Martina Jaroše jsem kontaktoval před svojí cestou do Kuvajtu, protože mi někde na googlu vyskočily jeho postřehy z Kataru, který máme z Kuvajtu taky pokrývat, ale na dálku to moc nejde. Začali jsme si psát, když jsme dorazili do Zálivu, poštěstilo se nám párkrát se sejít, mimo jiné třeba když přiletěl poctivě z Kataru volit na naši ambasádu. A já postupně zjišťoval, jaké on je vlastně eso ve svém oboru (je špička mezi marketingovými mágy a má za sebou několik ikonických reklam, třeba tu s Brucem Lee nebo se Čtvrtníčkem „Ale my jsme řekli ne!“)  a hlavně, jak to má úžasně v hlavě srovnané i v mnoha jiných oborech. Když začal koketovat s myšlenkou, že by vstoupil do politiky, líbilo se mi to, ale nápad založit si další úplně novou stranu jsme mu dost rozmlouval. Nakonec to opravdu neudělal a já si do teď myslím, že je to dobře. O to víc se ale těším, až svoje nápady a názory použije ve prospěch nějaké strany, která má šanci u nás doma něco opravdu změnit k lepšímu. Slíbil mi to…

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_Jaroš

Páni velvyslanci jsou většinou suchaři – je to nemoc z povolání. Největší výjimka, kterou jsem v životě potkal, je Martin Dvořák. Vtipný, přátelský a strašně rozumný chlap, který má něco odžito. Však taky působil v Kosovu, Iráku a všude, kde se to mele.

Profesora Jana Konvalinku jsem poprvé potkal na nějaké akci naší ambasády ve Washingtonu, kde tehdy působil jako mladý doktorand. Strávil jsme s ním tehdy sotva pár minut, ale už tehdy jsem si říkal, jak je skvělé, že Česko má takovéhle mozky a že naší mladí vědci mají tak skvělou šanci pracovat na těch nejlepších amerických univerzitách a prestižních vědeckých pracovištích. A přitom s ním byla vždycky velká sranda, měl nadhled, vtip a krásný suchý humor anglického stylu. Pak jsme se jeden druhému na nějakou dobu trochu ztratili, ale teď ho s nadšením sleduju a hltám jeho postoje a názory na probíhající pandemickou krizi. Vím, že dnes, s tou krátkou zkušenosti s Covidem, vlastně žádnou teorii či názor nejde považovat za stoprocentně ověřený, ale Honzovy vstupy mi imponujou svoji rozvážností a přehledem natolik, že právě jeho považuju za optimální zdroj informací a způsobů, jak to či ono nahlížet. Začali jsme si psát na nějakém fóru, zavzpomínali přitom trochu na staré časy a taky zjistili, že hodně věcí v naší současné politice vidíme hodně podobně. Kdybych někdy sháněl odborníky do nějakého vědeckého týmu, Honzu Konvalinku bych tam moc chtěl. A on mi už řekl, že by takovou nabídku neodmítl…

https://cuni.cz/UK-5880.html

Znám Martina Dvořáka jako skvělého diplomata, chytrého chlapa a laskavého člověka. Vím, že je na něj spoleh. Volte ho, je dobrej!

Také seznámení s Davidem Smoljakem má svůj počátek v New Yorku. Dalo dost práce uspořádat cestu anglicky mluvící odnože Divadla Járy Cimrmana a musím se přiznat, že jsem měl nemalé obavy, jestli je vůbec možné převést poetiku a humor Cimrmanů do jakéhokoli cizího jazyka. A bez ohledu na kvalitu překladu, jestli vůbec budou Američani moci porozumět té jemné síti drobných vtípků, náznaků a humoru tak odlišného od všeho, co se dá v Americe vidět. Ale povedlo se, jednoho dne dorazila parta neskutečně milých a zapálených nadšenců z Británie i jiných anglofonních zemí, kteří se sešli v Praze, zamilovali se do Cimrmana a začali ho hrát v angličtině. David Smoljak je doprovázel nejen jako zástupce autorů, ale taky jako režisér, produkční a kameraman, který o té slavné cestě točil dokument. Představení v České národní budově naprosto překonala všechna očekávání. Vyprodáno, publikum po pár minutách oťukávání nadšeně přistoupilo na pravidla hry a na konci nadšením bouřilo. V nastalé euforii padlo rozhodnutí, že v newyorském Batery Parku vhodí do Atlantiku Cimrmanovo poselství jako vzkaz v láhvi. A to se samozřejmě muselo trochu logisticky nachystat a technicky zvládnout. A protože ten ansámbl opravdu není moc početný, dostalo se mi té cti být jim ten den řidičem i zvukařem a strašně mě to bavilo. Pak už jsme s Davidem zůstali kamarádi, on se po čase stal senátorem a tu pozici před nedávnem taky slavně obhájil, což je vždycky těší, ve sportu i v politice. Moc jsem mu to přál a on mi slíbil, že kdybych pro změnu někdy někam kandidoval já, bude mi to přát taky tak.

https://www.davidsmoljak.cz/

Martina Dvořáka jsem poprvé potkal v Hradci Králové, kde jako první porevoluční primátor úspěšně pomáhal obnovit pověst tohoto města jako „Salónu republiky“. Podruhé jsem ho potkal v New Yorku, kde jako generální konzul pomáhal obnovit dobrou pověst České republiky. Pevně doufám, že do třetice se s ním po těchto volbách budu pravidelně setkávat i na půdě českého parlamentu. I ten totiž potřebuje úspěšnou demokratickou obnovu jako sůl!

Profesora Igora Lukeše jsem potkával jako českého honorárního konzula už za dob působení ve Washingtonu D.C. a už z těch tehdejších spíše letmých setkání jsme věděl, že je to takříkajíc „moje krevní skupina“. To, co já jsem si myslel o některých momentech českých či evropských novodobých dějin, on ovšem uměl dokonale pospat, zdůvodnit, zanalyzovat a vysvětlit spoustu souvislostí. Často jsem ho poslouchal s otevřenou pusou… Když jsem se pak stal generálním konzulem v New Yorku, měl jsem to štěstí, že do mé jurisdikce spadal i Boston, takže jsem byl v jistém slova smyslu Igorovým nadřízeným. Takže jsem se za ním do Bostonu vypravil, probrali jsme tu úřední agendu, razítka a podobné důležité věci a pak jsme si u oběda a celé odpoledne povídali a povídali. A já zjistil, že on pociťuje stejné dilema jako já, tedy že vlastně ve světě reprezentuje nejen zemi, ale také vládu, která tam je aktuálně zrovna u kormidla, a že s tím má občas jisté morální dilema. Na rozdíl ode mě, on to ovšem moc řešit nemusel, jako „honorární“ konzul dělal spoustu věcí jen z dobré vůle, zadarmo častěji spíš za svoje vlastní peníze a tak mu nedělalo a nedělá žádné potíže říkat na plná ústa, co si o tom či onom k ústavním činiteli vlastně myslí profesor moderních dějin na Boston University. Dodnes si vzpomínám, jak jsme sešli v improvizovaném rozhlasovém studiu v naší Národní budově na Manhattanu, abychom domů komentovali výsledky prezidentských voleb, a jak on chudák postupně brunátněl a lehce ztrácel zábrany při hodnocení Donalda Trumpa a já jsem vedle něj zkoušel nějak diplomaticky vybalancovat to hodnocení, ačkoli jsem si myslel vlastně to samé, co Igor. Pikantní bylo, že i přes tu moji zbabělou snahu brzdit jsem pak zjistil, že i moje vystoupení bylo mými šéfy v Praze hodnoceno jako nevyvážené a příliš anti-Trumpovské. Ale i tahle epizodka nás s Igorem jen více sblížila a já jsem byl nesmírně poctěn, že přijal moje pozvání do mého vůbec prvního pořadu na Clubhouse, ba co víc, že i pro něj to bylo poprvé a pořídil si kvůli tomu dokonce i nějaký starý Apple, protože ze svého telefonu se tam dostat nemohl. Dopadlo to tehdy dobře a já už se moc těším, až se s Igorem zase budu moci sejít na živo, ať už to bude na kterékoli straně Atlantiku…

https://cs.wikipedia.org/wiki/Igor_Lukeš

Zprávu o tom, že Martin Dvořák bude kandidovat na křeslo v parlamentu České republiky jsem přivítal s radostí a pocitem vděčnosti. S radostí proto, že Martina znám jako nesmírně schopného a čestného muže. Lidí jako on je málo. O to víc je důležité, aby se angažovali ve veřejném životě. Martin nepotřebuje a nechce být obdivován. Chce sloužit —voličům a České republice. Vždy se mi líbil názor Platónův, že moc má mít jen ten, kdo po ni netouži. Jedině takový člověk jí totiž bude používat rozvážně a pro dobro společnosti.

A proč vděčnost? Martin dosáhl v diplomacii vynikajících výsledků na tak složitých postech jako jsou Blízký východ, Spojené státy a Balkán. Tam všude usilovně a s úspěchem pracoval pro dobré jméno České republiky. Jiný na jeho místě by odešel do klidu soukromého života. Martin místo toho z vlasteneckých důvodů vstupuje do veřejné služby v Hradci Králové, městě, které miluje. Mám z toho velikou radost — a jsem za to vděčný.

Igor Lukeš, Boston University

Paní Soňa Červená je velká, úžasná dáma, hvězda největších světových operních scén a přitom stále stejně skromná a až jakoby stydlivá. Jako primátor jsem nemohl nevidět, jak statečně a silně se hlásí ke svému hradeckému původu jako členka rodu Červených, který v Hradci vyráběl skvělé hudební nástroje a také jako dcera známého kabaretiéra Jiřího Červeného. Je smutné, že o téhle skvělé osobnosti a světové umělkyni dokázal bolševik důsledně mlčet a nebýt Listopadu, asi bych se o ní nedozvěděl nikdy. Ale pak, když se vrátila domů, už jsme se stihli potkat na pár hradeckých akcích, především ale při společném úsilí o vybudování varhan pro hradeckou filharmonii. Ona se stala tváří a tahounem té akce, a také já se snažil Lubošovi Janhubovi, který to celé táhl, pomoci jak finančně, tak i co největší veřejnou podporou na veřejnosti. Ovšem to opravdu nejkrásnější setkání se Soňou, od kterého si dovoluju považovat ji za jejího kamaráda, přišlo paradoxně až v New Yorku, kam Národní divadlo přijelo zahrát operu Toufar v naší Národní budově na 73 Východní ulici. Tenkrát se dost škrtalo v rozpočtech a ukázalo se, že prostě nejsou zrovna velké peníze na ubytování. A tak jsem nabídl, že po těch pár dnů by mohla tahle slavná umělkyně bydlet v našem velkém a prostorném bytě na Upper East, pokud by byla ochotná. Paní Soňa nabídku velmi rychle přijala a my jsme s ní strávili několik úžasných dní a večerů. Snad to bylo milé i pro ni, protože jeden odstaveček nám věnovala i ve své knížce vzpomínek, která vyšla pár roků po té návštěvě (Stýskání zažehnáno). Je tedy pravdou, že nejvíc tam vzpomíná na naši Jackie, kterou si zamilovala natolik, že ji se mnou chodila i venčit, jak z té fotky můžete vidět. Naše přátelství zrozené před lety v New Yorku trvá ovšem dodnes a já se těším, kdykoli přijedu domů, že se se Soňou zase sejdeme v její oblíbené kavárně Slavia (anebo kdekoli jinde).

https://cs.wikipedia.org/wiki/Soňa_Červená

Pana Martina Dvořáka jsem jako hradecká čestná občanka zaznamenala už jako výborného prvního primátora mého milovaného rodného města mých předků, pradědečka Václava Františka Červeného a mého otce, JUDra Jiřího Červeného. Líbilo se mi, jak nadšeně podporoval Klicperovo divadlo a veškerou kulturu v Hradci. Sešli jsme se později nad projektem výroby a instalace hradeckých varhan, pro které jsme úspěšně agitovali a pak společně oslavili jejich první koncert.
Celou jeho rodinu a jejich psí dámu Jackie jsem poznala v New Yorku, když jsem pár dní mohla bydlet na jejich rezidenci generálního konzula.Ze všech těchto setkání jsem dospěla k přesvědčení, že pan Martin Dvořák je čestný, poctivý a pracovitý muž  s velkým přehledem a předobrým srdcem. Kéž by lidé jako on reprezentovali náš Hradec v našem Parlamentu!

Podepisuje SOŇA ČERVENÁ, “První dáma české kultury”,”Čestná občanka Hradce Králové, jakož i Města Prahy”,Nositelka mnoha dalších vyznamenání. Zakladatelka Nadace Soni Červené “Pro kulturu a vzdělání”

S Honzou Švejnarem jsem se nejprve setkával jako člen ODA, ke které měl tehdy mladý česko-americký ekonom velmi blízko a bylo velkou radostí poslouchat jeho přednášky či debaty, a to nejen o ekonomice. Pak jsme se nějakou dobu moc nevídali, pohybovali jsme se každý na jiné polokouli a možností se sejít bylo moc málo.

Šťastná náhoda nás ale svedla dohromady nejprve ve Washingtonu, kde zrovna trávil svůj „sabatikl“, tedy období, kdy američtí profesoři mají rok volna na odpočinek nebo na přípravu nové akademické práce. Měli jsme tam společné přátele, často a rádi jsme se scházeli a také jsme společně prožívali jeho marný boj o prezidentské křeslo v Česku. Náhoda tomu chtěla, že když se Švejnarovi chystali opustit Washington a přesunout se do New Yorku, počasí jim zkazilo naplánovanou rozlučku venku, a tak jsme se narychlo sešli v našem domku v Bethesdě, tedy na předměstí Washingtonu. Tam vznikl i tenhle snímek, kde ještě byla s Honzou i jeho úžasná manželka Kathie, která později zcela nečekaně zemřela a pro Honzu to byla obrovská rána.

Další souhra šťastných náhod nás svedla dohromady i potom v New Yorku. Jen pár dní potom, co jsem se tam ocitl, slavil pan profesor šedesátiny a já měl to štěstí, že jsem se na té velmi soukromé oslavě zcela nečekaně objevil, snad jako milé překvapení. Dalších 5 let jsme spolupracovali a přátelili se docela intenzivně, bylo by hříchem pro českou diplomacii takové eso v newyorském prostředí nevyužívat a Jan nikdy neodmítl pomoc, setkání nebo přednášku. Přátelíme se dodnes a pro mě je velkou vzpruhou vědomí, že Honza je vždycky ochoten mi pomoci. 

https://jansvejnar.cz/zivotopis/

“Velmi si vazim Martina Dvoraka. Je to clovek s vysokou osobni integritou a obrovskymi schopnostmi a zkusenostmi. Bude velkym prinosem do poslanecke snemovny.”

Jan Švejnar