Profesora Igora Lukeše jsem potkával jako českého honorárního konzula už za dob působení ve Washingtonu D.C. a už z těch tehdejších spíše letmých setkání jsme věděl, že je to takříkajíc „moje krevní skupina“. To, co já jsem si myslel o některých momentech českých či evropských novodobých dějin, on ovšem uměl dokonale pospat, zdůvodnit, zanalyzovat a vysvětlit spoustu souvislostí. Často jsem ho poslouchal s otevřenou pusou… Když jsem se pak stal generálním konzulem v New Yorku, měl jsem to štěstí, že do mé jurisdikce spadal i Boston, takže jsem byl v jistém slova smyslu Igorovým nadřízeným. Takže jsem se za ním do Bostonu vypravil, probrali jsme tu úřední agendu, razítka a podobné důležité věci a pak jsme si u oběda a celé odpoledne povídali a povídali. A já zjistil, že on pociťuje stejné dilema jako já, tedy že vlastně ve světě reprezentuje nejen zemi, ale také vládu, která tam je aktuálně zrovna u kormidla, a že s tím má občas jisté morální dilema. Na rozdíl ode mě, on to ovšem moc řešit nemusel, jako „honorární“ konzul dělal spoustu věcí jen z dobré vůle, zadarmo častěji spíš za svoje vlastní peníze a tak mu nedělalo a nedělá žádné potíže říkat na plná ústa, co si o tom či onom k ústavním činiteli vlastně myslí profesor moderních dějin na Boston University. Dodnes si vzpomínám, jak jsme sešli v improvizovaném rozhlasovém studiu v naší Národní budově na Manhattanu, abychom domů komentovali výsledky prezidentských voleb, a jak on chudák postupně brunátněl a lehce ztrácel zábrany při hodnocení Donalda Trumpa a já jsem vedle něj zkoušel nějak diplomaticky vybalancovat to hodnocení, ačkoli jsem si myslel vlastně to samé, co Igor. Pikantní bylo, že i přes tu moji zbabělou snahu brzdit jsem pak zjistil, že i moje vystoupení bylo mými šéfy v Praze hodnoceno jako nevyvážené a příliš anti-Trumpovské. Ale i tahle epizodka nás s Igorem jen více sblížila a já jsem byl nesmírně poctěn, že přijal moje pozvání do mého vůbec prvního pořadu na Clubhouse, ba co víc, že i pro něj to bylo poprvé a pořídil si kvůli tomu dokonce i nějaký starý Apple, protože ze svého telefonu se tam dostat nemohl. Dopadlo to tehdy dobře a já už se moc těším, až se s Igorem zase budu moci sejít na živo, ať už to bude na kterékoli straně Atlantiku…

https://cs.wikipedia.org/wiki/Igor_Lukeš

Zprávu o tom, že Martin Dvořák bude kandidovat na křeslo v parlamentu České republiky jsem přivítal s radostí a pocitem vděčnosti. S radostí proto, že Martina znám jako nesmírně schopného a čestného muže. Lidí jako on je málo. O to víc je důležité, aby se angažovali ve veřejném životě. Martin nepotřebuje a nechce být obdivován. Chce sloužit —voličům a České republice. Vždy se mi líbil názor Platónův, že moc má mít jen ten, kdo po ni netouži. Jedině takový člověk jí totiž bude používat rozvážně a pro dobro společnosti.

A proč vděčnost? Martin dosáhl v diplomacii vynikajících výsledků na tak složitých postech jako jsou Blízký východ, Spojené státy a Balkán. Tam všude usilovně a s úspěchem pracoval pro dobré jméno České republiky. Jiný na jeho místě by odešel do klidu soukromého života. Martin místo toho z vlasteneckých důvodů vstupuje do veřejné služby v Hradci Králové, městě, které miluje. Mám z toho velikou radost — a jsem za to vděčný.

Igor Lukeš, Boston University