Mít ministra pro evropské záležitosti znamená, že česká vláda bere Evropskou unii vážně a v Bruselu to tak vnímají, říká v rozhovoru pro EURACTIV.cz ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Velkým tématem voleb do Evropského parlamentu bude podle něj migrace, která bude v kampani podávána primitivním způsobem – například tak, že „nám hordy černochů znásilní ženy“, což je absurdní, říká.

Začnu vaším citátem: „Já se tady poprvé veřejně vyznávám ze svého eurohujerství, až eurofederalismu. Nicméně můj osobní názor není to zásadní. Já bych měl především v Česku moderovat tu debatu a být její součástí.“ Toto jste řekl pro Deník N.

To byl můj první rozhovor ve funkci.

Pojďme to trošku rozebrat. Co pro vás znamená eurohujerství? Co si pod tím představujete?

Eurohujerství? Hujer je víceméně negativní postava z jednoho českého filmu. Má zřejmě naznačovat, že člověk, který se takto označuje, je příliš horlivý v prosazování či vyjadřování náklonnosti k Evropské unii. Já jsem to slovo použil zcela záměrně jako provokaci a velmi dobře zabralo, protože jste asi padesátý, který se mě na to ptá. Kdybych jenom řekl, že jsem proevropský, tak si toho nikdo nevšimne.

Patřím k té části obyvatelstva, která se domnívá, že naše členství v EU je správně, že nám to přináší spoustu výhod, že je to pro nás dlouhodobá cesta, jak se stát nebo zůstat součástí západního světa, jak se bránit atakům z východu, zejména z Ruska a z Číny a tak dál. A že zkrátka pro nás členství v EU má, stejně jako na samém počátku, kdy jsme o něj usilovali, obrovský přínos a obrovský význam a že má velký význam být uvnitř toho evropského domu, nežli stát kdesi za dveřmi. Takže to bylo to vyznání z toho eurohujerství.

Pokračování výroku je samozřejmě také pravda. Jedna věc je, že můžete mít nějaký osobní postoj, ale jste součástí týmu, součástí celku, součástí vlády, součástí EU a tam všude musíte vystupovat co možná konsenzuálně a hledat spíš průniky než provokovat.

To měl být můj druhý dotaz. Proč není důležitý názor ministra? Podle mě by to mělo být spíš naopak, názor ministra je důležitý a měl by zaznívat jak ve veřejné debatě, tak i na vládě.

Já jsem neřekl, že názor není důležitý, alespoň doufám.

Řekl jste, že není zásadní.

Nemůže to být tak, že přijde ministr, který je ve funkci 14 dní, bouchne do stolu a řekne, teď se mění naše zahraniční nebo evropská politika. Ministr pro evropské záležitosti je jeden z hráčů, jeden z 18 členů vlády, který má o něco hlubší vhled do některých zákoutí a detailů fungování EU. Ale nejsem v té pozici, že bych byl nějakým silovým hráčem, který bude určovat rozhodování vlády. Můžu tam přicházet s nějakým názorem, návrhem, musím vyslechnout ty ostatní a musím respektovat většinový názor. Nemůžu přijet do Bruselu a hlásat tam svoje „eurohujerské“ nápady, pokud bych k tomu neměl mandát z jednání české vlády.

V červenci usedne ČR do čela Rady EU a ujme se tak půlročního předsednictví sedmadvacítky. Jaké si zvolila priority? A jak si vláda hodlá poradit s nízkým rozpočtem předsednictví? V podcastu Evropa zblízka odpovídá ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek.

Třetí část toho výroku je, že chcete moderovat debatu a být její součástí. Já jsem si ale nevšiml, že by tady byla nějaká debata o EU. Jakou debatu chcete moderovat?

Máte úplnou pravdu. Debata o EU u nás není vybalancovaná, není korektní, není férová, protože velmi výrazně a hlasitě převládají odpůrci, euroskeptici. Všichni, kteří se snaží ve veřejném prostoru propagovat kvality, přednosti a výhody členství v EU, jsou naopak velmi rychle ostrakizováni, umlčování, okřikováni, nálepkováni a tak dál. Myslím si, že debatě u nás chybí to eurooptimistické nebo europozitivní křídlo a to je to, co chci do debaty přinést.

A daří se vám to? Respektive je vůbec prostor v Česku na veřejnou debatu o EU, aby si v ní našly místo i proevropské myšlenky?  

Doufám, že ministr pro evropské záležitosti, i tento rozhovor to koneckonců naznačuje, bude občas v médiích trošku slyšet a bude podle mého názoru správně, když zazní ta pozitiva, proč je dobře být členem EU a třeba i přijímat její pravidla a zásady. Tady se celospolečenský narativ díky populistické vládě premiéra Babiše, ale i předchozím vládám sesmekl k tomu, že je nějaký zlý Brusel, proti kterému bojujeme, a všechno špatné pochází z Bruselu a my si tam musíme tvrdě vybojovat to, aby to tak úplně špatné nebylo. Takhle to přece není. EU je kolektivní orgán, kde sedí 27 členů, kteří spolu debatují a přináší nějaký samozřejmě vždycky kompromisní, ale konečný výsledek, který je přijatelný pro všechny.

Jsem poněkud nešťastný nebo nevím, jak naložit s tím, že tady u nás je debata primárně protievropská. Já si kladu za cíl se pokoušet vysvětlit, v čem je ten rozdíl mezi komunistickou cenzurou a diktátem z Moskvy a mezi tím, jak funguje EU. Rád bych to změnil.

Ministra v Bruselu berou vážněji než diplomata

Je toto tedy současná náplň práce ministra pro evropské záležitosti? Protože, když si to rozebereme do detailů, tak v současnosti je už celá zahraniční politika Česka sjednocena. Mám tím na mysli, že premiér, ministr zahraničí i prezident komunikují v zásadě totéž a jsou celkem jako jednotný v postojích, i co se týče EU.

Zaplať pánbůh, už to tak teď je.

Pokud bychom to rozšířili, máme ještě diplomaty, jako jsou poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar a náměstek Úřadu vlády pro řízení sekce pro evropské záležitosti Štěpán Černý, kteří jsou v tématech EU rovněž aktivně zainteresování. Toto všechno nestačí? Potřebujeme ještě dalšího člověka, ministra, který je speciálně na něco zaměřený?

Záleží na tom, jak to pojmete. Vy jste vyjmenoval spoustu lidí, kteří jsou, při vší úctě k úředníkům, „jenom“ úředníci a nemají politickou váhu. Když přijde Štěpán Černý na jednání vlády nebo na jednání do Bruselu, tak prostě je to vrchní ředitel, odborník, perfektní profesionál, ale nemá politickou váhu. Já si myslím, že to, že zůstala zachována funkce ministra pro evropské záležitosti, je výrazem toho, že česká vláda si díky Bohu uvědomuje, jak důležitá je právě tahle oblast české politiky.

Když jezdím na GAC (Rada pro obecné záležitosti, z anglického General Affairs Council – pozn. red.), tak koukám kolem stolu na vizitky a přibližně polovina států má speciálního ministra pro evropské záležitosti. Když tam sedí ministr, je to vnímáno jako výrazně silnější vzkaz, že ta či ona země bere EU vážně jako partnera, kterého je nedílnou součástí. Sám jsem byl velvyslancem, takže mám velkou úctu k diplomatům a k diplomacii, k velvyslancům a k velvyslankyním, ale vždy se to považuje, jako že tady oni poslali „jenom velvyslance“. Nechci říct, že to je degradace, to bych se dotknul velvyslanců, ale je to vzkaz, že toto teď pro nás není priorita, tím se nemáme čas zabývat, což není dobře.

Některé kampaně před volbami budou primitivní

Za rok budou volby do Evropského parlamentu. Co od nich očekáváte, jaká témata se budou řešit v Česku?

Některé strany to avizují už teď. Myslím si, že některá témata jsou a zůstanou zásadní. V první řadě samozřejmě je to Ukrajina. Obávám se, že konflikt bude pokračovat. I kdyby bylo už, doufejme, po válce, tak přece jenom rekonstrukce či možná lépe řečeno modernizace Ukrajiny po válce bude stále velké téma, stejně jako evropské ambice Ukrajiny.

A z toho se odvíjí všechny priority nebo další zájmy, jako větší odolnost Evropy proti útokům zvenčí, samozřejmě environmentální záležitosti, migrace. Dalším tématem bude strategická autonomie, to znamená snižování naší závislost na zemích, u nichž nemůžeme navždy počítat s tím, že budou přátelské nebo už jsou nepřátelské. Mám na mysli Rusko a Čínu, ale koneckonců, měli bychom být nezávislejší i na rozhodování v Americe, protože nevíme, co se bude dít tam a jak dlouho vydrží to transatlantické spojení v takové kvalitě, jako je teď.

EU už stanovila datum příštích evropských voleb. Jak se české politické strany na volby připravují? A kdo z politiků chce usilovat o europoslanecký post? V podcastu serveru EURACTIV.cz Evropa zblízka odpovídá redaktor Ondřej Plevák.

Všechny tyto výzvy by země naší velikosti zvládala jenom velmi obtížně, pokud bychom nebyli v EU. V evropské rodině se ale nemůžeme chovat donekonečna jako sobci, kteří neustále jenom požadují výhody, privilegia a fondy a peníze, ale odmítají nést nějakou solidární spoluzodpovědnost za problémy, které mají jiné země.

V rámci kampaně, si myslím, že bude velkým tématem i migrace, což je v pořádku, migrace je velké téma. Bojím se ale, že bude podávána tím nejprimitivnějším, nejbrutálnějším způsobem. Hordy muslimů a černochů vám budou znásilňovat ženy a děti a vy neděláte nic pro ochranu naší země před migrací atd., což je samozřejmě absurdní, zrůdné a zcestné. Takhle to není. Když bychom se zamysleli, migrace je jedno ze základních privilegií konání lidstva od jeho počátku. I my Češi jsme přišli do Česka kdoví odkud z východu a Amerika je na migraci založená. Je přirozenou lidskou touhou a potřebou migrovat, odcházet z místa, kde jsem vyrostl, kde mám rodinu a kořeny, někam, kde to sice neznám, ale mám tam větší šanci na přežití, na lepší život.

Omlouvám se, že vaše povídání přeruším. Zdá se mi, že tohle není možné komunikovat v kampani. Nebudou volby spíš o tématech jako Babiš vs. AntiBabiš, anebo EU dobrá vs. EU zlá? Nemůže být celá kampaň podobně primitivní, jako jste to naznačil u migrace?

Možná. Já se obávám, že některé kampaně mohou být hodně primitivní a že budeme-li my se pokoušet vést kampaň a vzkaz formulovat nějak sofistikovaněji, takže vlastně budeme prohrávat u určité části populace, na kterou míří ta jednoduchá kampaň. Byl bych velmi rád, kdybych uměl já nebo nějaký PR tým vymyslet jedno či dvě hesla, kterými bychom polepili celou republiku na billboardech, a která by přetlačila ten jednoduchý narativ.

Je to nekonečný souboj, bojovat s propagandou, bojovat se zjednodušenými simplifikovanými vzkazy, které jsou daleko od reality, ale bohužel jsou velmi snadno srozumitelné a přijatelné. To je úděl nás politiků, prostě snažit se co nejlépe a nesrozumitelněji vysvětlovat, v čem ten problém skutečně existuje a jak jsme nebo nejsme schopni ho řešit. Pokud jste ve vládě, tak jste samozřejmě v horší pozici než v opozici, kdy prostě můžete říkat, všechno je špatně a my bychom to dělali líp.

Medializovat úspěchy je těžší než průšvihy

K té komunikaci se ještě dostaneme, ale tady se zastavme ještě na chvíli. iRozhlas minulý týden vydal zprávu o šetření CVVM, podle nějž EU důvěřuje nejméně lidí v Česku od roku 2016. Důvěra klesla na 46 procent, z loňských 58 procent. Jedno z pozitivních věcí, které se vaší vládě v blízké minulosti ve vztahu k EU podařily, bylo předsednictví v Radě EU. I přesto důvěra v EU klesla. Jak si tohle vysvětlujete?  

Za prvé si myslím, že jsme nedokázali úplně efektivně prodat právě to, jak hodně úspěšné a až překvapivě úspěšné předsednictví bylo. A to musíme počítat s tím, že za prvé nebylo dobře připravené z předchozího období od minulé vlády, hodně jsme improvizovali už od samého počátku, museli jsme spoustu věcí dělat narychlo a jinak. Do toho pak přišla válka, kde se vlastně Češi podle mého názoru zachovali principiálně správně – jako jedni z prvních jsme začali postupně poskytovat pomoc a pak i přetahovat na svoji stranu další členy EU. Ty pak zejména díky statečnosti samotných Ukrajinců začínali chápat, že to není záležitost na týden, jak se původně říkalo, a že tady máme najednou velkou výzvu, kterou nesmíme prohrát.

Další aspekty našeho předsednictví, jako třeba řešení energetické krize, pro nás znamenali zisk neskutečné prestiže v Bruselu, v evropských strukturách, protože jsme ukázali, že jsme schopni improvizace, velmi tvrdé práce, konsensu, že jsme schopni dotahovat jednání do konce. Tohle všechno se cení v Bruselu, ale málokdo si toho všimne tady. My jsme to neuměli prodat. Nabízet nebo medializovat úspěchy je mnohem těžší než medializovat průšvihy, protože úspěchy nikoho nezajímají a nikdo je nečte.

Jak se Švédsku po Česku přebíralo předsednictví Rady EU? Kdy vstoupí Švédsko do NATO? A co mají Češi a Švédové kromě záliby v houbaření společného? V podcastu EURACTIV.cz odpovídá švédský velvyslanec v Česku Fredrik Jörgensen.

Jestliže tady máme minimálně dvě politické síly, které neustále atakují současnou vládu za to, že děláme málo pro ochranu před migrací a vyvolávají strach, nedůvěru, obavy, tak to prostě funguje. Není lepší politický model, nežli vymodelovat nebo vytvořit fikci jakéhosi nebezpečí, jakéhosi nepřítele, který ve skutečnosti neexistuje, pak se postavit do čela odporu a zachránit před tím nebezpečím, které vlastně nikdy nebylo.

Přece celý aktuální migrační pakt je jenom naplněním toho, po čem tady česká většinová společnost dlouhodobě volala. Všichni říkali, že nechtějí žádné běžence z afrických zemí, z muslimských zemí. Ale přitom vlastně nikdo úplně nezpochybňoval, že když už jsme tedy součástí evropské rodiny, takže bychom se měli nějak podílet na řešení toho problému, tak jako se Evropa podílí na řešení našich problémů.

Teď se vytvořil nějaký mechanismus, který odpovídá všem požadavkům, které tato i minulá vláda na řešení migrace měla. Budeme upevňovat vnější hranici, budeme urychlovat azylové řízení, budeme rychleji vracet ty, kteří tady nemají být. A všechny tyhle úspěchy toho paktu jsou překryty tím, že někdo demagogicky vypráví, že to vlastně takhle není a zase vy říkáte, že děláme špatně propagaci nebo že neumíme dělat PR. No, já se fakt snažím.

To jsem rozhodně neřekl, ale když už jsme při tom, tak komunikace této vlády je vnímána jako poměrně tristní. Měli jste dokonce vytvořenou i pozici, která byla zaměřena na strategickou komunikaci a už neexistuje. Jak jste už naznačil, EU je často terčem různých dezinformací, migrační pakt je jeden z příkladů, ale ono vlastně částečně za to může i ministr Vít Rakušan, protože jeho vysvětlení migrační reformy nebylo úplně zvládnuté, alespoň podle některých odborníků. Váš předchůdce Mikuláš Bek a jeho ministrování taky nebylo považované za úplně úspěšné. Takových případů se najde víc. Takže se snažíte, ale lépe se komunikovat nedá?

Už jsem to někde také říkal, ale jedním z mých formativních hrdinů byl Mac Murphy, z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Je to příběh o vzpouře jednotlivce proti velmi pokřivené společnosti psychiatrické léčby a on je silná osobnost, který stále protestuje, rebeluje a vsadí se s chlapy, že utrhne žulový kvádr. Když se mu to nepodaří, tak řekne „Aspoň jsem to sakra zkusil!“ Což je moje životní motto, aspoň to mám zkusit.

Já vím, že to je hrozně vzletný a velký vzor, ale jenom se vám snažím vysvětlit, že já nejsem ten typ, co to vzdá. Jen mám velmi limitované možnosti. Mám PR oddělení, mám vládu, kterou oceňuju, například pan premiér Fiala je v tomto naprosto jednoznačně na správné straně a nesnaží se vyklouznout z toho a říct, že to je problém pana ministra Rakušana nebo pana Dvořáka. Nemáme jinou šanci, než to zkoušet znovu a znovu stokrát a tisíckrát si „nabít hubu“ a pak to asi třeba vyjde.

Pokud to tedy chápu správně, vy jste ten z filmu, který zkouší všechny možné věci a potom přijde někdo po vás, který už bude vědět jako to udělat.

Tak bych to neřekl. Vždycky má smysl to aspoň zkoušet. Jenom to, že se vám to teď nepodaří, nemůže znamenat, že se na to už vykašlete, že to nemělo smysl. Když si otevřete můj Twitter, tak zjistíte, kolik hejtů tam dostává za to, co říkám. Naučil jsem se, že když něčí zpráva začíná „Dvořáku ty č****“, tak to rovnou vymažu, s těmi nediskutuju. Ale jinak zkouším s lidmi diskutovat, vysvětlovat jim, proč to takhle není, a nemám jinou možnost. Nebo mi něco poraďte a já to udělám.

Já vám asi úplně radit nemůžu. Možná trochu už jsme se o tom bavili, ale jak teda napravit nebo zvýšit důvěru v EU? Pomůže zlepšení komunikace, anebo možná úplná změna přístupu k ní?

Nevím, jestli je řešení změnit komunikaci. Trochu se obávám, že křivka důvěry se vyvíjí nikoliv podle toho, jak zrovna dobře nebo špatně se v tu chvíli dělá PR, ale podle toho, jak dobře se zrovna v tu chvíli daří Evropě a lidem v Evropě. To znamená, že když Češi za rok či dva začnou pociťovat, že krize jsou již překonány a bude vidět, že z evropských fondů a díky podpoře Evropy se podařilo vyřešit nějaké kruciální problémy, tak bez ohledu na to, kolik dáme na billboardy, si lidi řeknou, aha, ono je to vlastně fajn.

Aktuální stav taky není způsoben komunikací, ale že naše země není v dobré kondici. A to není úplně vina této vlády, to se jenom teď prožívá. Částečně sklízíme plody předchozích vlád, částečně se vyrovnáváme s tím, že byl covid, částečně se vyrovnáváme s tím, že je válka, částečně se vyrovnáváme s tím, že jsme museli řešit energetickou krizi za cenu obrovských ztrát, finančních a politických. A tohle všechno je samozřejmě přiživováno částí médií a především je to přiživováno velmi brutálními útoky ze strany opozice. Plus neustále znovu a znovu multiplikováno zahraniční ruskou propagandou.

Česko se prezentuje jako jeden z lídrů evropské reakce na ruskou agresi a pomoci Ukrajině, v druhé polovině roku 2022 navíc předsedalo Radě EU a mělo tak pod taktovkou důležitá rozhodnutí. Jak se česká role podepsala na postavení země v sedmadvacítce?

Nejlepší by bylo mít Spojené státy evropské

Pojďme na vaše oblíbené téma fungování a rozšiřování EU. Možná trochu jednoduchá otázka na úvod, ale jaká je role EU v současnosti? Je to mocnost, třecí plocha mezi mocnostmi, anebo je to rovnocenný partner pro jiné?

Já doufám, že nejsme třecí plocha mezi Ruskem a Amerikou, ale že jsme dalším hráčem na glóbusu. Jsme celek, který má nějakých 450 milionů obyvatel. Je to velký trh mimo jiné a mohl by to být i velký, silný hráč. Role EU ve světovém měřítku postupně narůstá, ale ještě zdaleka není tak silná, jak by odpovídalo počtu obyvatel a ekonomické síle. Zase se vracíme k mému původnímu prohlášení a vím, že to vůbec není populární. Já si myslím, že Evropská federace či Spojené státy evropské by teprve daly Evropě tu pozici, že bychom byli skutečně rovnocenným partnerem ve hře mezi Čínou, Amerikou, případně Ruskem a Indií.

Tak myšlenka Spojených států evropských se úplně neshoduje s tím, co vlastně Česko od EU chce a už vůbec si neumím představit, jakým způsobem by fungovaly Spojené státy evropské, kdyby se ponechalo právo veta.

To je na dlouhou a velmi citlivou debatu. Já jsem jenom odpovídal na vaši otázku, čím vlastně EU dneska je. Jak říkám, je to ekonomicky velmi silný celek, který ale politicky ještě úplně tu sílu a váhu nemá právě proto, že to není jeden celek. Je to 27 zemí, které mají komplikované rozhodovací mechanismy mezi sebou, včetně práva veta či konsenzu, a naopak kvalifikované většiny.

Nemůžu vám nepoložit otázku, na kterou nikdy nechcete odpovídat – mělo by se zrušit právo veta v unijních rozhodovacích mechanismech?

Nechci odpovídat. Jestliže já sám sebe definuju jako federalistu, tak nepochybně by pro mě tohle byla možná varianta, ale na druhou stranu velmi dobře si uvědomuju, že politická situace na to ještě nedozrála. V tuhle chvíli ani nevím, jestli někdy dozraje.

Minimálně většinově euroskeptická ODS by asi byla razantně proti.

Ono je to podobně třaskavé jako migrace. Okamžitě se to dá označit za ztrátu národní svrchovanosti, za ztrátu suverenity, a to je samozřejmě věc, kterou žádný stát nebude ochoten příliš komunikovat vůči svému obyvatelstvu.

Postkomunistické země mají pocit, že oligarchie funguje dobře

Pokud jde o rozšiřování EU, aktuální kandidátské země jsou Turecko s pozastaveným procesem, pak Severní Makedonie, Černá Hora, Srbsko, Albánie, Moldavsko, Ukrajina a Bosna a Hercegovina. Která z těchto zemí nyní vůbec může vstoupit do EU?

V současnosti nikdo, protože nesplňují podmínky a samozřejmě členství v Unii je velké privilegium. A některé země Balkánu nesplňují podmínky často proto, že mají svoje komunistické a „východní“ dědictví. Mají problém se zásadními otázkami, jako je vláda práva nebo právní stát, justiční systém a zkrátka ti postkomunističtí, komunismem lehce ovlivnění lídři mají pocit, že vlastně oligarchický systém je dobře, že to funguje. Když se chopí moci, snaží se v ní upevnit tak, aby už oni nikdy nemohli přijít.

A k tomu přidejme dlouhodobý problém s korupcí, která je součástí kultury mnoha těch zemí. Tohle všechno jsou věci, které podle mého názoru nemůže EU při přístupovém jednání přehlédnout. Ale naším zájmem je, aby tyhle problémy příslušné země postupně překonaly a staly se plnohodnotnými členy EU, která tak bude větší a silnější.

Když se zastavíme specificky u Turecka, tak prezident země Erdogan minulý týden podmínil souhlas se vstupem Švédska do NATO tím, že se obnoví přístupové rozhovory. Turecko je kandidátská země již od roku 1999, což je úplně nejdéle. Je to férové vyjednávání, anebo je to vůbec možné? Může se to stát, že bude opravdu EU souhlasit s touto taktikou?

Mě to hodně překvapilo, protože jsem čekal všelijaké vyjednávací podmínky ze strany Turecka, ale tenhle zásadní obrat po letech víceméně odmítání dalšího jednání o vstupu do EU, tak je to podle mého názoru jenom součást nějaké širší hry. Erdogan je v tomhle prostě mistr, který umí jednak překvapit své partnery a jednak využít toho okamžiku, kdy si může o něco říct.

Upřímně řečeno, je to tak čerstvá informace, že ji neumím úplně vyhodnotit a popravdě řečeno, ani si nejsem jistý, jestli skutečně Erdogan či nová turecká vláda změnili svůj vztah k EU a začali mít ambici a touhu se členskou zemí stát. Jestli to opravdu není jenom jeden z tahů na šachovnici.

Turci si volili prezidenta i poslance. Zatímco výsledek parlamentních voleb je už jasný, nový prezident bude znám až po druhém kole hlasování. Jak může výsledek ovlivnit vztahy Turecka s EU? Odpovídá šéfredaktorka EURACTIV.cz Aneta Zachová.

V4 jsou jen kluci, co spolu mluví

Abychom dokončili evropská témata, tak se nemůžeme nedotknout Visegrádské čtyřky. Polovina zemí, konkrétně Maďarsko a Polsko, znovu dělá problémy při jednáních. Viděli jsme to i na poslední Evropské radě. Obě země to dělají dlouhodobě a podkopávají například práva žen, LGBT+ atd. Slovensko se možná k těmto zemím brzy připojí, na konci září budou volby, po kterých vládu může stavět Robert Fico, který svými předchozími vládami umožnil rozklad státních institucí a jejich napojení na mafiány, a k nové vládě si může přizvat fašistickou stranu a skandály hýřícího Borise Kollára.

To jste teda optimista.

Tak je to jedna z možností. Když si takto rozebereme V4, je to dobrá společnost pro Česko?

Vy jste to popsal možná bezděky. V4 je společenství, které v podstatě nemá žádné instituce, to zaprvé. Jsou to jenom jakýsi kluci, co spolu mluví. Jinak záleží jenom na aktuální situaci v jednotlivých zemích, jak moc jsou ti čtyři spolu schopni se domluvit.

V každé demokratické zemi jsou volby a každými volbami může dojít k nějakému docela zásadnímu posunu, zejména právě v těch zahraničněpolitických otázkách, ale samozřejmě i v tom domácím prostředí. Například některá strana se může začít pokoušet co nejvíce si upevnit svoje postavení, zrušit nezávislá média, zrušit opozici, zakázat všechno, co by jí mohlo škodit. Mění ústavní systém, mění volební řád s cílem se udržet u moci.

Popisujete iliberální demokracii, jak to nazval Orbán.

Třeba. Tím se vzdalují od principů, které tvoří EU a jsou jejím základem. Tím chci říct, že V4 vždycky byla nějakým způsobem aspoň latentně ohrožena tím, že v některé z těch členských zemí dojde k nějakému politickému posunu.

Já jsem si velmi naběhl hned asi tři dny po své nominaci na pozici náměstka ministra zahraničí, kdy jsem řekl, že čistý štít České republiky nemůže být pošpiněn špinavou politikou Viktora Orbána. Šlo o to, že speciálně Orbán v určité fázi velmi intenzivně zneužíval V4 a vydával zájmy, potřeby a cíle a názory Maďarska za zájmy, cíle, potřeby a názory V4. A my jsme v tu chvíli neměli dost síly a politické odvahy říct jednoznačně ne, tohle už není náš cíl, náš zájem. To se teď zhoršilo ještě víc, po invazi na Ukrajinu a myslím, že dnes už tu odvahu říkat to nahlas má čím dál víc našich politiků.

Polsko je v trochu jiné pozici. Co se týče vztahu k Ukrajině a k ruské agresi, tak není žádný problém, ale mají svoje problémy, současná vládnoucí skupina se snaží upevnit ve své vládnoucí pozici co nejvíce i za cenu potlačování demokratických mechanismů. Krom toho samozřejmě je i natolik konzervativní, že se nevejde úplně do toho rámce liberalismu v rámci EU, který v tuhle chvíli nastavený je. Myslím tím zejména ochranu menšin a tak dál.

Takže my jsme tak někde mezi, v něčem se shodneme, v něčem se neshodneme. Co je problém V4 v tuhle chvíli, je, že není možno ji nadále vydávat za nějakou politicky homogenní a konzistentní skupinu. Tím prostě nejsme a už dlouho, na druhou stranu nevidím nic špatného na tom, když se prostě ty země například dohodnou na společném postupu i uvnitř EU v něčem, kde to všem čtyřem dává smysl. Co mi nedává smysl, je, abychom se stali jakoby přívěškem k zájmům někoho jiného. Což vidíme teď u té migrace.

Část poslanců Evropského parlamentu chce navrhnout členským zemím Evropské unie, aby Maďarsku odebraly možnost předsedat příští rok Radě EU. Europoslancům vadí pokračující maďarské problémy s právním státem či omezování práv sexuálních menšin. Hlasovat o návrhu usnesení by měli na plenárním …

Na poslední Evropské radě právě Poláci a Maďaři zaujali blokační postoj a dá se říct, že premiéra docela naštvali. Pokud to tedy chápu správně, tak podle vás oficiální formát asi už nějakou budoucnost nemá.

Takhle bych to ani neřekl. Jenom říkám, že v historickém vývoji se může orientace jednotlivých čtyřech vlád dost zásadně změnit.

Zopakuji, že dává smysl o sobě vědět. Nemůžeme z mapy Evropy zmizet, jsme sousedi a máme společné přinejmenším hranice, ale taky cíle, historii, kulturu a tak dál. Je dobře se sousedy komunikovat, i když s nimi nesouhlasíme. Co se nedá dál prolongovat, co se nedá dál používat, je vydávat stanovisko jedné země za stanovisko všech čtyř, což kdysi fungovalo. Bývali doby, kdy se opravdu premiéři V4 sešli před zasedáním Evropské rady a zkoordinovali si postupy a postupovali společně. A pak dávalo smysl říct, my za V4 máme tento názor a ten byl víc slyšet v EU, ale toto teď už nemůže fungovat.

Může třeba přístup Polska a Maďarska k migrační reformě změnit začínající španělské předsednictví v Radě EU?

Španělsko se hlásí celkem statečně, že by to chtělo dotáhnout do konce. Je otázka, jak se zachovají ne úplně vypočitatelní partneři. Polsko podle mě hraje tuto roli především v kontextu svých budoucích voleb, takže jejich protesty a ostrá prohlášení jsou určena mnohem spíš domácí scéně. U Maďarska si myslím, že oni se tak už docela zabydleli v té pozici, že budou všecky protestovat a budou blokovat, aby možná případně za ten souhlas něco získali.

Jestli to můžou Španělé změnit, záleží na tom, jestli budou schopni nabídnout například nějakou protihodnotu za ten souhlas. Já to neumím v tuhle chvíli odhadnout. Řekl bych, že polská rétorika se trošku zmírní po volbách. A jak to bude v Maďarsku? Maďarsko je pro mě v tuhle chvíli velmi nevypočitatelný partner.

Zdroj: https://euractiv.cz/section/cr-v-evropske-unii/interview/debata-o-eu-v-cesku-neni-korektni-ani-ferova-prevladaji-odpurci-a-to-chci-zmenit-rika-ministr-dvorak/

„I já ji považuji za nesmírně závažnou a nebezpečnou. Výslovné varování ukrajinského prezidenta Zelenského před ruskou propagandou v Česku mě zaujalo,“ řekl v rozhovoru ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák.

Článek

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) považuje návštěvu ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského za uznání pro Českou republiku a její snahu pomoci ruskou válkou zmítané zemi.

Ministr Dvořák v rozhovoru pro Seznam Zprávy mimo jiné analyzuje význam Zelenského návštěvy Prahy a dalších zemí, které v těchto dnech navštěvuje.

„Cílem těchto cest je jistě také detailní představení ukrajinského desetibodového mírového plánu. Načasování posledních aktivit ukrajinského prezidenta naznačuje, že předmětem rozhovorů bude i nadcházející summit NATO ve Vilniusu, od něhož si Ukrajina hodně slibuje a očekává,“ míní Dvořák.

Podle něho je důležité, že naši západní partneři vidí změnu, ke které odchodem Miloše Zemana a nástupem Petra Pavla došlo na Pražském hradě. „Určitě vnímám, a to nejen já, že při zahraničních jednáních je cítit větší vstřícnost, respekt a otevřenost, zejména právě v citlivých otázkách ve vztahu k Rusku,“ pronesl Dvořák.

Dobře utajená akce

Co pro Česko návštěva ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského znamená?

Návštěva je nepochybně potvrzením velmi dobrých vztahů mezi našimi zeměmi, navazuje symbolicky na návštěvy našich nejvyšších představitelů na Ukrajině a je určitě moc dobře, že jednou z mála zemí, kam se prezident Zelenskyj vypravil osobně, je právě Česko.

Jak moc je to prestižní událost pro Českou republiku?

Jestli se nemýlím, jsme jednou z nejmenších zemí světa, kterou od vypuknutí ruské agrese navštívil. Považuji to mimo jiné také za silné ocenění velmi jednoznačné a pevné podpory, kterou naše země a většina našich obyvatel Ukrajině poskytují. Slýcháme to od našich ukrajinských partnerů často a jsme na to hrdí.

Jak dlouho jste o návštěvě Zelenského v ČR věděl? Jak utajovaná to byla mise?

Utajovaná byla zjevně velmi dobře. Do poslední chvíle vlastně nebyly k dispozici žádné informace, natož detaily.

Lze alespoň trochu popsat, jak se náš stát na takovou návštěvu chystal? Jak je taková návštěva složitá z hlediska bezpečnostního?

Omlouvám se, nebyl jsem nijak do příprav zapojený, natož pak do bezpečnostních opatření. Ale asi chápete, že i kdybych byl, nejspíš bych vám o tom nevyprávěl.

V Praze ukrajinský prezident přespí, nejde jen o několikahodinovou návštěvu. Je to výsledkem toho, že ČR patří od vypuknutí ruské invaze k důležitým spojencům Ukrajiny?

Ano, chápu to tak. Myslím, že je to i projev velké důvěry. Jak už jsem říkal, je velmi příjemné slyšet při každém setkání s ukrajinskými partnery slova díků za naši pomoc a podporu. Ukrajinci velmi oceňují, že o naší pomoci jen nemluvíme, ale od samého počátku ruské agrese v únoru 2022 ji také skutečně ze všech našich sil poskytujeme. Předpokládám, že během pobytu v Praze bude řeč i o poválečné rekonstrukci Ukrajiny a účasti českých firem.

Jak hodnotíte Zelenského slova, která pronesl po setkání s prezidentem Pavlem?

Nebylo tam mnoho překvapivých momentů. Prezident potvrdil, že přijel hlavně poděkovat za trvalou a jednoznačnou podporu ze strany Česka, nejen vládě a politikům, ale i českým občanům za jejich solidaritu a spontánní pomoc. Zaujalo mě asi nejvíc to, že prezident Zelenskyj v souvislosti s nadcházejícím summitem NATO ve Vilniusu dvakrát použil výraz „země, které se stále ohlíží na Moskvu“. Je asi zjevné, kterou zemi měl na mysli, a já z toho odvozuji, že jedním z cílů současné cesty prezidenta Zelenského byla i příprava společných pozic na nadcházejícím jednání hlav členských států NATO.

Zelenskyj mluvil i o nebezpečí ruské propagandy v Česku. Znamená to, že ukrajinské služby reflektují či monitorují ruské propagandisty i v zahraničí?

Zaujalo mě toto výslovné varování před ruskou propagandou. Tu i já považuji za nesmírně závažnou a nebezpečnou.

Může mít návštěva ukrajinského prezidenta vliv na sílu a postavení ČR v euroatlantických strukturách?

Naše postavení v NATO je podle mého názoru i bez této návštěvy velice dobré, jsme vnímáni jako spolehliví partneři a naše rozsáhlé angažmá při podpoře Ukrajiny tomu nepochybně hodně prospělo. Na druhé straně, žádná sebeprestižnější návštěva nás nemůže zbavit povinnosti plnit svoje závazky v oblasti výdajů na obranu.

Zemanův odchod nám prospěl

O co ukrajinský prezident svými návštěvami spojenců především usiluje?

Prezident Zelenskyj svými cestami potvrzuje, že evropské a transatlantické směřování Ukrajiny neoslabuje, ale naopak je stále silnější. Cílem těchto cest je jistě také detailní představení ukrajinského desetibodového mírového plánu. Načasování posledních aktivit ukrajinského prezidenta naznačuje, že předmětem rozhovorů bude i nadcházející summit NATO ve Vilniusu, od něhož si Ukrajina hodně slibuje a očekává.

eJak naši západní partneři vnímají proměnu, která nastala na Pražském hradě v otázce postoje a chování k Rusku? Není tomu tak dávno, co měl na Hradě kancelář Zemanův poradce Martin Nejedlý, který čelil otázkám a spekulacím k jeho kontaktům do Ruska. Jak naši partneři vnímají proměnu na Pražském hradě po odchodu Miloše Zemana?

V diplomatické komunitě se nedoslechnete, nakolik je který státník mezi svými protějšky populární, či respektovaný. Na druhé straně ale určitě vnímám, a to nejen já, že při zahraničních jednáních je cítit větší vstřícnost, respekt a otevřenost, zejména právě v citlivých otázkách ve vztahu k Rusku. Naši partneři byli dříve přinejmenším v rozpacích, když naše zahraniční politika zněla z různých pozic našich vrcholných představitelů rozdílně. To je dnes výrazná změna, jednotná zahraniční politika, která naši pozici v zahraničí výrazně upevnila.

Zdroj: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-ukrajina-nam-opravdu-veri-proto-tady-zelenskyj-prespal-rika-ministr-233669#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhpnative.box&dop_vert_ab=&dop_vert_id=&source=hp&seq_no=1

V Partii Terezie Tománkové na CNN Prima News se střetl Martin Dvořák s Radkem Vondráčkem. Video si můžete pustit z odkazu níže.

https://cnn.iprima.cz/porady/partie/25062023-martin-dvorak-radek-vondracek

Část obyvatel Česka podle ministra pro evropské záležitosti Martina Dvořáka z hnutí STAN není schopna rozlišovat mezi islámem a radikálním islamismem. „Spíš než rasismus je to trochu xenofobie. My Češi jsme rádi v tom našem smrádku a teploučku. Tady se všichni známe. A všechno cizí je nám podezřelé,“ říká Dvořák v další epizodě Bruselských chlebíčků. Zdůrazňuje, že podporou unijní migrační reformy vláda přesně naplnila cíle předchozího kabinetu Andreje Babiše z hnutí ANO.

Reformu migrační a azylové politiky začátkem června po dlouhých letech podpořily členské státy. Na jednání ministrů vnitra pro ni hlasoval i ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN. O finální podobě migračního paktu teď budou členské státy vyjednávat s Evropským parlamentem.

Dvořák zdůrazňuje, že současná podoba návrhu Česku zaručí, že nebude muset přijímat žádné migranty. Jistou formu solidarity ale podle něho budou muset projevit všechny státy, a je to tak správně.

Sám ministr pro evropské záležitosti by podpořil i přijímání uprchlíků. „Já si myslím, že ve specifických případech bychom mohli a měli akceptovat i to, že pomůžeme i fyzicky tím, že tady v Česku skutečně válečné uprchlíky budeme nějakou dobu schopni obhospodařovat a pomáhat jim,“ uvedl Dvořák. Dodal ale, že rozumí obavám části Čechů z neznámého, a proto považuje za přijatelnou i variantu, že Česko se zvládáním migrace bude pomáhat finančně.

Čeká Česko před evropskými volbami rok plný protiimigrační rétoriky? Jak se ministrovi, který se sám prohlašuje za eurohujera, spolupracuje s euroskeptickou částí ODS? A jak se vyvíjí vyjednávání o budoucím eurokomisaři či eurokomisařce? O tom jsou tyto Bruselské chlebíčky.

Zde je odkaz na audio verzi článku na Radiožurnálu: https://radiozurnal.rozhlas.cz/cro_soundmanager/files/9021348/field_main_audio

S ministrem pro evropské záležitosti o Ukrajině, vztazích s Ruskem a eurohujerství

ROZHOVOR / „Nesmíme zopakovat chybu s versailleskými dohodami. Nesmíme poraženého Rusa ponížit natolik, že v sobě bude hýčkat naději na odplatu a pomstu,“ říká ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN). Právě tam vidí velkou výzvu pro budoucí vyjednavače mírových dohod. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mimo jiné mluvil i o členství Ukrajiny v Evropské unii. „Domácích úkolů je hodně, Ukrajina je plní nad očekávání dobře, přesto, že je ve válce,“ dodává člen vlády a bývalý náměstek ministra zahraničních věcí.

V úterý uběhlo přesně 20 let od referenda, které stvrdilo vstup České republiky do Evropské unie. Jak zásadní milník to podle vás v historii naší země je?

Nevím, jakou nemocí by musel být postižen ten, kdo by si nevšiml, jak se naše země za posledních 20 let šíleně rozvinula a rozkvetla. Určitě by byla dál i bez členství v Evropské unii, ale jeho přínosů je spousta. Někde jsem viděl, že jsme z evropských fondů získali částku jeden bilion korun. Můžeme se bavit o tom, jestli jsme je všechny využili úplně dobře, lyžařský vlek v Osvětimanech možná nebyl úplně přesně ten cíl, o kterém jsme snili, a takových příběhů máme bohužel docela hodně. Nechci ale mluvit jen o penězích.

Myslím, že se mění strašná spousta věcí, co se ale mění zásadně, je generační obměna. Čím jsou lidé mladší a čím větší mají vlastní zkušenost se životem v Evropské unii, tím víc jsou přesvědčeni o tom, že dává smysl. Byla to naprosto zásadní politická, ekonomická, mentální změna. Je tady i další věc. 

Někdo kdysi říkal, že kdyby se udělovala cena ve skepticismu, tak ji Češi mají jistou každý rok. Myslím si, že v přístupu k Evropské unii jsme si to docela dobře užili. Pořád máme tendenci hledat, co všechno je tam špatně. Obraz zlého úředníka v Bruselu, který vymýšlí, jak má být zahnutý banán, tady funguje jako symbol. Jednoduché zkratky tady fungují, ale já jsem velmi optimistický, protože vidím posun.

Vy jste o sobě v jednom z prvních rozhovorů po nástupu do funkce ministra pro evropské záležitosti prohlásil, že jste eurohujer. Teď jste mluvil o euroskepticismu. Čím je ta nedůvěra v Evropskou unii způsobená? 

Jednak je to asi nějakou národní povahou. Vrchnost byla vždy nepřátelská a okrádat stát byla národní hrdost a tak dále. Jaroslav Hutka kdysi říkal, že jsme jediná kultura na světě, která má pohádkový institut blbého čerta. Jsme skeptičtí i vůči tomu, že by zlo mohlo být absolutní.

Myslím si, že jednak produktem a taky strůjcem toho je Václav Klaus, protože byl nositelem toho nejvíc euroskeptického narativu. Celá epizoda kolem toho, než podepsal přístupové dokumenty, tady někde prostě je. Ač si o něm myslíme, co chceme, tak byl významným hráčem, který zásadním způsobem ovlivňoval způsob myšlení.

Když mluvíte o Václavu Klausovi, tak jaké je pro eurohujera vládnutí s ODS? Někteří její poslanci a členové na vlně euroskepticismu stále jedou.

To, že se neshodneme, je na demokracii právě to hezké. Názory se tříbí, setkávají a případně některé potom, jak říkával Werich, nabudou vrchu, nebo třeba taky ne. Pro mě má tahle vládní sestava vysokou hodnotou, za kterou stojí spolknout nějaký kompromis. Debata proběhne a někdo získá většinu a ostatní mohou bouchnout dveřmi, nebo zůstat loajální vládě, která je dnes podle mého nejhlubšího přesvědčení naprosto jedinou alternativou.

Jsem dalek toho, abych hodnotil vývoj v jiných stranách, neb mám dost problémů s tou vlastní. Mám ale pocit, že se i ODS nutně posouvá, protože i tam přibývají mladí, kteří jsou výrazně liberálnější. Myslím si, že i u nich bude probíhat debata, kde je pozice ODS a Česka v kontextu Evropské unie.

Co můžete jako ministr pro evropské záležitosti udělat, aby bylo v Česku více eurohujerů?

Jezdím a budu jezdit po krajích, budu debatovat se studenty, s důchodci, s kýmkoliv, kdo bude ochoten. Vím dobře, že nemá cenu přesvědčovat přesvědčené. Nás eurohujerů je podle jednoho průzkumu asi 9 procent. Potom je asi 20 procent těch, kteří vědí, že je členství v Evropské unii dobré, ale mají nějaké pochybnosti. Pak je tam balík asi 20 procent lidí, kteří úplně nevědí, a potom je stejně velký balík, který je skeptický, ale dalo by se s ním pracovat. Pak je tedy asi 20 procent lidí, se kterými to nemá cenu. O těch cca 40 procent se povede boj.

V minulém roce Česko předsedalo Radě Evropské unie. Předsednictví bylo kladně hodnocené snad ze všech stran. Jak se nám daří využít dobré pověsti, kterou v Bruselu máme?

Zatím to funguje. Neměli jsme nejlepší pověst a byli jsme spíš za potížisty, kteří natahují ruku, chtějí fondy a zdroje, ale nechtějí, aby se někdo staral o to, co s nimi uděláme. Předsednictvím a paradoxně i v důsledku toho, že propukl konflikt, jsme se dostali do pozice, která je nám možná nejpříhodnější, protože jsme museli hodně improvizovat. Museli jsme měnit všechno, co bylo nachystáno, a jestli jsou Češi v něčem dobří, tak je to improvizace a flexibilita. To jsme ukázali i v Bruselu a naši partneři si toho všimli.

Měli jsme tam i buldočí povahy, Jozef Síkela udělal tolik Rad EU, kolik jich bylo potřeba, a i tato churchillovská zarputilost má svoji váhu. Byli jsme schopni dovést do konce 30 legislativních procesů, což je nevídané číslo. To svědčí o tom, že jsme docela šikovní vyjednavači. To všechno nám pomohlo. V tuhle chvíli na té vlně ještě jedeme a měli bychom ji využít pro větší zastoupení Čechů ve všech možných úrovních unijní administrativy.

Dokážete si tam představit právě ministra Síkelu (STAN), který o místo eurokomisaře prý stojí?

Dokážu si ho tam představit velmi dobře, ale strašně předbíháme. Musí být volby, musí být zvolený předseda komise, musí proběhnout jednání uvnitř koalice, frakcí a tak dále. Jozef Síkela má v Bruselu v tuhle chvíli vynikající pověst a expertízu. Jiná otázka ale je, jestli by neměla být za Česko v Evropské komisi radši dáma. Zatím nemůžeme mluvit o tom, že už je to upečené, debata teprve začíná.

Putin prolomil všechny bariéry, které si kdo uměl představit. Překvapil všechny na Západě tím, že udělal další krok.

Mění se nějakým způsobem i kvůli konfliktu na Ukrajině mocenské jádro Evropské unie?

Že se posouvá mocenské jádro, bych si říct netroufl. Určitě se ale zvyšuje váha východních zemí. Stalo se to, co jsme avizovali, že se může stát, a Západ nám nechtěl naslouchat, protože byznys je pro něj důležitější. Tak dlouho se ho snažili udržet, až se stalo to, co se stalo. 

Putin prolomil všechny bariéry, které si kdo uměl představit. I pan prezident Zeman ještě tři dny před válkou říkal, že je to nesmysl. Putin překvapil všechny na Západě tím, že udělal další krok. Krym, Abcházie, Osetie, Podněstří byly přípravné kroky, které navíc přesně zapadaly do doktríny, kterou sám prezentoval. Náš skepticismus a historická zkušenost baltických zemí, Polska, tehdy ještě i Maďarska byly výhodou proti Západu a dává nám to morální sílu říkat, že nám Západ nevěřil. Navíc jsme jako první a nejintenzivněji reagovali a stali jsme se lídry. Není pochyb o tom, že spoustě německých, holandských, francouzských podnikatelů to úplně nevonělo, protože by se jim líbilo, kdyby válka co nejrychleji skončila a dělal se byznys jako před tím.

Čím déle válka trvá, tím více si Evropa uvědomuje, že jestli má něco proti Putinovi, tak je to jednota. Putin ve strategii nepochybně sází na to, že nás rozebere, že si za lacinou ropu koupí další a další země. Pomáhá mu v tom hybridní válka, kterou s námi vede. To všechno funguje velmi dobře v jeho prospěch a je smutné, kolik lidí tomu vůbec nerozumí.

V posledních dnech Českem hýbala migrační reforma Evropské unie, kterou, zdá se, v politickém boji zneužívá opozice. Neubližuje to českému postavení v unii?

Myslím si, že to pověsti Česka neuškodí. Tohle je výsledek sedmileté debaty, ve které jsme se už na začátku nechovali korektně. Na nenávisti vybudovaný odpor proti přijímání uprchlíků byl úhelným kamenem našeho vstupu do diskuse. Jsme přitom tranzitní země, sem žádný Arab nesměřuje. Je to celé postavené na hlavu, je to postavené na zjednodušeném symbolismu a vyvolávání hrůzy. To je velmi jednoduchá politická strategie.

Od té doby, kdy jsme říkali, že nepřijmeme ani jednoho Syřana, ani 50 sirotků, za což se dodnes stydím, jsme se dostali k tomu, že nebudeme přijímat uprchlíky, ale nemůžeme se zříct solidarity, na které celá Evropská unie stojí.

Jediným přijatelným koncem války je, že bude Ukrajina obnovena ve své původní hranici, včetně Krymu.

Také se v posledních dnech hodně mluví o ukrajinské protiofenzivě. Jak si definujete její úspěch?

Jediným přijatelným koncem války je, že bude Ukrajina obnovena ve své původní hranici, včetně Krymu. To je cíl, jehož dosažitelnost je v tuto chvíli, řekněme, diskutabilní. Neumím si ale představit, že bychom přistoupili na debatu o tom, že tohle je ten základ.

Jiná věc je, co může přinést současná ofenziva. Osobně si pořád myslím, že to není ofenziva. Pořád jde o průzkum bojem, kdy Ukrajinci testují, kde by mohlo být slabé místo. Úspěchem protiofenzivy by z mého pohledu bylo prolomení fronty a postupné obkličování větších ruských sil, případně jejich likvidace.

Ofenziva souvisí i s členstvím Ukrajiny v Evropské unii. Vidíte jako možnost to, že i kdyby došlo k zamrznutí konfliktu, Ukrajina vstoupí i tak do unie?

Je řada kroků, které předcházejí a budou předcházet plnému členství. Velkým úspěchem Ukrajiny by bylo, kdyby se do konce roku podařilo zahájit přístupové rozhovory. Domácích úkolů je hodně, Ukrajina je plní nad očekávání dobře, přesto, že je ve válce. Nevíme, jak moc ji zpomalí tragédie na Kachovce, protože tam zmizí velká kapacita na produkci obilí. Nikdo dnes neumí spočítat a dohlédnout, co to všechno přinese. 

Ukrajinci už rok a půl ukazují svoji oddanost hodnotám. Evropa je společenství postavené na nějakých společných hodnotách. Ukrajinci za ně umírají. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí, Rus je napadl, protože chtěli mít svobodu a demokracii. Z tohoto pohledu jsou Ukrajinci většími Evropany než někteří, kteří už v Evropské unii jsou. 

Na druhou stranu jsou tady jistá ekonomická kritéria, která je potřeba naplnit. To u země, která je rok a půl ve válečném konfliktu, je a bude problém, který asi nezvládneme do konce roku. Myslím si, že by měly a mohly nastoupit dílčí kroky, jak postupně Ukrajincům nabízet místo u stolu, aby se lídři učili, jak to v Evropě funguje, aby se vyhnuli periodě, která proběhla u nás. Je řada instrumentů a kroků, které by se daly používat tak, abychom je neztratili z našeho vlivu. Jestliže je ztratíme, bude je mít někdo jiný.

Jedním z těch sedmi požadavků Evropské komise na reformy je i boj proti korupci a provádění antioligarchického zákona. Na těch už Ukrajina pracuje, ale korupcí je vyhlášená i v České republice. Myslíte si, že se celkově obraz Ukrajiny může změnit?

Jako Čech bych byl velmi opatrný, abych někoho odsuzoval za to, jak umí, nebo neumí bojovat s korupcí. Socialismus nás všechny vychovával k tomu, že korupce je běžná součást života.

Ukrajina už udělala legislativní kroky a udělala je v tom smyslu, že chce být transparentní. Jak se to bude implementovat, jak se to bude obcházet, se nedá teď říct, protože je válka a protože tam nic nefunguje tak, jak jsme zvyklí. Země trpí neskutečným způsobem. V tuhle chvíli je to pro ně priorita. Vím, že tam bylo několik případů, kdy byla korupce odhalena i ve vojenských sférách. Ukrajinci přijímali vojenskou pomoc a někdo ji rozkradl, to je snad ještě horší zločin, než když někdo rozkrade polovinu dálnice. Je zajímavé, že tento typ korupce naštve i samotné Ukrajince, kteří ji jinak berou jakou součást kultury. Nedělám si o Ukrajině iluze, ale velice tleskám krokům, které udělala.

Když se na to podíváme čistě pragmaticky: Nebude mít Evropská unie s Ukrajinou jako členem více starostí, než bude přínosů, které s ní do unie přijdou? 

Máme lepší možnost? Bylo by lepší je nechat Rusům? Bude to nákladné, bude to komplikace, ale celá Evropská unie je postavena na Schumanově myšlence, že hrůzy první a druhé světové války se nesmí v Evropě opakovat. Chceme-li zachovat konsenzus, že dohodnout se u stolu je lepší než válčení, tak potřebujeme do našeho spolku co nejvíc těch, kteří by s námi potenciálně mohli válčit. Evropa bude o to silnější, o co nových členů bude schopná pojmout.

Ještě na pozici náměstka ministra zahraničních věcí jste připravoval revizi vztahů s Ruskou federací. Jak by tedy nově měly česko-ruské vztahy vypadat?

Materiál ještě nebyl na vládě, takže bych měl být hodně opatrný, ale už to prošlo výbory, takže už to asi žádné tajemství není. Závěry asi nikoho nepřekvapí, ale bude dobře, pokud budou přijaty jako usnesení vlády, a to je to, že vztahy s Ruskem už nikdy nebudou, jako byly před rokem 2022. Rusko je, zůstává a ještě dlouho bude hrozbou pro Česko, Evropu a naše hodnoty. Musíme se připravit na to, jak těmto hrozbám čelit. To je asi základní výstup. 

Revizi jsme začali v době, když už spontánně probíhala, a dokument to jen popisuje. Že jsme snížili razantně počet diplomatů v Česku, že jsme zrušili dva konzuláty, už není koncepce, ale popis stavu. Rusko pro nás bude do budoucna stále hrozbou a nebezpečím, protože je to v tuhle chvíli jeho doktrína, a skoro bych řekl, že to má v genech.

Součástí toho materiálu by měly být také stále platné smlouvy mezi Českem a Ruskem. Platná zůstane například Smlouva mezi Českou republikou a Ruskou federací o přátelských vztazích a spolupráci. Proč?

Smlouva se jmenuje z dnešního pohledu divně, ale v době, kdy byla mezi Václavem Havlem a Borisem Jelcinem uzavřena, tak to asi obě strany myslely vážně. Naši právníci mají zásadní argument, proč smlouvu v tuhle chvíli nerušit. Jednoho dne bude po válce a kousek od našich hranic bude pořád nějaké Rusko. 

V dokumentu se definuje okupace z roku 1968 jako okupace, která se neměla stát a nesmí se nikdy opakovat. S budoucím Ruskem už bychom nikdy nebyli schopni takovou smlouvu vyjednat. Takových věcí je tam víc. Podařilo se tam vyčistit některé historické vztahy a do budoucna nastavit nějaké parametry, jak by to mohlo fungovat. Když tu smlouvu vypovíme, tak dřív, nebo později budeme muset stejně vyjednávat, jak budeme s Rusy žít. Už nikdy bychom do těch smluv tohle nedostali.

Parlament v prohlášení označil ruský režim za teroristický. Nestáváme se tím pádem přátelským státem teroristického režimu?

To si nemyslím. Ta smlouva je v tuhle chvíli uspaná a nějak zásadně nefunguje. Vznikla v nějakém historickém kontextu. V té době bylo Rusko teroristickým režimem jen latentně a pak jsme se stali jeho znepřátelenou zemí. Že by tu smlouvu vypověděli, by byl možná adekvátní krok z jejich strany. V čase se to bude zase vyvíjet a mít tento dokument může být výhodné pro další jednání.

Válka na Ukrajině není nic jiného než pokračující ruský imperialismus. Od 90. let Rusko působilo v několika válkách, vy jste některé z nich už zmiňoval. Myslíte si, že se Rusko někdy změní?

Těžko říct. Marně pátrám po tom, jestli někdy Rusko mělo jinou než imperiální ambici, jestli někdy stálo na straně dobra. Mluvím o druhé světové válce, která se pro Rusko stala fetišem. Vedle toho mají velkou ambici a potřebu působit v Africe, kde mají při vyjednávání výhodu, protože nemají koloniální minulost, na kterou jsou Afričani citliví.

Nesmíme zopakovat chybu s versailleskými dohodami. Nesmíme poraženého Rusa ponížit natolik, že v sobě bude hýčkat naději na odplatu a pomstu.

Osobně věřím, že je velmi pravdivý výrok Václava Havla, že Rusko má ten problém, že neví, kde začíná a kde končí. Jestliže máte národ, který je takto vybičovaně nacionalistický a přesvědčený o své historické dějinné roli kultury, která má právo existovat a ničit ostatní, což Rusové mají, jak se s tím dá poprat?

Nesmíme zopakovat chybu s versailleskými dohodami. Nesmíme poraženého Rusa ponížit natolik, že v sobě bude hýčkat naději na odplatu a pomstu. Tam vidím velkou výzvu pro budoucí vyjednavače mírových dohod. To jsou ale spíš filozofické úvahy, tak daleko nejsme. Ta otázka je legitimní, já bych chtěl říct, že i s Ruskem se dá koexistovat. Vůbec nevím, kdo bude příštím ruským lídrem, jak velké bude Rusko, jak bude vypadat a jak velkou chuť na mírové soužití se zbytkem světa bude mít.

Já bych se ještě jednou vrátil k Evropské unii. Jaká je podle vás její budoucnost?

Za sebe říkám, že vidina vize Spojených států evropských je nosná, má svoje ratio. Už v roce 1946 Winston Churchill napsal, že je to lék na všechny neduhy Evropy. Možná ale ne na všechny, protože nevěděl, že bude covid, ale já jsem přesvědčený eurofederalista. Přestože vím, že tím řadu lidí štvu, tak tvrdím, že v řadě případů, kdy se říkalo, že nějaký problém vznikl, protože Evropa měla příliš mnoho síly, tak já si myslím, že to bylo naopak.

V souvislosti s rozšiřováním unie, o kterém jsme se také bavili, se mluví o možném zrušení práva veta. S tím byste souhlasil?

Netroufnu si říct, jasně, pojďme do toho, protože si uvědomuji dva protichůdné pohyby. Jeden je ten, který říkám, že by Evropa měla mít větší pravomoci, a na druhé straně, když by se tento trend přehnal, tak může působit kontraproduktivně. Lidí, kteří se domnívají, že národní identita je důležitější než cokoliv na světě, je v každém národě ještě dost.

Tudíž se obáváte, že by v případě zrušení práva veta mohlo dojít k rozpadu Evropské unie?

Bojím se, že tendenci k odstředivým pohybům by vyvolala samotná debata o právu veta. Dřív, nebo později ale bude muset přijít. Na jednu stranu říkáme, že veto nám udržuje naši národní autonomii, ale na druhou stranu jsme opakovaně konfrontovaní se situací, kdy jedna země blokuje svým vetem naše zájmy.

Jistě je důvodná obava, že by si nás ti velcí kluci rozebrali a odhlasovali si svými hlasy. I proti tomu je potřeba hledat brzdy. Debata je na místě. Umím si představit debatu, jestli by to veto nemělo zůstat zachováno za nějakých podmínek, že by musely být domluvené třeba tři státy. V tuhle chvíli je to ale natolik citlivé, že by to mohlo vyvolat opoziční tlaky.

Ve druhé polovině příštího roku by mělo Radě Evropské unie předsedat Maďarsko. Evropský parlament vyzval k tomu, aby mu bylo předsednictví odebráno. Souhlasíte s tím?

Ne, protože je to naprosto bezprecedentní, žádnou legislativou Evropské unie nepodložený krok, který je jen výkřikem a reaguje na aktuální situaci. Za dva roky to může být jinak. Maďarsko se může předsednickou roli pokusit zneužít tak, jak Orbán zneužíval to, že byl předsedou V4.

Neumím si ani představit, co by znamenalo, pokud by si šestadvacítka uzurpovala právo toho sedmadvacátého. Partneři se nemůžou podrážet tím, že nebudou respektovat dohodu. Spíš je potřeba zvažovat, jak čelit případnému pokusu Maďarů, pokud by přišel.

Zdroj: https://www.forum24.cz/ministr-dvorak-nesmime-porazeneho-rusa-ponizit-natolik-ze-v-sobe-bude-hyckat-nadeji-na-odplatu

Dne 12. června byl hostem v pořadu Události, komentáře ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák.

Společně s prezidentem Ukrajinsko-české obchodní komory Petrem Krogmanem mluvil o 11. balíčku sankcí EU na Rusko, zničení Kachovské přehrady i dopadech války na Česko a celou EU.

Celý rozhovor najdete zde: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1096898594-udalosti-komentare/223411000370612/cast/985127/

Ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák (STAN) v nedělním Napřímo v rámci Snídaně znovu potvrdil, že se považuje za eurohujera. Prozradil také, že důvodem, proč vstoupil do vlády, je to, že jde po dlouhé době o kabinet, pro který mu není hanba pracovat. Ve své funkci chce bojovat proti českému euroskepticismu. Pochválil také ekonomku Danuši Nerudovou, která by podle něj byla dobrou kandidátkou na eurokomisařku po volbách, které nás čekají příští rok.

Na dotaz, zda je eurohujer, odpověděl Dvořák jednoznačně: “Jsem.” Označil se tak už ve svém prvním rozhovoru ve funkci. “Přiznám se, že to byla trochu záměrná provokace,” poznamenal. “Dneska už mě tak všichni oslovují a myslím si, že je to v pořádku,” dodal.

Před jmenováním ministrem byl náměstkem ministra zahraničí. “Už jsem politických bitev, válek a podobně zažil hodně,” prozradil. “Trošku překvapující pro mě je, jak je systém nakládání s fenoménem Evropské unie komplikovaný, nepřehledný, ne úplně vyjasněný a kohoutků na jednom smetišti je příliš mnoho, a myslím si, že nám to příliš nepomáhá,” dodal.

Dříve ministrem být nechtěl. Těšil se totiž na klidný důchod. “V roce 2021 mě nepřesvědčili na ministra, protože jsem měl pocit, že to je příliš velká zátěž, a necítil jsem se na to,” poznamenal. “Trochu jsem si to osahal a zjistil jsem, že tahle vláda, po těch předchozích, je asi tou vládou, pro kterou mi není hanba pracovat,” sdělil. Věří, že kabinet něco dokáže stihnout.

Na Úřadu vlády obsadil jen jednu chodbu a pracuje pro něj sedm lidí. “Předsednictví skončilo, ale máme před sebou velký úkol, a to projednat těch asi 300 miliard z Národního plánu obnovy a pak je regulérně a správně použít,” řekl.

Promluvil také o českém euroskepticismu. “Máme ho tady od samého počátku, 20 let se s ním potýkáme,” posteskl si. “Spousta lidí má pocit, že jiný pohled není možný. Dávám si trochu za úkol, abych tuhle debatu posunul k rozumnějšímu jádru,” uvedl. Že je členství v EU výhodné, podle něj dokázala například válka na Ukrajině. Pochvaluje si také evropské dotace a investice například na Šumavě.

Chce co nejvíce komunikovat s lidmi, kteří ohledně Evropské unie váhají a nemají dost informací. “Chci mluvit s nimi, ukázat jim, v čem je to pozitivní,” avizoval.

Okomentoval také předsedu SPD, který hlásí, že chce referendum o vystoupení z Unie. “Myslím, že tomu sám nevěří,” řekl. “Czexit je taková nepromyšlená idea, že to podle mě ani nemůže fungovat. Průzkumy ani nenaznačují, že by to mohlo projít,” dodal. Varováním je ale pro něj brexit.

Je podle něj možné, že vláda na eurokomisaře nabídne ženu i muže a nechá vybrat nového předsedu Evropské komise. Spekuluje se o ministrovi průmyslu a obchodu Jozefu Síkelovi (STAN) a ekonomce Danuši Nerudové. “Nemyslím si, že v tuhle chvíli je to rozstřel mezi těmito dvěma,” upozornil však Dvořák.

Je podle něj potřeba začít pracovat na tom, jaká portfolia v nové Komisi Česko získá. “Kdo bude přesně na tom shortlistu, vám neřeknu, protože to nevím,” uvedl. Nerudová by dle jeho názoru byla skvělou kandidátkou. Neví ale, v jaké fázi je vyjednávání s neúspěšnou aspirantkou na prezidentskou funkci. Zároveň ještě bude záležet na tom, jak volby do Evropského parlamentu dopadnou a zda koaliční partneři dodrží dohodu, že nového komisaře vybere hnutí STAN.

Zdroj: https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/508408-naprimo-dvorak-rekne-proc-je-jeho-ministerska-funkce-stale-potreba?campaignsrc=tn_clipboard

Tento týden uplynul měsíc od jmenování Martina Dvořáka ministrem pro evropské záležitosti. Jak se s novou agendou sžívá, proč by mělo ministerstvo pro evropské záležitosti fungovat i po předsednictví a proč by podle něho nemělo smysl vystoupení z Evropské unie (EU)? Nejen o tom se rozpovídal v dalším díle seriálu Bez servítků. 

Máte za sebou měsíc v ministerském postu. Jaký byl? Stále se rozkoukáváte?
Ano, je to stále částečně rozkoukávací doba, ačkoliv do těch dřívějších „sto dnů hájení“ mám daleko. Skočil jsem do toho rovnýma nohama a je pravda, že si stále mapuji terén. Přicházím na to, že subjektů, které se zabývají evropskou agendou, je relativně hodně a já jakožto ministr pro evropské záležitosti bych měl být jakýmsi koordinátorem mezi nimi. 

Co jste za uplynulý měsíc absolvoval?
Společně s mým sedmičlenným týmem jsem se například setkával s relevantními partnery zabývajícími se evropskou agendou. Začal jsem také okamžitě řešit ty nejaktuálnější agendy, mezi které nepochybně patří práce na aktualizaci Národním plánu obnovy, a to především jeho úvěrové části, tzn. jaké projekty by měly být financovány z půjčky z Nástroje pro oživení a odolnost. Když už jsem do své nové funkce nastoupil, bylo to jedno z nejakutnějších témat, a to především proto, že čas se krátil a my jsme stále neměli stanovisko Evropské komise, respektive podmínky pro finanční nástroje, které byly pro půjčku klíčové. V současnosti ještě nad touto agendou probíhá debata, ale věřím, že se budeme tímto tématem na vládě zabývat v nejbližších dnech. Myslím si, že se jedná o velkou výzvu i do budoucna, protože peněz, které musíme dobře a efektivně využít a zadministrovat, je tam hodně. Pravděpodobně to bude jedno z velkých témat celého mého ministrování. S sebou jsem si přinesl také svůj vztah k Ukrajině. Ukrajina v tuto chvíli bojuje i za naše hodnoty, svobodu a demokracii a my je v tom boji jednoduše musíme podporovat. Evropská debata se za ten rok a půl zásadně proměnila a sjednotila. Česko si díky svému úspěšnému předsednictví získalo respekt a stalo se jedním z významných hráčů na evropském poli a to právě i díky našemu přístupu k válce na Ukrajině. Stále bychom měli opakovat to, že Ukrajina je obětí agrese a nebojuje se tam jen o území Ukrajiny, ale také o hodnoty celé Evropské unie. 

Zpět k ministerstvu pro evropské záležitosti. Potřebujeme po konci českého předsednictví v Radě EU takový úřad? A vystihuje pojmenování ministerstva vůbec vaši agendu?
Máte pravdu. Sám se setkávám s dotazy, zda jsem ministr pro Evropu nebo EU. Proto se domnívám, že činnost tohoto ministerstva by lépe vystihoval název „ministerstvo pro záležitosti Evropské unie“. Tento týden jsem měl dokonce jednání se státním tajemníkem slovenského ministerstva zahraničí a EU. Už z názvu můžeme vnímat, že se skutečně jedná o dvě odlišné disciplíny. Našim evropským partnerům také dáváme najevo, jakou váhu záležitostem Evropské unie přikládáme. To, že je to na některých místech přiřazeno k ministerstvu zahraničí, je nejspíš zvyková záležitost. 

Proč by tu tedy mělo mít ministerstvo pro evropské záležitosti své místo?
Ministerstvo zahraničí obhospodařuje ambasády v jednotlivých zemích a udržuje s těmito zeměmi bilaterální vztahy. Mluvíme tu o diplomatických vztazích, kdežto EU není cizí země. Je to společenství, jehož jsme součástí a společně s námi sedí u jednoho stolu i další země, se kterými musíme hledat cestu k dohodě. To je trošku jiná disciplína oproti tomu, co dělá ministerstvo zahraničí. Jestli má být na tyto záležitosti ministr, je samozřejmě k diskuzi. Plně chápu, že v souvislosti s konsolidačním balíčkem a návrhy na úspory, je to tématem. Nikdy jsem také nezastíral, že by tuto práci mohl dělat třeba státní tajemník pro Evropskou unii. Za sebe si myslím, že tohle ministerstvo dává smysl už kvůli tomu, že právě pozice ministra dává větší váhu osobě, která přichází k jednacímu stolu v Bruselu, Štrasburku nebo kdekoliv jinde. Musíme si uvědomit, že ministr je současně i členem vlády a má tedy mnohem větší možnost věci ovlivňovat. 

Před dvěma lety jsme vedli rozsáhlý rozhovor o vašich zkušenostech z mise v poválečném Kosovu. Dnes Kosovo oficiálně usiluje o vstup do EU, stejně jako například Bosna a Hercegovina. Jak jste otevřený přijímání nebo postupnému přibližování zemí bývalé Jugoslávie do Evropské unie?
Jak víte, jsem velký příznivec západního Balkánu. Sám mám čestné občanství v kosovském městě Istok. V této zemi jsem strávil úžasné dva roky ve službě OSN. Možná i kvůli tomu nedokážu být úplně objektivní. Bez ohledu na to si myslím, že země západního Balkánu nemůže nechat Evropa jen tak. Musíme Balkán držet co nejvíce „u nás“, dávat těmto zemím naději, ukazovat cestu, být nápomocni při plnění všech podmínek a směřovat je do Evropy, aby se naše společenství mohlo i nadále rozšiřovat. Samozřejmě, že na velikosti záleží, a když bude evropský celek a jeho trh větší a soudržnější, dává to větší smysl. Nemůžeme a nechceme ale přehlížet to, že balkánské země mají spoustu vnitřních problémů, ať už v oblasti právního státu nebo lidských práv, tak i samotných ekonomických kritériích. To, co je teď na stole, je hledání vybalancovaného ocenění pokroku, který tyto země dělají. Zároveň bychom měli zůstat u toho, že jim stále říkáme a radíme, co je potřeba dělat dál. V tuhle chvíli se vede debata, kterou považuji za potřebnou a užitečnou. Je spousta forem, jak potenciální země Evropské unie držet na trati do EU a ukazovat jim světlo na konci tunelu. 

Sám jste vloni v rámci předsednictví jezdil po Balkáně. Jaká je tam atmosféra směrem k EU?
Je z jejich strany cítit tlak na to, že se snaží plnit vše, co je v jejich silách, ale mají pocit, že se nic neděje a nepřibližují se EU. Je to přitom velká výzva pro celou Evropskou unii. Nesmíme pustit tenhle region ze zřetele a nesmíme ho nechat Rusům, či jiným potenciálním hráčům. Právě třeba u Ruska vidíme, že má zřejmé imperiální tendence. 

Podle posledních čísel by byla zhruba třetina obyvatel pro tzv. Czexit, tedy odchod České republiky z Evropské unie. Má vůbec široká veřejnost povědomí o tom, co Evropská unie přináší a dostávají se tyto informace efektivně k lidem?
To je těžká otázka. Vždycky toho jde v tomto směru dělat víc, ale budu se trošku opakovat. U nás se bohužel od samého počátku, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie, ujal narativ, který je hodně euroskeptický. Tomu samozřejmě nepomohlo ani dlouhé váhání s podpisem smlouvy. Do popředí se tedy dostala jakási ostražitost a také tendence být ostře proti. Naopak lidi, kteří jsou ostře pro, třeba jako já, jsou onálepkováni jako marxisté nebo neomarxisté. Je pravda, že je to dědictví, se kterým se tady velmi špatně bojuje. Nálada se tu vlastně za posledních dvacet let moc nezměnila. Nikdo tu za tu dobu velmi razantně nevystupoval proevropsky a nevystupoval dostatečně výrazně z vysoké pozice, proč je pro nás dobře být v Evropské unii a proč by bylo dobré mít euro. Na druhou stranu mluvíte o tom, že by třetina Čechů hlasovala pro Czexit. Já doufám, že k tomu nikdy nedojde. Není to sice radostné číslo, ale není to taková hrůza. Když si uvědomíme, že jsme pod permanentním tlakem hybridní války a fakenews, tak jsme na tom ještě relativně dobře. Tím se ale nechci uspokojovat. Je na čem pracovat. I kvůli tomu budu jezdit po krajích, kde chci ukazovat skutečný obraz Evropské unie. Bohužel je také špatně, že EU se u nás dlouhodobě vykresluje jako jakási kasička, kde ten Brusel takzvaně „podojíme“ a nic mu za to nedáme. To je bohužel taková česká vyčůranost, která se stala na nějakou dobu součástí české vládní politiky a vzkazu občanům. Je to samozřejmě mnohem jednodušší narativ, protože tím útočí na dolní pudy – tedy sobectví, a zodpovědnost jde v tu chvíli stranou. 

Mluvíte o dezinformacích. Právě na začátku války na Ukrajině došlo k vypnutí některých dezinformačních webů. Jak nahlížíte na podobné kroky? Vypínat dezinformační weby?
Nejsem příznivcem vypínání bez nějakého odůvodnění. Tím se dostáváme do práv soukromého subjektu a do omezování svobody slova. Když ale dokážeme definovat závadovost zdroje, tak by to velmi pomohlo. Když ale připomínáte ten loňský krok, tak sám jsem z onoho vypínání nadšený nebyl. Pořád se ve mně ozývá ten demokrat, který si říká, že tohle je to poslední řešení. Ten krok sám o sobě mi nepřijde nepřijatelný, ale riskantní je ustanovení toho, kdo na samotné vypnutí dá ten palec. Aktuálně jsme v informační válce a v ní bohužel platí trochu jiná pravidla. Za sebe říkám, že jsme v extrémní situaci, která by možná snesla i nějaké razantnější opatření. 

Netajíte se tím, že by Evropská unie měla posilovat. Sám byste byl pro vytvoření jakýchsi Spojených států evropských. Jak byste právě euroskeptikům vysvětlil, že je to správný krok?
Těžko. Mohl bych začít tím, že nejde o moji myšlenku, ale o slova Winstona Churchilla z roku 1946, který to označil za lék na většinu trablů. Jako starosta Hradce Králové jsem v devadesátých letech zažil odstředivou tendenci, kdy si jedna „středisková vesnička“ usmyslela, že když ji kdysi dávno komunisté spojili s jinou, tak teď se zas odpojí a povládnou si sami. Díky tomu máme skoro 6,5 tisíce obcí, což je velmi neefektivní systém. Hlavně se ukazuje, že žádná z takových obcí nic moc nezískala. Není racionálně uspokojivé rozdělit celek na co nejvíce malých kousíčků. Dnes se hraje na to, kdo je ve velkém bloku. Máme tady Rusko, Ameriku a třeba taky Čínu. Teď je tu také území jakési evropské stability, které funguje nějakých sedmdesát nebo osmdesát let a postupně se to, původně šestičlenné, společenství uhlí a oceli, nabaluje a získává potenciálně a vlastně asi i reálně větší váhu, protože je ekonomicky silné. Je také schopno se shodnout, s čímž asi Putin nepočítal. Jednota je největší hodnota, kterou může Evropská unie nabídnout. Putin bezesporu počítal s tím, že bude jednotlivé hráče rozebírat a bude jim nabízet levnou ropu a podobně. Zkoušel to, ale po roce a půl se ukázalo, že jednota odolává. Společně jsme jednoduše mnohem schopnější odolávat a bránit se. Myšlenky na nějakou neutralitu jsou spíše fantaskní. 

Závěrem, jak se stavíte k přijetí eura?
Jednoznačně pozitivně. Myslím, že to už dávno mělo být. Bohužel v době, kdy jsme splňovali Maastrichtská kritéria, jsme se k tomu neodhodlali, protože jsme se nechtěli rozpustit jako „kostka cukru v evropské kávě“. Udržovali jsme si to jako symbol naší národní identity. Je to trochu zvláštní, když jsme se k tomu zavázali. Jsme jeden z posledních států. V tuhle chvíli ta kritéria neplníme, ale i tak bychom měli do budoucna deklarovat naši připravenost a ochotu pro přijetí eura, pro chvíle, kdy opět kritéria plnit budeme. 

Zdroj: https://www.drbna.cz/domaci/10489-odchod-z-eu-spolecne-jsme-schopnejsi-myslenky-na-neutralitu-jsou-fantaskni-rika-ministr-martin-dvorak.html?utm_source=copy

Nadšený „eurohujer“ sedí ve vládě s politiky, z nichž někteří vyrostli na euroskepticismu Václava Klause. „Je důležité evropské věci na vládě řešit, hledat konsenzus. Zdá se mi, že i ODS je dnes víc otevřená a schopná o tom diskutovat,“ říká Martin Dvořák, nový ministr pro evropské záležitosti (STAN).
Lidovky.cz: Jaké jsou aktuální priority ministerstva pro evropské záležitosti pod vaším vedením?
Bohužel už víc než rok máme jednu aktuální prioritu a to je válka, která zuří jen kousek od hranice EU. Napadení Ukrajiny Ruskem zásadním způsobem modifikovalo veškeré konání v EU. Pro nás to bylo ještě o to komplikovanější, že jsme v průběhu války převzali předsednictví. Ukázalo se, že jestli jsou Češi v něčem dobří, tak je to improvizace. A získali jsme si neuvěřitelnou prestiž.
Bohužel ale válka na Ukrajině ještě zdaleka nekončí, zůstává nadále prioritou číslo jedna. Současně ale nemůžeme zapomenout na další: ať už je to rozšiřování o západní Balkán, Ukrajinu a případně země Východního partnerství. A v neposlední řadě jsou to peníze, musíme vyřešit Národní plán obnovy, případně jak velkou část projektů budeme financovat z půjčky. To je teď úplně nejžhavější věc.
Začnou určitě i přípravné práce na finančním rámci, tedy na dalším rozpočtu EU. Budeme řešit i ekologickou agendu či environmentální problémy. Evropa si toho nabrala skutečně hodně.

Lidovky.cz: Zmínil jste úspěch českého předsednictví, který nám zajistil prestiž. Budeme ji ale umět využít?
To je tak trochu výzva pro mě. Pro většinu Evropanů bylo velkým překvapením, jak jsme předsednictví zvládli. Teď je jen potřeba neztratit momentum, jak říkají Američané. Tedy využít toho, že nás dnes berou vážně, poslouchají, co říkáme. V tom nám vlastně „pomáhá“ i Ukrajina. Dlouho jsme varovali před Ruskem, ale většina partnerů na západě měla pořád pocit, že zbytečně plašíme. Říkali jsme, že dělat s Ruskem byznys je možná ekonomicky krátkodobě výhodné, ale dlouhodobě to hrozí velkým průšvihem. Nyní máme výhodu toho, kdo nosí nálepku „My jsme vám to říkali“.

Lidovky.cz: Někteří kritici nicméně po skončení předsednictví tvrdí, že ministerstvo pro evropské záležitosti je nadbytečné. Jak to vyvracíte?
Těžko. Povědomí o tom, že toto ministerstvo tady nemusí být, se přiživuje. Otevřeně přiznávám, že agendu, kterou tady provádíme, by mohl řídit státní tajemník či náměstek pro evropské záležitosti. Jenže ve chvíli, kdy u stolu sedí ministr, jeho váha narůstá. Tím, že máme ministra pro evropské záležitosti, navíc vysíláme jasný a pozitivní signál, že evropskou agendu bereme velmi vážně.
Tím pádem i naše jednání v bruselských či štrasburských strukturách má výrazně lepší úroveň. Koneckonců pro evropskou agendu je výhodné, že je ministr i současně členem vlády, na vládě se diskutuje, hlasuje, ministr do agendy přináší svoje pohledy. Jeho rolí je tedy hledat průnik mezi členy vlády, koaličními partnery a hlavně mezi zeměmi EU.

Lidovky.cz: Pojďme to tedy osvítit: jak velké je vlastně ministerstvo pro evropské záležitosti?
Má deset tabulkových míst, z nichž sedm je nyní obsazeno. Nemyslím si, že bychom ho nějakým zásadním způsobem měnili. Ministerský plat je sice o něco větší, než kdyby tuto agendu dělal třeba náměstek, ale jinak ostatní tým by tady stejně byl.

Lidovky.cz: Váš předchůdce Mikuláš Bek hovořil o tom, že by rád „prodal“ Evropskou unii doma, zlepšil její obraz v české společnosti. Proč se to stále tak zcela nedaří?
Těžký úkol. Víte, myšlenkové stereotypy v lidských hlavách zůstávají hrozně dlouho. Převrátit způsob myšlení je mnohem těžší nežli vybudovat novou silnici. I když po pravdě řečeno, kdybychom vybudovali takovou síť dálnic jako třeba v Polsku, tak by asi lidé měli k EU trochu blíž. Narážíme zde ale pořád na odkaz Václava Klause, který už od našeho vstupu do EU vytvořil euroskeptický narativ. Dodnes se s tím potýkáme. Nikdo zatím neměl moc odvahy se postavit a říct: „My si myslíme, že EU je správně, že euro je správně, že životní prostředí je to, o co musíme pečovat.“

Lidovky.cz: Dnes nicméně sedíte ve vládě u jednoho stolu s politiky, z nichž někteří jsou ještě „nasáklí“ odkazem Václava Klause. Zejména nejsilnější koaliční partner ODS nepatří mezi nadšené fanoušky EU jako vy. Jak těžké je skloubit několik odlišných názorů?
Mít odlišné názory je přece správně. Žádný názor nemá patent na to, že je tím jediným možným. Takže debata s konzervativnějšími členy vlády je pro mě právě to zajímavé. Je důležité evropské věci na vládě diskutovat, hledat konsenzus. Všichni ve vládě si jsou velmi dobře vědomi, že není žádná lepší alternativa. Nikdo nechce tuto koalici teď rozbít na nějaké kulturní válce nebo hodnotovém sporu o svatby homosexuálů a podobně. Dnes už se ale aspoň otevírá prostor pro debatu. Bývaly doby, kdy otevřít tato témata znamenalo vysloužit si plejádu nadávek. Zdá se mi, že i ODS je dnes víc otevřená a schopná diskutovat. A dokonce i občas připustit, že jsou i jiné možné varianty řešení nežli jejich.

Lidovky.cz: Nedávno jste se v médiích vyznal z toho, že jste eurohujer. ODS zase nadále razí eurorealismus, tedy obezřetný postoj k prohlubování evropské federalizace. Nicméně na kritice Evropy značně ubrala. O čem to vypovídá?
Je to do jisté míry i generační záležitost. Máme armádu studentů, kteří absolvovali školy po celé Evropě a zažili EU na vlastní kůži, včetně benefitů, které členství přináší. „Hujera“ jsem použil lehce provokativně, záměrně. A zabralo to, hodně se rozčeřila hladina. Přijde mi hrozně smutné, jak se u nás stále nálepkuje. Hlásím se hrdě, že jsem pro Evropu, protože jsem přesvědčen, že je to projekt, který dává smysl.

Lidovky.cz: Jak jste se svou otevřeností na vládě uspěl?
Zatím to na vládě nikdo nezmínil, ale oni tam samozřejmě znají moje názory. I to, že premiér Fiala dal souhlas, abych se stal členem vlády, svědčí o tom, že už tam není bigotní zatvrzelost v tom, že člověk s takovými názory nemůže být ve vládě. A možná tomu právě pomohlo i naše předsednictví EU. Vlastní zážitek z vyjednávání u jednoho stolu spoustě lidí i ve vládě trošku pomohl posunout se blíž vnímání toho, co EU je a co naopak není.

Lidovky.cz: Byť Česko velmi pozvolna mění euroskeptický pohled na EU, přijetí eura zatím odsunuje. Budete tlačit na jeho zavedení?
Můj názor je samozřejmě zásadně pro euro. O něčem svědčí fakt, že už naprostá většina českých firem vede své obchody v eurech, naše vláda vydává bondy v eurech. Euro má sice spoustu problémů, ale průběžně se úspěšně řeší. V současném vládním konsolidačním balíčku mi chybí, že tam není debata o tom, jestli by zavedení eura v dohledné době nepřineslo také nějakou desítku miliard úspor nebo zvýšeného výdělku. Každopádně debata o euru musí probíhat. Mimo jiné jsme se vstupem do EU zavázali k jeho přijetí.

Lidovky.cz: Další třecí plochou je rozhodovací proces v EU. Čtyři největší unijní státy chtějí, aby EU rozhodovala v zahraniční a bezpečnostní politice kvalifikovanou většinou místo jednomyslnosti. Za tímto účelem založily skupinu přátel, která změnu hodlá prosadit. Česko v ní není. Proč?
Protože se tady dlouhodobě vedla debata o tom, že Brusel nám krade naši suverenitu, národní identitu. A samozřejmě zříci se nějaké rozhodovací pravomoci uvnitř evropských struktur je považováno téměř za vlastizradu. Tato debata se povede ještě velice dlouho, je opravdu velmi citlivá, nelze říct, jestli vůbec někdy dojde k nějaké zásadní změně. Snahy o ni jsou propojeny i s rozšiřováním. Celkem logicky zejména staré země mají obavy, že s přijetím nových členů přijde mnohem více problémů. Podobných těm, které nyní třeba vidíme u Maďarska. Tedy že jedna země, která je sice hladová po evropských dotacích, se rozhodne vydírat a bude proti některému principu. Rozumím tomu, že západní vlády a jejich občané nejsou úplně nadšeni z toho, že by se dostali do takto vydíratelné situace.

Lidovky.cz: Když mluvíte o Maďarsku, nedá se nezeptat na osud visegrádské čtyřky.
Svoji kariéru náměstka ministra zahraničí jsem zahájil velmi ostrým vystoupením k V4, kterého dodnes lituji, byl jsem zbytečně ostrý. Myšlenka středoevropského společenství zemí má velký smysl. Máme velké množství obchodních, kulturních i osobních vazeb. Jakási sounáležitost tedy existuje. Otázka ale je, jestli je potřebné, aby V4 jako entita vystupovala jednotně v zásadních politických otázkách.
Je zjevné, že se nemusíme vždy shodnout. Byla by škoda úplně roztrhat vazby, na druhou stranu V4 žádná instituce není. Nemá žádný orgán, nic, z čeho by se dalo vystoupit. Je možné, že se sníží intenzita kontaktů, ale úplně zbavit bych se jí nechtěl. Musíme vedle sebe žít. V rámci EU ale můžeme hledat i společný názor třeba s Baltskými zeměmi, Dány, Holanďany. Správná cesta je tyto skupiny vytvářet ad hoc k danému problému nebo balíku.

Lidovky.cz: EU čekají příští rok volby do Evropského parlamentu. Bude je váš resort nějak aktivně propagovat, chystáte kampaň?
Určitě. Když jsem si dal do vínku, že chci co nejhlasitěji mluvit o tom, proč je Evropa pro Čechy dobře, tak toto je jeden z nejmarkantnějších důvodů. Prostě budeme smět volit do Evropského parlamentu. Tak, jak budeme volit, tak se z velké části bude odvíjet budoucí evropská politika. EU není žádná cizí velmoc.

Lidovky.cz: Už máte ve STAN jasno, zda půjdete do voleb sami a koho postavíte na kandidátky?
Jasno není. Ta debata probíhá. Je vnitřní a současně taky musí reflektovat vývoj v našem okolí. Učinili jsme nějaké nabídky a čekáme na reakci, nicméně jsme připraveni jít do voleb samostatně.

Lidovky.cz: Mluví se také o dohodě, podle níž by měl STAN vybírat ze svých řad eurokomisaře. Piráti ale takovou dohodu popírají. Jak to tedy je?
U dohod jsem nebyl, takže to nemůžu potvrdit ani vyvrátit. Nicméně slyšel jsem x-krát v našich strukturách, že je součástí koaliční dohody, že by eurokomisaře měl nominovat STAN. Nevím, do jaké míry budou tehdejší signatáři ochotni dohodu respektovat, to se odhadnout nedá. STAN ale s tou myšlenou pracuje a shortlist potenciálních kandidátů se připravuje.

Lidovky.cz: Údajně je na něm ministr průmyslu Jozef Síkela a byl tam i váš předchůdce Mikuláš Bek. Jaká další jména jsou ve hře?
Pokud vím, tak Bek oznámil, že do toho nejde. Pokud jde o pana Síkelu, ten si v Bruselu během předsednictví vydobyl velice slušné renomé, a pokud by byl naším nominantem, mohla by to být relativně dobře průchozí varianta. Nicméně je to opravdu daleko. Nevíme, jak dopadnou volby a kdo bude předsedou komise. Myslím, že bychom měli být dobře připraveni i na variantu, že jedním z požadavků role eurokomisaře bude i gender prvek, tedy abychom nominovali i ženu. A tu máme. Její jméno ale zatím neřeknu.

Foto: Nový ministr pro evropské záležitost Martin Dvořák. Michal Sváček, MAFRA

„Ukrajina opakovaně ukazuje, že je připravená za ideály, na kterých EU stojí, bojovat a umírat,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy nový ministr Martin Dvořák. Bude mimo jiné podporovat vstup Ukrajiny do EU.

Jeho nástup do vlády má vyztužit pozice hnutí STAN v koalici Petra Fialy. Úkol má jasný. Bránit Evropu a posílit STAN ve vládní koalici. „Ve vládě reprezentuji STAN a jeho postoje, které ne vždy konvenují s našimi koaličními partnery. To je jedna část politické práce. Druhá se týká skutečnosti, že vláda Petra Fialy má ministra pro evropské záležitosti jako projev důrazu nebo váhy, kterou evropské problematice vláda přikládá,“ uvedl Dvořák v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Martin Dvořák působil v 90. letech v dresu ODA jako primátor Hradce Králové, byl generálním konzulem ČR v New Yorku a pracoval jako velvyslanec v Kuvajtu. Poslední rok a půl strávil na Ministerstvu zahraničních věcí jako náměstek.

V interview rovněž říká, že podporuje nominaci ministra průmyslu a obchodu Jozefa Síkely na post příštího eurokomisaře. Ve hře je podle něho ale i bývalá prezidentská kandidátka Danuše Nerudová.

Po ruce šéfovi

Jak se zrodil váš přesun z Ministerstva zahraničních věcí na Úřad vlády?

Hrozně rychle, protože hnutí STAN se ocitlo kvůli situaci kolem ministra Balaše v jisté časové nouzi. Vít Rakušan mi volal, popsal mi to velmi stručně, bylo na to málo času. Já jsem si dal čas na rozmyšlenou, probral jsem to s manželkou a pak jsem řekl, že když je to okno příležitosti otevřené jen na chvilku, tak asi je ten čas, kdy má člověk odložit svoje osobní zájmy a zkusit to.

Takže jsem informoval svého někdejšího šéfa Jana Lipavského a pak jsem sedl do letadla a odletěl do Mexika. Když jsem přistál, měl jsem telefon plný dotazů a už s tím nešlo nic moc dělat. Musím přiznat, že v mé hlavě to byl docela kotrmelec, už jsem směřoval jinam.

Když se po volbách v roce 2021 rodila vaše vláda, o vás se spekulovalo, že byste se mohl stát členem vlády za STAN – konkrétně ministrem zahraničí. Proč až nyní míříte do vlády?

Nechtěl jsem být ministrem zahraniční, moje jméno se objevilo v těchto souvislostech, protože jsem jako Jan Lipavský byl členem pracovní skupiny, která připravovala vládní prohlášení. A protože to bylo pro zahraničí, Evropu a bezpečnost a bylo nás tam šest, tak se dalo spočítat, že tři z nás budou ministři a ostatní budou náměstci. Tak asi vznikla ona spekulace.

Prozradím něco, co jsem možná nikomu neřekl, ale první nominaci na ministerstvo jsem dostal asi před 30 lety. To byla taktická hra ODA, která vytáhla žolíka s úmyslem spíše odradit – ve stylu, že jestli se nedohodneme, tak tam dáme Dvořáka. Tehdy šlo o Ministerstvo vnitra.

Souvisí váš nástup do vlády s tím, že chce předseda STAN Vít Rakušan mít po ruce zkušeného politika, který mu pomůže posílit hnutí v rámci vládní koalice?

Dá se to tak říci.

Váš úřad vznikl s ohledem na evropské předsednictví, které skončilo na začátku tohoto roku. Jaké jsou důvody jeho existence nyní?

Jeden z důvodů je, že budu součástí vlády, která má 19 členů, a dochází k debatám a k diskuzím. A já v té vládě reprezentuju hnutí STAN a jeho postoje, které ne vždy konvenují s našimi koaličními partnery. To je jedna část politické práce. Druhá se týká skutečnosti, že vláda Petra Fialy má ministra pro evropské záležitosti jako projev důrazu nebo váhy, kterou evropské problematice vláda přikládá.

Chceme hrát v Evropě důležitou roli, chceme být vidět, máme důležité úkoly, jednak pro obranu vlastních zájmů, ale i pro obranu Ukrajiny, kterou vnímáme trochu citlivěji a intenzivněji než některé státy. To jsou důvody, proč je dobře, že toto „ministerstvo“ máme. Personálně je to o té jedné pozici, která se jmenuje ministr, a ne vrchní ředitel nebo náměstek.

Chápu to tedy správně, že jako člen vlády máte coby pragmatik pomoci zviditelnit práci hnutí STAN?

Já bych si to tak netroufl o sobě říct, ale nemůžu vyloučit, že toto byl jeden ze směrů uvažování Víta Rakušana – že hledal zkušeného hráče do týmu, který se hned nerozklepe.

Ukrajina krvácí i za nás

Budete mít jako ministr jedno dvě témata, která budete tlačit? Třeba přijetí eura?

Přijetí eura není úplně moje parketa, to je spíš na financích, byť samozřejmě chápu, že euro je spíš politický než finanční konstrukt. Já jsem ze své podstaty pro přijetí eura, ale ta zásadní témata se nedají jinak definovat, než že bohužel kousek od hranic máme válku na Ukrajině.

Putin si myslel, že nás rozebere na jednotlivé státy a s každým udělá malý „deal“, což se nepodařilo. Pro mě bude jedna z priorit dál držet kurz, že Ukrajina bojuje za hodnoty, na kterých stojí EU. Podporujme Ukrajinu a Ukrajince tak, aby neprohráli a my neměli Rusy za humny. Neumím si představit více důležité téma. Vedle toho půjde i o evergreen rozšiřování Evropské unie.

Souhlasil byste se vstupem Ukrajiny do EU?

Určitě.

Budete to nějak aktivně prosazovat?

Nebavíme se v tuto chvíli o vstupu, bavíme se o zahájení přístupových rozhovorů. Ukrajina opakovaně ukazuje, že je připravená za ideály, o kterých tvrdíme, že na nich Evropa stojí, tedy za svobodou a demokracii, bojovat a umírat. Což žádná jiná evropská země zatím nemusela. Země, která však válčí a krvácí rok a půl, nemůže být schopna ekonomicky dostát evropským standardům. Myslím si, že EU bude usilovat o to, aby jednak Ukrajinu podporovala a jednak jí pomohla při rekonstrukci a modernizaci po válce. Tak aby se ekonomickým standardům přiblížila co nejdřív. To nějaký čas zabere.

Nebudete si konkurovat s ministrem zahraničí Janem Lipavským? Jak si agendu rozdělíte?

My jsme s panem ministrem Lipavským strávili téměř rok a půl trvající spoluprací, stali se z nás přátelé. Určitě nehrozí žádný konkurenční boj. Máme naplánovanou schůzku, kdy si poprvé sedneme v nových rolích, jak říkal pan premiér Babiš, na čtyři oči, a některé věci si k tomu řekneme. Sjednal jsem si schůzku s vrchním ředitelem evropské sekce a řekli jsme si, že budeme harmonizovat moje aktivity tak, abychom si nelezli takzvaně do zelí.

Máte v plánu cestu na Ukrajinu?

V tuto chvíli to nemám v kalendáři a ani nemám pocit, že bych na Ukrajinu nutně musel jet, neboť Ukrajina není součástí EU, nicméně do budoucna bych to nevylučoval.

Už jste o svých záměrech hovořil s prezidentem Petrem Pavlem?

Mluvili jsme spolu díky tomu, že jsem s ním letěl jako součást delegace do Polska. V letadle a hotelu jsme měli možnost si povídat o spoustě věcí. Naši komunikaci a vztahy potvrzuje i to, že si mě pozval jako přísedícího ke svému setkání s Ursulou von der Leyenovou v době, kdy jsem ještě nebyl nominován do vlády. Myslím, že pan prezident mé postoje zná. Navíc ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky Jaroslav Zajíček je můj bývalý kolega, komunikujeme spolu běžně. Jsem opravdu rád, že Petr Pavel pozitivním způsobem vrátil pozici prezidenta v rámci procesu jmenování ministrů tam, kam patří.

Formálně je vaším náměstkem blízký a vlivný spolupracovník premiéra Tomáš Pojar. Jak si vyjasníte své role?

S Tomášem jsem se potkali před 20 lety ve Washingtonu, byl ředitelem Člověka v tísni, já jsem mu tam pomáhal se schůzkami, my o sobě víme opravdu hodně. On je mým náměstkem, ale já ho neřídím. Tomáš je současně národním bezpečnostním poradcem.  Jsme partneři, řekli jsme si, jak to mezi námi bude fungovat, on je šerpou pana premiéra, já ministrem pro evropské záležitosti. Jestli jsem to správně pochopil, tak se jen čeká na nový služební zákon, který by to měl nějak srovnat. Budeme synergicky spolupracovat.

Volby půjdou na dno

Nejbližší volby, které budou, jsou ty evropské za rok. Dá se předpokládat, že opozice z toho udělá jakési referendum o vládě. Téma EU bude v ohni, jak se na to jako ministr pro Evropu přichystáte?

Nikdo nemůže opozici bránit, aby hrála své hry tak, aby co možná nejvíc oslabila pozici vlády. Otázkou je, kam až je schopna dojít v dezinterpretaci, fake news, falešných narativech. Vzpomínám si živě na prezidentskou kampaň, kde jsme se najednou dozvěděli, že Petr Pavel je válečný štváč a zatáhne zemi do války. Podobně může fungovat nějaký vzkaz na billboardech, že v Evropě se rozpustíme jako kostka cukru, to už tady jednou bylo.

Nebo že Evropa nám brání v naší národní suverenitě nebo že EU nás prodává Americe. Toto jsou všechno témata, ačkoliv jsou nesmyslná, která mohou být vytažena. Moje role nemůže být jiná, než že budu stále a znova vysvětlovat, že to tak není. Že EU má pro Česko mnohem víc kladů než záporů. Je lepší být uvnitř než za dveřmi.

Plánujete nějakou kampaň?

Plánujeme výjezdy do regionů, ve čtvrtek jsem byl v Jihomoravském kraji. Nechci tomu říkat kampaň, ale způsob, jak představovat, jak komunikovat. Ta hustota se může před volbami zvýšit, myslím ale, že to nemůže zvládnout jeden ministr.

Takže budete více v terénu, ne jen sedět na Úřadu vlády?

Určitě. Budeme dělat na sítích spoustu věcí na propagaci. A určitě to nebude jen propagace práce STAN, měla by to být propagace pozice vlády vůči EU. A zejména propagace Evropské unie, kde už jen to, že se konají volby do Evropského parlamentu, je dokladem toho, že to je i naše národní věc. Že si tam pošleme někoho, kdo nás bude reprezentovat, což je potřeba lidem opakovat a vysvětlovat.

Předseda ANO Andrej Babiš natírá své hnutí konzervativní barvou, k EU se bude stavět asi kritičtěji oproti minulosti. Počítáte s tím, že evropská předvolební kampaň v příštím roce bude ostřejší než v minulosti?

U ANO musíme počítat s tím, že kampaň bude o čemkoliv, co bude zrovna vycházet v průzkumech jako atraktivní. U kampaně ANO musíme počítat s tím, že půjde na dno, možná hluboko pod něj. Já se do tohoto nechci pouštět. Měl jsem dokonce takové choutky, když jste říkal Babiš, že se zeptám: Babiš, kdo to je? Mě to nebaví, nemám potřebu, chuť a ani žaludek na tento způsob boje, který útočí na nejnižší patra lidské povahy, a strašení.

Bude hnutí STAN do Evropského parlamentu kandidovat samostatně, nebo v koalici? Bude lídrem Jan Farský?

Ta debata probíhá. Je vnitřní a současně taky musí reflektovat vývoj v našem okolí. Učinili jsme nějaké nabídky  a čekáme na reakci, nicméně jsme připraveni jít do voleb samostatně. Kdo bude lídrem a kdo bude dvojkou a trojkou, to skutečně v tuto chvíli nelze predikovat.

STAN má vybírat příštího eurokomisaře. Je pro vás favoritem ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela?

Určitě. Odpracoval velké množství práce jak pro oblast energetiky, tak pro prestiž Česka v evropských strukturách. Svolával nekonečné rady, dokud se věc nevyřeší, projevil buldočí povahu a schopnost racionálně argumentovat, zároveň poslouchat argumenty cizích a reagovat na ně. Toto všechno je v Česku bohužel nedoceněné. Byl to hlavně on, kdo v nejtěžších chvílích v Evropě pracoval s celým týmem ze stálé mise a s řadou pomocníků. Jeho renomé v evropských strukturách je velké, takže si myslím, že jeho případnou nominací bychom získali šanci na silné portfolio.

Spekuluje se i o zájmu o Danuši Nerudovou, uvažujete o ní jako o možné kandidátce na post eurokomisařky?

Je to určitě atraktivní možnost. Myslím, že Danuše Nerudová by byla velice dobrou eurokomisařkou, ale pokud vím, tak ta jednání jsou spíš oťukávací. Nemá cenu v tuto chvíli spekulovat. Těch možností je určitě mnohem víc, a to i mezi dámami.

Máte ambici zamířit v budoucnu do vedení hnutí STAN?

V tuto chvíli mám konkrétní ambici pokud možno dosloužit až do konce funkčního období této vlády. Dál moje ambice nesahají. Už jsem zdrženlivý v tom, abych říkal, že něco nechci. Měli jsme tu jednoho politika, který říkal: Já jsem nechtěl dělat politiku… Nerad bych se dostal do pozice člověka, který říká, že to nechce, a pak to stejně dělá. Už jsem člověk v penzi, tak musím mít taky rozum.

Převzato z https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-putin-si-myslel-ze-nas-rozebere-a-s-kazdym-udela-maly-deal-rika-dvorak-231546