cesty, kdy si nějaký významný funkcionář naložil letadlo podnikateli a vyrazil s nimi do světa. Měl jsem to potěšení asistovat v různých rolích u několika takových výprav. Dost možná jsem měl jen smůlu, ale v mém případě se vesměs jednalo o dosti smutné zkušenosti. Do světa ve vládním speciálu totiž obvykle vyrazila partička manažerů či dokonce majitelů firem, obvykle poskládaná tak trochu jako když pejsek a kočička pekli dort, v níž tak vedle sebe seděl majitel firmy na výrobu knedlíků v prášku společně s ředitelem velké sklárny a zástupce firmy vyrábějící soustruhy. Jejich hlavním cílem pak obvykle ani tak nebylo najít cestu k nějakému byznysu v zahraničí, ale spíše možnost se pochlubit obrázky s premiérem, prezidentem nebo ministrem, případně si s nimi během dlouhé cesty letadlem stihnout vyměnit pár slov a pokusit se získat jejich podporu pro svůj byznys DOMA. Exotické destinace vítány jako bonus. Obávám se, že skutečný přínos takových cest konverguje k nule, ekonomicky spíše do mínusu.
Ale abych nebyl přehnaně kritický. Zajisté dává tento druh vládní turistiky jistý smysl tam, kde partnerem jsou představitelé vlády země, jež je řízena spíše centrálně, a ano přiznejme si to, kde tudíž nehraje v ekonomické soutěži vždycky hlavní rokli kvalita a cena, ale také právě ty dobré osobní vazby čelních představitelů obou zemí. A jeví se naopak jako model efektivní, ba přímo nutný, při sjednávání vojenských, zbrojních a obecně řečeno státních zakázek mimořádného ekonomického i politického významu. Nemohu se nicméně zbavit pocitu, že takových smysluplných cest vládním speciálem je spíše menšina.
Poněkud jinou tváří ekonomické diplomacie je ovšem každodenní, drobná a často velkou trpělivost, zdatnost, píli a nasazení vyžadující práce ekonomických (a dnes už také vědeckých či zemědělských) diplomatů na jednotlivých zastupitelských úřadech. Moje dosavadní pracovní kariéra mi možná nasazuje poněkud růžové brýle, ale opravdu jsem poznal velké množství takových „dělníků v poli“. Bez ohledu na to, jestli se na svém místě ocitli v té které fázi debaty a mocenské přetahované mezi resorty, tedy bez ohledu na to, které ministerstvo je zrovna formálně vyslalo, odvádějí tito mužové a ženy často opravdu velký kus práce. Do jejich náplně totiž nepatří jen organizace a zabezpečování takových jednorázových monstrózních akcí, jako je cesta podnikatelské delegace do země. To se přihodí každé(mu) z nich maximálně jednou do roka, spíše však nanejvýš jednou č dvakrát za celou dobu jeho (jejího) čtyřletého vyslání. Jejich denním chlebem je ale detailní sledování ekonomických trendů v dané zemi, hlídat, zda a případně kdy se budou otvírat nějaké nové možnosti pro české firmy, velké vládní tendry atd. Musí mít dostatečný přehled o většině oborů, ve kterých by se mohly české firmy v dané zemi uplatnit, a musí být schopni takovou informaci zpracovat a poskytnout, ať už na vyžádání nebo formou nějakého článku v odborném tisku či specializovaných médiích. Pravidelně aktualizují tzv. Souhrnnou teritoriální informaci, v níž by měl každý potenciální vývozce najít první a základní informace pro svoje potřeby. Přesto se takový ekonomických diplomat musí se umět vypořádat i s dotazy typu: “Dobrý den, vyrábím dřevěné vařečky a chtěl bych je vyvážet do Německa. Můžete mi poradit, co k tomu potřebuju?“ a odpovědět každému, kdo o radu požádá.
Určitě nejsou všichni z nich bezmezně pracovití či dostatečně fundovaní, ale moje osobní zkušenost je taková, že většinově takoví opravdu jsou. Dost možná je to i tím, že mezi nimi je jen minimum těch, kdo svůj výjezd ve službách české diplomacie dostali za nějaké svoje dřívější zásluhy o vlast či nějakou politickou stranu, ale museli se k té pozici dostat docela tvrdým výběrem…
A tím se dostáváme k další otázce, která tak často v debatách o ekonomické diplomacii padá. Kdo ji vlastně má řídit?
Debata na toto téma se vede snad v každé zemi a stejně tak zřejmě vlastně nikde a nikdy není dokončena. Měl jsem svého času za úkol srovnat modely organizace ekonomické diplomacie v různých zemích. Ten materiál se už zřejmě nedochoval, ale obecný závěr té tehdejší analýzy se dá shrnout i po těch letech celkem snadno. Tam, kde se zahraničním obchodem zabývají ministerstva obchodu či hospodářství, řeší průběžně, jak do té matice dostat větší vliv ministerstva zahraničí. A naopak, tam, kde v této oblasti dominantní roli hrají diplomaté, je slyšet nářky nad tím, že oni vlastně pořádně neumí dělat byznys a měli by více naslouchat lidem z průmyslu a byznysu obecně.
Takovou debatou a stejnými otázkami se zabýváme po dlouhá léta také u nás v Česku. Rozhodně tu nevolám po obnovení socialistického ministerstva zahraničního obchodu, jehož reinkarnace není možná z řady důvodů, z nichž ten hlavní spočívá dozajista v tom, že státní monopol zahraničního obchodu byl u nás zrušen jen krátce po zrušení vedoucí úlohy KSČ. Cudně pro tuto chvíli přeskočme to, že nemalá část pracovníků tehdejších „pézetek“ (= podnik zahraničního obchodu, zkráceně PZO) měla svoje vedlejší úvazky také u jiných státních orgánů, a spokojme se s konstatováním, že tato forma podpory exportu se přežila a nemohla dále fungovat. Je ale skutečností, že od chvíle, kdy byl tento relikt socialismu zrušen, zuří v Česku mezi oběma resorty (tedy Ministerstvem zahraničních věcí/MZV a Ministerstvem průmyslu a obchodu/MPaO) úporná bitva o to, kdo má hrát v této věci rozhodující úlohu. A buďme k sobě upřímní, ačkoli se argumentuje především odbornou způsobilostí a schopností „dělat byznys“ a na druhé straně třeba Vídeňskými konvencemi či zahraničně politickou orientací země, jde v neposlední řadě i o to, kdo bude mít možnost vysílat do zahraničí tu armádu ekonomických diplomatů, a tedy rozdělovat docela atraktivní a lukrativní místa tak, aby třeba nějaká ta příjemná seslička zbyla taky na kamaráda nebo zasloužilého spolustraníka. Není asi smyslem této stati vracet se hluboko do minulosti a popisovat jednotlivé fáze tohoto boje, všechny ty drobné i velké bitvy na tomto poli, něčeho takového bych navíc určitě nebyl schopen s dostatečným nadhledem. Dovolím si tedy na tomto místě jen shrnout, že názory, které byly občas i velmi daleko od sebe, se postupně přece jen sbližují.
Zdá se, že konečně panuje shoda v tom, že by bylo hříchem nevyužít to největší pozitivum, které do této věci může vložit MZV, tedy již existující síť zastupitelských úřadů po celém světě, která má ze své podstaty možnost, ba dokonce povinnost zabezpečovat, obhajovat a prosazovat mezinárodně politické zájmy republiky. Je přitom zjevné, že tyto zájmy a cíle diplomacie ovšem nemusí nutně být zcela totožné se zájmy podnikatelů a firem. Na druhé straně čeští diplomati a celé MZV je dnes nepochybně mnohem otevřenější naslouchat právě i zájmům a potřebám obchodníků a výrobců a je připraveno občas poněkud potlačit důraz na některá témata, která by obchodu škodila.
Typickou ukázkou, a pro některé lidi z obchodních sfér tak trochu červeným hadrem v očích býka je otázka lidských práv. Považuji za zcela legitimní debatu nad tím, zda a jak moc sémantizovat tento významný bod české zahraniční politiky a celkového obrázku ČR v celém světě ve chvíli, kdy jde o byznys. Na druhé straně se mi nezdá moudré, že bychom na prosazovaní základních principů naší zahraniční politiky měli zcela rezignovat jen proto, že firma XY by v opačném případě mohla přijít o velkou státní zakázku v zemi A nebo B. A v neposlední řadě se po svých zkušenostech poněkud obávám, že takové opuštění základních principů může nebo dokonce musí v konečném důsledku přinést opravdu dobrý obchod. Ale, jak již řečeno, s potěšením lze kvitovat, že názory obou stran se postupně sbližují a umožňují hledání potřebných kompromisů.
